Operní panorama Heleny Havlíkové (188)

Týdny od 6. do 19. října 2014
* Inspirativní zkušenosti s maďarskou Státní operou – díl druhý
  Sedlák kavalír a Komedianti
  Ifigenie na Tauridě 
* Ostravský „dobrák“ Brouček optikou pivního půllitru
* Několik postřehů k přenosům Macbetha a Figarovy svatby z Met
* Inspirace na dny příští
***

Inspirativní zkušenosti s maďarskou Státní operou – díl druhý  
Sobotní představení 11. října tradiční dvojice veristických oper – Sedláka kavalíra Pietra Mascagniho a Komediantů Ruggera Leoncavalla – v historické budově bylo sice dopolední, ale publikum zcela zaplnilo rozlehlé hlediště oblečené ve „večerním“. Režisérem obou jednoaktovek je Georges Delnon, jeden ze zajímavých evropských spolutvůrců dnešní podoby hudebního divadla, kterého u nás známe alespoň z letošních Dnů nové opery Ostrava, na kterých byla uvedena opera Bernharda Langa Rej (Reigen). Spolu s dirigentem Mátém Hámorim a skvělou sestavou sólistů vytvořili silnou, drsnou a strhující inscenaci, která nebývale přesně a věrohodně rozkryla psychologii vztahů protagonistů s nezvratným tragickým vyústěním.

Scénické řešení vychází z dřevěných „vesnických“ domků, které divák vidí postupně jak „z ulice“, tak „zevnitř“. Jejich podoba od Madeleiny Schleich sice má daleko k sicilské vesnici sklonku osmnáctého století a připomínají spíše dědinu na Podkarpatské Rusi, ale pro navození syrového pocitu „vesnice“ zcela postačují. Svůj domek tu má i Turridova matka Lucia, stejně jako Alfio, ve kterém ho jeho manželka Lola během jeho nepřítomnosti podvádí s Turridem. Domky jsou na podvozcích, ovládané dálkově jako dětská autíčka, což vyvolává výrazný scénický efekt. Už při předehře se navíc na scéně objeví kůň povozníka Alfia, který ještě zdůrazní řád vesnice a zcela realisticky „vysvětlí“ Alfiovu domácí nepřítomnost. Inscenátoři posunuli děj blíže jakési felliniovské současnosti, tomu odpovídají i kostýmy, ale tragický příběh lásky, vášně, pudového chtíče, žárlivosti a pomsty je natolik stále platný, že není podstatné, v jaké době se odehrává. Zásadní ale je, jak je prezentován – a drama, které v této inscenaci umělci Maďarské státní opery rozehráli, bylo propracované do nejmenších pěveckých i hereckých detailů typově zcela přesně vybraných sólistů – Ildikó Komlósi jako podezřívavé a vnitřně hluboce raněné Santuzzy, Veroniky Dobi-Kiss jako ustarané Lucie, která přese všechno, co jí Santuzza prozradí o Turridovi, svého syna chrání, Luise Ledesmy jako fanfarónského Alfia, který svoji energii prudce zvrátí proti svůdci jeho ženy a konečně i Apollónie Szolnoki v roli vyzývavé Loly, vědomé si své přitažlivosti. Tato inscenace by obstála kdekoli v Evropě a jistě by mohla konkurovat i těm z Met. Diváci ji odměnili skandovaným potleskem.

Leoncavallovy Komedianty sice nastudoval stejný inscenační tým, ale výsledek se prvnímu Sedláku Kavalírovi nevyrovnal. Stejný posun děje byl tentokrát hlavně důvodem k použití dnešních dopravních prostředků, hlubší zdůvodnění postrádal. Tak již při předehře se na scéně objeví plně naložený „platóňák“ komediantů, tažený jakýmsi mopedem – kombinace vskutku obtížně přijatelná. Na voze sedí principál Casio, jeho milovaná a žárlivě střežená žena Nedda i Peppe, moped řídí Tonio a všichni se natřásají se nehybně stojícím voze a směšně tak předstírají trmácivou jízdu. I v Komediantech scéna zachovává styl dřevěných deskových ploch – ale řešení je málo funkční. Dřevěné domky se promění ve stěnu, překrývající celé jeviště – v prvním patře je veliké „okno“, v němž lze pozorovat až zbytečně přehnaně stylizovanou produkci komediantů – stěna je ale umístěna příliš vepředu, vesničtí „diváci“ se obtížně těsnají na stoličkách na forbíně a vyvracejí si hlavy nahoru, aby mohli produkci nad sebou zhlédnout. Hlavním zdrojem napětí byla obava, aby někdo ze sboru nespadl do orchestřiště. To ale nic nemění na tom, že hudební nastudování a výkony sólistů byly stejně kvalitní jako v případě Sedláka. Mistrovská byla proměna Luise Ledesmy z Alfia v mrzáka Tonia v Komediantech. Hodnocení autorky:
Sedlák kavalír90 %
Komedianti 70 %

Součástí repertoáru Maďarské státní opery jsou i tituly předmozartovského repertoáru. Z mnoha verzí „reformní“ opery Christopha Willibalda Glucka Ifigenie na Tauridě zvolili verzi Richarda Strausse v němčině.

Inscenovat dnes tuto operu, zachycující výseč Eurípidovy tragédie o osudech dětí krále Agamemnona, Oresta a Ifigenie, a Orestova přítele Pylada, je náročné, protože namísto vzrušujícího akčního děje je Gluckova opera spíše ponorem do nitra těchto třech postav. Režisér Robert Alföldi, kterého známe z Plzně, kde nastudoval nekonvenčně Rigoletta, se pokusil operu „ozvláštnit“ přesunem z časů trojské války do žhavé současnosti. Výsledek je ale poněkud kontroverzní, protože se mu nepodařilo antické drama věrohodně vyložit dnešními výrazovými prostředky. Artemidina velekněžka Ifigenie sice slouží v jejím chrámu, ale musí plnit příkazy krále Skythů Thoase. Zatímco Ifigenie a její řecké družky mají jednoduchá černá roucha, Thoas je v obleku dnešních politiků, obklopen „ochrankou“ s černými brýlemi – svět mýtu a dnešní politiky se ale režisérovi nepodařilo organicky propojit. Scénu Róberta Menczela tvoří jen prázdná šikma, ze které vyjíždí obětní oltář. Je zakončena vysokou stěnou z mosazných plátů, skrývajících patery dveře, které poskytují i pohled do Thoasova paláce (připomínajícího pohled do trezoru dnešních bank). Některé nápady jsou bizarní – úvodní bouři na moři, která přivede Oresta na Taulidu, předvádějí jakési tři identické „úřednice“ litím vody z červené plastové zahradnické konve do smaltovaného lavoru, kněžky si při přípravě Oresta k oběti nasadí gumové rukavice jako uklízečky a vrcholem je, když ve finále Artemis, která se zjeví, aby nařídila smír, přijde coby utahaná ženská na každém rameni s nákupními taškami, ze kterých vyčuhují bagety – a své příkazy sděluje megafonem. Přes tyto výstřednosti však bylo hudební nastudování dirigenta Györgyho Vashegyiho na vysoké úrovni, když si uvědomíme, že v orchestru neseděli žádní specialisté na gluckovskou interpretaci, a stejně tak i výkony sólistů a sboru-chóru. Ifigenii ztvárnila sice menším, ale vyrovnaným sopránem Eszter Wierdl, jejího bratra Oresta Zsolt Haja a jeho přítele Pyladese (který zde nakonec Thoase zastřelí) ztvárnil Zoltán Megyesi.

Hodnocení autorky: 70 % 

Setkání s maďarskou Státní operou, necílené na konkrétní tituly, ale dané dostupnou produkcí v době dvoudenní návštěvy Budapešti, přineslo několik vynikajících operních zážitků a také řadu inspirativních podnětů. Především je zřejmé, že Maďarská státní opera plně obstojí ve srovnání s předními evropskými operními divadly a že (v dnešních podmínkách utahování opasků) finančně nestrádá. Její pracovní vytížení je ovšem výrazně vyšší, než je zvykem u nás – udivující je nejen počet premiér a reprízovost, ale i dramaturgická šíře záběru, kdy vedle klasické opery má běžně na repertoáru i díla dvacátého století a opery soudobých skladatelů. Především ale: tento rozsáhlý provoz je schopna zajistit vlastními zaměstnanci v angažmá operního souboru, včetně „štábu“ vlastních dirigentů, režisérů, výtvarníků, orchestrů, sborů a sólistů, kdy všichni umělci naplňují velmi přísná kritéria kvality a profesionality, hostů je minimálně. Divadelní budovy, jak moderní Erkel, tak historická budova, jsou výborně udržovány a evidentně vybaveny soudobými divadelními technologiemi. Maďarští politici patrně kulturu považují za podstatnou součást prezentace státu – a maďarské publikum svoji operu miluje. Tak to Maďarům přejme – a snad se jednou také dočkáme.
***

Ostravský „dobrák“ Brouček optikou dna pivního půllitru
Ačkoli jsou Janáčkovy Výlety páně Broučkovy podle povídek Svatopluka Čecha stále aktuální (ba čím dále aktuálnější) díky stále platnému tématu planého chvástání, estétského žvanění a oportunistické zbabělosti, když má dojít na činy, do uvádění se naše operní divadla příliš nehrnou. Není divu, najít inscenační klíč k této Janáčkově satirické burlesce, dát dohromady obsazení pro obtížné party včetně dvou velkých tenorových pro hlavní role a hudebně operu nastudovat tak, aby se z Janáčkových úsečných motivků vylouplo plnokrevné hudební divadlo, rozhodně není snadné.

Nejnovější ostravské nastudování dosavadní skrovnou tradici uvádění této Janáčkovy bilogie s Výlety pana Broučka do Měsíce a jeho Výlety do XV. století bohužel neobohatilo.

Důvodů je několik. První se týká hudebního nastudování. Třebaže Robert Jindra si začínal budovat renomé janáčkovského dirigenta, který dokáže vyhmátnout a zprostředkovat sílu emocí Janáčkových operních partitur, premiéra Výletů pod jeho taktovkou působila nedozkoušeně. Jako by se hráči orchestru teprve seznamovali se svými obtížnými party a jejich hlavní ambicí bylo zahrát správné noty alespoň čistě – světlou výjimkou ovšem byla žesťová sekce. Jak zřetelně vyplyne zejména ze srovnání především s nahrávkou Františka Jílka, Jindrovým výsledkem, kterým zároveň v Ostravě končí na pozici hudebního ředitele, byla spíše hudební změť v převažujícím forte než výrazově a dynamicky strukturovaná hudba s kontrasty měsíčních „valčíků“ a stylizací až pateticky vyznívajících husitských chorálů za zvuků velebných varhan.

Další problém – a v tomto případu základní – vyvěrá z inscenačního výkladu. Nejrůznějšími cenami ověnčený režijní tandem SKUTR Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského se scénografem Jakubem Kopeckým a výtvarnicí kostýmů Simonou Rybákovou dává na odiv především sami sebe – bohužel na úkor Janáčka. Záměry skladatele, který se s tímto dílem tak natrápil, témata opery, ale i reálie a v libretu popisované situace (Broučkova převlékání do husitského) jako by je ani nezajímaly.

Janáček formou satirické burlesky nahlíží pivního měšťáčka Matěje Broučka zvnějšku velice kriticky jako odpudivého přízemního neotesaného ješitu, oportunistického zbabělce, zrádce, který se třese o své pohodlíčko: „Aby byl Brouček na posměch a aby byl výstrahou.“ „Chtěl jsem, aby zhnusil se nám takový člověk, abychom jen na potkání ničili, dusili – ale v prvé řadě v sobě; abychom se obrodili v nebeské čistotě mysli našich národních mučedníků… Takové myšlenky vtiskly mi péro do ruky ku skladbě Výletů páně Broučkových. Ostří satiry jak by do živého masa bodalo… Je-li hudba dosti drsná, aby pravdu nám tvrdě metala v tvář? Obnaží-li tato pravda tak, abychom zahořeli studem nad sebou samými?

Inscenátoři v Ostravě však jako by pojali Výlety hlavně jako vlastní exhibici a Simona Rybáková dokonce jako extravagantní současnou módní přehlídku a reklamu na molitanový materiál. Lze dovodit, že obrátili smysl opery z nohou hlavu, když nahlížejí Broučka jeho očima: není divu, že ten je sám k sobě mnohem shovívavější, ba dokonce je prý obdařen fantazií a zmítán zamilovaností k Málince. Co na tom, že se zbabělý Brouček neprozřetelnému příslibu sňatku ve chvíli své „růžové nálady“ okamžitě vykroutí, roztouženou Ethereu, Málinčinu měsíční proměnu, od sebe zuřivě odstrkuje a hrdé statečné Kunky, dcery husitského bojovníka, si v XV. století raději vůbec nevšímá.Na univerzální „globalizované“ scéně přední část zaplňují posuvné moduly schodišť. Sice mohou ilustrovat informaci, že pan Brouček je v Praze na Malé Straně nezadluženým majitelem třípatrového domu, spíše však tvoří konstrukci pro tanečníka oblečeného pouze v kalhotách s přímo vzorově vypracovaným tělem, jež staví na odiv, kterému zřejmě nestačila role měsíčního Pegase a umanul si předvádět se po celou operu. Moduly schodišť slouží i jako krkolomná schovávačka pro Málinku, když koketuje s Broučkem, a pro sborové výstupy, takže se režiséři nemusejí zabývat logikou odchodů a příchodů velkého počtu lidí.

Výhledu na schodiště v pozadí nejprve brání miniaturizovaná maketa průčelí jednopodlažního domu s několika malovanými okny a vchodem do výšky pasu, zřejmě Vikárky, když z ní po kolenou vylézají návštěvníci této hospody. Asi proto, aby je ve svých očích chvástavý Brouček ponížil, když se chce vymočit na pískoviště ohraničené obdélníkovým kontejnerem cca 2 x 1 m. Tento znak omezeného „písečku“ Broučkovy malosti či snad dokonce českého provincialismu a malichernosti žabomyších sporů se však brzy začne rozmělňovat a pískoviště na kolečkách začne být spíše vehiklem pro dopravu nejrůznějších rekvizit včetně mrtvého rychtáře Domšíka po hrdinném boji se Zikmundovým vojskem, který u Janáčka rozhodně nějakou malost českých poměrů nereprezentoval.

Úhel pohledu skrze Broučka se promítá i do jeho oblíbeného půllitru z Würfelovy hospody na Vikárce: v rukou malíře Mazala se stává „briliantem“, když skrze jeho dno jako dalekohledem nechává Málinku pozorovat Měsíc. Na Měsíci vidí Brouček půllitr jako nádobu pro vůni květů, kterou se ve formě poletavého chmýří Měsíčňané živí, a v XV. století slouží jako svícen. Takové propojování jednotlivých příběhů Broučkovou optikou zdůrazňuje i oficiální portrét Františka Josefa I., který má Brouček přičinlivě pověšený u sebe v bytě – ve snu o XV. století má císařpán jedno oko zakryté jako Žižka. Takový výklad však vede k tomu, že se hranice mezi Vikárkou, Měsícem a XV. století stírají natolik, že scénická podoba opery ztrácí srozumitelnost.Konečně třetí důvod nepovedené ostravské premiéry vychází z obsazení. Je určitě skvělé, že se party Janáčkových oper učí i zahraniční sólisté, ale v případě opery o Broučkovi je srozumitelnost textu hodně důležitá. Titulky byly jen částečným řešením. Jenže představiteli Broučka, nizozemskému tenoristovi Arnoldu Bezuyenovi, spíše s wagnerovským než buffo tenorem, dělala výslovnost značné obtíže. Stejně polskému tenoristovi Adamu Zdunikowskému, který jako Mazal alias Blankytný alias Petřík postrádal jistotu ve výškách. Jediné, bohužel však nechtěné komické situace nastávaly, když se potýkali s některými jazykolamy. Ovšem pro Janu Siberu s jejím průrazným subretním sopránem byla trojrole Málinky, Etherey a Kunky příležitostí, kterou využila – stejně jako Svatopluk Sem v jediné, ovšem rozsáhlé árii Svatopluka Čecha, Martin Šrejma a Jiří Hájek v rolích skladatele a básníka a jejich proměnách na Měsíci a v XV. století.

Kdo vlastně byl či měl být domácí pán Matěj Brouček, zůstalo při ostravské premiéře nejasné – zda měl být druhým já samotného Svatopluka Čecha, když s ním měl identický kostým, nebo jakási parafráze Švejka, k níž směřoval úsměv na kulaťoučké „ladovské“ tváři tenoristy Arnolda Bezuyena i režijní pojetí, které vedlo spíše ke švejkovské charakteristice prostomyslného dobráka než odpudivého oportunisty, který se podle Janáčka má všem zhnusit, jak jej výstižně charakterizoval při poslední brněnské inscenaci světové premiéry původní verze Pravého výletu pana Broučka do Měsíce Jaroslav Březina.

Je otázka, nakolik takový „převrácený“ výklad u opery, které zatím chybí větší inscenační tradice, přispívá k jejímu prosazení.

Hodnocení autorky: 50 %
***

Několik postřehů k přenosům Macbetha a Figarovy svatby z Met
Přes složité vyjednávání vedení Met s odbory i přes protesty proti uvedení opery Johna Adamse Smrt Klinghoffera nakonec letošní sezona, která zahrnuje celkem deset přímých přenosů, začala podle plánu Verdiho Macbethem. Tuto inscenaci Adriana Nobleho jsme už viděli v přenosech roku 2008 – její letošní obnovení však Metropolitní opera zatraktivnila obsazením Anny Netrebko do role Lady Macbeth. A skutečně díky jejímu výkonu dostalo shakespearovské téma mocichtivosti, v Met přenesené ze Skotska jedenáctého století kamsi do období pádu železné opony a následného chaosu etnických válek, novou energii. Netrebko, jejíž soprán měl v přenosu velký dramatický výraz, dodala Lady Macbeth až sexuálně smyslný rozměr – předmětem její až eroticky vypjaté touhy ale nebyl slabošský Macbeth v podání Željko Lučiće, ale jeho prostřednictvím lačnost po moci, kterou je Lady Macbeth posedlá jako šelma, která vyrazila za svojí kořistí. Jista si tím, že ji uloví. Oporou všem vynikajícím sólistům včetně Reného Papeho jako Banka a sboru byl dirigent Fabio Luisi, který vedl orchestr ke strhujícímu výkonu.Hodnocení autorky: 80 %

Ani v případě Figarovy svatby, letošní první premiéry v Met, nezůstalo časové ukotvení děje do původního předvečeru Velké francouzské revoluce a anglický režisér Sir Richard Eyre, matador nejen operních, ale i činoherních a muzikálových scén, děj přenesl do předvečera druhé světové války, třicátých let minulého století. Do jisté míry zbytečně, až se nabízí kacířská myšlenka, že důvodem bylo, aby se na scéně efektně objevily elegantní kostýmy té doby a fotoaparát s bleskem – ale i služka, která nahoře bez přeběhne jeviště, nebo explicitní sexuální gesta Zuzanky, na které puritánské americké publikum reagovalo tak výrazně, že to zachytil i přenos.

Inscenátoři však tímto přesunem oslabili inscenaci o napětí „revoluční výzvy“ rovnosti všech ve vztahu „pána“ Almavivy a „poddaných“ Figara a Zuzanky, takže je Figarova svatba jen komedií v analogii třeba s Jirotkovým Saturninem: sice zábavnou, ale „neškodnou“. Ovšem scéna na točně s množstvím místností a schovávaček v Almavivově starošpanělském sídle s mřížkami v arabském stylu vytvořila věrohodný prostor pro situační komiku, která bývá jindy na rozsáhlých jevištích typu Met režijním problémem plným nevěrohodností.

Mozartovým operám se v Met poslední dobou příliš nedařilo. Tato Figarova svatba patří v mozartovském repertoáru přenosů z Met k těm nejlepším především díky výkonům Petera Matteie jako Almavivy, který za svou hraběcí noblesou jen obtížně skrývá mužskou chlípnost, a Marlis Petersen v roli nikoli mladičké Zuzanky, ale zkušené Zuzany, která si ostražitě hlídá svůj svatební plán s Figarem. Gejzír jejích milostných náznaků a koketování právě s hrabětem byl kompendiem analogických situací přesně odpozorovaných ze života, stejně jako výkon pěvecky suverénní Isabel Leonard v roli Cherubína s chováním dnešních puberťáků. Nicméně – James Levine se neodhodlal ke komornějšímu obsazení orchestru a volil spíše klidnější tempa a baryton Ildara Abdrazakova byl pro Figara příliš zatěžkaný a soprán Amandy Majeské pro roli Hraběnky příliš ostrý a fádní.Hodnocení autorky: 70 %

***

Inspirace na dny příští
Richard Strauss: Salome. Hudební nastudování Heiko Mathias Förster, dirigent Heiko Mathias Förster / Jiří Štrunc, režie Mariusz Treliński. Herodes – Jacek Laszckowski, Herodias – Veronika Hajnová, Salome – Gun-Brit Barkmin, Jochanaan – Tomasz Konieczny, Narraboth – Pavlo Tolstoy a další. Premiéry 23. a 24. října 2014 Státní opera Praha
***

Pietro Mascagni:
Cavalleria rusticana
Dirigent: Máté Hámori
Režie: Georges Delnon
Scéna: Madeleine Schleich
Kostýmy: Designer Prisca Baumann
Sbormistr: Kálmán Strausz
Orchestr a sbor Maďarské státní opery
Premiéra 13. září 2014 Operaház Budapešť
(psáno z reprízy 11. října 2014 v 11 hodin) 

Turiddu – Hector Lopez Mendoza
Santuzza – Ildikó Komlósi
Lucia – Veronika Dobi-Kiss
Alfio – Luis Ledesma
Lola – Apollónia Szolnoki
***

Ruggero Leoncavallo:
Pagliacci
Dirigent Máté Hámori
Režie: Georges Delnon
Scéna: Madeleine Schleich
Kostýmy: Prisca Baumann
Sbormistr: Kálmán Strausz
Orchestr a sbor Maďarské státní opery
Premiéra 13. září 2014 Operaház Budapešť
(psáno z reprízy 11. října 2014 v 11 hodin)

Canio – Hector Lopez Mendoza
Nedda – Andrea Rost
Tonio – Luis Ledesma
Beppo – Tibor Szappanos
Silvio – Zoltán Nagy
***

Christoph Willibald Gluck:
Iphigénie en Tauride
Dirigent: György Vashegyi
Režie: Róbert Alföldi
Scéna: Róbert Menczel
Kostýmy: Fruzsina Nagy
Orchestr a sbor Maďarské státní opery
Sbormistr Kálmán Strausz
Premiéra 22. června 2014 Operaház Budapešť
(psáno z reprízy 11. října 2014 v 19 hodin)

Iphigenia – Eszter Wierdl
Diana – Gabi Gál
Pylades – Zoltán Megyesi
Orestes – Zsolt Haja
Thoas – Ales Jenis
Řecká žena – Eszter Zavaros

www.opera.hu
***

Leoš Janáček:
Výlety páně Broučkovy
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Robert Jindra (alt. Jan Šrubař)
Režie: SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský)
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková
Choreografie: Jan Kodet
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Daniel Jäger
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 16. října 2014 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Matěj Brouček – Arnold Bezuyen (alt. Jorge Garza)
Mazal / Blankytný / Petřík – Adam Zdunikowski (alt. Jérôme Billy)
Sakristán u sv. Víta / Lunobor / Domšík od Zvonu – Martin Gurbaľ (alt. František Zahradníček)
Málinka / Etherea / Kunka – Jana Sibera (alt. Agnieszka Bochenek-Osiecka)
Würfl / Čaroskvoucí / Konšel – Alexandr Beň (alt. Peter Mazalán)
Číšníček / Zázračné dítě / Žák – Marianna Pillárová (alt. Martina Šnytová)
Hospodyně pana Broučka / Kedruta – Erika Šporerová (alt. Yvona Škvárová)
Skladatel / Harfoboj / Miroslav Zlatník – Martin Šrejma (alt. Michal Pavel Vojta)
Básník / Jiný hlas / Oblačný / Vacek Bradatý – Jiří Hájek (alt. Jiří Brückler / Aleš Jenis)
Malíř / Hlas profesorův / Duhoslav / Vojta od Pávů – Václav Morys (alt. Josef Moravec)
I. Táborita – Václav Živný (alt. Jaroslav Kosec)
II. Táborita – Petr Němec (alt. Pavel Ďuríček)
Svatopluk Čech – Svatopluk Sem (alt. Ivan Kusnjer)
Pegas / Přízrak – Jindřich Panský

www.ndm.cz
***

Giuseppe Verdi:
Macbeth
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Adrian Noble
Scéna a kostýmy: Mark Thompson
Světla: Jean Kalman
Choreograf: Sue Lefton
Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 22. října 2007 The Metropolitan Opera New York
(Live: Met in HD 11. 10. 2014)

Macbeth – Željko Lučić
Lady Macbeth – Anna Netrebko
Banquo – René Pape
Macduff – Joseph Calleja
Malcolm – Noah Baetge
Lady-in-Attendance – Claudia Waite
Physician – James Courtney
Manservant – Christopher Job
Duncan – Raymond Renault
Fleance – Moritz Linn
Murderer – Richard Bernstein
Herald – Seth Malkin
Warrior – David Crawford
Bloody Child – Ashley Emerson
Crowned Child – Jihee Kim

www.metopera.org
***

Wolfgang Amadeus Mozart:
Le nozze di Figaro
Dirigent: James Levine
Režie: Richard Eyre
Scéna: Rob Howell
Světla: Paule Constable
Choreografie: Sara Erde
Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 19. září 2014 The Metropolitan Opera New York
(Live: Met in HD 18. 10. 2014)

Figaro – Ildar Abdrazakov
Susanna – Marlis Petersen
Count Almaviva – Peter Mattei
Countess Almaviva – Amanda Majeski
Cherubino – Isabel Leonard
Dr. Bartolo – John Del Carlo
Marcellina – Susanne Mentzer
Don Basilio – Greg Fedderly
Antonio – Philip Cokorinos
Barbarina – Ying Fang
Don Curzio – Scott Scully

www.metopera.org

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Foto Maďarská státní opera, Daniel Jäger, Martin Popelář, archiv, Ken Howard

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Výlety páně Broučkovy (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="129583" size="small"]

Vaše hodnocení - Verdi: Macbeth (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="128580" size="small"]

Vaše hodnocení - Mozart: Le nozze di Figaro (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="129841" size="small"]

Mohlo by vás zajímat