Operní panorama Heleny Havlíkové (178)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Turek má z dnešního pohledu vlastně velice moderně vystavěný syžet, ve kterém se střídají a prolínají dvě roviny: hybatelem děje je Básník, který si své postavy vymýšlí přímo před diváky a zasahuje do jejich osudů. Jenže se mu to sepisování chvílemi trochu vymkne, protože postavy ožívají vlastními životy a občas se z básníkova scénáře vymaní nebo jeho nápadům vzdorují. Základní příběh o postarším žárlivém manželovi, jeho záletné ženě, uvzdychaném ctiteli a exotickém obdivovateli, kterého chce získat zase zpět zapuzená snoubenka, se tak odehrává jako divadlo na divadle a dramma buffo, které se tak „rodí“ přímo na jevišti, je až k nepřehlednosti plné bláznivých situací, manželských a mileneckých hádek, záměn identit, převleků a exotiky – a vyústí do šťastných usmíření. Až se zdá být těch situací příliš. Skoro to připomíná známou Čapkovu pohádku o pejskovi a kočičce, když vařili stokrát dobrý dort.

Přitom se zdálo, že právě takový koncept bude jako stvořený pro amerického režiséra Christophera Aldena, kterého známe i u nás, když v Národním divadle v roce 2008 režíroval Janáčkovu Věc Makropulos. Pro jeho režie je typické propojování příběhů klasických oper s moderní současností a v minulosti už režíroval nejen Italku v Alžíru, ale i Turka v Itálii – ve své domovské scéně Long Beach Opera. Zde bylo před dvaceti lety pro jeho režii klíčem snění Fiorilly o filmových hrdinech jako únik před jednotvárností života.

Z možných režijních konceptů, k nimž tato často upravovaná opera doslova svádí, určitě stojí také za připomenutí inscenace Turka v Itálii ve Státní opeře – v roce 1996 ji zde režíroval Jozef Bednárik. Vtipně se inspiroval Rossiniho věhlasnou gastronomickou zálibou a jeviště proměnil v pizzerii Bella Italia dnešních dnů, v níž se dokonce při předehře pekla pizza. A přidal další vrstvu divadelní iluze: Zatímco personál pizzerie v rozhlehlé bíle vykachlíčkované kuchyni chystá v brilantním tempu i souhře denní várku této italské pochutiny a servírky s číšníci nastupují na plac, Básník proměňuje majitele podniku, barmanku, vrchního kuchaře, tureckého gastarbeitera i kuchařskou pomocnici v protagonisty svého, jak oprávněně doufá, úspěšného kusu. Pod režisérovou fantazií ožívá i zařízení: pánve a vařečky se hodí jako vesla a hned jsme byli v neapolském přístavu, ze šlehacího kotle se stane turecká plachetnice a z pokladny zase italské auto, z orchestřiště se ozve špouchání, jak do tohoto „bazénu“ hází obletovaná koketa dotěrné ctitele. Bednárik moc dobře poslouchal hudbu, domýšlel text i situace a soustředěně „útočil“ na diváka pohybem, tancem, světlem. Jeho rossiniovská operní pizza dostala pikantně kořeněnou příchuť.

Christopher Alden pro Turka v Aix-en-Provence zvolil koncepci připomínající Pirandellových Šest postav, hledajících autora. Tuto asociaci nelze nezmínit. Oba kusy pojednávají o vztahu autora a jeho díla, postav, které vytvoří. Liší se úhlem pohledu jen do jisté míry: Pirandellova hra je drama pro intelektuály, kdežto Rossiniho a Romaniho Turek je komedie, ovšem zjevně duchaplná a vtipná také spíše intelektuálně. Alden přenesl děj do současnosti. V podstatě respektuje Romaniho libreto i Rossiniho zhudebnění, postavám ale přidává ve výrazu soudobé charakteristiky, které původní předlohu často obohacují o nové kontexty. Přesto se mu ale nepodařilo komplikovaný děj zpřehlednit natolik, aby byl obecně srozumitelný a diváci se v něm orientovali, ba spíše naopak.

Scéna připomíná mozaikou vykachlíkovaný tunel nebo stanici metra, podstatnou součástí je také příď korábu se sochou mořské panny, jakoby vyplavené po dávném ztroskotání. Básník (zde italský barytonista Pietro Spagnoli) s bohémskou šálou kolem krku, neustále kouří a popíjí alkohol a do rytmu hudby zběsile buší do psacího stroje, jak hledá téma pro svou novou komedii. Inspiraci mu poskytne tlupa cikánů, kteří přijeli na italské pobřeží a srocují se kolem plechového barelu s ohněm. Je mezi nimi i Zaida (americká mezzosopranistka Cecilia Hall), která byla milenkou Selima (rumunský basista Adrian Sâmpetrean) – už měla před svatbou, ale turecký princ ji kvůli pomluvě zapudil. Jí se podařilo uprchnout do Itálie. A – jaká náhoda! – na stejném místě se náhle vylodí Selim, který má v této inscenaci k civilnímu obleku na hlavě čepici, jaké se u nás říká „zmijovka“. A český divák se sotva zbaví vtíravé asociace, když namísto prince připomíná mírně retardovaného pomocníka z filmu Vesničko má středisková. Za cikány se přijde poradit zámožný postarší místní občan Don Geronio (italský barytonista Alessandro Corbelli), protože si neví rady se svou záletnou manželkou Fiorillou. Tu brilantně zpívá ruská sopranistka Olga Peretyatko, kterou známe i u nás z jejího pražského vystoupení. Koketní Fiorilla má ctitele Dona Narcisa, jeho technicky mimořádně náročný vysoký tenorový part v Aix-en-Provence obsadili americkým sólistou Lawrencem Brownleem, kterého také právě v rossiniovském repertoáru známe z jeho pražského recitálu. Jenže i jeho charakteristika v českém prostředí asi zavádí diváky jinam, než měl Alden na mysli, když silně připomínal troubu Vaška z Prodané nevěsty. V pozadí stojí „štendry“ s kostýmy, z nichž Básník vybírá pro protagonisty převleky. Všichni sólisté jsou prakticky pořád na jevišti – pokud právě nezpívají, stávají se malebnou součástí scény a dekorací, čekají, až Básník dopíše jejich text, se svým stvořitelem se často hádají, protože nesouhlasí s jeho nápady na pokračování děje, a třeba Fiorilla zahodí Básníkův text, usedne ke stroji a napíše si pokračování sama.

Turek v Itálii byl uveden v tradičním prostoru festivalu – v Théâtre du l’Archevêché na nádvoří starobylého arcibiskupského paláce, který připomíná open air produkce na nádvoří litomyšlského zámku. Je obtížné ze záznamu hodnotit výkon orchestru a sólistů v nastudování Marca Minkowského, známého specialisty spíše na barokní hudbu. Ale ve výsledku (jistě s přispěním sofistikované práce zvukařů) se jevilo, že nároky Rossiniho obtížné partitury byly naplněny.

Nová inscenace Turka pro festival v Aix-en-Provence vznikla v koprodukci s dijonskou, turínskou a lodžskou operou. V koprodukci ostatně vznikly všechny tři letos uvedené operní inscenace a bylo by zajímavé zjistit, nakolik spojené síly více divadel reálně sníží náklady a zda to není cesta, jak vybřednout, nalézat východisko z vleklé finanční krize operních divadel. Přes uvedené výhrady k inscenačnímu pojetí Turka v Itálii, všechny tři inscenace byly špičkovou ukázkou současné operní interpretační praxe a také z hlediska kvality přenosu v konfrontaci s přenosy z Met do kin více než obstojí.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat