Operní panorama Heleny Havlíkové (235)

Arte/terapie Charlotte Salomon Na Nové scéně v Praze a na festivalu Smetanova Litomy&scaron;l byl uveden mezinárodní divadelní projekt Charlotte: tříbarevná hra se zpěvy. Jeho iniciátorkou je britská scénografka a režisérka Pamela Howard. U nás ji dobře známe nejen díky scénografické přehlídce Pražské Quadriennale, ale i z jejích nápaditých brněnských režií Ženitby Bohuslava Martinů a Janáčkových Výletů pana Broučka do Měsíce, kdy byla i autorkou scény a kostýmů. Tým dále tvořil kanadský performer a spisovatel Alon Nashman jako libretista a český skladatel Ale&scaron; Březina, který vstoupil do oblasti hudebního divadla předev&scaron;ím svou operou Zítra se bude... Nastudování Charlotte se ujalo kanadské divadlo Theaturtle (jehož inscenace prý vznikají zvolna jako ploužení želvy). Inscenace už byla uvedena vedle Toronta také v čínském Tchaj-peji a bude pokračovat do Tel Avivu. Na rozdíl od Anny Frankové je u nás jméno Charlotte Salomon &scaron;ir&scaron;í veřejnosti neznámé. Je jednou z židovských německých dívek, které zahynuly v německých koncentračních táborech. Narodila se v roce 1917 v Berlíně do zámožné židovské rodiny chirurga a zemřela patrně první den po transportu do Osvětimi v říjnu 1943. Dal&scaron;ím generacím zanechala umělecky ztvárněné svědectví o svém dospívání v době nacistického pronásledování Židů za druhé světové války. Charlotte Salomon se vyjadřovala výtvarně a svůj život shrnula do obrazového deníku 769 kva&scaron;ů. Toto své dílo, které vytvořila během posledních dvou let v exilu na jihu Francie a které se podařilo zachránit, nazvala Život? nebo divadlo?. Bystře v něm zachytila a místy i nadrzle komentovala nejen nacistické perzekuce, kdy jejího tatínka vyhodili z nemocnice, ale i utajované rodinné tragédie, po smrti matky druhý otcův sňatek se slavnou operní divou Paulou Lindberg, která se zapletla s ministrem propagandy, aby zachránila svého muže, i situaci, kdy sexuální obtěžování svého dědečka vyře&scaron;ila tím, že ho otrávila omeletou, do které přidala veronal. V obrazech také vyjádřila svou touhu umělecky se prosadit i dívčí erotické sny. Nakolik jsou její obrazové deníky věrohodné, není podstatné, nesporná je jejich umělecká kvalita a reflexe &scaron;ílenosti zvrácené doby. Výstavy a publikace těchto obrazů Charlotte Salomon vyvolaly velký zájem, počínaje &scaron;edesátými lety. Její život a dílo se staly námětem řady divadelních her, filmů, baletů a knih. Francouzský skladatel Marc-André Dalbavie vytvořil v roce 2014 na objednávku Salcburského festivalu operu Charlotte Salomon, v níž mluvenou roli Charlotte jako autorky obrazů zkombinoval se zpívanou postavou Charlottiny sebereflexe na obrazech. Režisérce a výtvarnici Pamele Howard byla Charlotte blízká i tím, že pro vytvoření celé barevné palety používala převážně červenou, žlutou a modrou. Howard ov&scaron;em svou inscenaci záměrně nezaložila na kopiích Charlottiných obrazů, které jsou ve vlastnictví amsterdamské Nadace Charlotte Salomon. Jak uvedla v rozhovoru: &bdquo;Od začátku jsem věděla, že nechci použít přímo žádnou její kresbu, protože bychom museli nadaci zaplatit spoustu peněz. Chtěla jsem její knihu převést do tří dimenzí divadelního tvaru, protože i Charlottiny kresby ukazují její dům, pokoj, její příběhy z mnoha různých úhlů. Když jsem s nadací jednala, nad&scaron;eni nebyli. Vysvětlila jsem jim, že nebudu používat kopie jejích kreseb, ale bude to moje vlastní interpretace. Že nedělám umění proto, že oni potřebují peníze.“ Podobně jako Charlotte prostřednictvím &scaron;tětce, Howard prostřednictvím divadelních prostředků rozehrála a propojila v devatenácti scénách s prologem a epilogem momenty ze života senzitivní dívky, dospívající v komplikovaných rodinných vztazích v době nacismu. Scénu tvoří interiér pokoje v Amsterdamu, kde se rodina za války ukrývala. V prologu se sem manželé Salomonovi vracejí a domovnice jim předá balík ovázaný motouzem. Když ho rozbalí, před očima jim začnou ožívat Charlottiny obrazy s okamžiky jejího života a fantaziemi. Tvůrci svou inscenaci vymezili jako &bdquo;komorní operní muzikál“. Tato žánrová volba má oporu v Charlottiných obrazech, protože na ně vpisovala i texty a hudební odkazy. Do názvu svého cyklu připojila slovo &bdquo;Singespiel“ (s vloženým &bdquo;e“), odkazující na singspiel, tedy hru se zpěvy. Inscenace je tak založena na střídání hudebních a pěveckých čísel s dialogy. Ale&scaron; Březina v&scaron;ak až příli&scaron; potlačil vlastní invenci, která zde směřuje k muzikálově odlehčeněj&scaron;ímu stylu, ve prospěch hudební ilustrace scén. Výsledkem je umné pasticcio pro čtveřici hudebníků na scéně v obsazení klávesy, trubka, klarinety a violoncello. Pasticcio by mohlo sloužit i jako poslechový test z dějin hudby: zazní útržky tu z Bizetovy Carmen, tu z Gluckova Orfea, tu z Wagnerovy Jízdy Valkýr, tu z Johanna Sebastiana Bacha, ze Schubertova kvartetu Smrt a dívka. Použil také kabaretní popěvky, názvuky jazzu nebo klezmeru, koloraturní árie, tyrolskou písničku. Postavám nejbliž&scaron;ího okolí dávala Charlotte trefně &scaron;kádlivé přezdívky: sama se označila jako Charlotte Kann, nevlastní matku, renomovanou operní pěvkyni Paulu Lindberg pojmenovala Paulinka BimBam, hlasový pedagog Alfred Wolfsohn, pro ni snad nejbliž&scaron;í člověk, jemuž své dílo dedikovala, dostal jméno Amadeus Daberlohn. V inscenaci vystupují také Charlottina matka, její prarodiče, služebná, ale i německý ministr propagandy nebo papež. I když vět&scaron;ina herců, kteří v inscenaci vytvářejí i několik rolí, má muzikálové zku&scaron;enosti a intonačně i rytmicky náročné party zvládali na velmi dobré úrovni, v krátkých prezentacích stihli ilustrovat jen základní charakteristiky postav a mezzosopranistka Ariana Chris měla k hlasu operní divy Pauly Lindberg přece jen daleko. Inscenaci tak dominovala Shaina Silver-Baird jako křehká i vzpurná Charlotte s pronikavým pozorovacím talentem a zranitelností bohatého vnitřního světa představ vtipně humorných i nepříjemně výstižných. Třebaže autobiografické obrazy Charlotte Salomon jsou i díky textům a hudebním odkazům jakýmsi výtvarným &bdquo;gesamtkunswerkem“, ukázalo se, jak nesnadné je převést do komplexního tvaru hudebního divadla obrazy Charlotte Salomon i komplikované kontexty, kdy také &bdquo;vedlej&scaron;í“ postavy mají své pozoruhodné osudy. (Například Alfred Wolfsohn, Charlottou přejmenovaný na Amadea Daberlohna, který v inscenaci vystupuje jako poněkud bláznivý učitel techniky zpěvu, do něhož se Charlotte zamilovala a který rozpoznal její výtvarný talent, vytvořil techniku léčby hlasových halucinací vyvolaných sténáním raněných a umírajících vojáků.) Inscenace Pamely Howard a jejího týmu nakonec zůstala jen u ilustrace, jakkoli nápadité. Silně ov&scaron;em působila scéna žen protestujících proti zmizení svých mužů jedinou zbraní, kterou v napřažených rukách mají - jejich fotografiemi. Přínos inscenace Charlotte: tříbarevná hra se zpěvy tak zůstal předev&scaron;ím osvětový – jako seznámení s tvorbou a životem umělkyně formované kulturními dějinami 20. století a zároveň je formující. Ale také jako memento zrůdnosti ma&scaron;inérie nacistického běsnění, silné tím, jak ji vnímala mladá talentovaná dívka. A v neposlední řadě také jako poselství o moci umění - i když Charlotte v pouhých &scaron;estadvaceti letech zavraždili v koncentračním táboře, umění se zabít nedá. Ale&scaron; Březina, Alon Nashman a Pamela Howard: Charlotte: tříbarevná hra se zpěvy Hudební nastudování Peter Tiefenbach, režie a scéna Pamela Howard, kostýmy Danielle Levy, choreografie Marie-Josér Chartier, světelný design Patrick Lavender. Osoby a obsazení: Charlotte Kann – Shaina Silver-Baird. Paulinka Bimbam – Ariana Chris, Amadeus Daberlohn – Andrew Cohen, Birgit / Barbara – Kayleigh Gorka, Albert Kann / Papež – Derek Kwan, Dědeček / Člen fakulty / Herr Schmidt – David Ludwig, Franziska / Babička – Tracy Michailidis. Hostování kanadského divadla Theaturtle: Nová scéna 1. a 2. července 2019 a Smetanova Litomy&scaron;l 5. července. Recenzováno představení 1. července 2019. Paris s Helenou v Nových Hradech Páteří Smetanovy Litomy&scaron;le jsou sice operní inscenace přenesené z tuzemských stálých divadel, ale festival připravuje od roku 2012 také vlastní stagionu, zarámovanou jako repliku dobových panských zábav minulých století. Ač by se to nabízelo, nehraje se taková produkce v klasicistním divadle litomy&scaron;lského zámku, do kterého mohou náv&scaron;těvníci nahlédnout pouze při prohlídce tohoto areálu (a věřme, že do budoucnosti otevře dal&scaron;í rozhojnění programové nabídky), ale diváci putují na zámek v Nových Hradech u Litomy&scaron;le. Ne nadarmo se zámku říká české Versailles a jeho noví majitelé Magda a Petr Kučerovi se stejným citem, s jakým obnovují tuto památku včetně různých typů zahrad, zde vytvořili ze stříhaných tújí také rozko&scaron;ný přírodní amfiteátřík. Motto &bdquo;festival s geniem loci“ díky tomu dostává dal&scaron;í rozměr – rokokový prostor ve stylu francouzských letních sídel včetně rozsáhlé broderie pro takové produkce jako stvořený. Skýtá zákoutí pro dal&scaron;í krátká vystoupení hudebníků, tanečníků, malířů a sochařů i honosný sál pro hostinu vytvořenou i z produktů zámeckých zahrad. Na rozdíl od jiných letních open-air festivalů tu ale před představením nemusejí tolik vyhlížet předpověď počasí, protože součástí zámku je i rozhlehlá barokní dřevěná sýpka (&scaron;pýchar), jejíž nejvy&scaron;&scaron;í patro nad unikátním muzeem cyklistiky je uzpůsobeno jako komorní divadlo. Dramaturgicky se stagiona zaměřuje na předmozartovské období v historicky poučené interpretaci. Letos byla zvolena opera Christopha Willibalda Glucka (1774-1787) Paris a Helena (premiérovaná ve vídeňském Burgtheateru v roce 1770). Bývá uváděna zřídka, ačkoli po Orfeovi a Eurydice (1762) a Alcestě (1767) patří do kánonu Gluckových reformních oper. Za éry italské opery seria s její nadvládou pěvecké virtuozity v ornamentice da capo árií, děje plného intrik a předstírání chtěl Gluck svou reformou vrátit hudbě úkol podporovat v opeře slova. Akcentoval &bdquo;krásnou jednoduchost“ pro vyjádření emocí bez onoho dějově retardujícího opakování v áriích, ale i v doprovázených recitativech místo parlanda secco recitativů. Autorem italského libreta Parida a Heleny byl znovu básník Ranieri de’Calzabigi. Z...

Mohlo by vás zajímat