Operní panorama Heleny Havlíkové (19)

Týden od 31 ledna. do 6. února 2011

° Lakmé jako dobrodružný klukovský sen
° Olomoucký Oněgin o všem a ničem
° Velká reformy pražské opery? Zatím hektický chaos ve smogu rozporů
° Inspirace pro dny příští

***

Lakmé jako dobrodružný klukovský sen

Francouzský romantický skladatel Léo Delibes (1836-1891) se dodnes udržel v povědomí diváků především díky svému baletu Coppélia. Jeho opera Lakmé se nad rámec nahrávek (v nichž excelují zejména Joan Sutherland nebo Nathalie Dessay) objevuje většinou jen na koncertních pódiích při recitálech koloraturních sopranistek díky slavné zvonkové árii hlavní představitelky, případně dojemnému duetu Lakmé a její služky Malliky.

Příležitost vidět Lakmé na jevišti u nás už nemělo několik generací diváků. Přitom to byla až do poloviny minulého století velice populární opera. Léo Delibes byl současník Massenta, Saint-Saënse, ale i Bizeta. Lakmé měla premiéru v Paříži v roce 1883, v době kdy se uzavřela tvorba Richarda Wagnera i našeho Bedřicha Smetany, Verdi završoval své mistrovství Aidou a Otellem, Čajkovskij se prosadil s Oněginem a Puccini teprve vstupoval na scénu se svou prvotinou Le Villi.

V Ústí ukázali, že operní podoba orientálního romantického příběhu nepovolené lásky bráhmanské kněžky a britského důstojníka z doby anglické koloniální nadvlády Indie s dojemnými melodiemi a barvitou instrumentací se dá s úspěchem hrát i dnes. Důvodů pro skvělý výsledek bylo hned několik a vzájemně se podporovaly, vytvářely synergický efekt.

Vedle dramaturgické neotřelosti a škrtů, které napomohly dramatičtějšímu spádu inscenace se především podařilo najít vhodnou představitelku pro mimořádně náročnou sopránovou koloraturní roli Lakmé. Uzpívat takový part v odvážně odhaleném orientálním kostýmu chce kuráž – Anna Klamo ji měla. Její Lakmé je skutečně vábivě exotickou půvabnou kněžkou i dojemně oddanou milující dívkou, ale také zoufalou ženou, která pro zakázanou lásku obětuje svůj život, když opakovaně zachrání život svého milovaného. Klamo si rozvrhla pěvecké síly nejen na ona dvě nejslavnější hudební čísla, ale na celou rozsáhlou roli. Její zvonivý lehce pohyblivý hlas se dobře hodil k lyrickému tenoru Jaroslava Kovacse. Ten coby důstojník Gérald postihl nejen suverenitu britského kolonizátora, ale i bezbrannost muže, který podlehne milostnému citu. V Ústí se podařilo dobře obsadit i další role – především věrnou služku Malliku díky Lence Schützové i přísného bráhmanského velekněze Nilakantha barytonistou Nikolajem Někrasovem.

Zásluhu na úspěchu ústecké Lakmé má i dirigent Norbert Baxa. Pod jeho vedením orchestr zprostředkoval opojnost i dráždivost Delibesovy kombinace francouzské lyriky a orientální hudby. Jiskru dodal inscenaci velice šťastný nápad režiséra Tomáše Šimerdy. Pojal inscenaci jako živý sen kluka, který se nemůže odtrhnout od četby dobrodružného románu. V jeho představách ožívá tajuplný hinduistický chrám, barvitý svět indického bazaru se svůdným tancem bajadér i lesní útočiště milenců. Celá opera v jednoduchém scénickém řešení Vladimíra Soukenky s vtipnou rychlou proměnou chlapeckého pokoje v orientální Indii i pestrými kostýmy, v nichž Mlada Šerých ctila britskou dobovou módu s turnýrami u dam a orientálním třpytem Indek, si tak podržela kouzlo příběhů červené knihovny.

Olomoucký Oněgin o všem a ničem

Zatímco Lakmé dnes vnímáme jako osvěžující kuriozitu, Čajkovského Evžena Oněgina je u nás zabydlen natolik spolehlivě, že v posledních letech inscenátoři rádi experimentují. Do Moravského divadla pozvali mladou slovenskou režisérku Andreu Hlinkovou, která má za sebou inscenace v Banské Bystrici, Košicích a ve Slovenském národním divadle (Haydnův Opuštěný ostrov). Přes mediálně zdůrazňované mezinárodní režijní zkušenosti ale zůstal její Oněgin spíše ještě studentským nahromaděním nesourodých řešení, které spíše než neotřelost mládí zatím provázela neobratnost.

Hlinková Oněgina ponechala s výtvarnicí Miriam Struhárovou na strohém černě vykrytém jevišti s vyvýšenou podlahou jeviště, na kterou se vstupovalo po dvou schodech. Tento jednoduchý rámec však před režisérkou otevíral příliš mnoho možností řešení, které se na rozdíl od ústecké inscenace ve výsledku nepodporovaly, ale popíraly: Celé první dějství, a to i první obraz na zahradě u Larinových, jako by se odehrával v Taťániných představách, když před ní, v bělostné noční košili mezi polštáři – začne neomaleně defilovat nejen Oněgin, jehož přelétavost pro méně chápavé zdůrazňují aplikace motýla na sametovém obleku, ale i šedivá parta socialistických dělníků s papachami, hráběmi a srpy. A Ňána jakoby do ruské usedlosti zabloudila odkudsi z Holandska a nestihla si sundat čepec.Druhé dějství se sborem v černých kostýmech, které před černým vykrytím nebylo prakticky vidět, připomínalo spíš pohřeb než Taťániny narozeniny a souboj zanikal před chvějící se projekcí šedo/černých pruhů. Závěrečné třetí dějství je ohraničeno nahnutým obřím zlatistým rámem obrazu, v němž se petrohradská honorace (opět v černém) pohybuje trhavými pohyby loutek (v dost neumělém podání olomouckého sboru). Přitom Gremin, který má onen honosný rám aplikovaný i na kostýmu, se ovšem z tohoto vyšinutého světa normálními pohyby vymyká. Neotesaný Oněgin končí klečící s hlavou v dlaních. Pro něj měl Jakub Kettner barytonovou kantilénu, oněginovské charisma však ze sebe nevykřesal. Také Ondřej Koplík obstál také spíše pěvecky svým útlejším tenorem než jako herecky toporný Lenskij. Oživení tak vnášela do obsazení premiéry alespoň dívčí, kostýmem až ordinérní Olga Václavy Krejčí Houskové, zatímco soprán Any Caroliny Dis byl pro roli Taťány příliš jednotvárný, plochý a bas Jiřího Přibyla pro Gremina nevýrazný.

Hostujícímu dirigentovi Pavlu Šnajdrovi se občas dařilo vystavět rozsáhlejší plochy a postihnout kontrast intimních, lyrických pasáží a velkých sborových scén, zrazovali ho ovšem hráči violoncell a žesťů i nesourodé hlasy sólistů v ansámblech a přeexponovaná dynamika orchestru.

***

Velká reformy pražské opery? Zatím hektický chaos ve smogu rozporů

Divadlo zjitřených emocí, které se nad rámec ohlášených hracích plánů rozpoutalo kolem transformace pražské opery, je drsnou sondou do útrob českého divadla a kulturní politiky státu. Neupírejme ministerstvu kultury snahu zefektivnit provoz Národního divadla a Státní opery a zlepšit podmínky pro uměleckou tvorbu, jak uvedl ministr Jiří Besser. V minulém Operním panoramatu jsem shrnula mediálně neobratná obrazoborecká prohlášení o neprodleném uzavření budovy Státní opery a záměru udělat ze Stavovského divadla mozartovskou staggionu. Předchozí týden teď vysocí představitelé ministerstva postupně berou zpět – s tím, že koncepce se teprve tvoří, budova Státní opery není v až tak havarijním stavu, aby ji bylo třeba kvůli rekonstrukci v červnu na blíže nespecifikovanou dobu uzavřít, a činohra bude moci nadále hrát ve Stavovském divadle. Privatizace tohoto turisticky lukrativního divadla či převod na hlavní město Praha jsou prý spekulace, které ministr Besser jednoznačně vyloučil. Také studie Josefa Hermana už podle ministerstva není hlavním podkladem pro dalšího fungování Národního divadla a Státní opery, ale jen jedním z mnoha východisek pro diskusi a to včetně řešení, zda pro nové uspořádání budou určující soubory nebo budovy. Jiří Besser o této studii v souvislosti s jednáním s představiteli činohry ND 1. února prohlásil, že ji vůbec nepřipouští, protože jsou tam některé věci, s kterými bytostně nesouhlasí a jak je vidět, tak zásadní pochybnosti má i odborná veřejnost nebo přímo účastníci toho celého procesu, kterých by se to týkalo. Josef Herman ovšem v České televizi 2. února doslova tvrdil, že MK na jeho koncept kývlo.

Ony další podklady stejně jako složení odborné komise ovšem ministerstvo úzkostlivě tají. A pokud přece jen nějakou informaci velkodušně prozradí, podobá se spíše podivnému smogu. Náměstek Zdráhal při setkání se stovkami zaměstnanců Státní opery a Národního divadla ve středu na návrh, aby členem oné odborné skupiny pro reformu pražské opery byl i bývalý ředitel ND Jiří Srstka, zvolal: “Pan Srstka v tom týmu je, takže bingo!“ Jiří Srstka ovšem vzápětí prohlásil, že členem žádné takové komise není. A mohu také vyvrátil náměstkovo tvrzení pro Český rozhlas, že odstoupil šéfdirigent opery ND – Tomáš Netopil ve své funkci setrvává. Záhadná expertní skupina by přitom měla mít podle Zdráhalova vyjádření hotové výstupy v řádu týdnů a závěry v horizontu měsíců. Třebaže ministr Besser ještě v prosinci prohlašoval, že se v žádném případě neuvažuje o sloučení obou operních souborů, současní ředitelé obou divadel dostali doslova šibeniční lhůty na vypracování Operačního plánu majetkového spojení SOP a ND k 1. 1. 2012. A ministerský záměr sloučit obě divadla potvrdil ve svém vystoupení v České televizi také Rocc, který by se právě od tohoto data měl stát novým šéfem takto sloučených oper. Přitom zda onoho zvýšení kvality a zefektivnění provozu vede přes spojení obou divadel, by nemělo být zatím vůbec jasné, protože ministerstvo teprve bude zpracovávat právní a ekonomické analýzy. Možností, jak uspořádat pražské operní poměry je mnohem víc. Dosavadní ředitel ND Ondřej Černý ovšem už raději iniciativu pana ministra, která by měla vést ke sjednocení operních scén v Praze a posílení pozice Národního divadla, s předstihem vítá. Prý netřeba diskutovat o tom, že Stavovské divadlo je a zůstane pevnou součástí Národního divadla a že tam činohra nemůže chybět. Kdo však zde bude hrát Mozartovy opery, ministerstvo zahaluje do mlh. Třebaže se jak ministr tak jeho náměstek minulý týden snažili divadelníky uklidnit, ministerská vyjádření nadále vyvolávají nedůvěru, zda nejde jen o další šarádu, která má jen legitimizovat již předem připravené řešení.

***

Inspirace pro dny příští

Kdo nezachytil loňského 12. září přímý přenos Rigoletta z Mantovy v České televizi, má možnost vidět záznam inscenačního řešení, které využívá skutečných míst děje, v síti kin Palace Cinemas v úterý 8. února. Rigoletta v prostředí mantovských paláců a zahrad vytvořil Plácido Domingo, který se v něm vrátil ke svému původnímu barytonovému oboru, Gildu Julia Novikova, Sparafucila Ruggero Raimondi. Italský producent Andra Andermann Rigolettem navazuje na svůj originální nápad televizně zpracovat Pucciniho Tosku v reálném čase a reálném prostředí Říma, který před Rigolettem zopakoval ještě s Traviatou.

Sobotní operní večer bude patřit v kinech celého světa, ale i rozhlasových stanicích, u nás v Českém rozhlasu 3 – Vltava, přímému přenosu opery Nixon v Číně jednoho z předních skladatelů minimalistického stylu Johna Adamse, který je zároveň dirigentem představení. Opera v režii Petera Sellarse zachycuje v nejtemnějších časech studené války návštěvu amerického prezidenta Richarda Nixona v Číně, kde vede historické rozhovory s Mao-Cetungem.

Dětská opera Praha uvede v neděli 13. února od 14:00 hodin na Nové scéně v Praze světovou premiéru „operního muzikálu“ Školní dívčí revoluce, který napsal novozélandský skladatel John Drummond přímo pro tento soubor. Podle slov Jiřiny Markové-Krystlíkové, zakladatelky a energické i vynalézavéumělecké šéfky Dětské opery Praha, „romantický příběh z dívčí školy plný romantických zápletek znovu potvrdí, že síla lásky zvítězí v každé době“.

Léo Delibes: Lakmé
Dirigent: Norbert Baxa
Režie: Tomáš Šimerda
Scéna: Vladimír Soukenka
Kostýmy: Mlada Šerých
Sbormistr: Milan Kaňák
Choreografie: Vladimír Gončarov
Sbor, balet a orchestr Severočeského divadla opery a baletu Ústí nad Labem
Premiéra 28. ledna 2011

Lakmé: Anna Klamo
Nilakantha: Nikolaj Někrasov
Ellen: Klára Sečanská
Rose: Barbora Kadlčíková
Miss Benton: Věra Páchová
Gérald: Jaroslav Kovacs
Frédérick: Martin Matoušek
Mallika: Lenka Schützová
Hadži: Pavel Machát
Chlapec: Anton Orechov

www.operabalet.cz

***

Petr Iljič Čajkovskij:
Evžen Oněgin
Dirigent: Pavel Šnajdr j.h.
Režie: Andrea Hlinková
Výprava: Miriam Struhárová j.h
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Choreografie: Dana Krajevskaja
Premiéra 4. února 2011 Moravské divadlo Olomouc 

Larina, statkářka: Magda Málková / Zdeňka Mollíková
Tatiana, její dcera: Anna Carolina Diz j.h. / Elena Gazdíková / Lea Vítková
Olga, její dcera a Tatianina sestra: Václava Krejčí Housková / Barbora Polášková
Filipjevna, Ňaňa, chůva: Olga Koubková j.h. / Jitka Zerhauová j.h.
Lenskij: Ondřej Koplík / Milan Vlček
Evžen Oněgin: Jakub Kettner / Filip Tůma j.h.
Kníže Gremin: Jiří Přibyl / David Szendiuch
Rotný + Zareckij: Vladimír Třebický / Vladislav Zápražný
Triquet, Francouz: Ondřej Doležal / Petr Šíma
Guillot, Oněginův sekundant: Petr Hloužek

www.moravskedivadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde