Operní panorama Heleny Havlíkové (187)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Inspirativní zkušenosti s maďarskou Státní operou – díl první
Nejen v současných debatách nad budoucnosti opery v Praze je užitečné se podívat, jak se opera dělá jinde a jinak. Maďarská státní opera v Budapešti skýtá vhodná srovnání – a to prostřednictvím hned čtyř inscenací daných termínem jiných okolností mé návštěvy Budapešti, nikoli vybraných cíleně na konkrétní představení. Během dvou dnů 10. a 11. října 2014 hrála tato první maďarská operní scéna dva tituly ze svého staršího repertoáru – Gluckovu Ifigenii v Tauridě v dnes již méně často hrané německé verzi Richarda Strausse a Donizettiho Nápoj lásky. Hrací plán obsahoval také dvě letošní premiéry: osvědčenou dvojici Sedlák kavalír Pietra Mascagniho s Leoncavallovými Komedianty, a přímo premiéru Mozartovy opery Così fan tutte. Moje velmi dobré zkušenosti s Maďarskou státní operou z minulosti zejména z hudebního hlediska se opět potvrdily. Všechny inscenace vynikaly zejména pečlivým hudebním nastudováním s plně koncentrovanou hrou orchestru v dynamicky rozvrstveném vypracování a s jasnou strukturou frází – a to jak v komorním obsazení se zvýšeným orchestřištěm při Così fan tutte, tak v plném zvuku mohutně rozehraného orchestru ve veristických operách. Další devízou všech produkcí byly vyrovnaně sezpívané sbory s oborově dobře obsazenými sólisty. V dnešním globalizovaném operní světě přitom zůstává ojedinělá praxe, kdy většina inscenačních týmů i sólistů jsou maďarští umělci. A z inscenačního hlediska tradiční pojetí prostupují modernější, řekněme provokativnější režijní přístupy.

Budapešť s milionem osm set tisíc obyvatel je asi o půl milionu větší než Praha. Obě města jsou si svou historií a kulturní tradicí přinejmenším posledních dvou století v mnohém podobná – letos slaví Maďarská opera sto třicáté výročí otevření své výstavné honosné operní budovy, tedy rok po pražském Národním divadle. Ve srovnání s operou v Praze je ta maďarská na první pohled čilejší – nejen počtem představení, premiér, rozsahem repertoáru, ale i zájmem veřejnosti o tento žánr, který je navíc cenově dostupný i pro nižší příjmové skupiny.

Maďarská státní opera hraje v Operním divadle s kapacitou tisíc dvě stě míst, kde stojí vstupenky v přepočtu od šestnácti set po tři sta korun, a v moderním Erkelově divadle pojmenovaném podle tohoto zakladatele maďarské národní opery a autora maďarské hymny s kapacitou dva tisíce míst a cenami v přepočtu od tří set korun po osmnáct. A Maďarská státní opera má ještě k tomu speciální cenové programy s názvem Opera pro každého – kdy se dá jít na operu i v přepočtu za šestnáct korun. Obě divadla jsou divácky velmi komfortní. Ale soubor hraje i open-air produkce na Margaretině ostrově, v Hudební akademii nebo v Paláci umění.Všechna čtyři představení, která jsem zhlédla, byla vyprodaná. Maďarské publikum bere návštěvu opery „postaru“ jako svátek a volí i na dopolední představení společenské oblečení. Zajímavý je způsob potlesku – v případě, kdy u nás dochází na standing ovations, Maďaři tleskají skandovaně – zvukový efekt výrazný a povzbudivý. Bučet jsem neslyšela, vskutku nebyl důvod.

Počet operních představení v měsíci a počet premiér výrazně přesahuje dnešní pražské poměry – na letošní sezonu je plánovaná neuvěřitelná dvacítka operních premiér – převládají sice tradiční tituly, ale zazní i Vivaldiho Farnace na straně jedné, na druhé pak opery dvacátého století – Brittenovo Zneuctění Lukrécie, Stravinského Život prostopášníka – i úplné novinky. V širokém repertoáru jasně převládají tradiční operní tituly Pucciniho, Verdiho, Mozarta, Wagnera a maďarské národní tituly. K udržení kvality dozajista přispívá i to, že se zde hraje v blocích, které se prolínají.

Dobře našejkovaný operní elixír pro školy
V korespondenci s managementem divadla jsem byla v případě představení Donizettiho Nápoje lásky v Erkelově divadle „varována“, že dopolední představení je určeno pro školy – pro mě to byl ale jen další důvod na takovou produkci jít. A byla to zkušenost veskrze pozitivní. Hlediště beze zbytku zaplnili středoškoláci i děti kolem dvanácti let a možná i mladší. Maďarsky sice neumím, ale nebylo těžké pochopit, že jde hlavně o „svozy“ z okolních měst, kdy svátečně vystrojené děti se chovaly vzorně. Představení začalo vystoupením moderátora v civilním obleku – nejdříve uvítal jednotlivé skupiny, zřejmě třídy, každá reagovala mocným pokřikováním. Moderátor byl evidentně zkušený, rychle s dětmi navázal kontakt a upoutal jejich pozornost – byl patrně i vtipný, protože propukaly v salvy smíchu. Rozhodně je nenudil. A celé – tradičně pojaté představení pak děti sledovaly naprosto soustředěně a se zájmem.

Základem scény je „předpisové“ náměstíčko italské vesnice z devatenáctého století – v centru s honosným stavením bohaté pachtýřky Adiny, s kašnou a hospůdkou. Prostor je zaplňován vesničany – sborem v dobových kostýmech, tanečními výstupy vesnické mládeže a skotačením dětí, stále se něco děje. Mastičkář Dulcamara se na náměstíčko snese v montgolfiéře, provázen malým fámulem, vystrojeným do fráčku s buřinkou. Seržant Belcore přejede v čele své jednotky na kole, ve špicích je vpletena červeno–bílo–zelená trikolóra. S trikolórou, velmi podobnou té italské, si režisér zažertoval, když Dulcamarův fámulus podporuje prodej zázračného léku demonstrací na řadě pomůcek (plakát s anatomickým zobrazením těla, kde Dulcamara hůlkou jako ukazovátkem ukazuje, pro které orgány je jeho balzám užitečný). Součástí propagační show je i vlajka, kterou ale chlapec na žerď zavěsí obráceně, takže je z ní maďarská. Dulcamara za všeobecného smíchu ovšem omyl napraví. Podobných gagů a šprýmů je v inscenaci celá řada a nevybočují z tradičního režijního pojetí. Když Nemorino žárlí na Belcora a škrábe zeleninu na polévku do taktu hudby a počíná si tak sveřepě, že nakrouhá zelí i do Belcorovy vojenské čepice. Nebo nenápadně svému rivalovi propíchne duši na kole. Bylo zřejmé, že hudebnímu nastudování se dostalo pečlivé pozornosti – jakkoli prý Donizetti operu složil za čtrnáct dní, svižná tempa a prokreslené charakteristiky postav vyžadují dokonalou souhru orchestru a přesné vedení dirigentem, v tomto případě jím byl László Bartal. A sólisté přesně vystihli charaktery svých postav od temperamentní Adiny Ingrid Kertesi přes ostýchavého Nemorina, ze kterého se v podání Jánose Szerekována vyklube díky „zázračnému“ elixíru odhodlaný bojovník za svou lásku, sympatie si získal suverénní šejdíř Dulcamara v podání Antala Cseha v kontrastu s vojácky nabubřelým seržantem Belcorem Róbert Rezsnyáka. Výborně se uplatnil i dětský sbor – také jako vhodný příklad pro dětské publikum.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments