Operní panorama Heleny Havlíkové (227)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Strach žít i zemřít
Sezónu deseti přenosů z Metropolitní opery do kin celého světa včetně dvacítky našich zakončily Dialogy karmelitek Francise Poulenca. Inscenace v režii Johna Dextera, který patřil v 70. letech ke klíčovým inscenátorům MET, je z roku 1977, kdy byla tato opera v MET nastudována vůbec poprvé. Za dirigentským pultem se v ní vystřídali Michel Plasson, Julius Rudel, Manuel Rosenthal, Kent Nagano, James Conlon nebo Louis Langrée a v titulní roli Blanche například Maria Ewing, Frederica von Stade, Dawn Upshaw nebo Patricia Racette.

V obnovené sérii nastudování Dialogů karmelitek se hudebního provedení ujal přímo nový hudební ředitel Metropolitní opery Yannick Nézet-Séguin. Tento 44letý dirigent má s orchestrem MET dostatečně velké zkušenosti, aby dokázal využít jeho mistrovství ke skvěle propracovaným nuancím Poulencovy barvité partitury s uměním mnohotvárné a nápadité hudební charakteristiky situací, atmosféry a nálad. Z jeho provedení až mrazilo a diváci odcházeli z přenosu hluboce zasaženi.

Skutečný příběh mučednické smrti šestnácti členek karmelitánského řádu v Compiègne, popravených při běsnění Velké francouzské revoluce v roce 1794 inspiroval německou spisovatelku Gertrudu von Le Fort k novele Poslední na popravišti (1931), podle níž Georges Bernanos vytvořil drama Dialogy karmelitek (1949). Hlavně z těchto zdrojů čerpal Emmet Lavery pro libreto ke stejnojmenné Poulencově opeře. Tato jeho druhá opera (tak odlišná od bláznivě groteskní satiry surrealistických Prsů Tiresiových podle Apollinaira z roku 1947) měla premiéru v milánské La Scale v roce 1957. (A o dva roky později Poulenc své operní dílo uzavřel monodramatem Lidský hlas.)

Dialogy karmelitek bezesporu patří ke stěžejním dílům opery 20. století.  Operní zpracování krutého příběhu o snaze udržet si křesťanstvím nastavený hodnotový systém a osobní integritu uprostřed zvrácené doby i za cenu sebeobětování, má v sobě stále velkou sílu a aktuálnost. Dnes, kdy nás média zaplavují informacemi o popravách, válkách a revolucích „v přímém přenosu“, má opera, která se zabývá těmi nejintimnějšími „posledními věcmi“ člověka význam v obtížné otázce – zda za to, čemu věříme, můžeme, máme, jsme ochotni a schopni obětovat život.

Francis Poulenc: Dialogy Karmelitek (foto_ Metopera.org)

Už z názvu díla je zřejmé, že základem opery jsou statické dialogy i rozsáhlé monology karmelitánek. Není snadné je převést do divadelního tvaru. John Dexter s jasnou symbolikou situoval operu na prázdné jeviště s podlahou ve tvaru kříže. Jitřivá kombinace atmosféry ženského kláštera s modlitbami i běžnými starostmi a radostmi, revoluční drsnost a úzkost ze smrti tak dostaly zřetelné a sdělné kontury. Toto základní scénografické gesto pak už doplňovaly jen základní dekorace pro knihovnu markýze de la Force, klášter, celu umírající převorky a vězení s využitím stínů, které vrhaly mříže.

Hlavní postavě příběhu, dívce ze šlechtické rodiny, Blanche de la Force, je patnáct let, když se rozhodne vstoupit do kláštera, aby se tak ukryla před strachem ze smrti, který ji pronásleduje od dětství. Citlivá depresívní Blanche, se bojí žít v tomto světě – a ještě více se bojí zemřít, jak s hlubokou empatií vyjádřila Isabelle Leonard. Tuto citlivost a plachost Blanche navíc skvěle doplnil i David Portillo se světlým lyrickým tenorem pro Blanchina oddaného bratra – ochranitele.

Přes unifikovanost řeholního šatu se podařilo postihnout odlišné typy dalších řeholnic, především dívčí rozpustilou Konstance v podání Erin Morley nebo dobrosrdečnou Matku Marii v podání Karen Cargill. Významnou roli v opeře má Madame de Croissy, matka představená, jejíž respekt se při jejím bolestném umírání vytrácí, když – před očima Blanche – obnažuje svoji úzkost ze smrti. Karita Mattila sice zvládla kupodivu lépe hlubokou polohu tohoto partu, než střední polohu, která ztrácela pevnou oporu, ale drsnou přísnost převorky vůči ustrašené Blanche a předsmrtné křeče s gradací hrůzy v kontextu režijní koncepce až zbytečně přehrávala. Uznání ovšem zaslouží všechny představitelky karmelitek zejména pěveckou stmeleností v klíčových sborových scénách včetně závěrečného Salve regina při odchodech ke gilotině s jejím hrůzně těžkým tupým zvukem.

Ještě doplňme, že z našich divadel jako první tuto operu, která neměla před sametovou revolucí u nás šanci na uvedení, nastudovali Opavě (premiéra 8. října 2000, dirigent Petr Šumník, režie František Preisler). Když ji tehdy Opavští přivezli do Prahy na Festival Opera 2001, právem získali Cenu ředitelky festivalu za dramaturgii a hudební nastudování. Neméně úspěšně uvedla Dialogy karmelitek olomoucká opera v roce 2006 (dirigoval opět Petr Šumník, režie Karla Štaubertová). A před čtyřmi lety v Praze na operním festivalu s Dialogy karmelitek hostovala košická opera (dirigent Ondrej Olos, režie Linda Keprtová).

 

Hodnocení autorky 95 %

 

Francis Poulenc: Dialogy karmelitek

Dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie John Dexter, scéna David Reppa, kostýmy Jane Greenwood, světelný design Gil Wechsler.

Osoby a obsazení: Blanche de la Force – Isabel Leonard, Madame Lidoine – Adrianne Pieczonka, Sestra Constanze – Erin Morley, Matka Maria – Karen Cargill, Madame de Croissy – Karita Mattila, Rytíř de la Force – David Portillo, Markýz de la Force – Dwayne Croft.

Přenos z MET do kin 11. května 2019.

 

Inspirace na dny příští

ND Talks: Fascinace světlem

Diskuzi s českými světelnými designéry Jiřím Šmirkem a Františkem Fabiánem a světelnou designérkou Pavlou Beranovou povede Veronika Štefanová z Českého rozhlasu Vltava.

Nová scéna, úterý 14. května 2019 v 19:30 hodin.

 

Vizionářský Berlioz

Hector Berlioz: Harold v Itálii. Symfonie pro orchestr a sólovou violu op. 16, Te Deum op. 22.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu, John Nelson – dirigent, Karel Untermüller – viola, Nicholas Phan – tenor, Slovenský filharmonický sbor, Jozef Chabroň – sbormistr, Kühnův smíšený sbor, Jaroslav Brych – sbormistr, Kühnův dětský sbor, Jiří Chvála – sbormistr.

Pražské jaro, Smetanova síň Obecního domu, středa 15. května 2019 v 20:00 h.

 

Sergej Prokofjev: Láske ke třem pomerančům

Hudební nastudování Christopher Ward, režie a choreografie Radim Vizváry, scéna Boris Kudlička, kostýmy Natalia Kitamikado, animace Kateřina Karhánková, sbormistr Martin Buchta, pohybová spolupráce Marek Zelinka, dramaturgie Ondřej Hučín.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na