Operní panorama Heleny Havlíkové (215)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Exploze italského temperamentu Vittoria Grigòla
Samostatným recitálem se v Praze představil další z hvězdných sólistů, které jsme u nás znali dosud pouze z operních přenosů do kin, v tomto případě loňské Bohémy a letošních Hoffmannových povídek, a televizního zpracování Rigoletta producenta Andrey Andermanna v reálném čase a prostředí paláců a zahrad italské Mantovy. Rudolfem a Hoffmannem v těchto představeních z Met nebo Vévodou v mantovském zpracování byl italský tenorista Vittorio Grigòlo. Porovnání jeho koncertu ve Smetanově síni Obecního domu s přenosy odkrylo další možná zkreslení, která s sebou nese satelitní zprostředkování zvuku při využití sebedokonalejších zvukových technologií. Zatímco u řady sólistů zvukoví mistři často pomáhají zvětšit jejich celkový hlasový objem, aby nezanikal nad plně rozehraným orchestrem, v případě Vittoria Grigòla nemá současná technika šanci zprostředkovat plnost a všechny nuance dynamiky a výrazu, kterými Grigòlo hýří s bouřlivým impulzivním italským temperamentem. Ten příval emocí se hrne, překypuje i v celkovém projevu – Grigòlo zpívá doslova celým tělem, a zatímco jiným stačí při koncertě jen úzce vymezený prostor mezi dirigentem a prvním houslistou, Grigòlo běhal z jedné strany pódia na druhou a v přídavcích mu nestačilo ani to, a při O sole mio dokonce vyzval jednu z dam v hledišti k tanci. Pokud posluchači už od začátku koncertu bouřili nadšením (a tleskali i tam, kde to po orchestrálním úvodu před árií nebylo namístě), na konci propadli tomuto extrovertnímu sangvinikovi definitivně.

Tak spontánní bouřlivý ohlas ovšem do značné míry založila už dramaturgie koncertu. Pro své první pražské vystoupení vsadil Grigòlo na jistotu těch nejznámějších operních hitů. Obě árie Vévody z Rigoletta provokovaly svou vyzývavostí, zatímco Nemorinova radost z kradmé slzy jeho milované a zpočátku nedostupné Adiny se v Donizettiho Nápoji lásky rozvinula z cituplného pianissima. A proud milostné vášně se zvířil ve chvíli, když Grigòlo jako Cavaradossi „psal“ ve vězení své milostné vyznání Tosce. A po Rudolfově opěvování chladné ručky při nesmělém seznámení se švadlenkou Mimi pak jako Calaf v Nessun dorma ukázal, že pro tuto Pucciniho roli z Turandot má i temnější dramatičtější potenciál. Přitom když si povídal s publikem jako s přáteli o tom, že dnešní digitální vymoženosti mobilů a tabletů nemohou nahradit bezprostřední kontakt mezi lidmi a sílu dojmu z živě provozované hudby, sám poukázal na to, že když mluví, je jeho hlas útlý a malý. Jak jsme se ale během večera opakovaně mohli přesvědčit, při zpěvu jeho hlas dostává mocná křídla.

Ale i jako Verdiho Korzár nebo odbojný povstalec Marcello z Donizettiho Vévody z Alby nebo Federico z Cileovy Arlézanky byl Grigòlo mužem, který – ať už miluje, nenávidí, naříká nebo vyhrožuje – dělá to vždy naplno. Žádná nota, žádná fráze není v jeho podání „obyčejná“. Nijak neochudil tyto emocionální exploze ani v až zběsilých tempech, ve kterých se mu však vždy tak docela podařilo dotáhnout intonaci. City také rozbouřil do návalů mocných poryvů prostřednictvím tempových změn s ritardandy, accelerandy, korunami „neposlušnými“ tak, že pro dirigenta Alberta Meoliho nebylo vždy snadné vystihnout zcela přesně souhru s orchestrem. PKF – Prague Philharmonia se ovšem pružně a soustředěně přizpůsobovala a suverénně stíhala i prestissima, která Meoli nasazoval v předehře k Donizettiho Donu Pasqualovi nebo Rossiniho Strace zlodějce. A v předehře k Verdiho Nabuccovi přes drobné zakolísání žesťové sekce na začátku rozehrála plný orchestrální zvuk.Vittorio Grigòlo je vedle Rolanda Villazóna, Juana Diega Flóreze nebo Jonase Kaufmanna dalším tenoristou, který definitivně rozbíjí představu statického korpulentního tenorového milovníka. Štíhlý, mladistvý fešák obdařený i hereckým talentem tak svrchovaně naplňuje i současné požadavky, které jsou na operní divadlo kladené i po této představitelské stránce.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Čtvrtá repríza Godunova v pražském Národním divadle
Stojí za to se vrátit k inscenaci Borise Godunova v pražském Národním divadle (recenze premiéry zde). Čtvrtá repríza s odlišným obsazením řady rolí od premiéry byla výmluvným příkladem toho, nakolik v performativním uměleckém oboru, jakým je divadlo, se mohou lišit, proměňovat, dotvářet (ale i upadat) jednotlivá představení na bázi nastudované inscenace. Samozřejmě, i při čtvrté repríze zůstala zachována zvolená hudební podoba, která kombinuje obě Musorgského verze (a vypouští polské obrazy) a režijní koncepce Lindy Keprtové, která uzavřela Musorgského fresku z ruských dějin do industriálního prostoru a tématu relativizace moci a svědomí cara a božího blázna Jurodivého.

Jenže zatímco při premiéře Michail Kazakov pojal Godunova jako vládce, z jehož vnitřní nejistoty bylo hned od začátku jasné, jak ho přes všechnu moc paralyzují výčitky svědomí, Vitalij Jefanov vnesl do této postavy rozměr „normálního“ člověka.Dokáže se radovat ze svého syna a zpočátku se upíná k naději, že jeho vláda přinese ruské zemi blaho, než jeho Boris podlehne chorobné podezřívavosti a vnitřním nejistotám. Hlubší význam takto dostalo propojení úvodní scény, ve které Godunov hledá útěchu u Jurodivého, se závěrečnými, v nichž Godunov ponechá rezignovaně a unaveně svůj carský kožich na pospas lůze a opustí „historii“ ve stejných vytahaných špinavých podvlíkačkách jako boží bloud Jurodivý, který s nevědomostí usedne na carský trůn. A vedle takto lidštějšího Godunova se ještě zřetelněji v podání Tomáše Černého projevil rozdíl charakteru Grišky Otrepěva, který bez skrupulí chamtivě využije situace jako Lžidimitrij. Z dalších sólistů, kteří nevystoupili na první premiéře, se s rolí Borisova syna Fjodora velmi dobře po klukovsku sžila Kateřina Jalovcová a Andrea Tögel Kalivodová obdařila šenkýřku ženskou smyslností, která prozářila bezvýchodnost bídy na rusko-litevských hranicích. Nejen sólisté, ale i orchestr a sbor pod taktovkou Petra Kofroně se zasloužili o to, že čtvrtá repríza měla po hudební stránce napětí, tah, kdy se uvolnění střídalo s gradacemi, ze kterých doslova mrazilo. Bylo to velice povedené představení.
Hodnocení autorky:
80 %
***

Inspirace na dny příští
Novoměstský letní festival / Novofest 2015 – Soňa Červená neopakovatelná. U příležitosti sedmdesátého výročí konce druhé světové války. Viktor Ullmann: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, Rodion Ščedrin: Basso ostinato, Erik Satie: Sport et divertissements. Soňa Červená (umělecký přednes), Karel Košárek (klavír). Novoměstská radnice Praha, úterý 5. května 2015 ve 20.00 hod.

Jan Kučera: Rudá Marie. Hudební nastudování a dirigent Jan Kučera, režie Viktorie Čermáková, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, světelný design Jan Štěpánek, pohybová spolupráce Zdeněk Prokeš. Rudá Marie / Božena Tlučhořová – Jitka Svobodová, Páťa Tlučhoř – Josef Škarka, Mirko Hýl / Vedoucí Staněk – Daniel Klánský, Klíčník – Michal Kubečka, Staliňák – Matěj Ruppert a další. Členové Orchestru Národního divadla. Nová scéna Praha, premiéra ve čtvrtek 7. května 2015 ve 20.00 hod.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Collegium 1704 -V.Luks & S.Piau (Collegium 1704 v Rudolfinu 2014)

[Celkem: 2    Průměr: 3/5]

Vaše hodnocení - V.Grigòlo & PKF -A.Meoli (Praha 2.5.2015)

[Celkem: 1    Průměr: 1/5]

Vaše hodnocení - Musorgskij: Boris Godunov (ND Praha)

[Celkem: 5    Průměr: 2.4/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Tibor Hajek

V pestré paletě názorů mi chybí Operní panorama Heleny Havlíkové. Až po něm bude mozaika kompletní. Dočkáme se? T. Hájek