Operní panorama Heleny Havlíkové (236)

Olomoucké barokní slavnosti
Karl Ditters von Dittersdorf: Il tribunale di Giove (Berlin 1775)
Novodobá premiéra serenaty.
Hudební nastudování, režie, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík.
Osoby a obsazení: Génius Evropy a Minerva – Kristýna Vylíčilová, Osud a Apollón – Leandro Lafont, Čas a Štěstěna – Lucie Kaňková, Jupiter – Monika Jägerová, Mars – Jakub Rousek. Ensemble Damian.
Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci – Jezuitský konvikt, 8. července 2019

Jubilate Letní slavnosti! – už podvacáté
Letní slavnosti staré hudby zahájil v kostele sv. Šimona a Judy v Praze koncert vícehlasých motet na texty žalmů či jiných forem vokální hudby a instrumentálních skladeb benátského vícesborového stylu, jak ho v druhé polovině 16. a na počátku 17. století reprezentovali Giovanni a Andrea Gabrieli, Claudio Merulo nebo Heinrich Schütz. A volba desetihlasého moteta Jubilate Deo Ascania Trombettiho na úvod koncertu byla nejen rozjásanou oslavou Hospodina, ale i výstižnou oslavou zahájení jubilejního 20. ročníku.

Interpretace těchto vícehlasých, až čtrnáctihlasých kompozic je ovšem mimořádně náročná. Vyžaduje jak sezpívanost, tak plasticitu „sólového“ vedení hlasů. Protože na soubor Cappella Mariana pod vedením Vojtěcha Semeráda můžeme klást ty nejvyšší nároky, troufnu si shrnout, že v porovnání s dřívějšími koncerty tohoto uskupení tentokrát všechny nuance tak docela nevyzněly. A v konkurenci našich špičkových souborů staré hudby se německý soubor Instrumenta Musica, v jehož obsazení pod vedením Ercole Nisiniho dominovaly cinky a trombóny a basový dulcian, přesvědčivěji neprosadil. A to i přes to, že se ve změnách rozestavění interpretů v prostoru sv. Šimona a Judy uplatnila i zvuková „choreografie“ a při závěrečném, čtrnáctihlasém motetu In ecclesiis Giovanniho Gabrieliho z jeho kolekce motet Symphonie sacrace… liber secundus (1615) se část sólistů a instrumentalistů přemístila i mimo pódium na obě strany ochozu kostela. Do sopránů ne úplně zapadal hlas Veroniky Vojířové a bas Václava Jeřábka neměl onu zvučnou profonditu, kterou ovšem uplatnil jeho kolega Jaromír Nosek. Právě díky jeho podání s doprovodem hlubokých pozounů program večera ožil v Davidově žalozpěvu nad synem Absolonem Fili mi Absalon, jak ho zhudebnil Heinrich Schütz ve své sbírce Symphonie sacrae (1629).

Letní slavnosti staré hudby trvají do 6. srpna a na programu mají ještě šest koncertů. Do dvou z nich se zapojí i tanec – bude součástí Baletu o kávě s Bachovou vtipnou kantátou o záludnostech popíjení kafíčka a při Večeru pro krále na motivy osudových lásek ve francouzských barokních operách navodí atmosféru okázalých zábav na zámku Versailles v 17. století.

Letní slavnosti staré hudby

Jubilate Deo
Vícesborové skladby z benátských a saských chrámů – Ascanio Trombetti, Orlando di Lasso, Claudio Merulo, Andrea Gabrieli, Michael Praetorius, Giovanni Gabrieli, Allesandro Grandi, Heinrich Schütz, Samuel Scheidt.
Instrumenta Musica, umělecký vedoucí Ercole Nisini, Cappella Mariana, umělecký vedoucí Vojtěch Semerád.
Kostel sv. Šimona a Judy v Praze, čtvrtek 11. července v 19:30 hodin.

Budu si ji pamatovat jinak…
Prologem oslav výročí sametové revoluce měl být podle pořádajícího FOK koncert Renée Fleming, americké sopranistky s českými kořeny, která si velmi vážila Václava Havla, s nímž se i osobně znala.

Vzpomínám, když Renée Fleming při přenosu Straussova Růžového kavalíra z Metropolitní opery v roce 2017 ztvárnila Maršálku. Byl to výkon hvězdy toho nejvyššího jasu. V melancholicky dekadentním krasosmutnění o stárnutí propojovala ženskou rafinovanost ve směsici koketerie, záhadnosti, šarmu, noblesy i sentimentality s vyústěním do zármutku marně překrývaného velkorysostí. Renée Fleming se tehdy při tomto přenosu loučila nejen jako Maršálka se svým mladým milencem, ale se svou divadelní kariérou – jako osmapadesátiletá sólistka po pětadvaceti letech svého působení, během něhož naplňovala nároky prvooborových rolí svým lahodným lyrickým sopránem tak bohatým na alikvóty.

Renée Fleming, která se narodila do rodiny hudebních pedagogů a jako sopranistka se uvedla v roce 1988, u nás dobře známe. Příležitost vychutnat si mistrovství této sólistky jsme měli několikrát na koncertech – v roce 2003 svůj recitál v Obecním domě věnovala Václavu Havlovi, v roce 2009 se stala tváří mezinárodního festivalu v Českém Krumlově. Zejména díky přenosům jsme mohli vidět její zasněnou Taťánu v Čajkovského Evženu Oněginovi, Massenetovu Thaïs s pikantní a dráždivou směsicí svatosti a živočišné smyslnosti nebo Straussovu Maršálku v melancholicky dekadentním krasosmutnění o stárnutí ve věcech života zkušené choti polního maršála (Růžový kavalír). Zazářila také jako primadona mezi pěti tenory v enormně obtížné dramatické koloraturní roli kouzelnice Armidy, u níž rozptýlila mýtus neproveditelnosti této Rossiniho opery. Ženskou rafinovanost pak vystihla i v sofistikované operní hříčce Richarda Strausse Capriccio. Umění koncentrovat svůj hlas do svébytných nároků na vyjádření afektů barokních partů včetně vkusně zvládnuté ornamentiky předvedla jako Händelova Rodelinda. A byla také jemnou, žárlivým Othellem trýzněnou Desdemonou. A k jejím „startovacím“ a stěžejním rolím patří Dvořákova Rusalka. Ze svého vztahu k této zrazené vodní víle se vyznala v rozhovoru pro Lidové noviny: „Trvalo mi delší dobu, než jsem příběhu Rusalky porozuměla; navíc učit se roli v češtině pro mě bylo obtížné, protože tímto jazykem nehovořím – hlavně naučit se správně vyslovovat ,ř‘ mi trvalo, ale čeština je velice krásný jazyk. Pro mě je Rusalka příběhem o lásce, kdy Rusalka se vzdá všeho, aby svou vytouženou lásku prožila. To je velice lidské a v tomto smyslu této opeře rozumím a chápu ji.“