Operní panorama Heleny Havlíkové (172)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Skandálnost prvního provedení Reje byla ilustrována (nadbytečně) krátkou akcí kopulačních pohybů nahého páru na jevišti na začátku inscenace a explicitní nahota už (naštěstí) nepokračovala. Na scéně byla rozestavena asi dvacítka monitorů, na nichž souběžně běžel černobílý film. Z hlediště se nedal identifikovat děj, ale připomínal filmy „pro pamětníky“ a patrně odkazoval na dobu vzniku Schnitzlerova Reje. Na židlích z různých stylových období je rozesazeno sedm herců, kteří postupně (někteří v alternacích) vytvoří páry tak, že nový člen páru po skončení obrazu pokračuje v „repetici“ s dalším partnerem v pořadí Prostitutka + Policista -> Služebná -> Mladý muž -> Mladá žena -> Manžel -> Školačka -> Autor -> Herečka ->Soukromník ->Prostitutka. Vznikla tak nesmlouvavě přehledná struktura AB – BC – CD a tak dále s uzavřením kruhu zpět k A v závěrečném obrazu. Milostné akty se odehrávají na přenosné matraci – jejich „konzumace“ je signalizována ostrým zeleným světlem zářivek, které jsou v půlkruhu zavěšeny nízko nad podlahou jeviště.

Třebaže dnes skandálnost Schnitzlerova textu dávno vyprchala, Robert Lang vystihl banalitu opakování, vyjádřeného až řezavě znějícím clusterem, k němuž desetkrát za sebou dospějí jednotlivé dvojice s postupnými výměnami partnerů. Do jejich dialogů před a po se výrazně prolínalo také téma míjení, což vyvolávalo pocit nemožnosti opravdu komunikovat, marnosti, smutku, osamocenosti.

Ostravskou bandu, mezinárodní orchestr specializovaný na soudobou hudbu, suverénně řídil Rolf Gupta, dirigent s bohatou mezinárodní symfonickou i operní zkušeností. K dispozici měl velmi vyrovnaný tým sólistů (s mikroporty), kteří typově i hlasově přesně odpovídali charakteristikám postav od stydlivé školačky přes žárlivého sobeckého manžela, loudící prostitutku po exaltovanou hysterickou herečku, kterou v erupcích koloratur ztvárnil kontratenorista ve vyzývavě přiléhavých stříbřitých šatech.Hodnocení autorky: 75 %
***

Smolkova–Adámkova hudba řeči
Druhý večer bienále patřil v Divadle Antonína Dvořáka světové premiéře opery, kterou si u Martina Smolky (1959) festival přímo objednal. Její víceznačný název Sezname, otevři se! lehce provokoval svou víceznačností, která se vyjevuje postupně. Kdo čekal návaznost na Nagano, Smolkovu operu o triumfu českých hokejistů na olympijských hrách v roce 1998, kterou uvedlo v roce 2003 s úspěchem Národní divadlo, toho hned první „takty“ vyvedly z omylu. Martina Smolku, který od počátku tíhnul k hudební avantgardě (spoluzakládal soubor Agon), přitahovaly experimentální hudební nástroje, náhodné a nezvyklé zvuky, které vkomponovával do svých skladeb jako svého druhu „zvukové fotografie“.

Na druhém ročníku NODO se stalo dobrým zvykem, že půl hodiny před začátkem představení se diváci, kteří o to mají zájem, mohou setkat s tvůrci a inscenátory. Avšak ani Smolka, ani Jiří Adámek (1977), libretista, režisér a zakladatel divadelní skupiny Boca Loca Lab, toho o povaze společného díla mnoho neprozradili nad rámec toho, že zdrojem inspirace pro ně byly knihy Umberta Eca, zvláště Bludiště seznamů, Jorgeho Luise Borgese a Itala Calvina. Výsledek označili jako „mluvenou ne/operu“, kde se prakticky nezpívá a zpěv je jen výlučnou ozdobou a šperkem.

Ukázalo se, že taková žánrová specifikace vyjadřuje pouze prakticistně vnějškovou podobu díla, ve kterém je „zpěvu“ a „opery“ vrchovatě. Do hlediště vkráčely čtyři postavy – dvě dívky a dva muži skupiny Boca Loca Lab (Vendula Holičková, Bára Mišíková, Daniel Šváb a Pavol Smolarik) – s nabílenými tvářemi a vlasy skrytými pod šátky. Jednotně oděni v obřadním slavnostním černém rouchu s vyztuženými vepředu rozevřenými suknicemi sahajícími jako krovky až po zem se obřadně, úspornými stylizovanými pohyby přesunuli na prázdné jeviště pod čtyři rozsvícené reflektory. Scénu „vykrajovaly“ nejprve pouze efektní světelné změny reflektorů, vystřídané barevnými proměnami horizontu, pomalou projekcí jakési bílé změti a posléze desítkami tyčí různých délek a tloušťky zavěšených z provaziště. Smolka své postavy nazval „mluvci“ a už tento novotvar v sobě absorbuje konotaci ke slovu „zpěváci“. Na způsob voicebandu nebo melodramu si začali pohrávat s rytmem, tempem, melodií, dynamikou i akcenty vět, zvukomalebností a významy slov i jejich útržků a sevření rtů (slyšitelného díky mikroportům) z nejrůznějších vtipně se prostupujících seznamů – řeckou abecedou počínaje přes solmizační slabiky, jména slavných panovníků, oper, po přípony chemického názvosloví, názvy intervalů, středověký seznam andělů, měrné jednotky… Deklamovali nekonečné seznamy slov, předmětů, pocitů, živočichů, rostlin, nerostů, pohádek a her, států a měst – společně působili zvukově jako dokonale sehrané kvarteto toho nejpodmanivějšího nástroje, jakým je lidský hlas. Některé sekvence – útržky jejich seznamů byly až rozpustile veselé (například citace zvukomalebných mnemotechnických pomůcek pro zapamatování morseovky), jiné navozovaly atmosféru modliteb nějakého tajemného obřadu nebo litanie – u každého jistě asociovaly něco odlišného podle osobní zkušenosti podobně jako proud volných asociací, užívaný psychoanalytiky k průniku do podvědomí.

Nad tímto hemžením slov a zvuků se rozklenul hlas kontratenoristy Jana Mikuška, který dnes ve svém oboru patří u nás k těm nejlepším. Zjevil se jako tajemný velekněz snad orientálního řádu, oděný v bílé a zlaté, nehybný, jakoby přibitý s rozpaženýma rukama na bílém kruhovém terči – vskutku působil jako podivuhodný šperk. Později přešoupal jeviště na horizontu v bílém fraku na starých běžkách nebo přešel jeviště pozpátku s potápěčskými brýlemi, šnorchlem a ploutvemi. Hledat pro tyto bizarní výstupy významy se musí pokusit každý sám. Subtilní struktura Smolkou a Adámkem hledané – mapované cesty nepůsobila ale svévolně v dělení do pěti částí, v nichž na Seznamy a Ryby navazovalo Zrcadlení s citacemi z věhlasného Borgesova Alefu, Poutníci – s citacemi Calvinových Neviditelných měst, až po Ecovo Foucaultovo kyvadlo. Opera vyústí v pianissimu do mysteria nehybnosti s jemně humornou tečkou jeho zmizení, vyjádřeného do hloubky se propadávajícím glissandem na citoslovci fí. „Když na to přijde, je možno skrze seznamy zahlédnout hlubinu nekonečna,“ vystihli v programu autoři záměr, který se jim podařilo naplnit. Důležitými prvky významových asociací a proměn emocí jsou v této opeře ticho jako kontrast zvukového chaosu a mikrointervaly, které vyvolávají zvláštní neurčitost.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Hodnocení

Vaše hodnocení - Lang: Re:igen (NODO Ostrava 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Smolka: Sezname, otevři se! (NODO Ostrava 2014)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Vaše hodnocení - Kotík: Mistrovská díla (NODO Ostrava 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Komorous: No No Miya (NODO Ostrava 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Wang: Encounter (NODO Ostrava 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na