Operní panorama Heleny Havlíkové (208)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Vyhlášený labužník Rossini připravil Jezerní paní pro neapolské Teatro San Carlo v roce 1819 v šibeničním termínu jako další ze svých operních lahůdek a odstartoval tehdy módní italskou zálibu ve Walterovi Scottovi. Dílo tohoto skotského romantika a zakladatele historického románu se během následujícího dvacetiletí stalo předlohou pro dvacet pět oper s Donizettiho Lucií z Lammermooru v čele.

Jezerní paní podle Scottovy epické básně se odehrává ve Skotsku v první polovině šestnáctého století za vlády krále Jakuba V., který prý inkognito chodil mezi lid. Historický základ pak má vzpoura skotských horalů proti katolickému panovníkovi. Literární licencí je ale milostný příběh místní krasavice Eleny, o kterou se ucházejí hned tři vzájemně znepřátelení muži včetně krále Jakuba, což převedeno do Rossiniho operní řeči znamená dva výškami obdařené tenoristy a jednoho určeného svou mezzosopránovou polohou ženě. Italská záliba ve vysokých hlasech a androgynních kastrátech byla nadřazena dramatické věrohodnosti. Jak to tak u italské opery seria přes všechny peripetie v prudké zvraty děje bývalo, pro hlavní hrdinku vše skončí šťastně: král dokáže potlačit svoji erotickou touhu, velkoryse dá vzbouřencům milost, a protože rebel Rodrigo, kterého chtěl Eleně vnutit její otec, v boji zemřel, může se Elena oddat náručí svého mezzosopránového milého. A nad vším se rozklene mír.

Met pod taktovkou Michela Mariottiho Rossiniho „recept“ na mix italského belcanta a historky ze skotských dějin dodržela excelentně. Výsledkem byla tříhodinová erupce belcanta, během které v rozsáhlých áriích i ansámblech plných úžasně dlouhých legatových frází, staccatových běhů, trylků, skoků přes oktávy, efektů mezza voce a dalších dechberoucích fines belcanta i v Met excelovali nejen Juan Diego Flórez (Jakub V.) a Joyce DiDonato (Elena), kteří dnes patří v tomto stylu k absolutní špičce, ale také další suverénní tenorový „výškař“ Johan Osborn, který na rozdíl od souboje na meče odkráčel z toho pěveckého s Flórezem neporažený. Také Daniela Barcellona obohatila toto obsazení nádherně barevným mezzosopránem, v režii Paula Currana však její snaha herecky navodit odhodlanou mužnost a zároveň zamilovanost Elenina milence Malcolma působila ve skotském kiltu s potřísněním kašírovanou krví značně nevěrohodně. A když popošlapoval(a) za zdí Elenina příbytku, než se Elenin otec vybouří z příkazu, aby si vzala Rodriga, vypadá jako by stál(a) na hanbě, kde není toaleta.

Hudebně celá opera ovšem vyzněla tak, že pro tuto sestavu sólistů neexistují žádné technické limity a mimořádně obtížné árie, které vyžadují „potápěčský“ dech, zpívají ne kvůli předvádění hlasové gymnastiky, ale tak, aby zprostředkovali plnou škálu výrazu od vysoce dramatického po jemně lyrický. A jedině díky tomu dostalo v podání Joayce DiDonato smysl i závěrečné Elenino Rondo, které z čistě dramaturgicky divadelního hlediska a zkušenosti diváka dvacátého prvního století neúměrně prodlužuje spád finále. Jenže zamilovaný Rossini zřejmě podlehl přání první představitelky Eleny, Isabelly Colbran, podle dobových svědectví pěvecky fenomenální primadony nepolského Teatro San Carlo, se kterou v té době žil, aby se mohla právě ona v závěru opery patřičně blýsknout, jak se to naplno podařilo Joyce DiDonato, která přes záblesky hlasové únavy během přenosu vygradovala svůj výkon do mistrovské gradace.Stejné představení Rossiniho Jezerní paní z Met v přímém přenosu vysílala v sobotu i stanice Český rozhlas Vltava. Posluchači byli možná tentokrát oproti divákům v kinech ve výhodě. Zůstali totiž ušetřeni prvoplánové popisné statické režie Paula Currana, ve které sólisté i sbor buď stáli, nebo opakovali stereotypní nicneříkající pohyby – například Joayce DiDonato musela vystačit pro celou vstupní kavatinu s trháním kašírovaných kytek zabodnutých do podlahy jeviště, které si dojemně tiskla k hrudi. A navzdory Elenině přezdívce, která dala celé opeře název – Jezerní paní – po jezeře není ve výpravě Kevina Knighta s vyprahlou plání a zadním horizontem tmavého nebe, které občas doplní zářící měsíc, ani vidu. Skotských kiltů byl ovšem dostatek.

Jezerní paní jsme u nás mohli vidět před dvěma lety v přenosu z Královské opery s obdobným obsazením. Základem londýnského režijního konceptu Johna Fulljamese byl – s lehce ironickou nadsázkou – princip divadla na divadle, respektive divadla v pánském klubu. V něm herec, namaskovaný jako Walter Scott, sběratel skotských lidových příběhů, nechává postavy ale i jiné atributy skotské historie šestnáctého století „vyndávat“ ze zasklených vitrín, aby před společností, popíjející spokojeně svou whisky, oživil velký romantický příběh lásky, odbojných horalů a závěrečného míru. Vedle takového režijního přístupu vypadal ten z Metropolitní opery jako kašírované pseudohistorické mauzoleum. Stačilo ovšem zavřít oči.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Inspirace na dny příští
Hugo von Hofmannsthal: Kdokoli (Jedermann, Everyman). Frank Martin: Sechs Monologe aus Jedermann, Jean Sibelius: Jokamies, op. 83. Překlad Věra Koubová, režie Jaroslava Šiktancová, dramaturgie Jan Vedral, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Romana Rédlová. Ivan Řezáč (Kdokoli), Roman Janál (baryton), Daniela Kolářová (Kohokoli máti), Jaromír Meduna (Kohokoli dobrý duch). Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. BodyVoiceBand. Dirigent Marko Ivanović. Koprodukční projekt s Divadlem na Vinohradech a Nadací Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Pražská křižovatka, kostel sv. Anny, premiéra ve čtvrtek 19. března 2015 v 19 hodin.

Bohuslav Martinů: Slzy nože. Dirigent Marek Klimeš. Jiří Najvar: Zhasnutí. Dirigent Jiří Najvar. Režie Zuzana Fischerová, scéna a kostýmy David Janošek. Tereza Maličkayová / Iryna Shevchuk / Jana Vondrů (Eleonora), Jarmila Balážová / Klára Varmužová (Matka), Tadeáš Hoza / Jiří Ullrich (Satan), David Ostružár (Satan 2). Barbora Čechová / Monika Kaštanová (Tamara I), Jarmila Balážová / Eliška Ouředníčková (Tamara II), Lukáš Hacek / Martin Javorský (Démon I), Tadeáš Hoza / Jiří M. Procházka (Démon II), Ondřej Musil / Jiří Žouželka (Janáčkův duch). JAMU, Divadlo na Orlí, premiéra v sobotu 21. března 2015 v 19 hodin.

Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Miloš Formáček
Režie: Andrea Hlinková
Výprava: Miriam Struhárová
Orchestr a sbor Severočeského divadla
Sbormistr: Milan Kaňák
Premiéra 13. března 2015 Severočeské divadlo Ústí nad Labem

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Rigoletto (SD Ústí nad Labem)

[yasr_visitor_votes postid="155740" size="small"]

Vaše hodnocení - Rossini: La donna del lago (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="155700" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments