Operní panorama Heleny Havlíkové (195)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jakkoliv televizní seriál Ztraceni (Lost) je dnes už „kultovní“, aplikovat toto schéma na Hábovu Novou zemi je omylem. Boeing Malaysia Airlines byl nad Ukrajinou sestřelen v červenci 2014 a režisér Bambušek spíše jen „naskočil“ na aktuální „ukrajinskou“ mediální vlnu. Ta ale nemá s Novou zemí společného skoro nic. Hába a jeho libretista Ferdinand Pujman patrně ideálům komunismu uvěřili a Novou zemi koncipovali jako sice obtížnou, ale přece jen zaručenou cestu k světlým zítřkům lidstva – a v neposlední řadě také jako východisko pro její umělecký výraz. „Aktualizace“ režiséra Bambuška je jakýmsi „rubem“ nebo nastavením zrcadla Hábovým vizím optikou dnešních zkušeností s důsledky Hábova „sociálního inženýrství“ – polemikou s autorem, nikoliv scénickým vyjádřením uváděné opery.

Dirigent Petr Kofroň je známý svým zájmem o avantgardní hudbu a třeba přiznat, že hudební nastudování tento jednorázový experiment (premiéra byla současně i derniérou) oprávnila. Hába byl rozhodně výraznou součástí hudebního dění a pražského kulturního života a možnost konečně si poslechnout jeho Novou zemi je unikátní příležitostí seznámit se s trendy meziválečného vývoje české opery dvacátého století. Hábův pokus nějak se vypořádat s kvasem podnětů meziválečné doby je ale spíše jen negací nebo neochotou navázat na „tradiční“ hudbu a působí poněkud „obrazoborecky“.

Hráči orchestru, všichni sólisté i Český národní sbor pod vedením Miriam Němcové zaslouží uznání ze to, jak se zhostili svých náročných partů. Zejména Jaroslav Březina i díky pregnantní deklamaci vystihl roli Gríšky, „lamželeza“, jadrného traktoristy, který ve jménu nové svobody kašle na předsudky a libuje si v milování. Podobně Luděk Vele v roli Krysy-Lukányče vyjádřil suverénního tuláka, který staví na odiv své zkušenosti, které posbíral v kriminálech a polepšovnách. Hlavní roli starosty Větrova, který navzdory hladomoru věří v budoucnost a prosazuje potřebu práce a nutnost spojení všech sil na společném statku Nové země, vytvořil Pavol Remerár, který však Větrovovu autoritu vyjádřil spíše matně. Také Lucie Hilscherová se soustředila především na hudební stránku svého partu, takže vyjádření zaryté zarputilé „remcalky“ Větrovové, která není s ničím srozuměna, nemělo větší zřetelnost. Tenorový part intelektuálského učitele Prochora, hlavního oponenta přesvědčeného Větrova, suverénně ovládl Josef Moravec.

Asi by bylo lépe, kdyby zůstalo jen u koncertního provedení opery – Bambuškova režie se s Hábovým pojetím tématu zásadně rozcházela, a třebaže „pantomima“ obsahovala „atraktivní“ souboje o chleba v ringu s reminiscencí na gladiátorské hry a dnes tak oblíbené sexuální orgie, postupně se opotřebovala a takto oploštěné téma opery už ve vztahu k hudbě působilo kontraproduktivně. Výkony sólistů, sboru a orchestru byly nakonec tím hlavním důvodem, proč mělo smysl tuto výlučnou jednorázovou exkurzi do dějin české opery podstoupit.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Jací Mistři pěvci z Met?
Metropolitní opera z New Yorku v sobotu 13. prosince vyslala do kin operu Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští. Tato opera měla premiéru v mnichovském Dvorním divadle v roce 1868. Wagner při ní seděl v královské lóži vedle Ludvíka II. a tento zážitek považoval za vrchol své umělecké kariéry.

Richarda Wagnera, horlivého čtenáře německé literatury, zaujalo téma pěveckých soutěží, jakéhosi „Zlatého slavíka“ dvanáctého až šestnáctého století. Vznikly tak hned dvě opery založené na skutečných historických postavách: Tannhäuser (drážďanská premiéra 1845) a Mistři pěvci norimberští (premiéra v Mnichově 1868). V německých zemích od dvanáctého století vzkvétal minnesang, tedy rytířský zpěv opěvující lásku – pěstoval jej i Tanhûser, doložený v polovině třináctého století. Na tradici minnesängrů – pěvců lásky – pak navázali od čtrnáctého století meistersängeři, mistři pěvci, měšťané, řemeslníci sdružení do cechů v německých městech. Vůdčí školou tohoto, přísnými pravidly svázaného žánru se v šestnáctém století stal Norimberk – a to i díky Hansu Sachsovi, ševci, obchodníkovi, ale především neobyčejně plodnému básníkovi a dramatikovi.

Impulz k opernímu zpracování těchto zdrojů, jak to u Wagnerových oper bývá, daly také osobní zážitky, v tomto případě spojené i s jeho pobyty v Čechách: pro Tannhäusera nejen scenérie kolem hradu Wartburgu při jeho cestě do Paříže, ale i výlety na Střekov během Wagnerova lázeňského pobytu v Teplicích, kde okamžitě v roce 1842 napsal synopsi. Osnovu Mistrů pěvců norimberských vytvořil o tři roky později při svém dalším léčebném pobytu, tentokrát v Mariánských Lázních, a zapracoval do nich deset let starou příhodu, kdy se stal v Norimberku bezděčným svědkem vystoupení truhlářského mistra, které přerostlo v divokou hospodskou rvačku.

Wagner, prý docela veselý kumpán s dosti drsným smyslem pro humor (což se zdá být v příkrém rozporu s patosem většiny jeho oper), v Mistrech pěvcích humor uplatnil, ba dokonce jednu z postav – merkýře Beckmessera, který hlídá pravidla správného skládání – pojednal tak, aby bylo zřejmé, že odkazuje na svého kritika Eduarda Hanslicka.

A opera nekončí smrtí protagonistů a jejich případným nanebevzetím, ale rytíř Walter Stolzing si svou vzletnou písní, která není nějakým revolučním popřením tradice, ale jejím rozšířením, nakonec svou milou jako cenu v soutěži vyzpívá. A podvolí se moudrému Hansi Sachsovi, který v závěrečné vlastenecky vypjaté apoteóze vzdá hold řemeslnickým mistrům a německé hudbě. Poctou Sachsovi, wagnerovskému ideálu měšťanských hodnot, více než čtyřhodinová opera končí – s fanfárovým motivem pěveckých slavností, do kterého se prolíná i majestátní motiv mistrů pěvců.

Příležitostí vidět u nás tuto Wagnerovu rozsáhlou operu nebylo v poválečném období mnoho – pražské Národní divadlo ji uvedlo pouze dvakrát – v roce 1958 ji nastudoval Jaroslav Vogel v režii Ferdinanda Pujmana s Ladislavem Mrázem nebo Antonínem Švorcem v titulní roli Hanse Sachse, Beno Blachutem nebo Lubomírem Havlákem st. jako Waltherem a Mariou Taberovou, respektive Miloslavou Fidlerovou v roli Evy. Už v této inscenaci vytvořil potměšilého Beckmessera vedle Hanuše Theina Karel Berman, který zpíval tuto roli, podobně jako Antonín Švorc Sachse, i v následujícím nastudování v roce 1978 (hudební nastudování Miloš Konvalinka, režie Václav Kašlík), obnoveném v roce 1982. Z ostatních divadel si na Mistry pěvce troufly už jen v roce 1964 Ostrava a v roce 1980 Brno.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Hába: Nová země (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="140897" size="small"]

Vaše hodnocení - Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="141112" size="small"]

Mohlo by vás zajímat