Operní panorama Heleny Havlíkové (200)

Týdny od 5. do 18. ledna 2015
* Šostakovičovo bytové divadlo
* Opereta podle Met
* Inspirace na dny příští
***

Šostakovičovo bytové divadlo
Pražské Národní divadlo uvedlo 17. prosince 2015 v jednom večeru dvě opery Dmitrije Šostakoviče Orango a Antiformalistický jarmark – prakticky vzápětí po opeře Nová země Aloise Háby, dvou skladatelských souputníků dvacátého století. Nabídlo tak zajímavou konfrontaci dvou pohledů na komunismus a „zušlechťování lidstva“ skrze kolektivizaci – viděné Hábou „zvenčí“ a Šostakovičem „zevnitř“ systému. Zatímco Hába vábení nástupu nového světového řádu ve třicátých letech podlehl, Šostakovič už z každodenní praxe znal, jak toto sociální inženýrství funguje a jak děsivé jsou jeho následky. Název Orango je odvozen od jména opice podobné člověku, kterou v Šostakovičově díle Bavič předvádí jako atrakci sboru v roli diváků. Je parodií na „vědecké“ pokusnictví, kterým proslul hlavně Lysenko, jehož bláznivé teorie ale na desítky let paralyzovaly skutečný vědecký výzkum nejen v Sovětském svazu. Šostakovič Oranga komponoval v době přechodu k socialistickému realismu v roce 1932 pro moskevské Velké divadlo k patnáctému výročí Říjnové revoluce, ale nakonec fragment pouhého prologu opery vyhodil, jistě si vědom toho, že šance na uvedení takové opery, parafrázující Engelsův „Podíl práce na polidštění opice“, je nulová. Vyhozený rukopis, který byl zachráněn díky hospodyni u Šostakoviče, podplacené jedním z Šostakovičových přátel, aby mu vyhozené rukopisy nosila, byl nalezen až v roce 2004.

Antiformalistický jarmark satiricky nahlíží na podobné pokusnictví v kultuře, kde se lysenkovské role ujal sám Stalin a jeho nohsledi jako Ždanov nebo generální tajemník Svazu skladatelů Chrennikov. Antiformalistický jarmark je Šostakovičovou poválečnou soukromou reakcí na režimní „utahování šroubu“ ve svobodě umělecké tvorby, násilně usměrňované do unifikované podoby socialistického realismu. Šostakovič takto psal „do šuplíku“ – jistě si byl dobře vědom, že kdyby tato svá dílka zveřejnil, skončil by v gulagu nebo u zdi. Přizpůsobil se poměrům a získal Leninův řád, Státní cenu SSSR, Stalinovu cenu a další ocenění sovětského režimu. Tato dvojlomnost soukromého a veřejného pohledu na život v totalitním režimu vypovídá o tehdejší době snad výrazněji než samotná umělecká hodnota těchto Šostakovičových snah se nějak s touto schizofrenií vyrovnat. Jarmark Šostakovič psal pro uvádění v soukromí své domácnosti jako takzvané bytové divadlo, jak tento typ známe u nás z období normalizace – Šostakovič ovšem disident nebyl.

Národní divadlo se tato Šostakovičova dílka nepříliš šťastně rozhodlo umístit na Novou scénu. Obě inscenace se hrají pouze s klavírním doprovodem a po zkušenostech s tamní akustikou byly nazvučeny. Tím ovšem Národní divadlo Jarmark ochudilo o klíčovou atmosféru bytového divadla, která by „slušela“ i fragmentu Orango. Navíc obě opery obsahují veliké množství narážek, hudebních citací a jinotajů, které jsou pro dnešního diváka bez podrobných znalostí poměrů v SSSR jen obtížně dešifrovatelné. Zřetelně se tak obnažilo, že obě dílka nejsou zlomová nebo nadčasová, jakkoli oba klavíristé odvedli maximum možného – Martin Levický v Orangu a Jan Kučera v Antiformalistickém jarmarku, díky použitým brýlím vtipně svou vizáží připomínající Šostakoviče.

Režií byla pověřena performerka Sláva Daubnerová, která spolupracovala s výtvarnicí Marijou Havran. Řešení je efektní – Orango „cituje“ Planetu opic v kombinaci s jakýmisi maketami mrakodrapů na hlavách sboru – evokují grandiózní sovětské stavby, které mají „dohnat a předehnat“ ty americké. Antiformalistický jarmark pak vtipně nechává protagonisty „zkamenět“ do budoucí podoby svých činovnických bust.

Ocenění si zaslouží všichni sólisté i členové Kühnova smíšeného sboru (recenzována repríza 6. ledna 2015) – do svých rolí promítli požadovaný satirický odstup – Roman Janál jako Bavič i Hlas Oranga, Václav Sibera jako Zoolog, Pavel Švingr, Oleg Korotkov a Ivo Hrachovec jako propagandisté stalinsko-ždanovovské hudební estetiky. Až mrazivě působil v Orangovi výstup Jade Clayton v roli tanečnice Nasti Terpsichorové, který přesně ilustroval schizofrenii v režimu. Především Jevhen Šokalo si i díky své ruštině, jak v Orangovi, skvěle vystřihl úvodní basové sólo, v němž s přesnou dávkou ironizující směšnosti s rudou hvězdou kolem tváře hlásal agitaci rozmetání otrockého prokletí práce nesvobody, tak v Antiformalistickém jarmarku jako předseda jednání řídil „schůzi“ o boji realistických tendencí v hudbě s formalistickými tendencemi. Uvedení Šostakovičových oper zejména vedle Hábovy Nové země je jistě zajímavým nahlédnutím do peripetií kulturního vývoje dvacátého století. Věřme, že podobou pozornost bude Národní divadlo věnovat i české produkci a klíčovým světovým dílům soudobé opery, vůči nimž má naše první scéna stále tak velký dluh.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Opereta podle Met
Newyorská Metropolitní opera vyslala 17. ledna 2015 v přímém přenosu do kin celého světa (včetně dvaceti šesti našich) jako spolehlivý tahák jednu z celosvětově nejoblíbenějších operet – Veselou vdovu Franze Lehára, navíc s hvězdným obsazením. Zdálo by se, že tato sázka na jistotu musí vyjít. Nestalo se tak.Hodnotím-li inscenaci na základě přenosu (což je v tomto případě zřejmě ještě větší rozdíl oproti jejímu sledování přímo v hledišti v Met, než tomu je u operních přenosů), pak nastudování Veselé vdovy spíše rozkrylo vztahy a odlišnosti mezi jednotlivými žánry hudebního divadla – operou, operetou a muzikálem. A potvrdilo zkušenost zkušených operetních mazáků, že opereta je svébytný a inscenačně mimořádně náročný žánr. Předpoklad, že skvělý operní nebo muzikálový pěvec nebo dirigent, natož sbor zvládne umělecky „méněcennou“ operetu levou zadní, v divadelní praxi funguje zřídkakdy.

Právě to, že „umění operety“ je odlišné od „umění opery“ doložila Veselá vdova z Met až skoro učebnicovým příkladem. Operetu totiž nelze zredukovat na „operu s mluvenými dialogy a tanci“. Jejím základním účelem je pobavit diváky – neklade si „vysoké“ umělecké cíle ve smyslu Gesamtskunstverku, ale usiluje, a to zcela přiznaně, o zábavu. Asi každý divadelník potvrdí, že udělat dobrou komedii je náročnější než drama o vzepjatých vášních nebo základních otázkách po smyslu života. Ostatně mluvili o tom i sólisté z Met v rozhovorech o přestávce.

Úspěch operety, jakou je Veselá vdova, je dán především výkony sólistů. Zápletka je totiž operetně jednoduchá a točí se kolem jednoho ztraceného vějíře a série milostných vztahů a flirtování, kdy velvyslanec balkánského státečku se snaží pro svou vlast, které hrozí bankrot, sehnat peníze. Vše se děje v atraktivním prostředí Paříže počátku dvacátého století, včetně vyhlášené restaurace u Maxima s kankánovými tanečnicemi. A opereta má samozřejmě šťastný konec. V Met pro toto nastudování prý vytvořili tři sta osmnáct kostýmů! – pro sólisty, ale hlavně pro sólistky jeden parádnější než druhý. To poněkud kontrastovalo s kašírovanou scénou s malovanými prospekty, která na poměry Met působila v přenosu jako z levného výprodeje.Jenže: Bylo až dojemné přihlížet trápení takové operní hvězdy, jako je Renée Fleming, když se v hlavní roli milionářské vdovy Hanny snažila ke zpěvu, který ovládá v opeře svrchovaně, adekvátně připojit mluvenou řeč, a třetí podstatnou součást operety – tanec – zvládala jen v nejzákladnějších obrysech. Podobné potíže měl tenorista Alek Shrader jako přitažlivý seladon Camille de Rosillon beznadějně zamilovaný do manželky velvyslance krachujícího Pontevedra, barona Mirka Zety – doby, kdy Thomas Allen v této roli oslňoval publikum, se však dnes zdály být minulostí.

O přestávce se barytonista Nathan Gunn, který vytvořil roli dalšího seladona, bývalého Hannina milence Danila, a s operetou přece jen má zkušenosti, svěřil průvodkyni přenosu Joyce DiDonato, že režisérka a choreografka Susan Stroman brzy „rozpoznala jejich limity“ a pokusila se jim režii přizpůsobit. Zkušené a opakovaně oceňované režisérce muzikálů na Broadway tak ve výsledku vyšla jakási umělá poslepovaná skládačka nesourodých schopností a možností jednotlivých sólistů, statického zpívajícího sboru a tanečníků. Operetní charisma operních hvězd selhalo, respektive režii se ho nepodařilo probudit a jejich činoherní projev působil těžkopádně, nemluvě o tanečním. Platilo to i pro muzikálovou hvězdu Kelli O’Hara v roli Valencienne, vdané ženy, která si užije milostný románek. Touto rolí v Met debutovala, ale požadavky operety nezvládla o nic lépe (ani hůře) než její operní kolegové – a když se u Maxima přiopilá vmísila mezi grizetky a vystřihla si závěrečný záměrně nedotažený provaz, režii (ani té přenosové) se nepodařilo toho využít jako efektní pointy. Dirigent Sir Andrew Dawis měl stejný problém – šarm a eleganci, nezbytnou pro Veselou vdovu, se mu z dokonalého orchestru Met nedařilo vydolovat a chytlavé operetní melodie se ztrácely v notách sice zahraných přesně, ale bez operetního „šmrncu“.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Inspirace pro dny příští
Tiburtina – Zrod polyfonie. Tiburtina Ensemble, Barbora Kabátková – umělecká vedoucí. Ivana Bilej Brouková, Hana Blažíková, Barbora Kabátková, Renata Zafková, Tereza Havlíková (soprány), Marta Fadljevičová, Anna Chadimová Havlíková (mezzosoprány), Daniela Čermáková, Kamila Mazalová (alty). Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, kostel sv. Šimona a Judy, úterý 20. ledna 2015 v 19.30 hod.

Arrigo Boito: Mefistofeles. Dirigent Marco Guidarini, režie Ivan Krejčí, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Martin Buchta, sbormistyně sboru Pueri gaudentes Zdena Součková, pohybová spolupráce Igor Vejsada, dramaturgie Jitka Slavíková. Faust – Raúl Gabriel Iriarte / Daniel Magdal, Marguerite – Alžběta Poláčková / Christina Vasileva, Mefistofeles – Štefan Kocán / Peter Mikuláš / Jiří Sulženko, Marta – Jana Sýkorová / Yvona Škvárová, Helena – Jitka Svobodová / Eva Urbanová, Nereo / Wagner – Josef Moravec / Martin Šrejma, Pantalis – Sylva Čmugrová. Orchestr a sbor Státní opery, chlapecký sbor Pueri gaudentes. Národní divadlo – Státní opera, 1. premiéra čtvrtek 22. ledna a 2. premiéra sobota 24. ledna 2015 vždy v 19.00 hod.

Festival hudebního divadla Opera 2015
Čtvrtek 22. ledna 2015 v 19.00 hod., Státní opera. Národní divadlo Praha – Arrigo Boito Mefistofeles. Dirigent Marco Guidarini, režie Ivan Krejčí.

Pátek 23. ledna 2015 v 19.00 hod., La Fabrika. Opera Povera z. s. – Andrew Yin Svoboda Martin Středa. Dirigent Gabriela Tardonová, režie Rocc, účinkuje Tomáš Krejčí.

Sobota 24. ledna 2015 v 19.00 hod., Stavovské divadlo. Slezské divadlo Opava – Leoš Janáček Její pastorkyňa. Dirigent Petr Šumník, režie Jana Andělová Pletichová, v hlavních rolích Tereza Kavecká, Katarína Jorda Kramolišová, Jakub Rousek a Juraj Nociar.

Neděle 25. ledna 2015 v 19.00 hod., Národní divadlo. Moravské divadlo Olomouc – Viktor Ullmann Pád Antikrista. Dirigent Miloslav Oswald, režie Jan Antonín Pitínský, účinkují Václav Málek, Michal Pavel Vojta, Martin Štolba, Milan Vlček, Jiří Přibyl, Helena Beránková, Ondřej Doležal, Nataša Kraus.

Dmitrij Šostakovič:
Orango
Prolog nedokončené opery

Dmitrij Šostakovič:
Antiformalistický jarmark
(Antiformalističeskij rajok)
Pomůcka studujícím o boji realistických tendencí v hudbě s formalistickými tendencemi v hudbě

Dirigent: Jan Kučera
Režie: Sláva Daubnerová
Scéna a kostýmy: Marija Havran
Světelný design: Pavel Kotlík
Sbormistr: Marek Vorlíček
Kühnův smíšený sbor

Klavír: Martin Levický, Jan Kučera
Dramaturgie: Pavel Graus, Ondřej Hučín
Premiéra 17. prosince 2014 Nová scéna Národního divadla Praha
(psáno z reprízy 6. 1. 2015)

Orango
Bavič / Hlas Oranga – Roman Janál
Basové sólo – Jevhen Šokalo
První cizinec – Vladimír Doležal
Druhý cizinec – Jan Markvart
Zoolog – Václav Sibera
Zuzana – Eliška Gattringerová
Paul Mâche – Jiří Hruška
Armand Fleury – Václav Buršík
Renée – Marina Ščerbakova

Hlas z davu – Jan Nedbal
Orango – Martina Lacová
Nasťa Terpsichorová – Jade Clayton

Antiformalistický jarmark
Předsedající – Jevhen Šokalo
Jedničkin – Pavel Švingr
Dvojkin – Oleg Korotkov
Trojkin – Ivo Hrachovec

www.narodni-divadlo.cz
***

Franz Lehár:
The Merry Widow
(Die lustige Witwe)
Dirigent: Andrew Davis
Režie a choreografie: Susan Stroman
Scéna: Julian Crouch
Kostýmy: William Ivey Long
Světla: Paul Constable
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 31. prosince 2014 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 17. 1. 2015)

Hanna Glawari – Renée Fleming
Valencienne – Kelli O’Hara
Count Danilovitch – Nathan Gunn
Camille de Rosillon – Alek Shrader
Baron Zeta – Thomas Allen
Vicomte Cascada – Jeff Mattsey
Raoul de St. Brioche – Alexander Lewis
Njegus – Carson Elrod
Sylviane – Emalie Savoy
Olga – Wallis Giunta
Praskowia – Margaret Lattimore
Kromow – Daniel Mobbs
Bogdanovitch – Mark Schowalter
Pritschitsch – Gary Simpson
Woman – Andrea Coleman
Maitre D´ – Jason Simon
Lolo – Synthia Link
Dodo – Alison Mixon
Jou-Jou – Emily Pynenburg
Frou-Frou – Leah Hofmann
Clo-Clo – Jenny Laroche
Margot – Catherine Hamilton

www.metopera.org

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Hana Smejkalová/ND Praha, Brigitte Lacombe/Metropolitan Opera

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Šostakovič: Orango/Antiformalistický jarmark (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="141980" size="small"]

Vaše hodnocení - Lehár: The Merry Widow (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="146035" size="small"]

Mohlo by vás zajímat