Operní panorama Heleny Havlíkové (235)

Arte/terapie Charlotte Salomon. - Paris s Helenou v Nových Hradech. - Výměna snoubenek o krumlovské Barokní noci. - Úskalí objevování zapomenutého. - Inspirace na dny příští.
A. Březina: Charlotte – Tříbarevná hra se zpěvy (zdroj Smetanova Litomyšl 2019)

Arte/terapie Charlotte Salomon
Na Nové scéně v Praze a na festivalu Smetanova Litomyšl byl uveden mezinárodní divadelní projekt Charlotte: tříbarevná hra se zpěvy. Jeho iniciátorkou je britská scénografka a režisérka Pamela Howard. U nás ji dobře známe nejen díky scénografické přehlídce Pražské Quadriennale, ale i z jejích nápaditých brněnských režií Ženitby Bohuslava Martinů a Janáčkových Výletů pana Broučka do Měsíce, kdy byla i autorkou scény a kostýmů. Tým dále tvořil kanadský performer a spisovatel Alon Nashman jako libretista a český skladatel Aleš Březina, který vstoupil do oblasti hudebního divadla především svou operou Zítra se bude… Nastudování Charlotte se ujalo kanadské divadlo Theaturtle (jehož inscenace prý vznikají zvolna jako ploužení želvy). Inscenace už byla uvedena vedle Toronta také v čínském Tchaj-peji a bude pokračovat do Tel Avivu.

Na rozdíl od Anny Frankové je u nás jméno Charlotte Salomon širší veřejnosti neznámé. Je jednou z židovských německých dívek, které zahynuly v německých koncentračních táborech. Narodila se v roce 1917 v Berlíně do zámožné židovské rodiny chirurga a zemřela patrně první den po transportu do Osvětimi v říjnu 1943. Dalším generacím zanechala umělecky ztvárněné svědectví o svém dospívání v době nacistického pronásledování Židů za druhé světové války.

Charlotte Salomon se vyjadřovala výtvarně a svůj život shrnula do obrazového deníku 769 kvašů. Toto své dílo, které vytvořila během posledních dvou let v exilu na jihu Francie a které se podařilo zachránit, nazvala Život? nebo divadlo?. Bystře v něm zachytila a místy i nadrzle komentovala nejen nacistické perzekuce, kdy jejího tatínka vyhodili z nemocnice, ale i utajované rodinné tragédie, po smrti matky druhý otcův sňatek se slavnou operní divou Paulou Lindberg, která se zapletla s ministrem propagandy, aby zachránila svého muže, i situaci, kdy sexuální obtěžování svého dědečka vyřešila tím, že ho otrávila omeletou, do které přidala veronal. V obrazech také vyjádřila svou touhu umělecky se prosadit i dívčí erotické sny. Nakolik jsou její obrazové deníky věrohodné, není podstatné, nesporná je jejich umělecká kvalita a reflexe šílenosti zvrácené doby.

A. Březina: Charlotte – Tříbarevná hra se zpěvy (zdroj Smetanova Litomyšl 2019)

Výstavy a publikace těchto obrazů Charlotte Salomon vyvolaly velký zájem, počínaje šedesátými lety. Její život a dílo se staly námětem řady divadelních her, filmů, baletů a knih. Francouzský skladatel Marc-André Dalbavie vytvořil v roce 2014 na objednávku Salcburského festivalu operu Charlotte Salomon, v níž mluvenou roli Charlotte jako autorky obrazů zkombinoval se zpívanou postavou Charlottiny sebereflexe na obrazech.

Režisérce a výtvarnici Pamele Howard byla Charlotte blízká i tím, že pro vytvoření celé barevné palety používala převážně červenou, žlutou a modrou. Howard ovšem svou inscenaci záměrně nezaložila na kopiích Charlottiných obrazů, které jsou ve vlastnictví amsterdamské Nadace Charlotte Salomon. Jak uvedla v rozhovoru: „Od začátku jsem věděla, že nechci použít přímo žádnou její kresbu, protože bychom museli nadaci zaplatit spoustu peněz. Chtěla jsem její knihu převést do tří dimenzí divadelního tvaru, protože i Charlottiny kresby ukazují její dům, pokoj, její příběhy z mnoha různých úhlů. Když jsem s nadací jednala, nadšeni nebyli. Vysvětlila jsem jim, že nebudu používat kopie jejích kreseb, ale bude to moje vlastní interpretace. Že nedělám umění proto, že oni potřebují peníze.“ Podobně jako Charlotte prostřednictvím štětce, Howard prostřednictvím divadelních prostředků rozehrála a propojila v devatenácti scénách s prologem a epilogem momenty ze života senzitivní dívky, dospívající v komplikovaných rodinných vztazích v době nacismu. Scénu tvoří interiér pokoje v Amsterdamu, kde se rodina za války ukrývala. V prologu se sem manželé Salomonovi vracejí a domovnice jim předá balík ovázaný motouzem. Když ho rozbalí, před očima jim začnou ožívat Charlottiny obrazy s okamžiky jejího života a fantaziemi.

Tvůrci svou inscenaci vymezili jako „komorní operní muzikál“. Tato žánrová volba má oporu v Charlottiných obrazech, protože na ně vpisovala i texty a hudební odkazy. Do názvu svého cyklu připojila slovo „Singespiel“ (s vloženým „e“), odkazující na singspiel, tedy hru se zpěvy. Inscenace je tak založena na střídání hudebních a pěveckých čísel s dialogy. Aleš Březina však až příliš potlačil vlastní invenci, která zde směřuje k muzikálově odlehčenějšímu stylu, ve prospěch hudební ilustrace scén. Výsledkem je umné pasticcio pro čtveřici hudebníků na scéně v obsazení klávesy, trubka, klarinety a violoncello. Pasticcio by mohlo sloužit i jako poslechový test z dějin hudby: zazní útržky tu z Bizetovy Carmen, tu z Gluckova Orfea, tu z Wagnerovy Jízdy Valkýr, tu z Johanna Sebastiana Bacha, ze Schubertova kvartetu Smrt a dívka. Použil také kabaretní popěvky, názvuky jazzu nebo klezmeru, koloraturní árie, tyrolskou písničku.

A. Březina: Charlotte – Tříbarevná hra se zpěvy (zdroj Smetanova Litomyšl 2019)

Postavám nejbližšího okolí dávala Charlotte trefně škádlivé přezdívky: sama se označila jako Charlotte Kann, nevlastní matku, renomovanou operní pěvkyni Paulu Lindberg pojmenovala Paulinka BimBam, hlasový pedagog Alfred Wolfsohn, pro ni snad nejbližší člověk, jemuž své dílo dedikovala, dostal jméno Amadeus Daberlohn. V inscenaci vystupují také Charlottina matka, její prarodiče, služebná, ale i německý ministr propagandy nebo papež. I když většina herců, kteří v inscenaci vytvářejí i několik rolí, má muzikálové zkušenosti a intonačně i rytmicky náročné party zvládali na velmi dobré úrovni, v krátkých prezentacích stihli ilustrovat jen základní charakteristiky postav a mezzosopranistka Ariana Chris měla k hlasu operní divy Pauly Lindberg přece jen daleko. Inscenaci tak dominovala Shaina Silver-Baird jako křehká i vzpurná Charlotte s pronikavým pozorovacím talentem a zranitelností bohatého vnitřního světa představ vtipně humorných i nepříjemně výstižných.

Třebaže autobiografické obrazy Charlotte Salomon jsou i díky textům a hudebním odkazům jakýmsi výtvarným „gesamtkunswerkem“, ukázalo se, jak nesnadné je převést do komplexního tvaru hudebního divadla obrazy Charlotte Salomon i komplikované kontexty, kdy také „vedlejší“ postavy mají své pozoruhodné osudy. (Například Alfred Wolfsohn, Charlottou přejmenovaný na Amadea Daberlohna, který v inscenaci vystupuje jako poněkud bláznivý učitel techniky zpěvu, do něhož se Charlotte zamilovala a který rozpoznal její výtvarný talent, vytvořil techniku léčby hlasových halucinací vyvolaných sténáním raněných a umírajících vojáků.) Inscenace Pamely Howard a jejího týmu nakonec zůstala jen u ilustrace, jakkoli nápadité. Silně ovšem působila scéna žen protestujících proti zmizení svých mužů jedinou zbraní, kterou v napřažených rukách mají –  jejich fotografiemi.

Přínos inscenace Charlotte: tříbarevná hra se zpěvy tak zůstal především osvětový – jako seznámení s tvorbou a životem umělkyně formované kulturními dějinami 20. století a zároveň je formující. Ale také jako memento zrůdnosti mašinérie nacistického běsnění, silné tím, jak ji vnímala mladá talentovaná dívka. A v neposlední řadě také jako poselství o moci umění – i když Charlotte v pouhých šestadvaceti letech zavraždili v koncentračním táboře, umění se zabít nedá.

Aleš Březina, Alon Nashman a Pamela Howard: Charlotte: tříbarevná hra se zpěvy
Hudební nastudování Peter Tiefenbach, režie a scéna Pamela Howard, kostýmy Danielle Levy, choreografie Marie-Josér Chartier, světelný design Patrick Lavender.
Osoby a obsazení: Charlotte Kann – Shaina Silver-Baird. Paulinka Bimbam – Ariana Chris, Amadeus Daberlohn – Andrew Cohen, Birgit / Barbara –  Kayleigh Gorka, Albert Kann / Papež – Derek Kwan, Dědeček / Člen fakulty / Herr Schmidt – David Ludwig, Franziska / Babička – Tracy Michailidis.
Hostování kanadského divadla Theaturtle: Nová scéna 1. a 2. července 2019 a Smetanova Litomyšl 5. července. Recenzováno představení 1. července 2019.

Gluck: Paris a Helena – Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj SL)

Paris s Helenou v Nových Hradech
Páteří Smetanovy Litomyšle jsou sice operní inscenace přenesené z tuzemských stálých divadel, ale festival připravuje od roku 2012 také vlastní stagionu, zarámovanou jako repliku dobových panských zábav minulých století. Ač by se to nabízelo, nehraje se taková produkce v klasicistním divadle litomyšlského zámku, do kterého mohou návštěvníci nahlédnout pouze při prohlídce tohoto areálu (a věřme, že do budoucnosti otevře další rozhojnění programové nabídky), ale diváci putují na zámek v Nových Hradech u Litomyšle. Ne nadarmo se zámku říká české Versailles a jeho noví majitelé Magda a Petr Kučerovi se stejným citem, s jakým obnovují tuto památku včetně různých typů zahrad, zde vytvořili ze stříhaných tújí také rozkošný přírodní amfiteátřík.

Motto „festival s geniem loci“ díky tomu dostává další rozměr – rokokový prostor ve stylu francouzských letních sídel včetně rozsáhlé broderie pro takové produkce jako stvořený. Skýtá zákoutí pro další krátká vystoupení hudebníků, tanečníků, malířů a sochařů i honosný sál pro hostinu vytvořenou i z produktů zámeckých zahrad. Na rozdíl od jiných letních open-air festivalů tu ale před představením nemusejí tolik vyhlížet předpověď počasí, protože součástí zámku je i rozhlehlá barokní dřevěná sýpka (špýchar), jejíž nejvyšší patro nad unikátním muzeem cyklistiky je uzpůsobeno jako komorní divadlo.

Gluck: Paris a Helena – Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj SL)

Dramaturgicky se stagiona zaměřuje na předmozartovské období v historicky poučené interpretaci. Letos byla zvolena opera Christopha Willibalda Glucka (1774-1787) Paris a Helena (premiérovaná ve vídeňském Burgtheateru v roce 1770). Bývá uváděna zřídka, ačkoli po Orfeovi a Eurydice (1762) a Alcestě (1767) patří do kánonu Gluckových reformních oper. Za éry italské opery seria s její nadvládou pěvecké virtuozity v ornamentice da capo árií, děje plného intrik a předstírání chtěl Gluck svou reformou vrátit hudbě úkol podporovat v opeře slova. Akcentoval „krásnou jednoduchost“ pro vyjádření emocí bez onoho dějově retardujícího opakování v áriích, ale i v doprovázených recitativech místo parlanda secco recitativů.

Autorem italského libreta Parida a Heleny byl znovu básník Ranieri de’Calzabigi. Z archetypálního antického námětu o volbě nejkrásnější bohyně a jejích dalekosáhlých důsledcích pro antický Olymp i pozemšťany, se tvůrci zaměřili jen na malý úsek v dlouhém příběhu, který vyvolal spor bohyň Héry, Athény a Afrodíté a pokračoval trójskou válkou: Trójský princ Paris přichází do Sparty pro „cenu“ za své rozhodnutí udělit zlaté jablko krásy bohyni lásky Afrodíté, aby s pomocí jejího syna Eróta (Amora) získal lásku krásné Heleny, která přes své zásady manželské věrnosti ke spartskému králi Meneláovi nakonec Paridově rafinovanému naléhání, ba emočnímu vydírání podlehne a souhlasí s tím, aby oba uprchli do Tróje.

Gluck: Paris a Helena – Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj SL)

Gluck si dával záležet (a zdůraznil i v předmluvě), aby operu založil na hudebním kontrastu drsných a prudkých Sparťanů s úsečnými rytmy proti jemným Trójanům s měkkou lyrikou melodických oblouků i exoticky znějící chromatikou. Paridův part vybavil naléhavostí milostné vášně při dobývání ženy, odhodlané dostát svým manželským povinnostem, než její odmítavou nedůvěřivost zdolá nejen Paris, ale i Amor. Ten se sice vydává za důvěrníka krásné Heleny, ale ve skutečnosti má za úkol dohlédnout na splnění slibu bohyně Afrodíty.

Jaké jsou důvody relativně malého zájmu o Gluckova Parise i při současném boomu předmozartovských oper? Děj je na rozsah pěti dějství poměrně řídký. Podílejí se na něm vlastně jen tři postavy a sbor, protože Pallas Athéna se zapojí v jediném výstupu těsně před závěrem s hněvivým varováním, jakou mnohaletou válečnou pohromu vztah Parida a Heleny způsobí. Helena prochází vývojem od sveřepého odmítání Paridových vyznání po milostné podlehnutí, zatímco láskou posedlý Paris osciluje mezi vášnivým vzplanutím, váháním a zoufalstvím. Opera je zatížena mnoha oslavnými tanci a sbory, která posilují celkový dojem až oficiózního odstupu. Vedle árií, ansámblů, sborů a instrumentálních čísel dlouhé plochy „zabírají“ melodicky jednoduché recitativy, které brzy začnou působit fádně. A obsazení všech rolí pouze ženskými hlasy v sopránových polohách (roli Parida psal Gluck pro sopránového kastráta) je zvukově jednotvárné a důvěryhodnosti mužské vášně k nejkrásnější ženě světa nepřidává. (V současných inscenacích, ale i na nahrávkách bývá part Parida transponován do tenorové polohy.)

Gluck: Paris a Helena – Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj SL)

Bylo rozumné, že pro účely open-air produkce byla pro festivalovou produkci v Nových Hradech celková délka 140 minut Gluckovy opery zredukována na hodinu a půl. I tak ležela tíha překlenutí handicapů tohoto díla na sólistkách titulních rolí. Obsazení Kristýnou Vylíčilovou a Janou Siberou byla skvělá volba.

Sopranistka Kristýna Vylíčilová úspěšně sbírá zkušenosti nejen ve standardním operním repertoáru našich divadel jako energická Evička v opeře Vojtěcha Hřímalého (České Budějovice), agilní Anna Reich ve Veselých paničkách windsorských Otty Nicolaie (Liberec) nebo čilá Barbarina v Mozartově Figarově svatbě (Národní divadlo v Praze). Vylíčilová se skvěle se uplatňuje i se soubory staré hudby, když vytvořila roli Michala v Händelově oratoriu Saul v nastudování Czech Ensemble Baroque nebo titulní roli Ariadny, v níž zkombinovala styl Monteverdiho lamenta s neobarokním minimalismem Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara v produkci souboru Ensemble Damian. Síla její interpretace při technicky spolehlivém zvládnutí partu spočívá v intenzitě propojení textu a hudby, v jemném modelování výrazové škály pro vyjádření vnitřního světa zamilovaného Parida od šepotu plného úzkosti po ohnivé výbuchy. Věříme jí, když v áriích se jako Paris po horoucím vyznání lásky strachuje, že Helenu ztratí a dokonce dává přednost smrti, než aby žil bez ní. Vylíčilová si přitom zachovává cit pro styl, takže nesklouzne do exaltovanosti. Z jejího Parise jsme měli pocit důvěrné naléhavosti, intimnosti, s níž jakoby „promlouvala“ přímo k nám se zkušenostmi lidí 21. století.

Jana Sibera patří už řadu let k našim předním sólistkám. Z koloraturního a subretního oboru se začala přesouvat k mladodramatické Smetanově Mařence nebo Blažence ale i Janáčkově Lišce Bystroušce. Tato kombinace byla pro part Heleny velmi vhodná. Soprán Jany Sibery si stále zachovává pohyblivost a jiskřivé výšky a přitom má plnost pro dramatičtější momenty. V roli Heleny střídala koketerii a ženskou ješitnost se střídmou odměřeností a odhodláním dodržet pevnou zásadu manželské věrnosti, jakkoli ve svazku s králem Meneláem motivovaném politicky.

Gluck: Paris a Helena – Smetanova Litomyšl 2019 (zdroj SL)

Svým jasným sopránem, kompatibilním s ostatními sólistkami, podpořila inscenaci Eva Benett jako dovádivě nadrzlý Amor ve zlatém plášti se zrzavou parukou a kontrastní part dramaticky varující Pallas Athény ve vojenské zbroji zvládla Hana Holodňáková. Nastudování obohatil i výkon Smíšeného pěveckého sboru KOS Pedagogické školy Litomyšl pod vedením Milana Motla.

Sólisté měli plnou podporu orchestru zkombinovaného ze souborů Barocco Sempre Giovane uměleckého vedoucího Josefa Krečmera a Concerto Aventino Jakuba Kydlíčka, který operu nastudoval. A udržel souhru v nesnadných podmínkách přírodního divadla, kdy sbor byl navíc umístěný nad jevištěm i za diváky ve výšce nad vzrostlými tújemi. Stromy sice útulně rámují prostor hlediště a jeviště, ale pohlcují zvuk natolik, že suchá akustika „dusí“ alikvótní tóny. V obsazení smyčcových nástrojů, dvou hobojů, fagotu a dvou lesních rohů s replikami historických nástrojů lze v přírodním podmínkách místo cembala tolerovat elektronické klávesy, které zajistily intonační spolehlivost. Celkově si tak hudební nastudování udrželo vysokou úroveň.

Režisér Marek Mokoš, který si ani k samostatným baletním číslům nepřizval specialistu na choreografii, si pro vizuálně pestřejší rozehrání děje vypomohl čtveřicí tanečníků a sólisty nechal koncentrovat se na vyjádření vnitřních hnutí svých postav. Šel tak podobnou, jakkoli v možnostech stagiony v Nových Hradech nesrovnatelně skromnější cestou, než nedávno choreograf a tanečník Sidi Larbi Cherkaoui v Bavorské státní opeře při nastudování Gluckovy Alcesty (recenze na Opera Plus zde). Tanečníky, kteří střídali jednoduché černé trikoty, bílá trička, ale také těžké vojenské kabáty nebo se objevili do půl těla nazí, zapojil v mnoha rolích. Vystupovali samostatně v baletech, které operu prokládaly obřadem oběti Diovi, apoteózou hédonismu nebo atletickými hrami. „Vypomáhali“ ovšem také jako kulisáci s přestavbou hlavní dekorace – majestátního trůnu. Vytvářeli kontexty situací, když na zem rozmisťovali červené košile jako symbol válečného krveprolití nebo na odvrácené strany zrcadel rozmazávali krev. Především však vyjadřovali emoce Parida a Heleny i s pomocí matných zrcadel nebo ohně jako plamene, který konečně vzplane i v Helenině srdci. Mokošova inscenace po Paridově a Helenině přísaze věčné lásky neústí do klidu a vyrovnanosti tohoto štěstí. I když Amor zasypává scénu květy štěstí, oba ale kráčejí vstříc budoucnosti v hlubokém zamyšlení o stinných stránkách této harmonie.

Nebylo by fér porovnávat hudební nastudování pro open-air scénickou produkci s nahrávkou Parida a Heleny, kterou vydal label Deutsche Grammophon s Gabrieli Consort & Players pod taktovkou Paula McCreeshe, na které Paridův part zpívá Magdalena Kožená. Pokud však dáme inscenaci do kontextu dosavadních stagion Smetanovy Litomyšle na zámku Nové Hrady, po Purcellově Královně víl, Scarlattiho Armidě, Rameauově Pygmalionovi, holdovací serenatě Františka Adama Míči Usilovná stavba tří kolosů ve vtipném podání souboru Ensemble Damian a loňské Händelově serenatě Aci, Galate e Polifemo, patřil Paris a Helena k nejzajímavějším inscenacím této litomyšlské festivalové linie. Stojí za to ji dále rozvíjet. Třeba i úpravou amfiteátru tak, aby skýtal akusticky vstřícnější prostředí.

Hodnocení autorky recenze 80 %

Christoph Willibald Gluck: Paris a Helena
Hudební nastudování Jakub Kydlíček, režie Marek Mokoš, sbormistr Milan Motl.
Osoby a obsazení: Paris – Kristýna Vylíčilová, Helena – Jana Sibera, Amor – Eva Benett, Pallas Athene – Hana Holodňáková.
Barocco Sempre Giovane, umělecký vedoucí Josef Krečmer, Concerto Aventino, umělecký vedoucí Jakub Kydlíček.
národní festival Smetanova Litomyšl, zámek Nové Hrady u Litomyšle, středa 26. června 2019.

Antoine Dauvergne – Jean Joseph Vadé: Les Troqueurs / Handlíři – Barokní noc na zámku Český Krumlov 2019 (foto Lubor Mrázek)

Výměna snoubenek o krumlovské Barokní noci
Dominantou programu Festivalu komorní hudby je už patnáct let Barokní noc na zámku Český Krumlov, kterou si ředitelka Hana Pelzová nechala dokonce zaregistrovat jako ochrannou známku. Je koncipovaná jako festivita, která přenáší člověka 21. století na pět hodin do života a zábav pánů i poddaných tohoto zámku v 17. a 18. století. Během ní si diváci coby hosté velitele legendární Schwarzenberské gardy mohou zašpásovat s maskami komedie dell’arte, zatančit si v Maškarním sále, svést bitvu, pobavit se s žongléry a muži na chůdách, fandit v myších závodech nebo v Zrcadlovém sále propadnout hazardním hrám – Smrtka ve vrhcábech obehrála kde koho (včetně mě). K tomu vyhrávají Flauti cantanti, Krumlovští pištci nebo soubor Ludus musicus, mezi diváky se proplétají žáci výtvarného oboru ZUŠ Český Krumlov v nápaditých barokních maskách nebo „jezdci“ s vycpanými atributy koní.

Než noc vyvrcholí hostinou a ohňostrojem v zámeckém parku prozářeném tisícovkami svící, je jednou z kratochvílí i opera v autentickém zámeckém barokním divadle. Domovským festivalovým souborem, který oživuje svazky z bohatého zámeckého hudebního archivu, je Capella Regia pod vedením Roberta Huga. Dramaturg festivalu a znalec těchto sbírek Martin Voříšek pro letošní ročník vybral jednoaktovou komickou operu francouzského skladatele Antoinea Dauvergne (1713-1779) Les Troqueurs / Handlíři. Kníže Josef Adam ze Schwarzenbergu ji mohl vidět při jejím vídeňském provedení v roce 1758 a dílo nechat opsat pro krumlovské provozování. Tato úspěšná hříčka z roku 1753, která se ovšem stala jedním z inspiračních východisek francouzského žánru opéra comiqe, vznikla vedle Dauvergneových baletů a tragédie lyrique v době, kdy se dostal na vrchol své kariéry coby dirigent Académie royale de musique. Ředitel společnosti Opéra Comique Jean Monnet v souvislosti s prvním uvedením Handlířů ve svých pamětech dává k lepšímu vtipnou historku z doby sporů o podobu francouzské komické opery v konkurenci italských vzorů: tento marketinkově zdatný ředitel totiž během této války buffonistů vydával Dauvergnea za italského skladatele, který působí ve Vídni a ovládá francouzštinu. A než odtajnil jeho identitu, prý si škodolibě užíval, jak zastánci italské buffy nad Handlíři jásali.

Jean Joseph Vadé: Les Troqueurs / Handlíři – Barokní noc na zámku Český Krumlov 2019 (foto Lubor Mrázek)

A jásali i diváci v roce 2019, kterým mohla bláhová zápletka s výměnou snoubenek připomínat nejen Mozartovu operu Così fan tutte, ale i novodobou televizní reality show se střídáním manželek. Libretista Jean-Joseph Vadé pro Handlíře vybral jedno z La Fontainových vyprávění o dvou mladících, kteří těsně před svatbou zapochybují o svých snoubenkách. Lubinovi se jeho Margot najednou jeví příliš rozmarná, užvaněná a vrtošivá, zatímco jeho přítel Lucas si přestává být jistý svou volbou apaticky lhostejné a chladné Fanchon. Dohodnou se, že si snoubenky vymění. Jenže dívky po prvním šoku zareagují pragmaticky – předstírají, že na nápad přistoupí. Z Margot se stane hotová dračice a výbušně se domáhá peněz, přepychu a her i tanců, zatímco Fanchon k loudavosti přidá i nedbalost a lenost. A mladíky pak stojí velké úsilí, aby dívky na kolenou odprosili a ke slibu věrnosti přidali závazek poslušnosti. Svatební oslavě pak vévodí „poučný“ balet, ve kterém dovádivý Amor nejdřív špatně zamíří, takže mladý muž se zamiluje do kulhající stařeny, než je i tento omyl napraven.

Zejména obě sopranistky, Zuzana Benešová jako Margot a Marie Fajtová v roli Fanchon, si užívaly komickou nadsázku protikladných charakterů i jiskřivý spád Dauvergneovy hudby. Zastínily své mužské protějšky, z nichž si v basových rolích vedle Daniela Kfelíře byl Tomáš Votava přece jen pěvecky méně jistý, což se promítlo i do jeho hereckého výkonu. Nicméně Capella RegiaRobertem Hugem u cembala dodala zhruba padesátiminutovému představení švih a režisérka Magdalena Švecová citlivě zkombinovala mašinérii barokní jevištní techniky efekty při výměně dekorací zámeckého sálu a parku se srozumitelným hereckým vedením postav, aby i diváky bez znalosti francouzštiny provedla dějem a okořenila ho komediantskou grácií bez hrubozrnného přehrávání. Choreograf František Dofek se souborem Alla Danza Brno Baroque doplnil inscenaci hravým baletem.

Jean Joseph Vadé: Les Troqueurs / Handlíři – Barokní noc na zámku Český Krumlov 2019 (foto Lubor Mrázek)

Inscenace Handlířů v rámci Barokní noci zájemcům o operu poskytla další vhled do jedné z vývojových linií komické opery ve Francii poloviny 18. století. Těm, kteří se přišli hlavně pobavit, nabídla humorný pohled na věčné téma milostných her.

Hodnocení autorky recenze 80 %

Antoine Dauvergne – Jean Joseph Vadé: Les Troqueurs / Handlíři
Hudební nastudování Robert Hugo, režie Magdalena Švecová, choreografie František Dofek.
Osoby a obsazení: Fanchon – Marie Fajtová, Margot – Zuzana Benešová, Lubin – Daniel Kfelíř, Lucas – Tomáš Votava.
Capella Regia, Alla Danza Brno Baroque.
Uvedení v rámci Barokní noci na zámku Český Krumlov na 33. ročníku Festivalu komorní hudby Český Krumlov: Průvodce večerem Pavol Smolárik, kommedie dell´arte Josef Wiesner, Eliška Boušková, Richard Fiala, Vítek Maštalíř, velitel divadelní Schwarzenberské gardy Justin Svoboda, Jiří Stivín, Alla Danza, CK Brass Quintet, The Hadr, Echt Street Puppets, En Garde! – sluneční koně, Fantescas, Flauti cantanti, Krumlovští pištci, Ludus Musicus, Wagabundus Collective a žáci výtvarného oboru ZUŠ Český Krumlov jako pantomima v barokních maskách, dětská Schwarzenberská garda.
Zámek Český Krumlov středa 28. června 2019.

Václav Praupner: Kirké, Musica Florea a Hartig Ensemble (foto Daniel Rozsnyó)

Úskalí při objevování zapomenutého
Dalším souborem v oboru stylově poučené hudební interpretace, který se hned zkraje prázdnin prezentoval novou inscenací, byla Musica Florea Marka Štryncla. Jejím letním působištěm se stalo nádvoří pražské Hudební a taneční fakulty AMU. Zbudovala na něm svou převoznou dřevěnou divadelní scénu Florea Theatrum vytvořenou po vzoru barokních jevištních technologií s jejími efekty hloubkové perspektivy a důmyslné výměny bočních kulis, prospektů a sufit.

Svoji pozornost Musica Florea ve spolupráci se souborem Hartig Ensemble – Tance a balety tří století tentokrát zaměřila na melodram a v hudebním nastudování Marka Štryncla a v režii a choreografii Heleny Kazárové uvedla Kirké Václava Praupnera.

Melodramu, této svébytné a interpretačně náročné formě střídání mluveného slova pro činoherce a hudby, jak ji v 70. letech založili Jean-Jacques Rousseau (Pygmalion, 1770) a Jiří Antonín Benda (Ariadna na Naxu, 1774 a Medea, 1775), se dnes věnuje málokdo. Je zásluhou Věry Šustíkové, že se melodram snaží pěstovat a novými kompozicemi rozhojňovat na festivalu melodramu – letos se konal už 22. ročník. A Věra Šustíková se podílela také na nastudování Kirké jako dramaturgyně a režisérka slova v koordinaci s hudbou.

Scénický melodram Kirké vytvořil Václav Praupner (1745-1807) v roce 1789 na anonymní německé libreto připisované Karlu Wahrovi, tehdejšímu řediteli Nosticova divadla, se kterým Praupner v té době spolupracoval. Kirké koncipoval Praupner jako velký monolog této mocné kouzelnice, do kterého jen jediným výstupem vstoupí bůh Pluto. Kompozičně Praupner se zběhlostí ve stylu vrcholného klasicismu a uměním hudebního vyjádření dramatických situací navázal na Bendovu tradici rychlého střídání mluveného slova bez hudebního podkresu a samostatných krátkých hudebních částí, které rozšířil kromě předehry také o rozsáhlejší taneční čísla. Zda byla Kirké v Nosticově nebo Thunovském divadle skutečně provedena, prameny zatím nepotvrzují. Po objevení partitury v archivu pražského křížovnického konventu ve 30. letech 20. století byla Kirké v roce 1956 nahrána v Československém rozhlase s Marií Vášovou v titulní roli (dirigent Josef Hrnčíř).

Václav Praupner: Kirké, Musica Florea a Hartig Ensemble (foto Daniel Rozsnyó)

Libreto zhruba hodinového díla je volnou adaptací Homérovy Odyssey. Dle uváděného českého překladu Vladimíra Petrovského inovovaného Věrou Šustíkovou (názvy postav jsou dále převzaty z programové brožury) melodram začíná výstupem rozzuřené Kirké, která zničila na ostrově vše, co jí připomínalo řeckého krále Odysea. Když bouře zahnala jeho loď na její ostrov Aiaiu, zamilovala se do něj, ale Odyseus toužil po návratu na Ithaku a od Kirké s pomocí její důvěrnice Skily uprchl. Kirké svolává přírodní síly i nadpřirozené zjevy a vzývá boha Plutona, aby ji pomstil. Marně. Zoufá si a proklíná svou nesmrtelnost, kvůli které její utrpení nikdy neskončí. A nikoli smrtí, ale nesmrtelností se rozhodne pomstít zradu Skily, kterou zakleje do skály vrostlé do mořského dna a na věky rozdírané příbojem. Vztah Kirké a Odyssea je tak v melodramu pojat odlišně od Homérovy verze, v níž Kirké při odjezdu ze svého ostrova Odysseovi naopak pomáhá, a je to Skylla, která Odyssea a jeho loď smrtelně ohrožuje.

Dirigent, violoncellista, sbormistr a skladatel Marek Štryncl založil soubor Musica Florea v roce 1992 se záměrem oživovat dnes zapomenutá díla skladatelů českého baroka a klasicismu. Svůj interpretační záběr však rozšiřuje i na romantismus, jak s úspěchem předvedl například na letošním Pražském jaru při uvedení Requiem Des dur Roberta Schumanna. Nastudování Kirké ale na interprety kladlo zcela nové požadavky. Rychlé střídání mluvených vět a kratičkých hudebních motivků je i po několika málo vteřinách interpretačně náročné na koordinaci a preciznost neustálých nových a nových hudebních nástupů, které však nebývaly vždy přesné. Štrynclovi a orchestru Musica Florea se zatím nedařilo skloubit inscenaci do konzistentního celku.

Václav Praupner: Kirké, Musica Florea a Hartig Ensemble (foto Daniel Rozsnyó)

Naříkání a spílání čarodějky Kirké nad zradou Odyssea a vyvolávání boha Plutona se v provedení Dity Hořínkové oblečené v těžké říze utápělo v jednotvárném patosu. A v tomto stylu pojal svůj výstup také Jiří Klem jako Pluto. Alespoň taneční výstupy sudiček s přadeny nití a nůžkami a fúrií v „divokých“ maskách a kostýmech s netopýřími křídly vnesly do inscenace oživení, protože Helena Kazárová ve své režii nevyužila efekty výměny dekorací, které skýtá jevištní technologie Florea Theatrum. Scéna po celou dobu zachycovala skaliska se stromy po stranách a vodními vlnami v pozadí. Pár pšouknutí mlhy, kouř z obřadní nádoby na trojnožce nebo ruka nad vlněním vody a tanec s hnáty vyvolávaly spíše úsměv.

Zda skutečně mohla mít Praupnerova Kirké v 80. letech 18. století takovou hudební i scénickou podobu, o jejíž rekonstrukci se novodobí interpreti pokoušeli, můžeme jen odhadovat. Aby takový resuscitační pokus fungoval i na dnešního diváka, vyžadoval by větší preciznost a nápaditost.

Václav Praupner: Kirké, Musica Florea a Hartig Ensemble (foto Daniel Rozsnyó)

Václav Praupner: Kirké (Circé)
Hudební nastudování a dirigent Marek Štryncl, choreografie a režie Helena Kazárová, nastudování textu a koordinace s hudbou Věra Šustíková, scéna Václav Krajc a Jiří Bláha, kostýmy Roman Šolc, světla Mojmír Ledvinka, líčení a vlásenky Irena Křížová.

Osoby a obsazení: Kirké – Dita Hořínková, Pluto – Jiří Klem, Sudičky-Moiry: Atropos (Neodvratná) – Michaela Bartlová, Klóthó (Předoucí) – Lenka Kantorová, Lachesis (Udělující) – Anna Slaninová, Furie – Ladislav Beneš a Miroslav Stehlík, Pomsta – Ondřej Dlohoš, Zlost – Jan Štrachal.

Orchestr Musica Florea a Hartig Ensemble-Tance a balety tří století ve spolupráci s 22. ročníkem Melodramfestu
Letní scéna HAMU 3. července 2019.

T. Hanzlík: Endymio, Pyramo & Thisbe – Ensemble Damian – olomoucké hudební slavnosti 2019 (foto Daniel Berka)

Inspirace na dny příští

Olomoucké barokní slavnosti

Karl Ditters von Dittersdorf: Il tribunale di Giove (Berlin 1775)
Novodobá premiéra serenaty
Hudební nastudování a režie Tomáš Hanzlík.
Účinkují Lucie Kaňková, Kristýna Vylíčilová, Monika Jägerová, Leandro Lafont, Jakub Rousek.
Umělecké centrum UP – Jezuitský konvikt 7.-8. července 19.00 h.

Tomáš Hanzlík: Piramo e Tisbe (Olomouc 1712) a Tomáš Hanzlík: Endymio (Kroměříž 1727)
Dvě neobarokní opery
Hudební nastudování a režie Tomáš Hanzlík.
Účinkují Markéta Israel Večeřová, Dorota Grossová, Vincenc Ignác Novotný, Jiří Poláček, Aneta Loskotová, Stefan Kunath, Eliška Zajícová
Umělecké centrum UP – Jezuitský konvikt 9. – 12. července, 19.00 hodin.

František Antonín Míča: Zpívané rozjímání (Jaroměřice na Rokytnou 1727)
Scénické oratorium a dobové kázání v barokní češtině.
Hudební nastudování a režie Tomáš Hanzlík.
Účinkují Zuzana Kopřivová, Zuzana Petrasová, Vladimír Šlepec, Michal Marhold.
Umělecké centrum UP – Jezuitský konvikt 13. – 16. července 19.00 hodin.

Johann Heinrich Schmelzer: Le Veglie ossequiose (Laxenburg 1679)
Johann Heinrich Schmelzer: Die sieben Alter stimben zu samben (Praha 1680)
Novodobá světová premiéra dvou barokních serenat.
Hudební nastudování Veronika Manová, režie Rocc.
Účinkují: Megan Koch, Josefina Maldonado, Bree Nichols, Jason Nichols, T. Hastings Reevs.
Umělecké centrum UP – Jezuitský konvikt 17. – 20. července 21.00 hodin.

Pietro Andrea Ziani: L’Elice (Vídeň 1666)
Novodobá premiéra opery
Hudební nastudování a režie Tomáš Hanzlík.
Účinkují Hana Holodňáková, Helena Kalambová, Martin Ptáček, Jiří Poláček, Vincenc Ignác Novotný, Isabella Shaw, Rostislav Baláž.
Umělecké centrum UP – Jezuitský konvikt 21. – 24. července 19.00 hodin.

Tomáš Hanzlík: Lacrimae Alexandri magni (Lipník nad Bečvou 1764, Praha 2007)
Neobarokní opera
Hudební nastudování a režie Tomáš Hanzlík.
Účinkují Jiří Kukal, Filip Dámec, Bedřich Lévi, Raman Hasymau, Vincenc Ignác Novotný, Aleš Procházka, Jan Vaculík, Sergej Sanža, Michal Bumbálek, Pavel Doucek (divadlo Facka). V roli Historica se představí jako host Jan Přeučil.
Umělecké centrum UP – Jezuitský konvikt 25. – 28. července, 19.00 hodin.

Renée Fleming – soprán
Na programu písně a árie nebo instrumentální části z oper Wolfganga Amadea Mozarta, Siegfrieda Ochse, Georga Friedricha Händela, Franze Schuberta, Gioacchina Rossiniho, Licinia Refice, Francesca Paola Tostiho, Giacoma Pucciniho, Antonína Dvořáka, Friedricha von Flotowa, Leonarda Bernsteina a Richarda Rodgerse – Oscara Hammersteina II.
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Elli Jeffe.
Obecní dům, Smetanova síň úterý 9. července 2019, 19:30 hodin.

Pavarotti
Filmový dokument. Režie Ron Howard
Kino Mat, středa 10. července 2019 20:30 hodin.

Letní slavnosti staré hudby – jubilejní 20. ročník

Jubilate Deo
Na programu vícesborové skladby z benátských a saských chrámů – Ascanio Trombetti, Orlando di Lasso, Claudio Merulo, Andrea Gabrieli, Michael Praetorius, Giovanni Gabrieli, Allesandro Grandi, Heinrich Schütz, Samuel Scheidt.
Instrumenta Musica, umělecký vedoucí Ercole Nisini, Cappella Mariana, umělecký vedoucí Vojtěch Semerád.
Kostel. sv. Šimona a Judy, čtvrtek 11. července, 19:30 hodin.

Balet o kávě
Taneční představení ve třech obrazech: Veselí před kavárnou, V kavárně, Boj o kávu.
Johan Sebastian Bach (1685–1750) – výběr árií a recitativů z Schweigt stille, plaudert nicht (Caffee Kantate / Kávová kantáta), BWV 211, výběr tanců z orchestrálních suit BWV 1066, 1067, 1068 a 1069.
Cracovia Danza Ballet, umělecká vedoucí a choreografie Romana Agnel, choreografie Dariusz Brojek, Monika Polak-Luścińska – stage design, kostýmy, Grzegorz Marczak – světelný design.
Patricia Janečková – soprán, Jaromír Nosek – bas. Collegium Marianum, umělecká vedoucí a hudební nastudování Jana Semerádová.
Městská divadla pražská – Divadlo ABC, středa 17. července 2019, 19:00 hodin. Doprovodný program Povídání o kávě, Malá scéna Divadla ABC, 17:30 hodin.

Španělský hudební temperament napříč staletími
Anna Reinhold – mezzosoprán, Quito Gato – barokní a raně romantická kytara, aranže, hudební nastudování, Exclamatio String Quartet, Oleguer Aymamí – violoncello a umělecký vedoucí.
Zámek Trója, pondělí 22. července 2019, 20:00 hodin.

Mariánské nešpory mistrů renesanční polyfonie
Utopia, vokální ansámbl: Victoria Cassano – soprán, Bart Uvyn – kontratenor, Adriaan De Koster – tenor, Lieven Termont – baryton, Bart Vandewege – bas.
Klášter sv. Anežky České, čtvrtek 25. července 2019, 20:00 hodin.

V zahradách múz – hudba pařížských salónů 18. století
Chantal Santon-Jeffery – soprán, Jana Semerádová – flauto traverso, Stéphanie Pfister – housle, Béatrice Martin – cembalo, Bruno Cocset – violoncello.
Zámek Trója, pondělí 29. července 2019, 20:00 hodin.

Večer pro krále
Hudebně-taneční představení. Příběh osudové lásky na motivy francouzských barokních oper (Jean-Philippe Rameau, Jean-Marie Leclair, Michel Pignolet de Montéclair, Jean-Joseph C. de Mondonville.
Katherine Watson – soprán, Reinoud Van Mechelen – tenor, Anna Chirescu a Artur Zakirov – barokní tanec, Natalie van Parys – choreografie, umělecká vedoucí Les Cavatines, Collegium Marianum, umělecká vedoucí a hudební nastudování Jana Semerádová. Alain Blanchot – taneční kostýmy, Vladimír Malý – světelný design.
Dvořákova síň Rudolfina, úterý 6. srpna 2019, 19:30 hodin.

Arrigo Boito: Mefistofele
Hudební nastudování: Daniele Callegari, režie Àlex Ollé (La Fura dels Baus), scéna Alfons Flores, kostýmy Lluc Castells, světla Urs Schönebaum, dramaturgie Franz-Erdmann Meyer-Herder, sbormistr Manuel Pujol.
Osoby a obsazení: Mefistofele – Mika Kares, Faust – Antonello Palombi, Margherita/Elena – Olga Busuioc, Wagner/Nerèo – Christopher Sokolowski, Marta/Pantalis – Fiorella Hincapié.
Staatsopernchor Stuttgart, Staatsorchester Stuttgart, Dětský sbor Oper Stuttgart.
Oper Stuttgart, přímý přenos na internetu 12. července 2019, 19:00 hodin.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat