Operní panorama Heleny Havlíkové (211)

  1. 1
  2. 2

Další výmluvnou ukázkou porovnání různých interpretačních přístupů může být také závěrečná části Gloria Cum Sancto Spiritu (Se Svatým Duchem) se zářící oslavou Boha Otce prostřednictvím pětihlasého sboru, svižnou při živém koncertním uvedení (na rozdíl od studiové nahrávky), možná až příliš pro naplnění koordinace celého pléna (a dozajista nerealizovatelnou v chrámovém prostoru). Luks dal ovšem vyznít Bachově zvukové barevnosti s leskem clarin a plasticitou kontrastní střední části obsazené pěticí perfektně vyrovnaných a sezpívaných sólových hlasů sopranistek Hany Blažíkové, Barbory Kabátkové, kontratenoristy Jana Mikuška, tenoristy Václava Čížka a basisty Mariána Krejčíka. Nabízím srovnání tentokrát s nahrávkou dirigenta Otto Klemperera z roku 1967, která spadá do závěrečného období působení tohoto respektovaného německého dirigenta, jenž svou kariéru nastartoval v roce 1910 uváděním skladeb Gustava Mahlera. Pod Klempererovou taktovkou se sborem a symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu je zřetelná až patetická pompéznost s břeskným zvukem moderních trubek při obsazení střední části nikoli sólovými hlasy, ale menší skupinou zpěváků vedle mohutně obsazeného sboru, kde vedení hlasů splývá a postrádá tak zvukovou hloubku.Pokud dosavadní srovnání vycházela z příkladů starých téměř sedmdesát, respektive šedesát let, porovnejme pojetí Petera Schreiera, jehož nahrávka z roku 1982 s rozhlasovým orchestrem Lipsko a Novým bachovským lipským Collegium Musicum znamenala ve své době až revoluční posun a byla považována za vzor bachovské interpretace. Oslavné dvojsborové osmihlasé Osanna u Schreiera pojetím tempa a staccatovým oddělováním slabik navozuje charakter až zatěžkaného pochodu, zatímco u Lukse barevně bohatá instrumentace s flétnami, hoboji a trubkami a důmyslné osmihlasé předivo hlasů, na koncertě i akusticky zajímavě rozestavených se soprány na krajích přes alty, tenory k basům uprostřed, vyznívalo v rozjásaném oslavném lesku.

Luksovu „polemiku“ s interpretační tradicí „Velké katolické mše“ budou moci letos ohodnotit i návštěvníci Salcburského festivalu. Z našich souborů to jsou právě obě Collegia 1704, která po mnoha letech po České filharmonii dostala pozvání na takto významný festival.

Je dobře, že význam Collegia 1704 zaregistrovala i Česká televize a pořízením záznamu z druhého koncertu Bachovy Mše v pražském Rudolfinu 31. března naplnila své poslání média veřejné služby. A ještě lépe, že s odvysíláním záznamu neotálela a zařadila ho velmi vhodně jako svůj hlavní večerní program na kanále ČT art právě na Boží hod velikonoční. Na záznamu, který v režii Blaženy Hončarivové natočila Tvůrčí skupina Vítězslava Sýkory, se podařilo zachytit a pro další generace uchovat i atmosféru tohoto mimořádného koncertu. Při porovnání posluchačského vjemu z koncertu a televizního záznamu lze i při použití kvalitní reprodukční techniky diskutovat o zvukové plasticitě výsledného tvaru v tak mnohovrstevnaté kontrapunktické sazbě. Z obrazového hlediska pod vedením hlavního kameramana Martina Kubaly tým osmi kameramanů nabídl dostatečné množství záběrů i z méně obvyklých úhlů pohledu, nicméně z hlediska střihu se ne vždy dařilo soustředit pozornost na „hlavní“ hrající nástroj nebo zpívajícího sólistu a rytmus střihu narušoval hudební strukturu zaznamenávané partitury. To ale nic nemění na záslužnosti tohoto počinu České televize. Lze si přát, aby v tomto trendu pokračovala.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Deset let Collegia 1704 se Zpovědí Petra Václava
V pražském kinu Lucerna měl na Zelený čtvrtek premiéru dokumentární film režiséra Petra Václava a kameramana Miroslava Janka Zpověď zapomenutého. Osmdesátiminutový artový, alternativní film kombinuje dvě základní vrstvy „vyprávění“. Tou jednou je zdokumentování vzniku inscenace opery Olimpiade Josefa Myslivečka (1737–1781), která měla premiéru ve Stavovském divadle 2. května 2013. Tu druhou tvoří „artová“ reflexe a rekonstrukce Myslivečkovy komplikované životní pouti, jak ji vnímá Petr Václav a sděluje prostřednictvím komentářů a dnešních záběrů z míst, kde tento v Itálii oslavovaný Il Boemo působil – Neapole, Benátek, Bologně, Florencie.

Je jistě potřebné si život a dílo Josefa Myslivečka připomínat, ale cesta, kterou zvolil Petr Václav, k rozkrytí osudů, myšlení a „tajemství“ této pozoruhodné osobnosti i významu „našeho“ skladatele pro evropskou operu nijak nepřispěla. Bohužel se nepodařilo „zkoušení“ opery s „komentáři“ o osobnosti tvůrce propojit – spojovacím článkem měl být text režiséra Petra Václava, který ale o opeře osmnáctého století a Myslivečkovi „nevyrešeršoval“ dostatek informací, aby o Myslivečkovi, jeho tvorbě, jeho uvažování, jeho době (a vůbec už ne o tehdejší opeře) mohl podat relevantní informaci. Jeho klipovitý text, čtený Karlem Rodenem pateticky zbarveným hlasem, jen odhaloval nedostatky Rodenova řečového projevu a svědčil více o režisérově osobním zaujetí než důkladně, hluboké a věrohodné znalosti příslušných kapitol historie.

Těžko říci, jak přítomnost kamery na zkouškách ovlivnila projev protagonistů – výborného Václava Lukse a jeho skvěle vytrénovaného Collegia 1704 a hlavně Raffaelly Milanesi v kastrátské roli Megacla, která dávala nahlédnout do nuancí hledání odpovídajícího výrazu pro takový typ role. Zachycení průběhu zkoušek operní inscenace v našich poměrech mimořádné, má velkou dokumentární hodnotu. A zejména těm, kdo neznají divadelní zkouškový proces, zajímavě přiblížily jeho průběh. Všechno ostatní působilo jako na tento dokumentární základ navěšený „přílepek“, navíc bez logiky a provázanosti. Myslivečkovo putování Evropou za „zakázkami“ bylo pro operní skladatele v silně konkurenčním prostředí osmnáctého století typické – a architektura měst a divadel příliš nesouvisela s tím, kdo si zakázku objednal – a zaplatil. Tento aspekt Václavův film opomněl zcela. Hodnocení autorky: 60 %

Collegium 1704 v Rudolfinu 
Velikonoční koncert
Dirigent: Václav Luks
Hana Blažíková (soprán)
Barbora Kabátková (soprán)
Sophie Harmsen (alt)
Kamila Mazalová (alt)
Jan Mikušek (alt)
Krystian Adam (tenor)
Václav Čížek (tenor)
Marián Krejčík (bas)
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
30. a 31. března 2015 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha
(vysílání záznamu 5. 4. 2015 ČT art)

program:
Johann Sebastian Bach: „Velká“ Mše h moll BWV 232

www.collegium1704.com
***

Zpověď zapomenutého
Scénář a režie: Petr Václav
Kamera: Miroslav Janek, Petr Václav
Mimesis Film
Česko / Francie
Rok výroby 2015
79 minut
Premiéra 2. dubna 2015 kino Lucerna Praha

www.mimesis.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Foto Petra Hajská, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bach: Mše h moll - Collegium 1704 (Praha 30./31.3.2015)

[yasr_visitor_votes postid="159809" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments