Operní panorama Heleny Havlíkové (242)

Jak prostopášníka nezdolala ani průtrž mračen. - Káhirská husa zpívala ve zrekonstruovaném železničním depu.

 

Jak prostopášníka nepotrestala ani průtrž mračen
Opera uprostřed lesoparku Divoké Šárky v Praze patří k začátku září už od roku 2005. Letos
byl na programu Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta.

Před patnácti lety takto Jana Divišová a Renée Nachtigallová obnovily uvádění divadelních
představení v šáreckém údolí, kde ovšem na místě nynějšího palouku a lesa nad Čertovým
mlýnem naši předkové, basista Národního divadla Emil Pollert a podnikatel Antonín Fencl,
zbudovali v roce 1913 přírodní amfiteátr. Velkorysý – pro deset tisíc sedících diváků a osm
tisíc míst k stání. Provoz po přerušení během první světové války ale udrželi jen do roku
1922.

Ukázalo se, že zpočátku bláznivý nápad uvádět operu – zdarma – v zarostlém údolí se uchytil.
Zájem bývá obrovský – na představení přišlo i sedmnáct tisíc diváků. To je sedmnáctkrát
vyprodané Národní divadlo. Je zřejmé, že sem chodí i lidé, kteří by do divadla na operu nešli
– rodiny s kočárky i cupitajícími mrňaty vedle těch věkovitých o holích. Pro mnohé to je už
pravidelný výlet. Ty zkušené lze poznat podle výbavy – mají deky, karimatky, polystyrenové
kostky, stoličky, protože vědí, že budou sedět na zemi mezi kořeny na strmém svahu mezi
stromy. Letos se však ukázala jako nejdůležitější výbava pořádná pláštěnka.

Dosud měli organizátoři štěstí a zatím nikdy nepršelo. A to Jana Divišová a Renée
Nachtigallová pokoušely počasí rozlícenými vodními živly při uvádění Rusalky nebo se
rouhaly čertem, ale tím dvořákovsky českým. Rouhání prostopášníka Giovanniho se ale
někdo tam nahoře rozhodl potrestat. Už když se Giovanni vysmíval Komturovi a v souboji ho
zabil, strhla se na chvíli taková průtrž mračen, že představení bylo na chvíli přerušeno. A
když v závěru prvního jednání svůdník a vrah Giovanni vzpurně vzýval svobodu, lilo doslova
jako z konve. Bylo obdivuhodné, jak všichni účinkující i tak zpívali a hráli s plným nasazením
– početný sbor, tanečníci, děti i kapela na Giovanniho večírku a s nimi takoví sólisté, jako
Jana Sibera v roli Donny Anny, Ester Pavlů coby Elvíra, Lenka Máčiková jako Zerlina
nebo Aleš Briscein v roli Ottavia a Martin Bárta jako Giovanni. Luděk Vele se sice coby
Leporello snažil krýt stoličkou, Aleš Briscein se pokusil využít škrabošku jako deštník a
Pavel Švingr zakrýval díru v prasklých kalhotách. Zcela marně. Během finále prvního dějství
na nich nebyla nit suchá. Diváci na tom nebyli o mnoho lépe. Tradičně vtipně zpracovaný
program v podobě obličejové masky, která se v předchozích letech dala použít místo stínítka
před sluncem, jako deštník nefungoval. Jedině Orchestr Národního divadla s dirigentem
Janem Chalupeckým byl krytý střechou na zbudovaném pódiu.

Přístupová cesta se proměnila v rozbahněný divoký potok a obloha nad údolím definitivně
potemněla. Protože bylo zřejmé, že lijavec hned tak neskončí, organizátoři rozumně
představení ukončili. Nikdo nebrblal a lidé nadšeně tleskali. Atmosféru vzájemné vstřícnosti
vystihuje i moment, kdy si Luděk Vele, který patřil k těm několika málo lidem s povolením
zajet autem až k „divadlu“, v tom slejváku cestou zpět všiml zcela promočené postižené dívky a nabídl jí odvoz. I když se tentokrát Don Giovanni v Šárce nedohrál, bylo zřejmé, že
prostopášníka průtrž mračen vlastně nepotrestala.

V údolí Divoké Šárky se dosud uváděly pouze české opery. I když si Mozartova Dona
Giovanniho také rádi přisvojujeme, protože ho Mozart zkomponoval na objednávku pro
Stavovské divadlo a sám zde také dirigoval premiéru, jde o operu v italštině. Rozumím, že se
sólisté kvůli jednomu představení nebudou přeučovat nazpívané italské party. Organizátoři
poskytli na webu český překlad a rozdávali podrobný obsah. A jak je pro inscenace v Šárce
typické, režisérky Jana Divišová a Renée Nachtigallová se snaží rozehrát příběh tak, aby bylo
stále na co se dívat a zároveň aby byl děj už z aranžmá a herecké akce co nejsrozumitelnější.
Přesto jsem přesvědčená, že tradici v Šárce „sluší“ české opery. Hrála se tu už několikrát
Prodaná nevěsta, Rusalka, Jakobín, také Dvě vdovy, Hubička, Dalibor, Čert a Káča. V roce
2010 dokonce Libuše – závěrečné proroctví v podání Evy Urbanové mělo takovou sílu, že si
diváci i po třech hodinách nepohodlného sezení a padajícího chladného soumraku u tohoto
tableau, v divadle mnohými považovaného za nudné, vytleskali opakování. I když hudební
provedení v daných podmínkách nebylo (a objektivně ani nemůže být) dokonalé, právě tato
Libuše umocněná přírodou a celkovou atmosférou spřízněnosti pro mě byla dosud největším
zážitkem z této opery.
Věřím, že jednou najde Opera v Šárce odvahu uvést Leoše Janáčka, vždyť Liška Bystrouška
by se sem tolik hodila.

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Dirigent Jan Chalupecký, režie Jana Divišová a Renée Nachtigallová, kostýmy Josef Jelínek,
choreografie Kateřina Dedková, sbormistr Pavel Vaněk.
Osoby a obsazení: Don Giovanni – Martin Bárta, Komtur – Pavel Vančura, Donna Anna –
Jana Sibera, Don Ottavio – Aleš Briscein, Donna Elvíra – Ester Pavlů, Leporello – Luděk
Vele, Masetto – Pavel Švingr, Zerlina – Lenka Máčiková.
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla v Praze.
Originální hudební divadlo Praha, Opera v Šárce, neděle 1. září 2019 ve 14:00 hodin.

 

Káhirská husa zpívala ve zrekonstruovaném železničním depu
Jednou z možností, jak si dnes rozšiřovat operní obzory bez nutnosti cestování nebo kupování
DVD, jsou záznamy představení na internetu. Užitečným zdrojem aktuálních produkcí a
skvělou možností je už několik let portál OperaVision. Provozuje ho sdružení evropských
operních souborů a festivalů Opera Europa jako platformu pro jejich prezentaci, výměnu
zkušeností, spolupráci i politický lobbing. Má přes dvě stě členů ze čtyřiceti čtyř zemí, včetně
čtyř našich operních souborů (Praha, Brno, Ostrava a Opava). Opera Europa provozuje také
velmi užitečný portál Opera Base s údaji o inscenacích z celého světa. Dá se vyhledávat podle
zemí, titulů, umělců, samozřejmě podle dat. Jsou tu i zajímavé statistiky nejčastěji hraných
skladatelů, oper a mnoho dalších informací.

Na portálu OperaVision se střídá ke streamu – zdarma – kolem patnácti produkcí. Většinou
jsou opatřeny titulky a k dispozici bývá i strojový překlad do 114 jazyků včetně češtiny.
Z našich divadel se loni zapojilo Brno Liškou Bystrouškou, zahajovacím představením
festivalu Janáček Brno, a pražské Národní divadlo Libuší. Na podzim k nim teď přibude
Acherův Sternenhoch z Nové scény a Jenůfa z brněnské Janáčkovy opery.

Z produkce Maďarské státní opery mě zaujala jejich inscenace dvou Mozartových
nedokončených oper – L’Oca del Kairo (Káhirská husa) a Lo sposo deluso (Oklamaný
ženich).
Jsou to, resp. měly to být typické italské buffy, které Mozart zamýšlel v roce 1784 pro italský
operní soubor, když s úspěchem působil ve Vídni. To už měl za sebou mnichovský úspěch
s Idomeneem a vídeňský s Únosem ze serailu. Hlavním důvodem, proč je nedokončil, byla
nejspíš jeho nespokojenost s librety – a zahájení práce na Figarově svatbě. Z Káhirské husy se
zachovalo pouze sedm z deseti čísel prvního dějství, několik recitativů (45 minut hudby) a
z Oklamaného ženicha jen pět hudebních čísel (20 minut hudby). Za Mozartova života
uvedeny nebyly, pak se objevovaly v různých adaptacích (Oklamaný ženich je tak svým
způsobem další „pražská“ opera, protože vdova Constanze hudbu zařadila na debutový
koncert Franze Xaviera Mozarta ve Stavovském divadle v roce 1797).

Propojení těchto dvou fragmentů se ovšem do značné míry nabízí – v roce 1991 je
zkombinovala Opera North a v roce 2006 Camerata Salzburg na Salcburském festivalu. Nyní
si v Maďarské státní opeře uskutečnil svůj pětadvacetiletý sen její generální ředitel
Szilveszter Ókovács. V nastudování dirigenta Pála Németha a režiséra Attily Toronyköyho
vznikla svižná vtipná inscenace do nového prostoru Eiffelových uměleckých studií. Můžeme
Maďarské státní opeře závidět, že letos na jaře získala zrekonstruované prostory obrovského
komplexu vlakového depa z konce 19. století na ploše téměř sedmi hektarů a získala tak nejen
další, Bánffyho scénu pro 400 diváků (vedle výstavné novorenesanční budovy Opery pro
1200 diváků se skvělou akustikou a Erkelova divadla s kapacitou hlediště 1800 míst), ale i
zkušebny, dílny, skladovací prostory, nahrávací studio.

Děj inscenace vychází z Káhirské husy. Aplikuje schémata a typy komedie dell’arte, jak je
známe například i z Rossiniho nebo Donizettiho oper (Lazebník sevillský, Don Pasquale a
další). Starý, lakomý a chudý markýz si chce vzít mladou schovanku bohatého, také starého
hraběte. A naopak by mu rád vnutil svou schovanku. Dívky pochopitelně o takové směšné
staříky nestojí, mají své ctitele, kteří se také snaží zvrátit rozhodnutí poručníků. V situacích
plných intrik a zvratů s pomocí služebnictva mladé páry dosáhnou svého a opera končí
šťastnými svatbami.

Režisér Attila Toronyköy ve svém inscenačním konceptu využil idiomu, který kromě názvu
stojí v základu klíčové zápletky opery. Vychází z italského úsloví, že se něco stane, až když
káhirská husa svým zpěvem spustí z nebe déšť peněz. To odpovídá našemu – až naprší a
uschne. V živě rozehrané inscenaci se objevuje celý houf vycpaných hus. Jednu z nich si na
sebe nakonec navleče i moudřejší ze staříků, z výšky rozhodí peníze, takže podmínka, že
jeden z mladíků si může vzít svou milovanou, je splněna. Zadní prospekt tvoří velký, z kostek
složený Mozartův portrét, škoda, že tak vážný. V průběhu inscenace ho sólisté a sbor skládají
a rozkládají, stavějí z něj další dekorace. Některé části portrétu však chybějí, jako chybějí
hudební čísla těchto oper. Jinak inscenátoři ponechali dle kostýmů dobové ukotvení v rokoku
a spíše jen tak nahodile vnesli do situací prvky současnosti: Jedna z dívek ovládá karate, ke
stavbě únikového mostu pro mladé páry si rokokové služebnictvo navlékne reflexní vesty a
přilby, ztracené klíče hledají sluhové detektorem kovů. Obsazení je čistě maďarské, hraje
Orchestr Maďarské státní opery na současné nástroje. Dozajista si lze představit
propracovanější a vytříbenější hudební interpretaci. I tak však záznam stojí za zhlédnutí. Na
OperaVision je k dispozici do 20. prosince letošního roku.

Hodnocení autorky recenze 70 %

Wolfgang Amadeus Mozart: L’oca del Cairo, ossio Lo sposo deluso
Koncepce Attila Toronykőy a Szilveszter Ókovács, úprava hudby a hudební nastudování Pál
Németh, režie Attila Toronykőy, scéna a kostýmy Katalin Juhász, sbormistr Gábor Csiki,
dramaturgie Judit Kenesey.
Osoby a obsazení: Don Pippo – István Kovács, Celidora – Anikó Bakonyi, Calandrino –
Gergely Biri, Lionetto – János Szerekován, Lavina – Zita Váradi, Biondello – Péter Balczó,
Auretta – Bori Keszei, Chichibio – Máté Fülep.
Maďarská státní opera, záznam představení na portálu OperaVision od 21. června 2019.