Operní panorama Heleny Havlíkové (217)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Petr Nekoranec (tenor) a John Brancy (baryton), William Kelley (klavír).
Na programu písně Ottorina Respighiho, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Franze Schuberta, Sergeje Rachmaninova a Maurice Ravela.
Praha, Novoměstská radnice, pondělí 25. února 2019.

 

S. Rattle, M. Kožená, S. O’Neil, Česká filharmonie 27. 2. 2019 (foto Petra Hajská)

Rattleův debut u České filharmonie
Vystoupení Sira Simona Rattlea s Českou filharmonií na třech koncertech 27. a 28. února a 1. března 2019 se Zlatým kolovratem Antonína Dvořáka a Písní o zemi Gustava Mahlera byla v českém kontextu významná událost. A to i přesto, že Česká republika už dávno není zemí, kde přední umělci vystupovali tak nanejvýš při Pražském jaru. Nejen Praha, ale například i Brno, nebo díky festivalům Ostrava, Litomyšl nebo Český Krumlov jsou místa, kam opakovaně přijíždějí i takové pěvecké hvězdy jako je Jonas Kaufmann, Juan Diego Flórez, Anna Netrebko, Cecilia Bartoli, Joyce DiDonato a mnoho mnoho dalších. A nejen Česká filharmonie, ale i další naše orchestry mají v čele světově uznávané osobnosti – po Jiřím Bělohlávkovi v ČF Semjon Byčkov, v PKF Prague Philharmonia Emmanuele Villaume nebo u Brněnské filharmonie Dennis Russell Davies. A vystupují zde, byť pohříchu jako hosté, čeští dirigenti z pobělohlávkovské generace, kteří si už vybudovali mezinárodní renomé – Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Tomáš Hanus.

Když si uvědomíme, kolik stálo před Českou filharmonií v posledních letech významných dirigentských osobností, je vlastně s podivem, že Sir Simon Rattle řídil tento orchestr poprvé. Nejspíš to souvisí s tím, že Sir Simon Rattle nepatří k těm, kteří létají po světě soukromým tryskáčem a střídají plejády orchestrů. Ne, že by nehostoval vůbec – pravidelně vystupuje například s Vídeňskými filharmoniky, se kterými nahrává komplet Beethovenových symfonií a klavírních koncertů. Rattle se ovšem hlavně věnuje těm orchestrům, v jejichž čele stojí – v letech 2002–2018 to byli Berlínští filharmonikové, kdy se kromě špičkového uměleckého renomé orchestru zasloužil i o jeho větší nezávislost na politicích a zvýšení mezd, jakkoli vzájemné vztahy uměleckého šéfa a orchestru byly i velmi komplikované. Od roku 2017 vede Londýnský symfonický orchestr. A snaží se dávat příležitosti a spolupracovat s těmi, s nimiž ho pojí umělecká i osobní pouta. V České republice Rattle už vystupoval, tehdy právě se „svými“ Berlínskými filharmoniky, nejprve při Pražském jaru v roce 2013 a o rok později v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného na koncertě k 25. výročí sametové revoluce a pádu berlínské zdi.

Mluvit v případě absolutní dirigentské špičky, ke které Sir Simon Rattle dozajista patří, o perfektní znalosti partitury a stylu nebo o vytříbeném muzikantství jsou tak samozřejmé předpoklady, že se to snad ani „nesluší“. Přitom rozsah jeho působení od dirigentských počátků v 70. letech je velice široký jak repertoárově od Bacha po současnou hudbu, kdy působí zároveň u britského Orchestra of the Age of Enlightenment a spolupracuje s uskupeními, které hrají na dobové nástroje, a je také zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group. Rattle řídí komorní uskupení i velké orchestry, diriguje instrumentální hudbu i operu a intenzivně se věnuje také edukativní činnosti. Je do značné míry otázkou osobního nastavení, vkusu, osobních preferencí, čím koho Rattleův přístup zaujme, zda rozsáhlou mahlerovskou kolekcí, Stravinského symfoniemi nebo Svěcením jara, Holstovými Planetami, Brahmsovým Německým rekviem nebo symfoniemi, Schoenbergovými Písně z Gurre nebo debussyovskými či ravelovskými CD.

V této super dirigentské třídě je klíčové charisma, umění inspirovat orchestr, získat z něj to nejlepší pro své pojetí a společně pak tuto energii přenést na publikum. A tohle Sir Simon Rattle umí – bez okázale rozevlátých gest, bez diktátorské tyranie, ale velmi intenzivní koncentrací, která muzikanty stimuluje. V dnešní době, kdy je zejména u tak známých skladeb typu Mahlerovy Písně o zemi k dispozici velké množství nahrávek pro bezprostřední srovnání, si čím dál tím víc uvědomuji, že mohou vedle sebe existovat různá pojetí, třeba i velmi odlišná v tempech, dynamice, akcentech, frázování – samozřejmě při splnění těch základních kritérií jako je intonace, souhra, zvuková vyváženost, kvalita zvuku. Každé pojetí může být strhující, zajímavé, může objevit nové dimenze díla vedle „referenční“ nahrávky (1964) Otto KlempereraChristou Ludwig a Fritzem Wunderlichem, jak například před dvěma lety předvedl s Vídeňskými filharmoniky Jonas Kaufmann, který se zhostil obou sólových partů s původním barytonovým obsazením vedle tenoru. Z toho pohledu není Rattle revolucionář, ale síla jeho interpretace je v hloubce, v ponoru do detailů partitury a jejím vycizelování – aniž by byl „puntičkář“, který ztratí souvislosti a komplexní pohled na celek stavby interpretovaného díla.

S. Rattle, M. Kožená, Česká filharmonie 27. 2. 2019 (foto Petra Hajská)

Pro koncert s Českou filharmonií Sir Simon Rattle zvolil skladatele, jejichž tvorbu má zažitou nejen z koncertního uvádění jejich skladeb, ale i nahrávek. Dvořákův Zlatý kolovrat společně s dalšími Dvořákovými symfonickými básněmi podle Erbena nahrál s Berlínskými filharmoniky a při pražském koncertě ho dirigoval zpaměti. Zařazení této skladby bylo od Rattlea také krásným vstřícným gestem českému publiku A díla Gustava Mahlera Rattlea provázela při milnících jeho kariéry. Dalo se očekávat, že zazní skladba, ve které dostane příležitost jeho manželka – mezzosopranistka Magdalena Kožená, která sice má Mahlerovy písně ve svém repertoáru, ale Píseň o zemi v něm nepatří k těm stěžejním, jakkoli ji loni nahrála s Rattleem, tenoristou Stuartem Skeltonem a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat