Operní panorama Heleny Havlíkové (162)

  1. 1
  2. 2

Týden od 14. do 21. dubna 2014
Matoušovy pašije jako monument i intimní zpověď
– Bezzubé prolamování tabu ve Studiu Hrdinů
– Inspirace na dny příští
***

Matoušovy pašije jako monument i intimní zpověď
Velikonočními Matoušovými pašijemi Johanna Sebastiana Bacha vyvrcholil a zároveň se uzavřel druhý ročník cyklu Hvězd barokní opery. Po dvou letech je zřejmé, že Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse a ve spolupráci s Českou filharmonií zásadním způsobem obohatilo pražský kulturní život – ať už sérií koncertů se sólistkami Martinou Jankovou, Raffaellou Milanesi nebo Vivicou Genaux nebo rozsáhlými vokálními kompozicemi včetně Händelova Mesiáše. Díky své hledačské dramaturgii (která si ovšem v případě latinské korunovační holdovací hry Sub olea pacis Jana Dismase Zelenky sáhla až na hranice možností uvádět koncertně bez dalších úprav některá díla) i díky špičkové interpretaci si „luksovci“ získali nadšené příznivce. A velký zájem posluchačů získala i většina koncertů jejich dalšího nosného projektu – Hudební most Praha – Drážďany, který už od roku 2008 prostřednictvím staré hudby propojuje tyto dvě kulturní metropole.Rozsáhlé Matoušovy pašije (BWV 244), dílo z posledního období Bachovy tvorby uváděné na Velký pátek (poprvé v roce 1729), byly hudebním vrcholem celého církevního roku. Vyznění příběhu utrpení a smrti Ježíše Krista na slova 26. a 27. kapitoly Matoušova evangelia ve spojení s chorály a s texty německého básníka Picandera (Christiana Friedricha Henriciho) pro hudební části, které vytvářejí prostor pro meditační zastavení, posiluje použití svou sborů i orchestrů, často ve vzájemném dialogu. Collegium 1704 i Collegium Vocale 1704 plně využili i velké dynamické možnosti, které skýtá plný zvuk spojených orchestrů a komorní, až intimní projev tam, kdy sólový hlas doprovázejí pouze sólisticky pojednané nástroje včetně jejich zvukově zajímavých variant – viola da gamba, příčná a zobcová flétna, hoboj milostný i hoboj da caccia. Hloubku vyjádření úzkosti, bičování, výkřiků, pláče, smrti i tiché radosti a naděje ve smilování, v nichž Bach často uplatnil velice nápaditou zvukomalbu, dotvářeli sólisté. Klíčová postava pro interpretaci více než dvou a půl hodinového díla je postava Evangelisty. Collegium pro ni přizvalo finského tenoristu Topiho Lehtipuu, který melodicky bohaté recitativy o posledních dnech a hodinách Kristova života nepojal jako věcné vyprávění příběhu, ale dodal mu velkou emotivní zainteresovanost, která gradovala do dramatického okamžiku bezprostředně po Ježíšově smrti. „Tu opona chrámová se roztrhla vedví seshora až po samu zem. Tehdy země se zachvěla, také pukaly skály, hroby otvíraly se kol a těla svatých zesnulých vstávala z hloubi spánku.Vedle takového „zvrásněného“ výrazu působil německý basista Tobias Berndt jako Ježíš jednotvárněji, ovšem s jasnou přesvědčivostí o smyslu Kristova konání. Kanadská altistka Sophie Harmsen zejména v nádherném lamentu „Ach neodvrať se ode mne“ vyjádřila hořkou bolest plačícího srdce.

Za deset let Václav Luks vytvořil ze svého Collegia 1704 spolehlivou „značku“. Má zvuk i v silné mezinárodní konkurenci souborů, které historicky poučenou interpretaci staré hudby nechápou jako muzeální oprašování not, ale jako životadárné odkrývání pokladů, jak nám je odkázali lidé, jejichž „člověčí“ radosti i trápení se od těch našich zas až tolik nelišily.

Další, třetí ročník cyklu, opět se šesticí koncertů, slibuje od října 2014 do dubna 2015 nejen výrazné pěvecké osobnosti – kontratenoristu Bejuna Mehtu, altistku Saru Mingardo a sopranistku Sandrine Piau, ale naváže i na druhou dramaturgickou linii uvedením tří slavnostních mší – Zelenkovy Missa Divi Xaverii, Mozartovy Velké mše c moll i Bachovy Mše h-moll.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Bezzubé prolamování tabu ve Studiu Hrdinů
Hudba se stává významnou součástí činoherních inscenací – a pokud je to hudba Wagnerova, přitáhne inscenace i pozornost operní publicistky. Kmenová režisérka pražského divadelního spolku Studio Hrdinů Katharina Schmitt upravila do jevištní podoby nepříliš známou novelu Thomase Manna z roku 1906 Krev Wälsungů (vydána 1921). Povídka o dvojčatech z měšťanské rodiny Aarenholdů, žijících v přepychu zbohatlíků, přesně postihuje dekadentní atmosféru přelomu století, neodvratně směřujícího do katastrof dvou světových válek, po nichž už nic nebylo stejné jako dříve. Mannova anekdota vychází z Wagnerovy Valkýry (první den tetralogie Prsten Nibelungův, premiéra 1870), kdy dvojčata Siegmund a Sieglinda, která žila v odloučení, se po letech setkají, poznají se a počnou spolu budoucího nadčlověka Siegfrieda, který má vystřídat upadající vládu bohů. Mann, který se Wagnerovou hudbou podrobněji zabýval, do své povídky převzal nejen jména dvojčat, ale vedle dobového pocitu „soumraku bohů“ ho zaujalo hlavně téma incestu, krvesmilné lásky, porušování/překračování tabu – jistě i kvůli problémům/zkušenostem s hledáním vlastní sexuální identity/orientace.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bach: Matoušovy pašije (Hvězdy barokní opery 2013/4)

[yasr_visitor_votes postid="103629" size="small"]

Vaše hodnocení - Mann/Schmitt: Krev Wälsungů (Studio Hrdinů Praha)

[yasr_visitor_votes postid="103841" size="small"]

Mohlo by vás zajímat