Operní panorama Heleny Havlíkové (234)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Jaroslav Kyzlink je dirigent dostatečně zkušený, aby vystihl základní charakter Smetanovy hudby v Daliborovi s jeho širokým výrazovým rozpětím od majestátní vznešenosti přes milostná vyznání i bouřlivácký vzdor, pevné odhodlání i pijácké veselí. A Orchestr Národního divadla při premiéře dirigentovy požadavky soustředěně respektoval. Jenže i zde platí, že ďábel je ukryt v detailech. Třebaže hudební pojetí v divadelním nastudování vzniká v jiných podmínkách než studiová nahrávka, nelze se vyhnout srovnání se stále „referenční“ nahrávkou Jaroslava Kromholce z roku 1950 s Beno Blachutem, Marií Podvalovou a Václavem Bednářem v rolích Dalibora, Milady a Vladislava, ale i s nahrávkou Zdeňka Košlera z roku 1995 s Leo Marianem Vodičkou, Evou Urbanovou a Ivanem Kusnjerem v těchto rolích. Jaroslav Kyzlink volil uměřeně „spolehlivý“ přístup – především v tempech, ve kterých se „neodvažoval“ provádět na souhru náročné drobné agogické změny, jimiž se přitom dá tolik prohloubit intenzita hudebního vyznění. Široké rozpětí temp, jak jimi dociloval výrazový kontrast Jaroslav Krombholc, Kyzlink ochudil o krajnosti – pomalá tempa s napětím jejich tahu, ale i brilantně svižné části. Například hned úvodní motiv předtuchy Daliborova tragického osudu, pro který volil Krombholc rozvážné tempo pro vyjádření jeho temné majestátnosti, Kyzlink uspěchal. A vzápětí sbor a árie Jitky postrádaly v Kyzlinkově pomalejším pojetí jiskru naděje plné rozjásanosti. Podobně Kyzlinkovo svižnější pojetí Daliborova vyznání horoucího vztahu k příteli Zdeňkovi oslabilo tah, který mu dodává Krombholc. Přes takto „opatrnickou“ volbu temp se přitom Kyzlink při premiéře nevyvaroval nesouhry na začátku druhého dějství v pijáckém sboru zbrojnošů, v inscenaci umístěných za scénou. Další srovnání nabízí stavba frází a jemných nuancí ve vztahu k textu, u Krombholce i Košlera s větším klenutím z měkčího nasazení a uzavření a právě oněch agogických detailů, jež hudebnímu nastudování vdechnou život.

V případě Dalibora s hojným využíváním žesťové sekce je důležitým aspektem vyvážení hlasitosti orchestru vůči sólistům i sboru. Posuzováno z první řady hned za zády dirigenta, kam mě divadlo při premiéře ne zcela optimálně usadilo, v hutnější instrumentaci obrazně řečeno příliš hlasitě „řinčely meče“, když si půjčím slova z Miladiny obžaloby Dalibora. A zpěv sólistů často zanikal.

B. Smetana: Dalibor – Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Představa wagnerovských hlasů, jak je do interpretační tradice vnesli například Marie Podvalová nebo Karel Burian, rozhodně není jediná možná. Ani tenoristé Beno Blachut nebo Vilém Přibyl k nim nepatřili a nastolili pojetí Dalibora nikoli jako hřímajícího neochvějného hrdiny, ale svými měkčími světlejšími hlasy jako rytíře odhodlaného i horoucně milujícího. Při premiéře Michal Lehotský s hutným tenorem, avšak nezvládnutými sykavkami se jednostranně omezil na hurónského hrdinu šišlajícího až na hranici směšnosti. Typem hlasu tak neodpovídal obsazení Milady Danou Burešovou, která v souladu se svým hlasovým oborem nepojala Miladu jako podvalovskou heroinu, ale jako křehkou citlivou ženu, jež lituje své obžaloby Dalibora a vzplane k němu upřímnou láskou. A skvěle dokázala předstírat chlapecký elán, s nímž oklamala žalářníka. Bohužel ji orchestr často překrýval, podobně jako Alžbětu Poláčkovou – přes průraznost jejího sopránu part Jitky často zanikal. S Jaroslavem Březinou však tvořila mladistvý pár, jenž má při vzájemném laškování i jiné „starosti“, než osvobozovat Dalibora. Jiří Sulženko se s takovou masou zvuku orchestru v áriích Beneše tolik potýkat nemusel. I když mu nejhlubší polohy partu tolik nezní, postavu starého unaveného žalářníka se soucitem k Daliborovi i smutnými výčitkami, jak naletěl domnělému chlapci, vystihl. Adama Plachetku zvukově handicapovala režie, protože celé první dějství se soudem je to král Vladislav, který musí zpívat „uvězněný“ na trůnu zavěšeném jednak ve výšce, jednak v hloubi jeviště. Jeho druhý výstup se slavnou árií krále Vladislava, v níž přemítá nad údělem panovníka, pak narušovaly výkřiky diváků. Menší roli velitele stráže Budivoje ovšem díky svému zvučnému barytonu využil Jiří Brückler.

Premiéra Dalibora se konala ve zjitřené atmosféře stávkové pohotovosti, do níž den předtím vygradovaly spory operních souborů Národního divadla i Státní opery, protože podle jejich názoru současné netransparentní a nekoncepční řízení ředitele Jana Buriana a nového uměleckého šéfa Pera Boye Hansena stabilitu operních souborů ohrožuje. Po umělecké stránce se při premiéře nejevilo, že by se konfliktní situace na výkonech projevila negativně. Účinkující ovšem měli připnuté bílé stužky – hráči orchestru po celou dobu, sólisté, kteří jsou v Národním divadle v angažmá, a sbor při děkovačce.

B. Smetana: Dalibor – Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Nová pražská inscenace zůstala v zásadě u tradičního statického pojetí, do něhož vnesly ozvláštnění spíše jen marginální „ozdoby“ vnímané premiérovým publikem dílem rušivě, dílem se smíchem, dílem akceptované jako nápaditá inovace. Těžko si představit, jak bychom u nás přijali nedávné nastudování Dalibora ve Frankfurtu nad Mohanem. Německá režisérka Florentine Klepper zde přenesla středověký děj do současnosti. Řadu témat opery notně přeformátovala. Místo akcentu na statečný boj proti útisku, na přátelství a obětavou lásku se soustředila na zmanipulovanost soudních procesů, radikalizaci davu k terorismu – to vše v dnešním matoucím světě fake news, sociálních sítí, vlivu masmédií a televizních „reality show“, kdy se virtuální „hra“ tak snadno zvrtne ve skutečnou realitu. Král Vladislav je ve frankfurtské inscenaci naondulovaný hezounek, populistický politik a bavič v jednom, Dalibor je pak policejními experty vyslýchán na detektoru lži, za homosexuála žalářník Beneš coby hlídač v kontrolním velíně, dav – aktivističtí demonstranti hnutí Occupy-Wall-Street, protestující proti společenské a ekonomické nerovnosti, Jitka odbojná rocková punkerka, balíček svázaných patron dynamitu, které v batohu přinesla Daliborovi Milada a prchající Dalibor je strčí pod tribunu pro diváky, Budivoj má mocenské ambice. V každém případě bylo ale možné frankfurtským závidět, že pro titulní roli získali Aleše Brisceina, který s pevnou pěveckou tenorovou jistotou dodal Daliborovi to potřebné charisma nebojácné zmužilosti, divokou vzpurnost i citovou vroucnost, ať už k příteli Zdeňkovi nebo ve velkém horoucím milostném duetu k Miladě.

B. Smetana: Dalibor – Oper Frankfurt 2019 (foto Monika Rittershaus)

Při premiéře se vedle potlesku sólistům tu a tam z hlediště ozývaly nesouhlasné výkřiky, ale i smích na místech, kde si to inscenátoři asi nepřáli – a trochu se při děkovačce bučelo na režiséra. To k opeře patří, ostatně ani první premiéra Dalibora nebyla přijata nadšeně. Národní divadlo má v Daliborovi inscenaci s nevyrovnaným pěveckým obsazením, zvládnutým hudebním nastudováním bez výraznějšího interpretačního vkladu a s režijní koncepcí, jež nebude v dosavadní tradici první scény patřit k těm průlomovým.

 

Hodnocení autorky recenze 75 %

 

Bedřich Smetana: Dalibor

Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, dramaturgie Beno Blachut, pohybová spolupráce Alena Pešková.

Osoby a obsazení: Vladislav – Adam Plachetka / Svatopluk Sem, Dalibor – Peter Berger / Michal Lehotský, Budivoj – Jiří Brückler / Jakub Kettner, Beneš – Jiří Sulženko / Jan Šťáva, Vítek – Jaroslav Březina / Martin Šrejma, Milada – Dana Burešová / Kateřina Hebelková, Jitka – Veronika Hoblová / Alžběta Poláčková, Soudce – Ivo Hrachovec / Pavel Švingr.

Orchestr a Sbor Národního divadla.

Národní divadlo v Praze, premiéry 27. a 29. června 2019 v 19:00 hodin.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
OperaLover

Tak si říkám, jak je hezké, ze nás paní Havlíková pravidelně informuje o zahraničních premiérách, žel bohu v operních domech, které nejsou pro našince tak úplně za rohem. Proto se ptám, proč například neinformujete, paní Havlíková, o premiéře Meyerbeerových Hugenotů v Drážďanech, které jsou asi 1,5 hodiny vlakem z Prahy a kde dokonce vystupují i dvě české zpěvačky?