Operní panorama Heleny Havlíkové (209)

Týden od 16. do 22. března 2015
* Zmizelý Zápisník
* Hubička bez hubičky
* Inspirace na dny příští
***

Zmizelý Zápisník
Plzeň má od počátku této sezony nové Nové divadlo a hledá, jak možnosti nových divadelních prostorů předestřít veřejnosti. I když se do budoucna snad podaří odstranit závady jeho jevištních technologií, určitě nebude snadné najít zejména pro Malou scénu v rámci této budovy vhodný operní repertoár. Nový ředitel plzeňského divadla Martin Otava se rozhodl uplatnit v tomto, akusticky nevstřícném, prostoru svoji scénickou verzi Zápisníku zmizelého Leoše Janáčka, kterou s použitím dochovaných dobových textů vytvořil a také režijně nastudoval před lety na pražské HAMU. Janáčkův pěvecký cyklus pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír o mladíkovi, který se zamiloval do cikánky a opustil kvůli ní rodinu, Otava zasadil do hudebně-dramatické koláže, která dává nahlédnout do Janáčkových vztahů ke čtyřem jeho osudovým ženám – Zdeňce Janáčkové, Kamile Urválkové, Gabriele Horvátové a Kamile Stösslové. Tenorista, tedy Janíček ze Zápisníku zmizelého v tomto konceptu představuje Janáčka, jehož Podvědomí vyjadřuje stejně nalíčený a oblečený tanečník, zosobnění Inspirace ztvárňuje tanečnice. Podobně mezzosopránová Zefka ze Zápisníku je Kamila Stösslová a další tři ženy vytvářejí ostatní ženy z Janáčkova života. Všichni tak musejí nejen zpívat, zejména v případě tenoristy mimořádně pěvecky i výrazově náročný part, ale také mluvit a hrát. Nápad personifikovat Zápisník jako Mistrův intimní deník to sám o sobě  není špatný, ostatně tajemství autora veršů, které Janáčka ke vzniku tohoto písňového cyklu inspirovaly, a jeho vlastní vášnivé milostné vzplanutí ke Kamile Stösslové podnítily mnoho tvůrců k divadelnímu i filmovému ztvárnění. Jenže vlastní plzeňská realizace záměr zmařila svou nedotažeností. Otava z nejasných důvodů k Janáčkovi přidal jakýsi podivný „hudební mix“ z reproduktorů od církevní hudby po pop music, který vedle Janáčkovy hudby působil krajně nesourodě. Ne zcela správně načasovaný byl „timing“ gradace, která z hudebního, ale i dramaturgického hlediska jednoznačně směřuje k závěru Zápisníku s Janíčkovým rozhodnutím opustit svou rodinu vystupňovaným do dvou držených vysokých céček. Otava však poté pokračuje v dramatizaci dalšího Janáčkova života, který sice chronologicky následuje za kompozicí Zápisníku, ale takového vrcholu už nemůže dosáhnout – tím spíš, když je provázena ve srovnání s Janáčkem plytkou hudbou onoho mixu.Další oslabení dobře míněného záměru vyplývá z možností interpretace takového hudebně-dramatického tvaru. Útržkovité texty a jejich věrohodné herecké vyjádření celého komplikovaného, téměř padesátiletého oblouku peripetií a zvratů Janáčkových vztahů od první zamilovanosti do Zdeňky po závěr života, skladatelských pochybností, nadějí i radostí, to vše navíc v bezprostřední blízkosti diváků, by bylo hodně náročné i pro velmi zkušeného činoherce. Tenorista Tomáš Kořínek přitom musel navíc plynule přecházet z mluvy do zpěvu celého cyklu, což byl za daných podmínek sice úctyhodný výkon; ale tak, aby byly skutečně naplněny obě polohy této dvojrole, prakticky obtížně splnitelný jakýmkoli sólistou. Před podobně těžko uskutečnitelný úkol postavil Martin Otava trojici sopranistek, které se určitě dobře uplatňují ve sboru plzeňské opery, na přesvědčivější vyjádření tak vyhraněných ženských postav, jakými byly Zdeňka Janáčková, Kamila Urválková a Gabriela Horvátová, však pochopitelně nemají tolik zkušeností. Rovněž Jan Snítil je dozajista zkušený dirigent a korepetitor, na interpretaci klavírního partu v Zápisníku zmizelého to však nestačí. Se svou dvojrolí prakticistně prostoduché Kamily Stösslové a mezzosopránovým partem Zefky v Zápisníku zmizelého se tak nejsnáze vyrovnala Jana Foff Tetourová. Hodnocení autorky: 50 %
***

Hubička bez hubičky
Po objevném Ullmannově Pádu Antikrista Moravské divadlo uvedlo Hubičku Bedřicha Smetany (premiéra nového nastudování byla 13. února 2015, recenze je psána ze sedmého představení 17. března 2015). V kontextu dramaturgie olomouckého divadla se tato základní opera českého tradičního repertoáru stala také téměř „objevem“. Za posledních patnáct let se zde některá z oper trojice nejvýznamnějších českých klasiků objevila pouze sedmkrát – dostalo na Dvořákova Čerta a Káču a Jakobína, dvakrát na Smetanovu Prodanou nevěstu, dále na jeho Dalibora a Čertovu stěnu a z Janáčkových oper na Příhody lišky Bystroušky. Na obhajobu Moravského divadla budiž řečeno, že snížení zájmu o klíčová díla českého operního repertoáru je trend, který prochází napříč většinou našich divadel. Po Hubičce, kdysi jedné z nejoblíbenějších Smetanových oper, z našich stálých divadel od roku 2001 sáhli jen v Plzni, Českých Budějovicích a v Praze, mimořádný divácký zájem zaznamenalo její uvedení v Divoké Šárce, kde na začátku září uvádí Originální hudební divadlo každoročně některou z klasických českých oper v prostoru tamního bývalého přírodního divadla.

Zdálo by se, že dříve naprosto spolehlivý a zavedený titul snad nelze „pokazit“, zvláště když hudební nastudování vytvořil dnes již zkušený dirigent Tomáš Hanák (v letech 2003–2009 byl dokonce šéfdirigentem Moravského divadla). A režií byl pověřen Martin Dubovic, který byl s Moravským divadlem spjat pro většinu své režijní kariéry a mnohokrát prokázal, že „svému“ souboru a jeho možnostem dokonale rozumí. Jenže Hubička se Olomouckým vůbec nepovedla. Hlavním důvodem je nedostatečná, až trestuhodná nekvalita hudebního nastudování. Hubička (1876) je první opera, kterou Smetana zkomponoval už jako hluchý – spoléhat se ale na to, že mezi obecenstvem převládají lidé bez hudebního sluchu, je špatná strategie. Není náhoda, že opera má podtitul prostonárodní (tedy lidová ve smyslu národní písně nebo říkadel, jako to formuloval Karel Jaromír Erben) a melodicky je to z hlediska příbuznosti s lidovou hudební tradicí asi nejvýraznější Smetanova opera. Hubička je půvabná opera, navíc nezaměnitelně česká, libreto pro Smetanu vytvořila Eliška Krásnohorská podle povídky Karolíny Světlé. Dirigentu Tomáši Hanákovi se nedařilo udržet ani souhru, natož vyjádřit líbeznost a vroucnost Smetanovy hudby. Pod jeho taktovkou hrál orchestr těžkopádně, nepřesně, tupě a tvrdě z hlediska dynamiky i stavby frází, při nevhodně volených příliš rychlých tempech se hra smyčců slévala do těžko identifikovatelné zvukové skrumáže. A dirigent si „vedl svou“ tak sveřepě, že se při Vendulčině ukolébavce orchestr a sólistka na chvíli zcela rozešly.

Inscenování Hubičky předpokládá empatii s příběhem i hudbou a vhled do motivace a vztahů jednajících postav děje, prostoduchého jen zdánlivě. Třebaže se dnes setkáváme s názory, že „spor o hubičku“ dnes už není věrohodný, polibek je i dnes výsostným projevem citového vztahu. Téma rozhodně není banální a zastaralé. Bohužel ale tento aspekt milostných vztahů, stále aktuální, v režii Martina Dubovice zanikal. Hubička postrádala vřelost a autentičnost – vztahy mezi postavami, jejich ukotvenost v souvislostech fungování tradiční venkovské pospolitosti i přesahy do obecnější mezilidské emocionální roviny se vytvořit nedařilo. Sólisté a sbor chodili po jevišti více či méně v logice děje, nic víc. Z režijního vyjádření situace navíc nebyl vlastně zřejmý důvod počáteční hádky, která přitom zakládá konflikt příběhu – Lukáš v tu klíčovou chvíli v olomoucké inscenaci vůbec žádnou hubičku po Vendulce nechce.

Podíl na takovém vyznění, které dávalo za pravdu posměvačným škarohlídům nad naivitou příběhu, měla i jakási univerzální „euroroubenka“ scénografa Martina Víška, v níž tradiční kolébka nekorespondovala se stroze geometrickými tvary „pódia“, přidaného snad kvůli optickému zviditelnění sólistů, kteří ale stejně zanikali ve stínech trámů nebo džbánů, které na takto sestavených „štítech“ v řadě visely. Navíc nebylo jasné, kudy se vlastně do světnice u Palouckých chodí – na začátku se dovnitř nahrnuli sousedé a sousedky ze všech stran, aby se po chvíli všichni sráželi v jedněch dveřích jako jediné únikové i přístupové cestě.

Až trapně strojený byl výstup pašířů v kašírovaném lese s kamenem ve tvaru dokonale opracovaného hranolu a s perfektně zajištěným polenem, který by v podještědských lesích sotva pohledal. Popocházení sem tam dobrodružné pašířské řemeslo nedokázalo navodit. Alespoň kostýmy Elišky Zapletalové ponechaly děj někde v (předepsaném) devatenáctém století, jenže jejich nositelé neodpovídali základní charakteristice postav – ani typově ani hlasově. Part otce Palouckého je určený basbarytonu, David Szendiuch má však na moudrého písmáka příliš světlou barvu a ani herecky nedokázal potlačit svou mladistvost. Větší mladistvá energie naopak chyběla Jakubovi Tolašovi jako Tomšovi. Mladý vdovec Lukáš by sice mohl být výbušným tvrdohlavým hromotlukem, ale Jakub Rousek z něj udělal stejně neomaleného grobiána jako z Laci v Její pastorkyni. Jenže to je úplně jiný charakter a jiná opera. Ani pro Olgu Jelínkovou nebyla role rázné Barče příhodná – tato koloraturní sopranistka sice bez problémů zvládá vysoké tóny, ale převažující střední poloha tohoto partu jí příliš nezněla. A bylo zvláštní, že tato služka u Palouckých je v této inscenaci vdaná, jak se dalo soudit ze snubního prstýnku, který si ale asi sólistka spíše opomněla sundat. Václava Krejčí Housková, která si mnohokrát dokázala poradit s „kalhotkovými“ rolemi, tentokrát ve snaze předvést starou tetku Martinku přehrávala, jako jediná však navzdory hudebnímu nastudování naznačovala cit pro líbeznost Smetanovy hudby. Sestavě sólistů tak svými pěveckými schopnostmi dominovala Lenka Cafourková-Ďuricová, kterou ovšem dirigent v roli Vendulky nijak nevedl ke smetanovskému stylu.Má taková „přibližná“ interpretace opery, která je klíčovou součástí našeho operního repertoáru, smysl? Je to důsledek toho, že česká klasika mizí z repertoáru a její interpretační tradice se vytrácí, aniž by byla nahrazena novým přístupem? Věřme, že jde spíše o momentální zaváhání souboru olomoucké opery, které publikum od návštěvy „svého“ divadla neodradí.

Hodnocení autorky: 35 %
***

Inspirace na dny příští
Johann Sebastian Bach: Kantáty. „Mache dich, mein Geist, bereit”, kantáta BWV 115, „Es ist das Heil uns kommen her”, kantáta BWV 9, Missa in A BWV 234. Inma Ferez (soprán), Marta Infante (alt), Ariel Hernández (tenor), Mario Villoria (bas). La Capilla Real de Madrid, Óscar Gershensohn (umělecký vedoucí, dirigent). Collegium Marianum, Jana Semerádová (mělecká vedoucí, flauto traverso). Kostel sv. Šimona a Judy, úterý 24. března v 19.30 hodin.

Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov. Hudební nastudování Petr Kofroň, dirigenti Petr Kofroň, Jan Chalupecký, režie Linda Keprtová, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Eva Jiřikovská, sbormistři Pavel Vaněk, Lukáš Vasilek, Jiří Chvála, dramaturgie Ondřej Hučín, pohybová spolupráce Marcela Benoni. Boris Godunov – Vitalij Jefanov / Michail Kazakov, Fjodor – Sylva Čmugrová / Kateřina Jalovcová, Xenie – Marie Fajtová / Michaela Kušteková, Lžidimitrij – Tomáš Černý / Michal Lehotský, Pimen – Oleg Korotkov / Jiří Sulženko, Kníže Šujskij – Oleg Kulko / Valentin Prolat, Varlam – Jevhen Šokalo / Luděk Vele, Misail – Ondřej Koplík / Aleš Voráček, Andrej Ščelkalov – Roman Janál / Ivan Kusnjer, Chůva – Lucie Hilscherová / Ivona Škvárová, Jurodivý – Tomáš Kořínek / Josef Moravec, Šenkýřka – Andrea Kalivodová / Eliška Weissová, Strážník – Aleš Hendrych / Pavel Švingr, Miťucha – Stanislav Krejčiřík / Martin Matoušek, Bojar Chruščov – Jozef Brindzák / Petr Kosina, Vyšší bojar – Vladimír Doležal / Jan Markvart. Orchestr a sbor Národního divadla, Pražský filharmonický sbor, Kühnův dětský sbor. Historická budova Národního divadla, premiéry čtvrtek 26. a neděle 29. března 2015 v 19 hodin.

Bohuslav Martinů: Hry o Marii. Hudební nastudování a dirigent Jakub Klecker, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková, choreografie Jan Kodet, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Josef Pančík. Vůdce hry – Daniel Bambas, Ženich – Pavla Vykopalová / Daniela Straková-Šedrlová / Markéta Cukrová / Jana Hrochová Wallingerová / Zoltán Korda / Petr Levíček / David Nykl/ Jan Šťáva, Archanděl Gabriel – Jana Hrochová Wallingerová / Markéta Cukrová, Panna pošetilá – Daniela Baňasová / Lenka Čermáková, Obchodník s oleji – Igor Loškár / Pavel Katsiushyn, Obchodník s oleji – Ladislav Mlejnek / Jan Šťáva, Mariken – Tereza Merklová Kyzlinková / Alžběta Poláčková, Bůh – David Nykl / Jan Šťáva, Matka Boží – Markéta Cukrová / Jana Hrochová Wallingerová, Ďábel – Igor Loškár / Svatopluk Sem, Piják – Jiří Klecker / Ladislav Mlejnek / Maškaron – Zoltán Korda / Petr Levíček, Marie – Tereza Merklová Kyzlinková / Alžběta Poláčková, Kovář – Jiří Klecker / Jan Šťáva, Kovářova dcera – Jana Hrochová Wallingerová / Markéta Cukrová, Šenkýř – Igor Loškár / Pavel Katsiushyn, Sestra Paskalina – Daniela Straková-Šedrlová / Pavla Vykopalová, Sestra Marta – Jana Hrochová Wallingerová / Markéta Cukrová, Soprán – Tereza Merklová Kyzlinková / Alžběta Poláčková, Alt – Daniela Baňasová / Lenka Čermáková, Tenor – Zoltán Korda / Petr Levíček, Bas – David Nykl / Jan Šťáva. Sbor a orchestr Janáčkovy opery. Pěvecký sbor Masarykovy univerzity, sbormistr Michal Vajda. Dětský sbor Brno, sbormistr Valerie Maťašová. Janáčkovo divadlo, premiéra sobota 27. března 2015 v 19 hodin.

Ceny Thálie 2014. Udílení cen Herecké asociace za mimořádné jevištní výkony roku 2014. Národní divadlo, historická budova přímý přenos na ČT 1, sobota 28. března 2015 ve 20 hodin.

Leoš Janáček:
Zápisník zmizelého
Hudební nastudování a klavírní doprovod: Jan Snítil
Scénář, režie, výprava, světelný design: Martin Otava
Režijní spolupráce: Michal Lieberzeit
Choreografie: Richard Ševčík
Hudební mix: Ondřej Urban
Premiéra 21. února 2015 Malá scéna – Nové divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 15. 3. 2015)

Leoš Janáček (Janíček) – Tomáš Kořínek
Kamila Stösslová (Zefka) – Jana Foff Tetourová
Zdeňka Janáčková – Monika Pešavov
Kamila Urválková – Petra Šintáková
Gabriela Horvátová – Ivana Klimentová
Tančí – Aleš Lindovský, Richard Ševčík, Colombe Hays, Kristýna Peštová

www.djkt-plzen.cz
***

Bedřich Smetana:
Hubička
Hudební nastudování: Tomáš Hanák
Dirigent: Tomáš Hanák
Režie: Martin Dubovic
Scéna: Martin Víšek
Kostýmy: Eliška Zapletalová
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Hudební příprava: Milada Jedličková, Lucie Kaucká
Orchestr a sbor MD Olomouc
Premiéra 13. února 2015 Moravské divadlo Olomouc
(psáno z reprízy 17. 3. 2015)

Otec Paloucký – David Szendiuch
Vendulka – Lenka Cafourková-Ďuricová
Lukáš – Jakub Rousek
Tomeš – Jakub Tolaš
Martinka – Václava Krejčí Housková
Barče – Olga Jelínková
Matouš – Jiří Kučera
Strážník – Ondřej Doležal

www.moravskedivadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu kratší rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto Pavel Křivánek, MD Olomouc