Operní panorama Heleny Havlíkové (233)

Prodanka na německý způsob potřetí. - Environmentální Rusalka v Darmstadtu. - Hlas lesa zněl elánem mládí. - Inspirace na dny příští.
B. Smetana: Pprodaná nevěsta – Oper Leipzig 2019 (foto Kirsten Nijhof)

Prodanka na německý způsob potřetí
Zatímco u nás se do nových nastudování Prodané nevěsty divadla příliš nehrnou (naposledy Slezské divadlo Opava v roce 2018 – recenze zde, Jihočeské divadlo České Budějovice 2018 – recenze zde, Severočeské divadlo Ústí nad Labem 2014 – recenze zde, Divadlo J. K. Tyla v Plzni 2014 – recenze zde), v Německu tak zdrženliví nejsou. Po nedávné premiéře v Bavorské státní opeře (hudební nastudování Tomáš Hanus, režie David Bösch, premiéra 22. prosince 2018) a drážďanské Semperově opeře (hudební nastudování Tomáš Netopil, režie Mariame Clément, premiéra 8. března 2019 – recenze zde) přišla s novým výkladem opera v Lipsku. Prodaná nevěsta tak rozšířila rozsáhlý repertoár lipské opery, který v sezoně 2018/2019 obsahoval sedmadvacet titulů včetně například Straussových oper Salome, Elektra nebo Růžový kavalír, Wagnerovy kompletní tetralogie Prsten Nibelungův a Bludného Holanďana, ale i Dvořákovy Rusalky.

I když se ani u nás Prodaná nevěsta v posledních letech nehraje v krojích s naškrobenými holubičkami před malebným průčelím venkovských stavení, v Německu si s krojovanou tradicí hlavu nelámou vůbec. V Mnichově ji hrají na zahnojených balících slámy s latrínou, živým prasetem, které s mašlí na krku přivleče na obojku Vašek, a zářícím traktorem, na němž se projíždějí Mařenka s Jeníkem. V Drážďanech ji situovali do kabaretu devadesátých let, jehož sebevědomým vlastníkem je po pádu komunismu Kecal. Do večerního programu tu angažuje folklorní taneční soubor i středověké jokulátory a rozdává si to se servírkami – jednou z nich je Mařenka, těhotná však spíš s Jeníkem. Obě Prodané nevěsty rozzářila hudební nastudování českých dirigentů – Tomáše Hanuse a Tomáše Netopila, kteří měli k dispozici skvěle „vytrénované“ orchestry.

B. Smetana: Pprodaná nevěsta – Oper Leipzig 2019 (foto Kirsten Nijhof)

V Lipsku svěřili hudební nastudování vlastním silám, a to Christophu Gedscholdovi, který je zde v angažmá od sezony 2015/2016 a patří ke zkušeným operním dirigentům (s Mnichovským rozhlasovým orchestrem nahrál sérii oper, hostoval v divadlech v Hamburku, Výmaru a Drážďanech). Pro Prodanou nevěstu zvolil v porovnání s přístupem Hanuse, Netopila, ale i naší tradicí hudební pojetí, jež jiskřivou jásavost Smetanovy hudby zatěžkalo – v předehře, tancích nebo sboru „Proč bychom se netěšili“. Ne kvůli tempům, ta zůstala svižná, ale celkovému hutnému zvuku. Ani lyrické árie neměly onu „slovanskou“ něhu a směřovaly spíše k dramatičtějšímu „verismu“. A ne vždy se v rychlých tempech dařila koordinace se sborem nebo basistou Sebastianem Pilgrimem, jenž v roli Kecala zacházel s rytmem německého textu Maxe Kalbecka dosti volně.

Hudební nastudování tak podpořilo inscenační výklad Prodané nevěsty nikoli jako líbezného obrázku o lásce dvou mladých lidí a jednom napáleném dohazovači, ale jako hrubozrnné frašky o svatební veselce jakéhosi jiného novomanželského páru. Režisér Christian von Götz rozehrál svatební zvyky, mezi nimiž nechybí rvačka o zahozenou kytici nevěsty, závody ve skákání v pytlích nebo hra na slepou bábu. K obveselení svatebčanů je pozvána herecká trupa nevalné úrovně. Groteska se občas „zasekne“ ve stronzu, nebo tu a tam se „cuká“ v trhavých pohybech.

B. Smetana: Pprodaná nevěsta – Oper Leipzig 2019 (foto Kirsten Nijhof)

Pro pojetí německého inscenačního týmu jsou určující kostýmy v kaleidoskopu na hranici vkusu: Sarah Mittenbühler oblékla společnost do pestře kýčovité všehochuti folklorních prvků spíše jižanského charakteru a nejen ženy, ale i muže obdařila naddimenzovanými parukami s bizarními drdoly a klaunsky červenými tvářemi. Jeník má pruhované kalhoty ozdobené ze strany u kolen červenými bambulemi, Mařenka v trčících culíkách (jež u nás nosí spíš Dvořákova Káča) si přes plandavé kalhoty s květinovým vzorem ušije vyztuženou sukni. Kecal s obrovským drdolem k jedné straně se honosí knírem, prsteny a těžkým černým kabátem. Vašek s ulízanou pěšinkou a brejličkami se neustále vláčí s fotoaparátem na stativu a znovu a znovu se leká, když mu v ruce „pšoukne“ blesk. Matka Krušinová stihne během představení uštrikovat kus své zástěry, zatímco neurvalý Krušina se přiopile potácí. Háta si zapaluje jednu cigaretu od druhé a jednu lahev za druhou si do sebe skrze hlásnou troubu nalévá Principál – obtloustlý tragéd s maskou smutného klauna. Nemotorné kypré Esmeraldě v baletní sukýnce „chybí“ přední zub, Indián má atributy náčelníka s bohatými pery do posledního detailu.

Také scéna je směskou různých prostředí pro náš estetický kontext obtížně rozklíčovatelných. Scénograf Dieter Richter roztočil Prodanou nevěstu na točně rozdělené stěnami do tří výsečí. Tu největší lze s našimi zkušenostmi vyložit jako plísní dosti zdevastovaný zámecký sál, na jehož zadní stěně visí v honosném zlatém rámu obrovský obraz vyplněný matným sklem, v němž se nevýrazně a bez jakéhokoli efektu odráží dění před ním. Mobiliář v tomto „sálu“ se postupně mění – klavír a vycpaného medvěda vystřídají pro „hostinu“ stoly a lavice se servírovacím stolkem na kolečkách a pro komedianty lemování prostoru jako cirkusové arény. Druhý prostor na točně je vybavený šicím strojem a jednoduchým pódiem, nad nímž je umístěn malovaný portál rámovaný pestrobarevnými žárovkami a zakončený oponou. A třetí, nejmenší výsek má stěny ozdobené tmavě fialovou tapetou (našinci připomíná hlediště Národního divadla) a visí na nich desítky Kecalových trofejí v podobě zarámovaných černobílých fotografií manželských párů. Uprostřed se vinou kolem lesklé trubky točité kovové schody jak ze zákulisí divadla.

B. Smetana: Pprodaná nevěsta – Oper Leipzig 2019 (foto Kirsten Nijhof)

Se stejnou různorodostí rozehrál režisér Christian von Götz i jednotlivé situace. Jeník Patricka Vogela se znělým tenorem a jistými výškami tu je za „gastarbeitera“, který s kýblem a rejžákem na násadě šúruje podlahu, na servírovacím stolku přiveze „občerstvení“. Ale přehraje se i do tragéda, když si z koše s rekvizitami vezme lebku a meč, aby Mařence svůj trudný příběh o zlé maceše vylíčil s patetickými gesty Hamleta. Kýbl najde uplatnění i ve chvíli, kdy se společnost na Jeníka kvůli jeho domnělé zradě naštve a nejagilnější sboristka na něj vychrstne vodu a kýbl mu narazí na hlavu. Mařenka s červeně nalakovanými nehty je zručná švadlena, jež energicky omlátí Kecalovi o hlavu Vaškův portrét – a, přesvědčená o Jeníkově zradě, zuřivě stříhá svatební věneček se závojem. Magdalena Hinterdobler má pro Mařenku jasný soprán, ale i do svého zpěvu vkládá tolik vervy, že zejména v árii „Ten lásky sen“ chyběl kontrast nostalgicky smutné vzpomínky na Jeníkovu lásku. Fotograf Vašek sice vypadá jako nesmělý jelimánek, ale tenor Svena Hjörleifssona nezněl nijak zakřiknutě, naopak se sympatickou průrazností. Režisér mu ovšem v závěru našel nečekanou partnerku – místo ošklivé Esmeraldy se Vašek dá dohromady s půvabnou dívenkou, která se od počátku vydávala za medvěda a obveselovala svatebčany už při furiantu v druhém dějství ladně svižnými tanečními kroky a skoky. Na rozdíl od opileckého principála, jenž skrze hlásnou troubu do sebe lije jednu láhev za druhou, zcela abstinovala. Důvod hledání „záskoku“ do medvědí kůže, stejně jako závěrečný „úlek“ z medvěda je tak sice zcela nelogický, ale Vašek v medvědí kůži si může s „medvědicí“ šťastně padnout do náruče. A tento nový pár se potichoučku vytratí.

Sebastian Pilgrim sice obsáhl nejhlubší polohy Kecalova partu, ale v rychlých tempech se mu nedařila koordinace s orchestrem. Režisér ho nechával běhat po prudkých točitých schodech a trhavými pohyby se snažit vyvolávat humor, ale buffo charakter tohoto napáleného dohazovače tím nerozehrál. Prubířským kamenem dalšího obsazení je zejména sextet „Rozmysli se, Mařenko, rozmysli“, v němž se k Mařence a Kecalovi připojili sólisté Franz Xaver Schlecht (Krušina), Sandra Maxheimer (Ludmila), Jean-Baptiste Mouret (Mícha) a Sandra Janke (Háta) v sezpívané vyrovnanosti.

Režisér Christian von Götz v programové brožuře hlásá, že Prodanku miluje, chápe ji jako jakýsi český sen noci svatojánské, vonící létem, kdy letní den na venkově je protkán sny. Pod tímto povrchem ale vnímá i pocity vykořeněnosti a touhy po domově. Výsledek však vyzněl jako obhroublá fraška. Večerně nastrojené premiérové lipské publikum si právě tento hrubozrnný humor zjevně užívalo.

 

Hodnocení autorky recenze 65 %

 

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Německý překlad Max Kalbeck.

Hudební nastudování: Christoph Gedschold, režie Christian von Götz, scéna Dieter Richter, kostýmy Sarah Mittenbühler, světla Raoul Brosch a Gabor Zsitva, sbormistr Alexander Stessin, dramaturgie Christian Geltinger.

Osoby a obsazení: Mařenka – Magdalena Hinterdobler, Jeník – Patrick Vogel, Kecal – Sebastian Pilgrim, Vašek – Sven Hjörleifsson, Krušina – Franz Xaver Schlecht, Ludmila – Sandra Maxheimer, Mícha – Jean-Baptiste Mouret, Háta – Sandra Janke, Esmeralda – Bianca Tognocchi, Indián – Jakob Kunath, Principál – Martin Petzold. Gewandhausorchester Lipsko.

Opera Lipsko, premiéra 15. června 2019.

A. Dvořák: Rusalka – Staatstheater Darmstadt (zdroj SD)

Environmentální Rusalka v Darmstadtu
Pohádku o vodní víle s kašírovaným jezírkem a rákosím v opeře Antonína Dvořáka dnes v Německu můžeme sotva čekat. Režisérka Luise Kautz v Darmstadtu nešla v inscenaci Rusalky „freudovskou“ cestou drsné psychoanalýzy, incestu nebo týrání, ale akcentovala environmentální téma devastace přírody dnešním člověkem. Celá inscenace (scéna Lani Tran-Duc) je „zabalená“ do igelitových fólií, „tone“ v mlze tajuplně prosvícené světly (světla Nico Göckel) a v různých odstínech šedi včetně skalisek, už na začátku připomínajících spíše pustou měsíční krajinu. Minimalistickou scénu doplňují černobílé projekce Rusalky splývající pod hladinou. Barevnější kostýmy žínek a Rusalčiny růžové svatební šaty s bohatými kanýry jsou na konci špinavé a potrhané. Když si Vodník svlékne horní část kombinézy z blyštivého alobalu, objeví se vytahané zašpiněné tílko. V závěru se na zem snášejí černé útržky, jimiž si Princ, který na samém konci nečekaně po Rusalčině polibku obživne, posype hlavu jako popelem.

Režisérka příliš neprozářila ani scénu na zámku. Společnost sice přišla v různobarevném současném civilním oblečení, ale ona chladná ponurost přetrvávala i zde. Z provaziště sjely tři kovové „obruče“ o průměru několika metrů zavěšené na spoustě řetízků. Různou výškou zavěšení „obručí“ a jejích náklonem vznikaly zajímavé kónické sestavy – evokovaly naddimenzované zámecké lustry, spuštěné až na zem navodily řetízky pocit vězení, uzavřeného prostoru pro osamocenou Rusalku a bezmocného Vodníka. Celkové vyznění je hodně pochmurné, bez Dvořákova závěrečného útěšného Božího smíru nad lidskou duší, jakkoli proradnou.

A. Dvořák: Rusalka – Staatstheater Darmstadt (zdroj SD)

Zásadním nedostatkem darmstadtské inscenace však bylo hudební nastudování a průměrné, až podprůměrné pěvecké výkony. Orchestr pod vedením Daniela Cohena hrál často intonačně velmi nepřesně a celkovou měkkost zvuku narušovaly hlasité žesťové nástroje a příliš intenzivní tympány a další bicí nástroje. Občas ani nebylo pořádně slyšet, co se hraje a zpívá, protože hojně využívaný mlhostroj byl tak hlasitý, že hudbu překrýval. Třebaže se představitelky Cizí kněžny a Ježibaby pyšní titulem Kammersängerin, komorní pěvkyně, vrcholy svých kariér mají již zjevně za sebou: zejména hlasový projev Elisabeth Hornung v roli exaltované obstarožní Ježibaby, hrající si na mladou, zněl spíš jako křik nebo chrapot, a soprán Katrin Gerstenberger postrádal svůdnou podmanivost, jíž by měla obluzovat Cizí kněžna. Thorsten Büttner s mečíkem ve vztyčené pravici působil jako Princ poněkud směšně a režisérce se nepodařilo vhodným aranžmá „zamaskovat“ nepoměr jeho menšího vzrůstu vůči Katrin Gerstenberger, takže Princ měl hlavu ve výšce prsou Cizí kněžny. Büttner však svým útlým tenorem dosahoval výšek spolehlivě, takže se dalo ještě vytušit, že kdysi vítězil i v takových soutěžích, jako je Operalia. Jemný soprán Kathariny Persicke se vhodněji uplatnil v lyrickém začátku partu Rusalky – dramatičtější výraz Princem zavržené víly, zejména „Ó marno, to je“ nahrazovala Persicke herecky citlivým vyjádřením Rusalčina zklamání. Vodník v podání Johannese Seokhoona Moona sice dá na začátku Rusalce hodně energickou facku, ale bas tohoto korejského sólisty v partu Vodníka, jenž musí i vyděsit lidskou společnost, působil titěrně. Hajný s Kuchtíkem zpravidla vnášejí do opery komiku a veselost – a toho se režisérka přidržela i ve svém pojetí. A publikum vděčně reagovalo smíchem na výstup, v němž Hajný (David Pichlmaier) popadne labuť vykukující z portálu, zakroutí jí krkem a úlovek si vítězoslavně odnáší přehozený přes rameno.

A. Dvořák: Rusalka – Staatstheater Darmstadt (zdroj SD)

Z inscenace Rusalky v Darmstadtu bylo zejména ve srovnání s úrovní nastudování Dalibora v nedalekém Frankfurtu nad Mohanem a obou Prodaných nevěst v Drážďanech i Mnichově zřejmé, že jde o menší oblastní divadlo. Nicméně i když cesta vlakem z Darmstadtu do Frankfurtu trvá pouhých 18 minut, publikum si toho „svého“ divadla zjevně považuje. Odpolední představení zaplnili hlavně prarodiče s vnoučaty.

 

Hodnocení autorky recenze 50 %

 

Antonín Dvořák: Rusalka
Německý překlad Bettina Bartz a Werner Hintze.

Hudební nastudování Daniel Cohen, režie Luise Kautz, scéna Lani Tran-Duc, kostýmy Hannah Barbara Bachmann, video Simon Janssen, sbormistr Sören Eckhoff, dramaturgie Steffi Mieszkowski.

Osoby a obsazení: Rusalka – Katharina Persicke, Princ – Thorsten Büttner, Vodník – Johannes Seokhoon Moon, Cizí kněžna – Katrin Gerstenberger, Ježibaba – Elisabeth Hornung, Hajný – David Pichlmaier, Kuchtík – Xiaoyi Xu, Vodní žínky – Rebekka Reister, Gundula Schulte, Maren Favela, Lovec – Michael Pegher. Státní orchestr Darmstadt, Sbor Státního divadla Darmstadt.

Státní divadlo Darmstadt, premiéra 23. března 2019, recenzováno představení 16. června 2019.

B. Martinů: Hlas lesa – Pražská konzervatoř, V. Dlask (archiv Václav Dlask)

Hlas lesa zněl elánem mládí
Není obvyklé, aby si student dirigentského oboru na naší umělecké škole sám zorganizoval koncert nad rámec svých studijních povinností. Nejen vymyslel program, ale také nadchl pro svůj „soukromý“ záměr hráče a pěvecké sólisty konzervatoře i HAMU, zajistil notové materiály, prostory pro zkoušky i vystoupení a propagaci koncertu tak, aby vyvrcholením tohoto snažení byl profesionálně provedený koncert. Dirigent Václav Dlask, jenž ovšem prošel i pěveckým školením, takový umělecký i organizační „přetlak“ má. Předvedl ho už v minulosti při koncertním uvedení Mozartovy opery Zaide. Nyní na zámku Vinařice 20. června 2019 a o den později v Koncertním sále Pražské konzervatoře uspořádal koncert, jímž završil své studium dirigování na Pražské konzervatoři.

V programu koncertu se Václavu Dlaskovi podařilo propojit několik záměrů – nejen prezentovat to, co se dosud na konzervatoři, ale i během dosavadního studia na HAMU od roku 2017 naučil. Vytvořil svým kolegům příležitost, aby se předvedli v mladistvě znějících skladbách, jež jsou blízké jejich mentalitě.

B. Martinů: Hlas lesa – Pražská konzervatoř, V. Dlask (archiv Václav Dlask)

První část večera zahájila předehra a kvartet „Ah, ah, ah, che ridere!“ z fragmentu buffy Wolfganga Amadea Mozarta Lo sposo defuso, aneb Rivalita tří žen o jednoho milence, KV 430 v aranžmá Václava Dlaska (podle dosavadních pramenů předehra a tento kvartet poprvé zazněly v Praze ve Stavovském divadle, když je zde šest let po Mozartově smrti vdova Constanze zařadil na debutový koncert svého syna Franze Xaviera). Místo veselého škorpení o nevěstu se předmětem škádlení stala láska ke klavíru. Následoval Klavírní koncert č. 2, op. 102 Dmitrije Šostakoviče, který s připomínkou dětských her napsal skladatel pro svého syna Maxima Dmitrijeviče. V efektním sólovém klavírním partu se blýskla Ilaybüke Algür.

Po přestávce následovala Serenáda č. 2, H 216 Bohuslava Martinů a jeho Hlas lesa. Tuto operu napsal v roce 1935 na libreto Vítězslava Nezvala pro pražský rozhlas (premiérově vysílán 6. října 1935). Provedení této veselé lidové hry o myslivečkovi, jehož v lese zajmou loupežníci a vysvobodí ho srdnatě v převleku za loupežníka jeho milá, pod Dlaskovou taktovkou jiskřilo temperamentem. Ze sólistů zaujal svým basbarytonem i hereckým talentem Jiří Poláček a barevným mezzosopránem Eliška Sedláčková.

B. Martinů: Hlas lesa – Pražská konzervatoř, V. Dlask (archiv Václav Dlask)

Jistěže si lze představit odlehčenější mozartovskou interpretaci a zkušenější pěvecké výkony. Hlavním benefitem večera v přátelské atmosféře spřízněného publika byla jeho prozářenost dychtivým odhodláním.

Nabízí se srovnání s operními produkcemi JAMU. Třebaže má tato brněnská umělecká škola obrovskou výhodu Divadla na Orlí jako hudebně-dramatické laboratoře vybavené moderními jevištními technologiemi, výkony orchestru studentů JAMU pohříchu bývají Achillovou patou školních inscenací. Bývá až k nevíře, že instrumentalisté, mnozí jistě s vidinou sólové kariéry, nezvládají v orchestru tak elementární zásadu, jakou je souhra. A je otázka, jestli to není tím, že orchestrální hru chápou jen jako „podřadnou“ povinnost. „Dobrovolný“ koncert Václava Dlaska studenty motivoval úplně jinak – dirigent svým entuziasmem nadchl všechny tak, že se propojilo nadšení s profesionalitou.

 

Bohuslav Martinů: Hlas lesa

Osoby a obsazení: Nevěsta – Karolína Grebeníčková, Mysliveček – Jan Maria Hájek, Šenkýřka – Eliška Sedláčková, Loupežníci – Václav Buršík, Jakub Dolejš, Jan Krátký, David Malát, Jiří Poláček, Recitátor – Ondřej Král.

Na programu koncertu dále – Wolfgang Amadeus Mozart: Předehra a kvarteto „Ah, ah, ah, che ridere!“ z fragmentu opery Lo sposo deluso, KV 430. Bettina – Karolína Grebeníčková, Don Asdrubale – Jakub Dolejš, Pulcherio – Jan Maria Hájek, Bocconio – Jiří Poláček.

Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič: Klavírní koncert č. 2, op. 102. Klavír – Ilaybüke Algür. Bohuslav Martinů: Serenáda č. 2, H 216.

Orchestr studentů Pražské konzervatoře a HAMU, dirigent Václav Dlask.
Koncertní sál Pražské konzervatoře, pátek 21. června 2019.

Opera Nova 2019 (vizuál ND)

Inspirace na dny příští

Opera Nova 2019
Přehlídka současného hudebního divadla na Nové scéně, 23. až 27. června 2019.

Marek Piaček: 66 sezón
Pražská křižovatka – kostel sv. Anny, středa 26. června 2019 v 18:00 hodin.

Rudolf Komorous: Němý kanár
Nová scéna, středa 26. června 2019 ve 20:00 hodin.

Brian Eno: Apollo
Nová scéna, čtvrtek 27. června 2019 ve 20:00 hodin.

 

Christoph Willibadl Gluck: Paris a Helena

Hudební nastudování Jakub Kydlíček, režie Marek Mokoš, sbormistr Milan Motl.

Osoby a obsazení: Paris – Kristýna Vylíčilová, Helena – Jana Sibera, Amor – Eva Benett, Pallas Athene – Hana Holodňáková.

Barocco Sempre Giovane, umělecký vedoucí Josef Krečmer.

61. národní festival Smetanova Litomyšl, zámek Nové Hrady u Litomyšle, středa 26. až sobota 29. června 2019 ve 20:00 hodin.

 

Bedřich Smetana. Dalibor

Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, dramaturgie Beno Blachut, pohybová spolupráce Alena Pešková.

Osoby a obsazení: Vladislav – Adam Plachetka / Svatopluk Sem, Dalibor – Peter Berger / Michal Lehotský, Budivoj – Jiří Brückler / Jakub Kettner, Beneš – Jiří Sulženko / Jan Šťáva, Vítek – Jaroslav Březina / Martin Šrejma, Milada – Dana Burešová / Kateřina Hebelková, Jitka – Veronika Hoblová / Alžběta Poláčková, Soudce – Ivo Hrachovec / Pavel Švingr.

Orchestr a Sbor Národního divadla.

Premiéry 27. a 29. června 2019 v 19:00 hodin.

 

Antoine Dauvergne – Jean Joseph Vadé: Les Troqueurs / Handlíři

Hudební nastudování Robert Hugo, režie Magdalena Švecová, choreografie František Dofek.

Osoby a obsazení: Fanchon – Marie Fajtová, Margot – Zuzana Benešová, Lubin – Daniel Kfelíř, Lucas – Tomáš Votava.

Capalla Ragia, Alla Danza Brno Baroque

Uvedení v rámci Barokní noci na zámku Český Krumlov na 33. ročníku Festivalu komorní hudby Český Krumlov: Průvodce večerem Pavol Smolárik, commedia dell’arte Josef Wiesner, Eliška Boušková, Richard Fiala, Vítek Maštalíř, velitel divadelní Schwarzenberské gardy Justin Svoboda, Jiří Stivín, Alla Danza, CK Brass Quintet, The Hadr, Echt Street Puppets, En Garde! – sluneční koně, Fantescas, Flauti cantanti, Krumlovští pištci, Ludus Musicus, Wagabundus Collective a žáci výtvarného oboru ZUŠ Český Krumlov jako pantomima v barokních maskách, dětská Schwarzenberská garda.

Zámek Český Krumlov, středa 28. a čtvrtek 29. června 2019 v 19:30 hodin.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat