Operní panorama Heleny Havlíkové (222)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Verdi komponoval Rekviem se zkušeností bytostného dramatika. Z ticha posvátně znějících hloubek a potlačovaného šepotu s upřímnou vroucností prosby o věčné odpočinutí v pastelové zvukové měkkosti se rozpíná do mohutného zvuku modlitby za boží smilování. Omračující je monumentální kontrast zvukového běsnění rozpoutané v Dies irae, které se v opakovaných návratech prolíná jako varovné memento celým dílem. Prudké poryvy hrůzy posledního soudu s průrazností žesťů a hrozivým duněním tympánů Verdi stupňuje až do katastrofické extáze s vyústěním do smírné naděje vykoupení. Suverénně vystavěnou fugu v oslavném dvojsborovém Sancuts projasnil do zářivě oslavného lesku až jásavé intenzity a dosáhl tak odlehčujícího tempového kontrastu. Přes další peripetie úzkosti, ponížení, přerývaných nářků a úpěnlivých modliteb za odpuštění v neodbytnosti stále se vracejícího běsnění dovádí Verdi ke ztišené katarzi věčného odpočinutí.

Tyto Verdiho kontrasty a emoce vyjádřil při provedení v Národním divadle zejména sbor připravený Pavlem Vaňkem. Orchestr Národního divadla však dirigent Jaroslav Kyzlink nedokázal strhnout k výkonu, který by zprostředkoval ono výrazové rozpětí Verdiho hudebního dramatu k věčnému příběhu o lidské pokoře a pýše, svobodě i omezení, hříchu i odpuštění.

Pokud jedním z magnetů tohoto uvedení Verdiho Rekviem v Národním divadle měla být účast dvou zahraničních sólistů, zůstalo jen u přání. Úctyhodné světové renomé americké sopranistky Meagan Miller se v Praze kvůli příliš velkému chvění hlasu a problémy s nasazením zdálo být spíše minulostí. Italský tenorista Angelo Villari bezohledně vůči ostatním hřímal a těžce zápasil s intonací, takže zejména a cappella ansámbly byly doslova utrpením. I když ze sólistů dobře obstál basista Jiří Sulženko, hvězdou tohoto provedení rekviem stala Jana Sýkorová, která vyjádřila bouře hrůz posledního soudu i chvíle zvolnění, usebrání a naděje na vysvobození. A lze litovat, že její barevný mezzosoprán můžeme při představeních Národního divadla slýchat tak málo.

Hodnocení autorky 60 %

Giuseppe Verdi: Requiem 

Dirigent Jaroslav Kyzlink, sbormistr Pavel Vaněk. Orchestr a sbor Národního divadla.
Obsazení: Soprán – Meagan Miller, alt – Jana Sýkorová, tenor – Angelo Villari, bas – Jiří Sulženko.
Národní divadlo, 5. dubna 2019 19:00 h.

L’Opéra jinak
Příležitostí nahlédnout od zákulisí operního divadla je dnes díky přestávkám při přenosech oper do kin spousta. Film režiséra Jean-Stéphanea Brona s titulem L’Opéra podle zkráceného názvu, který se běžně používá pro Pařížskou národní operu, je mnohem komplexnější. I když využívá metodu neviditelné kamery, nemá onen až voyerský charakter, ve kterém se vyžívá o přestávkách MET, kdy moderátorka zpovídá sólistu sotva jen po pěvecky i emočně náročném výkonu sejde z jeviště.

Dokumentární film L’Opéra nechává nahlédnout do útrob nejvýznamnější francouzské instituce s operním a baletním souborem, která hraje v moderní střízlivé budově Opéra Bastille a ve velkolepém neobarokním zlato-rudém Palais Garnier a podle veřejných údajů hospodaří s ročním rozpočtem kolem 200 milionů eur (z něhož polovinu tvoří státní příspěvek). Od první tiskové konference na podzim roku 2015 zachycuje sezónu, kdy tento kolos řídil Stéphane Lissner, divadelní režisér, který prošel řídícími pozicemi festivalu Aix-en-Provence nebo milánské Scaly a do Pařížské opery vstoupil s programem intelektuální provokace, rozšířením počtu premiér či televizními přenosy.  Dokument nemá být hodnocením ani Lissnera, kterého si tisk dobíral za to, že nedokázal poznat árie ani z těch nejslavnějších oper, ani Pařížské národní opery, která čelila stávkám zaměstnanců i strachu, kterou vyvolaly série teroristických útoků extremistů v Paříži v roce 2015 včetně masakru v koncertní hale Bataclan.

Téměř dvouhodinový film je nelineárně sestříhaný z autentického časosběrného materiálu pořízeného ve zkušebnách, v zákulisí, v ředitelně, na tiskových konferencích, ale i ve výtahu na chodbách nebo v prádelně Opéra National de Paris. Jsme svědky dohadování managementu divadla před tiskovou konferencí, organizace návštěvy divadla francouzským prezidentem Françoisem Hollandem, jednání o stanovení výše vstupného, shánění záskoku na poslední chvíli. Dokument zachycuje také protesty ústící do rezignace ředitele baletu Benjamina Millepieda, zkoušku dětského orchestru, konflikty s odbory a hrozby stávek, snahy zabránit dalšímu propouštění zaměstnanců. Nechybí reptání sboru kvůli rozestavení při zkouškách na Mojžíše a Áróna, vhled do práce oblékaček, které pragmaticky zjišťují, nakolik se ta „jejich“ sólistka potí, pohled na hory kostýmů, které je třeba vyprat a vyžehlit. Zajímavý byl casting na výběr živého býka, kterého si přál režisér Romeo Castellucci pro tuto inscenaci, a bezpečnostní opatření s  mnohatunovým živým zvířetem v divadle a na jevišti spojená. Filmem se samozřejmě prolínají záběry ze zkoušek a jakousi „červenou nití“ je předzpívání mladičkého ruského basbarytonisty Michaila Timošenka do Akademie Pařížské národní opery, jeho adaptace na Paříž bez počáteční znalosti francouzštiny a intenzivní „hltání“ všech podnětů včetně nabídky Bryna Terfela, že s ním projde part Borise Godunova.

Film L’Opéra přináší dynamický a velmi poučný pohled na „odvrácenou“ stranou operní a baletní slávy a úsměvů za leskem zářících reflektorů – na osamělost vrcholového rozhodování, pot a dřinu, hledání způsobu komunikace v současném komplikovaném světě.

Hodnocení autorky 90 %

Opéra de Paris – film
Režie Jean-Stéphane Bron. Film z roku 2016 představuje jednu sezónu v životě pařížské Opéra de Paris. Francouzsky, české a anglické titulky.
Pražské Kino Světozor v rámci Dnů evropského filmu, 6. dubna 2019 v 20:30 h.

B. Martinů, Julietta, NDM 2019 (foto Martin Popelář)

Inspirace na dny příští

Johann Sebastian Bach: Matoušovy pašije
Eric Stoklossa | Evangelista — tenor, Jan Martiník | Ježíš — bas, Céline Scheen | soprán, Lenka Cafourková | soprán, Sophie Harmsen | alt, Susanne Langner | alt, Aneta Petrasová | alt, Krystian Adam | tenor, Hugo Oliveira | bas, Tomáš Král | bas, Jaromír Nosek | bas. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704. Dirigent Václav Luks.
Rudolfinum, Dvořákova síň 9. dubna 2019 v 19:30 h.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Vandal

Už jsem si myslel, že mi paní Havlíková jemně napověděla ve svém Operním panorama. Po přečtení věty: “Při hledání možností,jak dramaturgicky ozvláštnit operní repertoár Stavovského divadla spojovaného právě s Mozartem nad rámec uvádění jeho oper nebo oper období klasicismu a baroka, mohou být …..”. Výborně! A mám tu odpověď na svůj minulý dotaz, ve kterých že to divadlech v Čechách je ten boom barokních představení. Ve Stavovském divadle! Během okamžiku jsem prošel program Stavovského divadla na tuto a příští sezónu: Don Giovanni, Figarova svatba, Kouzelná flétna, Fidelio, Popelka a dva nebo tři moderní tituly. No, Don Giovanni má k baroku… Číst vice »