Operní panorama Heleny Havlíkové (199)

Helena Havlíková, 13.01.2015 0:00

Operní bilance 2014
* Rok české hudby v opeře
* Operní inscenace roku 2014
* Ženské a mužské operní výkony a talenty roku 2014
* Divadlo roku 2014
* Operní přenosy do kin roku 2014
***

Operní bilance 2014

Rok české hudby v opeře
Oficiálně vyhlášený Rok české hudby 2014 přinesl program podpory české hudby se státní veřejnou pobídkou Ministerstva kultury ČR. Do vládního programu, zaměřeného na českou hudební kulturu všech stylů, se mohli přihlásit profesionálové i amatéři.

Nechci zde polemizovat o obsahu pojmu česká hudba a o tom, co a proč v letech končících čtyřkou pod praporem Roku české hudby vlastně slavíme (jen připomenu, že brněnský muzikolog Jiří Fukač toto pravidelné celebrování označil za podivnou směsici komplexu malosti a velikášství). Pokud ale pragmaticky zúžím smysl Roku české hudby 2014 v operní oblasti na impuls pro dramaturgii našich operních divadel a na alespoň malé a žádoucí finanční přilepšení od Ministerstva kultury na některé inscenace českých oper, pak se v opeře projevil pozitivně.

Z celkem 35 operních premiér našich deseti stálých operních souborů v roce 2014 byl podíl českých oper poloviční. Divadla uvedla sedmnáct českých titulů. To je žeň vskutku mimořádná, umocněná ještě tím, že z oněch sedmnácti nastudování byla čtyři vůbec první uvedení. Kromě soudobých novinek – Alice in bed Ivo Medka a Markéty Dvořákové v Brně, Legendy o Kateřině z Redernu Sylvie Bodorové v Liberci a opery Šaty, jaké svět neviděl Jaroslava Krčka v Plzni, se po téměř osmdesáti letech od dokončení dostalo na operu Aloise Háby Nová země (pražské Národní divadlo). A u nás scénicky poprvé zazněla opera Viktora Ullmanna Pád Antikrista – v Olomouci. Ve všech případech šlo o díla, která přinesla inspirativní, jakkoli někdy kontroverzní vhled do možností operního žánru, a jejich nastudování překračovalo na našich jevištích obvyklé standardy. Podobně jako dvě inscenace oper z přelomu osmnáctého a devatenáctého století dnes „zapomenuté“ generace českých skladatelů – Fibichův Pád Arkuna a Foersterova Eva. K uvádění novinek českých skladatelů ovšem nutno přiřadit ostravský festival NODO – Nové operní dny Ostrava, jehož druhý ročník nabídl hned dvě světové premiéry, které vznikly přímo na objednávku tohoto jedinečného bienále – operu Martina Smolky Sezname, otevři se a Petra Kotíka s názvem Mistrovská díla, a jednu evropskou – No no miya Rudolfa Komorouse.Na Bedřicha Smetanu a zejména Antonína Dvořáka se v Roce české hudby vlastně ani příliš nedostalo, zato Janáček byl zastoupen Příhodami lišky Bystroušky v pražském Národním divadle, Výlety páně Broučkovými v Ostravě, Věcí Makropulos v Brně a Její pastorkyní v Opavě. Když k uvádění Janáčkových oper doplníme z festivalu Janáček Brno ještě dvě zahraniční Jenůfy – ze Štýrského Hradce a Záhřebu, pak byla paleta Janáčkových inscenací pestrá i s tím, že v případě Bystroušky, Broučka i obou zahraničních Pastorkyní přinesla diskutabilní pojetí s posunem akcentů a významů těchto oper. A pokud jde o Bohuslava Martinů, po ostravské Mirandolině premiérované ještě v prosinci 2013 s vtipným inscenačním řešením Vojáka a tanečnice přišli v Plzni.

Operní inscenace roku 2014
Divadla se u nás sice tradičně hodnotí po sezonách, ale začátek nového roku bývá příležitostí k bilancování toho předchozího. Ostatně po kalendářních rocích se udělují ceny Thálie a Divadelní noviny i časopis Svět a divadlo oslovují kritiky pro ankety, z nichž vzejdou inscenace nebo výkony roku. Držme se kategorií, které vyhlašuje časopis Svět a divadlo, jakkoli tentokrát nebude tato anketa podkladem pro udílení Cen Alfréda Radoka, jehož nadace se po dvaadvaceti letech rozhodla tyto ceny zrušit, ale pro Ceny divadelní kritiky.

První kategorií s možností tří nominací je inscenace roku 2014. Vybrat jedinou inscenaci z bohaté a pestré operní „úrody“ oněch 35 inscenací stálých operních souborů roku 2014 je obtížné, tím spíš, že operní produkce se dnes objevují i mimo tuto síť nejen díky alternativním souborům Opera Diversa nebo Ensemble Damian nebo projektu Opera pod hvězdami, který naopak sází na tisícovky diváků pro ty úplně nejslavnější operní tituly v atraktivním prostředí letních zámeckých zahrad. Vlastní operní inscenace zařazují do svých programů ale i již zmíněný ostravský festival NODO, Hudební festival Znojmo, Smetanova Litomyšl, Festival barokních umění Český Krumlov, bývalé přírodní divadlo v pražské Divoké Šárce.

A právě z tohoto okruhu mimo stálá divadla jsou hned dvě inscenace, které považuji za operní události roku 2014: již zmíněná inscenace opery Martina Smolky Sezname, otevři se a La Platée Jeana-Philippa Rameaua na znojemském festivalu. Jako třetí k nim řadím olomoucké nastudování Ullmannova Pádu Antikrista.Festival NODO vydal inspirativní zprávu o Seznamu, který se díky Martinovi Smolkovi, Jiřímu Adámkovi, skupině Boca Loca Lab, sboru Canticum Ostrava a Ostravské bandě s dirigentem Ondřejem Vrabcem otevřel „mluvcům“ a kontratenoristovi Janu Mikušovi – hovořili, rozmlouvali, vykládali, vemlouvali se, šeptali, šuškali, zpívali i prozpěvovali, skučeli, kvíleli, pokřikovali, huhlali, vrčeli, kničeli různé seznamy, jejichž bohaté asociace i humor vyústily do tajemného mysteria nehybnosti.

Opery, uváděné na znojemském festivalu v hudebním nastudování Romana Válka a Czech Ensemble Baroque Orchestra, mají už tradičně vysokou úroveň, zajímavou dramaturgii a vtipnou režii. Tentokrát zde nápaditě přenesli Rameauovu satiru do současnosti, když se bujný večírek high society „zvrhne“ do nápadu vymyslet komedii a vysmát se směšnostem. Třebaže by taková travesty opera snadno mohla sklouznout do lascivního nevkusu, udrželi přesnou groteskní nadsázku.

A pokud jde o Ullmanna – hudební nastudování Miloslava Oswalda postihlo základní principy opery založené na sprechgesangu, melodizované řeči s hutně instrumentovanou partiturou. Srozumitelnosti a emocionální naléhavosti hudební složky výrazně napomohla režie Jana Antonína Pitínského založená na „viditelném zpěvu“, eurytmii, která podle antroposofického učení rozvíjí v hlubokém vnitřním soustředění vůli, fantazii člověka.

Ženské a mužské operní výkony a talenty roku 2014
Výběr nejlepších ženských výkonů nebyl jednoduchý, což je dobrá zpráva, protože skvělých výkonů byla celá řada. Nakonec jsem se přiklonila ke třem královnám koloratur bez jejich vzájemného pořadí. Jsou jimi Jana Šrejma Kačírková a Jana Kurucová v mimořádně obtížných rolích Donizettiho belcanta – skotské královny Marie Stuartovny a britské královny Alžběty I. v ostravském nastudování Marie Stuartovny. Obě zpívaly brilantní tirády koloratur nikoli jako pouhou pěveckou gymnastiku, ale jako svrchovaně dramatický prostředek pro vyjádření charakteristiky svých postav. Totéž platí i pro Simonu Houda Šaturovou, která navíc plně dostála i nárokům předního světového režiséra Roberta Carsena v bruselské inscenaci Rigoletta jako Gilda – ostatně objevuje se čím dál častěji v inscenacích evropských i amerických divadel.U mužské kategorie bylo moje rozhodování jednodušší. Aleš Briscein u nás dnes patří jednoznačně k předním tenoristům lyrického a mladodramatického oboru a z mnoha rolí, které loni vytvořil, vysoce oceňuji nejen jeho Alberta Gregora ve Věci Makropulos, ale především Jaroměra v Pádu Arkuna: tento pohanský „odpadlík“, kterého láska přivede ke křesťanství, se pro něj stal další skvěle „padnoucí“ rolí, v níž rozvinul své současné mistrovství. V osobnost barytonového oboru roste Svatopluk Sem. Také on loni rozšířil svůj repertoár o řadu rolí, z nichž odbojný Wolfram ve Wagnerově Tannhäuserovi, zatrpklý mrzák Samek ve Foersterově Evě i baron Prus ve Věci Makropulos byly komplexní pěvecko-herecké kreace. Třetím mužem roku 2014 je pro mě Jan Mikušek, jakkoli nezpívá v mužských pěveckých oborech, ale patří k našim nejlepším kontratenoristům s mimořádnou muzikalitou, a navíc i hereckým talentem.Pokud si kategorii talentu vymezím tak, že jde o skutečně začínajícího umělce, tak mě zaujal Lukáš Bařák, ještě student HAMU. Jako Papageno v Kouzelné flétně vyvolával v hledišti bouře smíchu a zároveň skvěle zpíval a svůj mimořádný barytonový fond uplatnil i v titulní roli budějovického nastudování Figarovy svatby.

Divadlo roku 2014
Vedoucí pozici mezi našimi divadly si podle mého názoru stále udržuje ostravská opera díky nápadité dramaturgii, vysoké úrovni nastudování i formám propagace, resp. marketingu. Do této kategorie řadím i Hudební festival Znojmo. V našich poměrech ojedinělým specifikem jeho každého ročníku je původní nastudování hudebně-dramatického díla, které se u nás vymyká běžnému repertoáru (Haydnův Svět na Měsíci, Purcellův Král Artuš, Myslivečkův Montezuma, Combattimento – víra, láska, naděje Claudia Monteverdiho). Tato naplňovaná vysoká ambice letos vyvrcholila Rameauovou Platée.

Operní přenosy do kin roku 2014
Operní život u nás výrazně modelují i přenosy do kin, díky kterým se operní inscenace z Metropolitní opery dostávají i do míst, do kterých „živé“ operní divadlo nezavítá. Přes systematickou marketingovou strategii, díky které u nás získaly hegemonii přenosy z Met, největšími zážitky pro mě byly hned dva přenosy z Francie, které u nás zprostředkoval Francouzský kulturní institut – Händelův Ariodante z festivalu Aix-en-Provence a Rossiniho Lazebník sevillský z Pařížské národní opery. A z jedenácti přenosů z Met v roce 2014 hodnotím nejvýše nastudování Massenetova Werthera.

Ačkoli inscenace Händelova Ariodanta v Aix-en-Provence, resp. její záznam v kině Francouzského kulturního institutu trval tři a půl hodiny, tak napínavá operní inscenace bývá k vidění málokdy. Zkušený režisér Richard Jones děj středověké „rytírny“ plné intrik, domnělých sebevražd i souboje o čest přenesl do současnosti a při plném zachování respektu k libretu a hlavně k Händlově hudbě přehledně vyložil komplikovaný příběh dcery skotského krále Ginevry, o kterou usilují dva muži, a skrze charakteristiku postav a jejich vztahů mu dodal až nečekanou aktuálnost drsného dramatu lidské důvěřivosti. A synergický efekt dodalo excelentní hudební nastudování Andrea Marcona a výkony mistrů koloratur i herectví s Patricii Petibon, Sarah Connolly a Soniou Prinou v čele.

Akční Rossiniho Lazebník sevillský byl v Pařížské národní opeře v hyperrealistickém stylu v oprýskaném činžáku hotovou smrští přesně vypointovaných situací, ke kterým přidal dirigent Carlo Monatanara patřičnou rossiniovskou lehkost a perlivou jiskrnost. Sólisté i v těch nejchoulostivějších ansámblech a prestissimech s neuvěřitelnou dechovou kapacitou a pěveckou brilantností ještě stihli přebíhat z pokoje do pokoje i z patra do patra po strmých točitých schodech.Pokud jde o Massenetova Werthera, tak nebývale kompaktní obsazení je mimořádné i rámci Met. Osou inscenace byl fenomenální výkon německého tenoristy Jonase Kaufmanna – už jen pohled jeho očí je snad stejně výrazný jako bravura jeho pěvecké techniky – je to charismatická osobnost a divadelní talent. A k tomu dirigent Alain Altinoglu vyjádřil onu francouzskou delikátnost a proměnlivost hudebních barev a Richard Eyre v režii se svým týmem vyhmátl to podstatné, co chtěl Wertherem Massenet sdělit – že opravdová láska může být i smrtelným nebezpečím. Eyreova místy až popisně vyjádřená logika příběhu, s níž na jevišti ukázal, co Massenet pouze hudbou jemně naznačil, přiměřeně „postavila na nohy“ Massenetův sklon k sentimentu.