Operní panorama Heleny Havlíkové (231)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Režisér a dramaturg Zbyněk Brabec ve srozumitelné snaze přiblížit skoro zapomenutou operu divákům co nejvěrněji poslouchal víc Dvořákovu hudbu než Veselého lortzingovskou frašku a zvolil tradiční přístup. Jeho koncepce vychází ze zavedeného pojetí Prodaných nevěst s kašlíkovsko-svobodovským cípem velkého vyšívaného šátečku zavěšeného z provaziště a krojovanou „chasou“, pro oživení vybavenou i hráběmi, vidlemi a košťaty, zvesela tančící v malebných uskupeních v půlkruhu vytvořeném sborem, případně kolem sólistů, (choreografie Martin Šinták). Kostýmy Josefa Jelínka replikovaly petrifikovanou tradici Jeníků a Mařenek: černé holínky, okrové kalhoty pod kolena, bílé haleny a modré vestičky, saka nebo kabáty s červeným lemováním pro muže a pro ženy dlouhé sukně s naškrobenou spodničkou, vyšívané zástěry, halenky, vesty nebo kabátek, copy a mašle nebo čepce ve vlasech. A knížecí pár v tmavě červeném a dvojice komorníků jakoby sem zavítala z klasického Jakobína. Přímočaře veselá barevnost kostýmů vynikla na jednoduché scéně Pavla Kodedy. Základním materiálem jsou dřevěná prkýnka, spojená a seříznutá do ploché makety plotu, stromů, štítů stavení. Podle průběhu děje či slov v libretu na tazích sjedou obláčky, cukrující se hrdličky, sluníčko či měsíček, srdce nebo džbán a scéna se sluníčkově rozzáří nebo nočně potemní. Pro milostná objetí nechybí ani v tolika Prodankách vyhlášená lavička. Výsledkem je veselá nekonfliktní inscenace, která svou důslednou věrností vůči situacím a textu podtrhuje ve Dvořákově opeře starobylou idyličnost. Střídmé špílce naznačovaly i „cimrmanovskou“ možnost výkladu Šelmy sedláka jako komedie sršící nadsázkou nebo ironií.

Hodně tak záleželo na hereckých schopnostech sólistů, nakolik dokázali vdechnout jasně vyhraněným typům svých postav životnost a jadrnost čerpající ze zpěvoherního půdorysu, který vyžaduje místo operní spíše „opereťáckou“ komiku. Pěvecky ale při premiéře obstáli jednotlivě všichni. Jan Hnyk svým zvučným průrazným basem dával holí a kloboukem jasně à la Kecal na srozuměnou svou arogantní, v tomto případě otcovskou přísnost a Jaroslav Březina mu sekundoval v zrzavé paruce osvědčeným arzenálem vaškovského buffo tenoristy pro ješitného Václava, který se ztrátou nevěsty nijak netrápí. Jiří Hájek má lyrický kantabilní tenor i eleganci pro záletného Knížete a Lucie Hájková vznešenost i žárliveckou pomstychtivost Kněžny. Jana Foff Tetourová při pěvecké suverenitě jakoby představitelsky teprve hledala, zda má být moudrou rádkyní nebo jestli okořenit roli Veruny šibalstvím. To nechybělo Radce Sehnoutkové jako řízné komorné Bertě a také tenorista Jakub Turek rozehrál v nadsázce nadutce podobného purkrabímu Filipovi z Jakobína. Sopranistka Ivana Veberová a tenorista Tomáš Kořínek zachovali lyrický charakter ústřední milenecké dvojice Bětušky a Jeníka. Jenže Dvořák devíti sólistům předepsal kromě sólových čísel i spoustu ansámblů od duetů po kompletní nonet se sborem. Jiřímu Štruncovi se však při hudebním nastudováním zatím nepodařilo stmelit různorodé hlasy do soudržnějšího celku. Na rozdíl od sboru, který pod vedením Zdeňka Vimra zněl ve vyvážené jednolitosti.

Šelma sedlák, DJKT 2019, foto Martina Root – Ivana Veberová, Tomáš Kořínek

Štruncovo hudební nastudování celkově zatěžkalo premiéru více než libreto. Že místy selhávala souhra a hlavní témata opery, které Dvořák shrnul do svižného „pasticcia“ předehry, neměla žádoucí kontrast, lze přičíst na vrub premiérové nervozitě. Působivě vyzněla lyrika milostných výstupů, zatímco jadrnost, veselí a humor ještě postrádaly větší lehkost, švih a jásavost.

Dvořák změnil původní název Políček knížeti na Šelma sedlák, patrně i pod vlivem textu, v němž se v prvním dějství v duetu Martin s Václavem vytahují: „…Jsme čeští sedláci, vychytralí ptáci… ze všech našich cípů, kouká plno vtipu.“ Znal dozajista také lidovou pranostiku Na svatého Řehoře šelma sedlák, který neoře. Nynější plzeňská premiéra se konala v den, který pranostiky rovněž považují za důležitý – na Medarda, podle něhož Jak na Medarda prší, tak šest neděl déšť se vrší. V Plzni nezapršelo, ale popřejme plzeňskému nastudování Šelmy sedláka, aby na repertoáru vydrželo i tak co nejdéle!

Hodnocení autorky 70 %

Šelma sedlák, DJKT 2019, foto Martina Root – Ivana Veberová, Jaroslav Březina

Antonín Dvořák: Šelma sedlák

Hudební nastudování Jiří Štrunc, režie Zbyněk Brabec, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Josef Jelínek, světelný design Antonín Pfleger, choreografie Martin Šinták, sbormistr Zdeněk Vimr.

Osoby a obsazení: Kníže – Jiří Hájek, Kněžna – Lucie Hájková, Martin – Jan Hnyk, Bětuška – Ivana Veberová, Václav – Jaroslav Březina, Veruna – Jana Foff Tetourová, Jeník – Tomáš Kořínek, Berta – Radka Sehnoutková, Jean – Jakub Turek, Dívka – Petra Šintáková.

Sbor a orchestr opery DJKT, členové baletního souboru DJKT.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Velké divadlo, premiéra v sobotu 8. června 2019.

 

 

Alcestina (mnichovská) volba

Bavorská státní opera uvedla 26. května 2019 premiéru francouzské verze opery Christopha Willibalda Glucka Alceste – přes svůj význam v kontextu Gluckovy operní reformy dnes málo hrané. V hudebním nastudování Antonella Manacordy je autorem režie a choreografie Sidi Larbi Cherkaoui. Na internetovém streamu mnichovská opera zprostředkovala nejen přímý přenos představení 1. června 2019, ale záznam pak byl k dispozici ještě o víkendu 8. a 9. června. Recenzujeme právě tento přenos.

Německý skladatel Christoph Willibald von Gluck (1714–1787) za svůj plodný tvůrčí život složil v rozmezí let 1741–1779 přes stovku oper. Z nich Alceste (1767) na libreto Ranieri de‘ Calzabigi, resp. francouzská verze Le Blanda du Roullet (1776) podle Eurípidovy tragédie, patří ke klíčovým dílům Gluckových snah o reformu konvencí opery seria – právě k ní napsal předmluvu, v níž objasňuje svůj záměr „nalézat krásu v jednoduchosti“. U nás byla Alceste po roce 1945 uvedena pouze jednou, v roce 1972 ve Státním divadle Brno.

Stručně připomeňme děj opery: Král Admète je smrtelně nemocen a umírá. Bůh Apollón by byl ochoten ho zachránit, pokud se za něj obětuje někdo jiný. K tomu se rozhodne Admètova manželka královna Alceste. Lid se sice z králova uzdravení raduje, ale ten brzy s hrůzou zjistí, za jakou cenu se tak stalo a manželčinu oběť odmítá. Alceste ani srdceryvné loučení s dětmi od jejího úmyslu neodvrátí. Admète i Héraklés se ji snaží vyrvat z podsvětí. Taková láska a obětavost nakonec Apollóna přemohou a ten dovolí, aby manželský pár nadále žil pospolu.

Gluckovu výzvu k hledání krásy v jednoduchosti vzali v Mnichově možná až příliš doslova. Německý scénograf Henrik Ahr navrhl jednoduchou, „konceptuální“ scénu. Jistě by se uplatnila (v podstatě pro libovolnou inscenaci) v našich oblastních divadlech, která – na rozdíl od Bavorské státní opery – mají hluboko do kapsy. Šedivá scéna, vpravo a vlevo trojstupňová schodiště, zabarvení se proměňuje svícením a stěny jsou pro cestu do podsvětí „oživeny“ čtvercovými „celami/buňkami“ pro výhružné tmavé postavy podsvětních příšer. (Nelze nevzpomenout našeho výtvarníka Josefa Platzera, který pro Gluckovy opery v jeho době navrhoval scény mnohem zajímavější.) Jednoduché kostýmy (Jan-Jan Van Essche) k antice, v níž je příběh ukotven, odkazovaly jen velmi volně.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na