Operní panorama Heleny Havlíkové (211)

  1. 1
  2. 2

Týden od 30. března do 5. dubna 2015
* Deset let Collegia 1704
– s Bachovou Mší h moll
– se Zpovědí Petra Václava
*** 

Reklama

Dvakrát vyprodaný koncertní sál pražského Rudolfina pro tisíc sto posluchačů s Bachovou Mší h moll. To je jeden z výmluvných výsledků desetiletého působení Václava Lukse a dvou souborů, které založil – instrumentálního Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 Výroční koncert připomněl, že právě toto Bachovo dílo bylo „kolébkou“, ze které oba soubory vyrostly tak, že dnes patří v „rodině“ historicky poučené interpretace k těm respektovaným, a to i v mezinárodním srovnání. Jejich skrovné počátky v komorním prostoru bývalého kostela sv. Vavřince (kapacita sto dvacet posluchačů) v historickém centru Prahy „dospěly“ do renomované série Hudební most Praha – Drážďany nebo do koncertních cyklů Collegium 1704 v Rudolfinu. Mimořádným počinem bylo i nastudování opery L’Olimpiade Josefa Myslivečka v „Mozartově“ Stavovském divadle v Praze (režie Ursel Herrmann) v koprodukci s operními domy v Caenu, Dijonu a Lucemburku. A v roce Gluckova výročí (2014) dali filmovou podobu jeho opeře Orfeo ed Euridice s režisérem Ondřejem Havelkou a kontratenoristou Bejunem Mehtou v unikátním Barokním divadle s dochovanými původními kulisami a divadelní mašinérií druhé poloviny osmnáctého století na zámku v Českém Krumlově.

Nejen výroční koncertní uvedení Bachovy Mše h moll (BWV 232), ale i její nedávná nahrávka Collegiem 1704 a Collegiem Vocale pro vydavatelství Accent (2013) navazuje na promyšlenou dramaturgii těchto souborů, ve kterých systematicky znovuobjevují díla nejen českého skladatele vrcholného baroka Jana Dismase Zelenky, ale i Antonína Reichenauera nebo Jiřího Antonína Bendy a Josefa Myslivečka. Zatímco při interpretaci těchto muzikologicky i dramaturgicky objevitelských skladeb v současné době nemá Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 bezprostředního „konkurenta“, provedení a nahrávek Bachova fascinujícího mešního „kompendia“ je nespočet. Polemická odvaha Václava Lukse a jeho Collegií je ovšem oživením bohaté interpretační tradice tohoto Bachova hudebního monumentu. A obstojí i ve srovnání s takovými „guru“ takzvané historicky poučené interpretace, jakými jsou Andrew Parrott, Nikolaus Harnoncourt, John Eliot Gardiner, René Jacobs nebo Marc Minkowski.

Co je pro pojetí Václava Lukse a obou Collegií specifické? Čím se liší od plejády ostatních? Především muzikantskou energií a mladistvým elánem, v jejichž základu je ovšem bezpečně ukotvena intonační jistota, technická brilance, muzikalita, zvukově „oblé“ a vyrovnané propojení nástrojových i pěveckých hlasů, srozumitelnost deklamace zpívaného textu, znalost a pevné zažití stylu včetně detailně vypracovaného frázování nebo promyšlené a vkusné ornamentiky. A v neposlední řadě i pokora vůči uváděným dílům. Václav Luks se svými soubory přetavuje hluboké a důkladné studium dobových pramenů a domýšlení jejich souvislostí, kontextů, ale i současných přesahů do provedení, které nevede posluchače do „vznešeného“ hudebního muzea a nevyžaduje znalosti afektových teorií a jiných principů, které si dobové publikum dozajista dokázalo „vychutnávat“ způsobem, jenž je dnes přístupný jen těm největším znalcům. Luks otevírá i před těmi „nepoučenými“ životadárný svět hudebních barev, rafinovaností kontrapunktických linií, mnohotvárného výrazu, intenzity emocí i nadčasových poselství, která dokážou oslovit, nadchnout a „zastavit“ současné publikum, „otrlé“ klipovitostí světa, který globalizovaně sviští kolem nás. Luks odkrývá poklady, jak nám je odkázali lidé, jejichž „člověčí“ radosti i trápení se od těch našich zas až tolik nelišily.V případě Bachovy Mše h moll je „provzdušněné“ komorní pojetí Václava Lukse s dvacetičtyřčlenným sborem a orchestrem obsazeným ve smyčcové sekci 5-5-4-2-2 excelentním příkladem emancipace od romantizující interpretace, jak se ve zvukově opulentním a „velebném“ podání stala od dob romantismu vděčnou součástí repertoáru velkých sborů a orchestrů. Například v Quoniam tu solus sanctus (Neboť ty jediný jsi Svatý) v Gloria si Erwin Wieringa na přirozený lesní roh v náročném sólistickém partu ve svižném tempu „povídal“ s basovým sólem v provedení Mariána Krejčíka, který suverénně zvládal i koloratury. Jaký obrovský posun v interpretaci, když pojetí Václava Lukse porovnáme třeba s nahrávkou Eugena Jochuma z roku 1957 a orchestrem Bavorského rozhlasu s basistou Hansem Braunem. Na první poslech je zřejmé nejen výrazně pomalejší tempo, které dává této části úplně jiné vyznění, ale i zvukový rozdíl. Je dán použitím moderního lesního rohu, cembala místo varhanního pozitivu a úplně jiným pěveckým stylem s velkooperním vibratem. Výsledkem je až pateticky vznešená obřadnost.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bach: Mše h moll - Collegium 1704 (Praha 30./31.3.2015)

[Celkem: 1    Průměr: 1/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Aleš Dvořák

Václav Luks mě požádal, abych se ujal ztvárnění zvukové stránky televizního přenosu Bachovy Mše h moll. Pokusil jsem se o věc, která není v našich končinách zcela běžná, a to sejmout zvuk způsobem, který by se tolik neohlížel na přítomnost televizních kamer a mohl žít svým svébytným životem, třeba i odděleně od obrazové složky. Zkrátka – nechtěl jsem pracovat způsobem „vidím hoboj, zesílím hoboj”, jak velí běžná televizní rutina. Při práci na audiovizuálním díle musí sice obě složky koexistovat, ale musí se navzájem ctít a respektovat. To znamená brát v úvahu přání hlavního kameramana, ale tam, kde je to pro… Číst vice »