Operní panorama Heleny Havlíkové (201)

Helena Havlíková, 27.01.2015 0:00

Týden od 19. do 25. ledna 2015
* Zrod polyfonie
* Festival Opera 2015
– Boitův Mefistofeles je ve Státní opeře alespoň o hudbě
– Jáchymovský mukl Středa v La Fabrice
– Síla Kovařovicovy a krojované Pastorkyně
– Olomoucká synergie se nad Ullmannovou antroposofií propojila i v Praze
* Inspirace na dny příští
***

Zrod polyfonie
Další z výprav ženského vokálního souboru Tiburtina ensemble zavedla 20. ledna posluchače v rámci komorního cyklu FOK v kostele Šimona a Judy do 9. až 12. století, kdy z lůna gregoriánského chorálu začal vznikat vícehlas. Pro vnímavé posluchače to bylo objevná cesta za základy západoevropské hudební tradice, jak se po drobných krůčcích, z jednohlasého zpěvu začal „nesměle“ vydělovat nejprve druhý hlas pod melodicky bohatými melismaty a postupně i hlas třetí.

Program byl z dochovaných pramenů v promyšlené dramaturgii rozdělen do čtyř bloků, ve kterých zazněly části mešního ordinaria i propria, které čerpaly z nejstaršího, anonymního, hudebního pojednání o vícehlasu z devátého století – Musica enchiriadis. Následovaly skladby akvitánské polyfonie a Kodexu Callixtinus z dvanáctého století, který byl vlastně jakýmsi středověkým cestovatelským průvodcem, souborem rad a informací pro poutníky do Santiaga de Compostella ve španělské Galícii. Koncert uzavřela díla nejvýznamnějších skladatelů, kteří působili na přelomu dvanáctého a třináctého století při pařížské katedrále Notre Dame – Léonina a Péroina, včetně konduktů, vícehlasých latinských písní, ve kterých už nebyla hlavní melodie převzata z chorálu, ale nově tvořena.

Hodnocení autorky: 95 %
***

Festival Opera 2015

Boitův Mefistofeles je ve Státní opeře alespoň o hudbě
Arriga Boita má operní publikum spojeného spíše s Verdim jako vynikajícího libretistu jeho oper Otello a Falstaff nebo s Ponchielliho Giocondou. Jako skladatel to byl hyperkritický tvůrce, který si přitom v druhé polovině devatenáctého století v mladickém vzepětí vytkl ambiciózní cíl – obrodu italské opery. Přes bouřlivé fiasko první verze Mefista v milánské Scale v roce 1868 a po úspěchu přepracovaného znění další vývoj opery ukázal, že se Boito vedle tak silné konkurence, jakou byl v jeho době Verdi a Wagner, neprosadil. A nepomohlo mu ani tak silné téma, jakým je Goetheho Faust, ani literární nadání, se kterým si sám napsal ke své opeře libreto.

Boito skladatel tak působí spíše než tvůrčí originalitou jako učenlivý a snaživý žák, který dokáže napodobit různé kompoziční postupy, ale postrádá zejména sílu melodické invence. Při komponování Mefistofela se Boito musel navíc vyrovnat s tím, že faustovské téma už bylo „obsazeno“ hlavně Berliozovým Faustovým prokletím (1846) a Gounodovým Faustem a Markétkou (1859). Byl tak jediný, kdo do své monumentální opery zahrnul i druhý díl Goethova Fausta, kdy po Markétce ani nejkrásnější žena na zemi, trójská Helena, nedokáže přimět Fausta k oné fatální větě, aby se zastavil okamžik nejvyššího štěstí, kterým je v epilogu rozsáhlé opery o 4 dějstvích až splynutí s Bohem.

U nás byly Boitovy opery za posledních sedmdesát let nastudovány jen dvakrát, když shodou okolností v bezprostředním sledu za sebou Státní opera Praha uvedla v prosinci 1998 jeho Nerona a plzeňské divadlo vzápětí v lednu 1999 Mefista, ve kterém režisérka Nina Vangeli překlenula tezovitost Boitovy opery vtipnou nadsázkou a ironií. S Mefistem také v roce 1999 hostovalo v Praze Slovenské národní divadlo – režisér Miroslav Fischer umístil operu o sázce Boha a Mefista nad lidským pachtěním do obřího glóbu.Nová inscenace ve Státní opeře souboj o Faustovu duši umisťuje na scénu ohraničenou stříbrnými lesklými stěnami a podlahou do půlkruhu, který připomíná arénu – ať již gladiátorskou nebo cirkusovou, do které vstoupí Mefisto v dlouhém lesklém černém plášti jako sebevědomý výsměšný manipulátor. Jenže zatímco kdysi režisér Jozef Bednárik v Gounodově Faustovi rozehrál v cirkusové manéži doslova smršť vzájemně propojených situací, Ivan Krejčí – podobně jako Boito – začne a vzápětí opouští různá řešení. Silný symbol kruhu nijak nevyužívá a děti-cherubové, nebeské zástupy, čarodějnice i kajícníci v unifikovaném „civilu“ černých obleků a kostýmů s kravatami tento ďáblem vymezený prostor „beztrestně“ překračují.

Zcela realisticky je pojata oslava Velikonoční neděle jako jakási přehlídka na lesklém molu, na kterém se vystřídají zbičovaný Kristus i sexy čertice. Zahradu u Markétčina domu ovšem charakterizují pojízdná nemocniční lůžka, v tomto případě jako „švédské stoly“, na kterých jsou k mání i „nahé“ baletky. Vzápětí se rozsvítí hlediště, na které ukazuje Faust jako místo sabatu – ten se pak ovšem odehraje normálně na jevišti a „celý svět“, kterému se Mefisto zlovolně vysmívá, má podobu velkého nafukovacího míče. Ve scéně Markétčina žaláře se pojízdná lůžka stanou márničními vozíky plnými dětských panenek, na jedinou prázdnou ovšem nakonec Mefisto naloží zničeného Fausta a odfrčí s ním. Nejen antická Helena, ale i Panthalis vystoupí z obří dárkové krabice. Naopak stereotypně se opakují nástupy sboru z hloubi jeviště.

Ve střídání projekcí přes celé jeviště a barevných změn tak zanikl nejen klíčový úvodní prolog smlouvy Mefista s Bohem o Faustovu duši i ďábelské třeštění Valpuržiny noci. Závěrečná scéna Faustova vykoupení vyzněla nikoli jako propadnutí Mefista do pekla, ale jako triumf Mesfistofela, kterému růžové lístky vrhané cherubíny nejen neublížily, ale dláždily mu cestu k dalším pokušením.

Kladem nové inscenace je tak především v hudebním nastudování Marca Guidariniho, který i v podmínkách Státní opery zúročil své velké mezinárodní zkušenosti a plasticky vystavěl kontrasty Boitovy barvitě instrumentované partitury od velebnosti po sentimentální „slaďáky“, od monumentálního zvuku po komorní sazbu, která ovšem prověřila v sólových výkonech jednotlivé hráče orchestru. Obstáli. Podobně jako sbor, ze kterého se pod vedením Martina Buchty stal skutečný protagonista inscenace, včetně chlapeckého sboru Pueri gaudentes, kteří jako cherubové bez křídel máchali alespoň dlouhými rukávy v nemocničních „andělech“, nafasovaných nejspíš na oddělení psychiatrie.

Štefan Kocán má skutečně pro titulní roli Mefista ten sytý, kovově znějící bas, jak ho známe z přenosů z Met. Na jeho efektní podmanivost i osobnostní přitažlivost ovšem spoléhal poněkud prvoplánově víc, než na mnohotvárnější propracování svých velkých árií – vzdorovitost, cynismus i úlisnost zněly stejně. Christina Vasileva se jako Markétka do Prahy vrátila s pevnějším sopránem a bohatším uměním dramatického výrazu, pro který se ale v nejsilnější dynamice nad rozehraným orchestrem nechávala strhnout k ostřejším tónům. Nepříjemné zabarvení výšek handicapovalo také Evu Urbanovou, když jako antická Helena odlišila strašlivé vidiny války od smyslné blaženosti. Rumunskému tenoristovi Danielu Magdalovi sice nejvyšší tóny vyšly, ale jeho Faust ve střední poloze zněl matně, dokonce i vedle jeho fámula v podání Martina Šrejmy, a jeho touha po vědění i ženách působila natolik nevěrohodně, že přestávalo být zřejmé, proč se vlastně upsal ďáblu.Uvidíme, jak tato inscenace, kterou Národní divadlo rozhodlo prezentovat Státní operu na 12. ročníku našeho prestižního Festivalu Opera s vročením 2015, uspěje vedle šestnácti dalších představení, ve kterých budou o cenu kritiků, emeritních sólistů, diváků i ředitelky festivalu Lenky Šaldově v Praze do 21. února usilovat inscenace a umělci nejen stálých divadel našich, ale letos poprvé i těch slovenských. A své šance nebudou chtít promarnit ani alternativní operní uskupení. Janáčkova Její pastorkyňa v opavském nastudování stejně jako Ullmannův Pád Antikrista v české scénické premiéře v Olomouci, které už na festivalu zazněly, svědčí o tom, že operní divadla mimo Prahu mají hodně co nabídnout.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Jáchymovský mukl Středa v La Fabrice
Nemohl být větší kontrast: po opulentním Mefistofelovi program Festivalu Opera 2015 následoval inscenací souboru s názvem Opera Povera, jejíž zakladatel Rocc s dramaturgem Petrem Petráňkem a manažerem Tomášem Cafourkem se inspirovali Grotowského teroií „chudého divadla“. V pátek 23. ledna v pražské La Fabrice byla uvedena první inscenace tohoto sdružení, které vzniklo před dvěma lety: „operní monodrama z jáchymovské samotky“ Martin Středa skladatele Andrewa Yin Svobody (1977-2004).

Martin Středa je prvním a posledním pokusem mladého skladatele o operu. Kanaďan Andrew Yin Svoboda, syn českého otce a čínské matky, vyšel v libretu ze vzpomínek svého otce, který se v Jáchymově, kde byl v padesátých letech vězněn, setkal se studentem medicíny Milanem Šedou, který po týrání při výsleších oslepl. Opera je intimní zpovědí „mukla“, který byl uvězněn jako syn otce, kterému se podařilo z republiky uprchnout za dramatických okolností, kdy na útěku patrně zastřelil pohraničníka. Šeda – zde přejmenovaný na Středu – pyká za svého otce a nechápe, proč je tomuto utrpení vystaven, když jeho jediným proviněním je, že je synem svého otce. Pomocí vyťukávané morseovky se mu podaří navázat kontakt se spoluvězněm a také je mu doručen dopis, patrně od otce, který si ale nemůže přečíst. Martin trpí zimou a hladem a také nevyřešeným vztahem s otcem. Tento kafkovsky bezvýchodný kruh nakonec vyústí do sdělení, že Martinův otec lituje, do jakého pekla svého syna svým útěkem odsoudil. Úlevu to ale nepřinese ani Martinovi, ani divákům. Hudba je spíše jen „podkresem“ nebo ilustrací depresivních Martinových emocí (příběh se navíc odehrává o Vánocích); svědčí sice o talentu skladatele vystihnout drsně emočně vypjatou polohu Martinova tápání v kontrastu s použitím amerického šlágru, ale jakým směrem by se předčasně zemřelý skladatel vydal, těžko soudit.Režisér Rocc si na scéně vystačil jen s dřevěnou bednou, nesoucí stejné číslo, jako má vězeň na „mundůru“ – který je ale oproti těm jáchymovským až nebesky neposkvrněný – a dvěma protilehlými zrcadly, v nichž sice diváci vidí Martina (a Martin možná dirigentku), ale co mají zrcadlit tak úplně jasné není.

Osmičlenný orchestr (smyčcové kvarteto, flétna, basklarinet a dvoje bicí) řídila Gabriela Tardonová spolehlivě, ostatně známe ji z její spolupráce s Ensemble Opera Diversa a také z Bušení do železné opony (Žirafí opera Markéty Dvořákové) nebo MrTvá Dvořákové a Medka.

Bylo zřejmé, že i sólista Tomáš Krejčí plně dílu důvěřoval a doslova jen pár desítek centimetrů od diváků „obnažoval“ emoce ztvárňované postavy.

Je dobře, že podobné projekty jako Opera Povera vznikají – tvoří podhoubí, ze kterého mohou vzejít hudební podněty, které přinesou nové inspirace pro hledání soudobého hudebního výrazu.

Hodnocení autorky: 70 %
***

Síla Kovařovicovy krojované Pastorkyně
V pátek 24. ledna pokračoval Festival Opera 2015 ve Stavovském divadle Její pastorkyňou Leoše Janáčka (1904), kterou se prezentoval operní soubor Slezského divadla Opava, který mnohokrát svými inscenacemi předčil soubory s výrazně vyššími rozpočty a dotacemi.

Po všech těch režijních experimentech a nelogičnostech, se kterými se na festivalu Janáček Brno prezentovaly soubory ze Štýrského Hradce a Záhřebu, přes věhlas režiséra Petera Konwitschneho i současnou módu Mackerrasovy Jenůfy, bylo opavské nastudování úlevným zjištěním, jak působivá je inscenace v citlivém hudebním nastudování Petra Šumníka, které ukázalo oprávněnost a smysl takzvané Kovařovicovy verze. A stejně tak měl plné oprávnění respekt ke krojům (kostýmy Tomáš Kypta) a realitě moravské vesnice – při logickém vypracování charakterů postav a jejich vztahů režisérkou Janou Pletichovou Andělovou.Přidání šedé opilecké postavy Tómy Buryji (Roman Cimbál) jako Kostelniččina přeludu mrtvého manžela, vhodně dokreslovalo portrét pobožné Kostelničky. Byl to právě on, prapůvodce Kostelniččina životního trápení, kdo znovu a znovu těžce rozpohyboval dřevěné trámoví, stěnu i mohutný kříž, zasazené do středového čepu (scéna Jaroslav Milfajt), aby „sestavil“ další prostor pro další situace, které „valí“ na Kostelničku. Když ale Kostelnička udusila Jenůfčino novorozeně přímo na stole svým šátkem, taková vražda na jevišti už byla příliš explicitní. A bílé ruce se sekyrami, které během předehry avizovaly dav, který se v závěru opery na Jenůfu a pak na Kostelničku chce vrhnout, působil svou popisností naivně.

Žádný z opavských sólistů asi neskončí v Metropolitní opeře, ale pro udržení domácí operní kultury jsou nepostradatelní a je třeba jejich práci ocenit, včetně sboru pod vedením Kremeny Pešakové i baletu v tradiční choreografii Jiřího Kyseláka. Především Katarína Jorda Kramolišová od koloraturní Belliniho Normy obdivuhodně dozrála do svébytného pojetí Kostelničky bez vnějškového patosu, ale jako „obyčejné“ ženské, které se přes všechnu snahu i respekt, který si navzdory své chudobě v komunitě vesnice pracně vytvořila, život znovu a znovu vymyká z rukou. Vedle takové Kostelničky obstála menším lyrickým sopránem Tereza Kavecká jako spíše pasivní, bezradná, jakkoli půvabná oběť událostí. Juraj Nociar zde není jen vesnický furiant, ale muž, který se v hraniční situaci není schopen vyrovnat se svou zodpovědností. Vedle něj Jakub Rousek postihl vývoj Lacy od grobiánského hromotluckého morouse po člověka, který složitě hledá způsob, jak vyjádřit náklonnost k druhému.

Opavští mají inscenaci „obávaného“ Janáčka, která má nejen v jejich městě šanci se udržet na repertoáru, ostatně i pražské přijetí bylo ve Stavovském divadle velmi vřelé.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Olomoucká synergie se nad Ulmannovou antroposofií propojila i v Praze
O mimořádné české scénické premiéře opery Viktora Ullmanna, která vychází z antroposofického učení s hledáním východiska v boji se zlem, jsme už v Operním panoramatu psali (zde). I v Praze zafungovala synergie hudebního nastudování Miloslava Oswalda, režie Jana Antonína Pitínského a výkonů všech, především Václava Málka jako tyranského sebestředného Regenta a Milana Vlčka v roli Umělce, který jediný se dokáže vzepřít, s pomocí záhadného Starce (Jiří Přibyl) přemůže Tyrana a ve jménu Ježíše Krista uhájí svou osobní integritu i tvůrčí svobodu. Ullmannova opera rozhodně není ani pro interprety, ani pro diváky jednoduchá. Stylově čisté olomoucké nastudování má mezinárodní parametry a pražské publikum naplněného Národního divadla to dokázalo ocenit.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Inspirace pro dny příští
Mario De Rose: Nyní a navždy / Pietro Mascagni: Sedlák kavalír – Jihočeské divadlo České Budějovice – dirigent Mario De Rose, režie Miloslav Veselý – úterý 27. ledna 2015 19 hodin Národní divadlo

Zdeněk Fibich: Pád Arkuna – Národní divadlo Praha – dirigent John Fiore, režie Jiří Heřman – středa 28. ledna 2015 19 hodin Národní divadlo

Bohuslav Martinů: Voják a tanečnice – Divadlo J. K. Tyla Plzeň – dirigent Petr Kofroň, režie Tomáš Pilař – čtvrtek 29. ledna 2015 19 hodin Národní divadlo

Francis Poulenc: Dialogy karmelitek – Státní divadlo Košice – dirigent Ondrej Olos, režie Linda Keprtová – sobota 31. ledna 2015 19 hodin Stavovské divadlo

Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy – Státní divadlo Ostrava – hudební nastudování Robert Jindra, dirigent Jan Šrubař, režie SKUTR – neděle 1. února 2015 19 hodin Národní divadlo

Simon Keenslyside a Štefan Kocán – Mozart vs. Verdi – PKF – Prague Philharmonia, dirigent Rastislav Štúr – úterý 27. ledna 2015 19.30 hodin Obecní dům Praha

Hudební most Praha – Drážďany: Salon Praga 1723 – Collegium 1704, dirigent Václav Luks – čtvrtek 29. ledna 19.30 hodin Břevnovský klášter Praha

Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky – dirigent Yves Abel, režie Bartlett Sher. Hibla Gerzmava (Antonia, Stella), Erin Morley (Olympia), Christine Rice (Giulietta), Kate Lindsey (Nicklausse/Múza), Vittorio Grigolo (Hoffmann), Thomas Hampson (čtyři démoni). Přímý přenos z Metropolitní opery do kin – sobota 31. ledna 2015 18.45 hodin
***

Stará hudba
Tiburtina – Zrod polyfonie
Tiburtina Ensemble, Barbora Kabátková (Sojková)- umělecká vedoucí
Ivana Bilej Brouková, Hana Blažíková, Barbora Kabátková (Sojková), Renata Zafková, Tereza Havlíková (soprány)
Marta Fadljevičová, Anna Chadimová Havlíková (mezzosoprány)
Daniela Čermáková, Kamila Mazalová (alty)
20. ledna 2015 kostel sv. Šimona a Judy Praha

program:
Musica enchiriadis: Pane, otevři mé rty
Aquitánská polyfonie: Dnes se naše hlasy rozezní v symfonii písní
Codex Calixtinus: Pojďte, všichni křesťané, uctít Krista
Notredamská škola: Oroduj za nás, Panno Maria

www.fok.cz
www.tiburtina-ensemble.com
***

Festival Opera 2015
Arrigo Boito:
Mefistofele
Dirigent: Marco Guidarini (alt. Richard Hein)
Režie: Ivan Krejčí
Scéna: Milan David
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Martin Buchta, Adolf Melichar
Sbormistryně sboru Pueri gaudentes: Zdena Součková
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr Státní opery
Sbor Státní opery
Chlapecký sbor Pueri gaudentes
Premiéra 22. ledna 2015 Státní opera Praha

Mefistofeles – Štefan Kocán (alt. Peter Mikuláš / Jiří Sulženko)
Faust – Daniel Magdal (alt. Raúl Gabriel Iriarte)
Marguerite – Christina Vasileva (alt. Alžběta Poláčková)
Marta – Jana Sýkorová (alt. Yvona Škvárová)
Helena – Eva Urbanová (alt. Jitka Svobodová)
Nereo / Wagner – Martin Šrejma (alt. Josef Moravec)
Pantalis – Sylva Čmugrová

www.narodni-divadlo.cz
www.festival-opera.cz
***

Festival Opera 2015
Andrew Yin Svoboda:
Martin Středa
Dirigent: Gabriela Tardonová
Režie a prostorová instalace: Rocc
Kostým: Miroslava Matulová
Světlo: Petr Kačírek
Dramaturgie: Pavel Petráněk
Opera Povera z.s.
Komorní orchestr
Premiéra 21. září 2014 JAMU Brno
(psáno z reprízy 23. 1. 2015 La Fabrika Praha)

Martin Středa – Tomáš Krejčí

www.operapovera.eu
www.festival-opera.cz
***

Festival Opera 2015
Leoš Janáček
Její pastorkyňa
Dirigent: Petr Šumník
Režie: Jana Pletichová Andělová
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Kremena Pešakova
Choreografie: Jiří Kyselák
Orchestr, sbor a balet Slezského divadla
Premiéra 12. října 2014 Slezské divadlo Opava
(psáno z reprízy 24. 1. 2015 Stavovské divadlo Praha)

Jenůfa – Tereza Kavecká
Kostelnička Buryjovka – Katarína Jorda Kramolišová
Laca Klemeň –Jakub Rousek
Števa Burja – Juraj Nociar
Stařenka Buryjovka – Šárka Maršálová
Stárek – Zdeněk Kapl
Jano –Kateřina Juřenová
Barena –Anna Sokolová
Rychtář – Dalibor Hrda
Rychtářka – Olga Procházková
Karolka – Vendula Černá
Pastuchyňa –Zdenka Mervová
Tóma Buryja – Roman Cimbál

www.divadlo-opava.cz
www.festival-opera.ct
***

Festival Opera 2015
Viktor Ullmann:
Pád Antikrista
Hudební nastudování a dirigent: Miloslav Oswald
Režie: Jan Antonín Pitínský
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Pohybová spolupráce – eurytmie: Nataša Kraus
Scéna: Tomáš Rusín
Kostýmy: Zuzana Rusínová
Orchestr a sbor Moravského divadla
Premiéra 31. října 2014 v Moravském divadlo Olomouc
(psáno z reprízy 25. 1. 2015 Národní divadlo)

Regent / Démon Regenta – Václav Málek
Kněz – Petr Martínek
Technik / Strašidlo Technikovo – Martin Štolba
Umělec – Milan Vlček
Hlídač / Stařec – Jiří Přibyl
Knězův nedokonalý anděl – Helena Beránková
Vyvolavač – Ondřej Doležal
Eurytmistka – Nataša Kraus
Dav – Vendula Hlubková, Kateřina Pešková, Petra Savaskan, Radek Leszczynski, Jindřich Suk, Jan Vaculík