Operní panorama Heleny Havlíkové (244)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Operní nominace v ženské kategorii
Finálové nominace budu prezentovat v abecedním pořadí, protože o laureátech se bude rozhodovat až 5. října. V ženské finálové operní kategorii je nominovaná sopranistka Kateřina Kněžíková za snovou titulní Juliettu Bohuslava Martinů v ostravské inscenaci Národního divadla moravskoslezského. Podle zdůvodnění poroty „vdechla postavě Julietty fantazijně snovou polohu, kterou ve scénách vášnivých mileneckých hádek podpořila dynamickým herectvím. Není to hravá subreta, která lehkovážně přechází z jednoho vztahu k druhému, ale plnokrevná žena, jež o svého milovaného muže bojuje do poslední chvíle, třebaže nezvítězí. Prokázala, že objevný přístup k této roli může mít ve výkladu fantastických představ mnoho poloh a interpretačních přístupů.“

Další nominantkou je mezzosopranistka Štěpánka Pučálková za roli láskou a povinností zmítané Charlotty v nastudování Massenetova Werthera pražským Národním divadlem. Dle poroty „mezzosopranistku Štěpánku Pučálkovou můžeme vídat především v jejím angažmá v Semperově opeře v Drážďanech a na dalších zahraničních scénách. V roli Charlotty v pražském Národním divadle vytvořila přesvědčivý portrét ženy stojící mezi dvěma muži – manželem, k němuž ji poutá povinnost, a Wertherem, k němuž je přitahována svým srdcem. Její úsporné, ale o to přesvědčivější herectví vyniklo zejména na jednoduché scéně Wolfganga Gussmanna a vyvrcholilo v závěru opery, kdy Charlotta spěchá za raněným a umírajícím Wertherem. Po pěvecké stránce part Charlotty přináší Štěpánce Pučálkové širokou paletu výrazových prostředků – od lyrických až po dramatické. Tato role ji potkala v pravý čas.“

Štěpánka Pučálková (foto © Petra Odrazilová)

Třetí finálovou adeptkou na Cenu Thálie je Petra Šimková Alvarez za dramatickou Elektru v plzeňské inscenaci Mozartova Idomenea. Porota k tomu uvádí, že „Petra Šimková Alvarez vytvořila ve zřídka uváděné Mozartově opeře Idomeneo strhující portrét Agamemnonovy dcery Elektry. Pro roli má dostatečně dramatický hlas, ale i nezbytnou pěveckou techniku k zvládnutí náročných koloratur. Pod režijním vedením Arily Siegert je její Elektra zprvu nenápadná žena, jíž se nedaří získat prince Idamanta, nicméně i z jejích němých scén divák cítí její touhy a cíle. Vše vrcholí v závěru opery, kdy Idamantes získává vytouženou Ilii a vstupuje na královský trůn. Poražená Elektra v dramatické árii končí svůj život a následuje bratra Oresta do podsvětí. A závěrečná árie, v níž zoufalá Elektra v dramatické árii končí svůj život, přináší Petře Šimkové Alvarez příležitost, aby na sebe strhla pozornost a přispěla k vrcholu celé inscenace.“

Petra Alvarez Šimková – W. A. Mozart: Idomeneo – DJKT Plzeň 2019 (foto Martina Root)

Do tzv. širší nominace se z libereckého nastudování Verdiho Trubadúra dostaly hned dva výkony – Miroslava Časarová jako Leonora a Kateřina Jalovcová za Azucenu. Jejich nominace porota zdůvodňuje: „V roli Leonory Miroslava Časarová působivě gradovala výraz a využívala celou dynamickou šíři, kterou Verdi tuto postavu obdařil. Od lyrických scén po dramatické vrcholy roli uchopila s velkým porozuměním pro styl. Pozitivní dojem umocnila příjemná barva hlasu a plastická herecká kreace. Altová role Azuceny s dramatičností Verdiho hudby plně vyhovuje temnému hlasu Kateřiny Jalovcové. Vytvořila v ní postavu gradujících vášní a citů, které dosahují v belcantové melodice svého naplnění. Svým výkonem dokázala oslovit publikum a přispěla tak k úspěchu celé inscenace.“ 

„Bodovala“ také plzeňská opera: Jana Foff Tetourová za Donnu Isabellu v Nevěstě messinské Zdeňka Fibicha a za Ofélii v Thomasově Hamletovi Doubravka Svobodová, mimořádný talent v nejmladší pěvecké generaci. Podle poroty: „Kněžna Isabella Jany Foff Tetourové nebyla starou šlechtičnou, odevzdanou osudu. Ztvárnila ji jako rezolutní i laskavou a něžnou milující matku, která věří, že se jednou její synové usmíří. Deklamativní styl Fibichovy hudby ji nevedl k patetickému výrazu – vytvořila uvěřitelnou ženu, která podřídila život svým dětem. Exkluzivní roli českých mezzosopranistek zpívá bohatým, barevným, mladistvým a nosným témbrem s dokonalou srozumitelností slov i emocí. Doubravka Součková stojí teprve na začátku své slibné kariéry. O to více překvapila svým ztvárněním Ofélie v romantické opeře Ambroise Thomase Hamlet. Pro náročný part má dostatečně znělý hlas a ve velké árii šílené Ofélie zvládla nejen obtížné koloratury, ale roli vygradovala i herecky.“

V desítce je dále Vanda Šípová za Helgu v opeře Ivana Achera Sternenhoch v pražském Národním divadle: „Vanda Šípová měla svým komplexním výkonem zásadní podíl na výsledné inscenační podobě opery Ivana Achera Sternenhoch podle dekadentní grotesky Ladislava Klímy. Její koloraturní soprán se andělsky třepotal, pateticky vznášel i ďábelsky kvílel pro vyjádření exaltované Helgy v oscilaci mezi temným a zároveň omamně přitažlivým netvorem, mezi velebnou bohyní a obscénní děvkou, chladnokrevnou brutální vražedkyní vlastního dítěte a výsměšnou mrtvolou.“ 

Do desítky nominovaných se dostala také Barbora Řeřichová za olomouckou Fiordiligi v Mozartově opeře Così fan tutte: „Největší náročnost role Mozartovy Fiordiligi spočívá v nutnosti vést hlas v rozsáhlých plochách pěveckých čísel. Barbora Řeřichová jí dostála se svěžestí a citlivými dynamickými odstíny. Zároveň naplnila požadavky režie, která však přemírou pohybových akcí často odváděla pozornost od možnosti vychutnat si krásu hudby.“ 

Last but not least v pořadí podle abecedy širší nominace uzavírá Kristýna Vylíčilová v Ariadně se skvělým propojením stylové interpretace Monteverdiho a soudobých skladatelů Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka v jejich adaptaci Ariadny: „Kristýna Vylíčilová si poradila skvěle nejen s Monteverdiho rozsáhlým Lamentem, které bylo skutečně jímavým nářkem nad ztracenou láskou, bolestnými výčitkami a odhodláním ukončit život, ale i se stylem barokního minimalismu, ve kterém Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík dotvořili tuto dochovanou část opery Ariadna.“

Operní nominace v mužské kategorii
Začnu opět finálovými nominacemi v abecedním pořadí: tenorista Ondřej Koplík se profiluje v náročném oboru belcanta, jak předvedl v liberecké inscenaci Rossiniho Popelky. Podle zdůvodnění poroty „Ondřej Koplík vytvořil postavu Dona Ramira jako dynamického, velkoryse a pozitivně smýšlejícího šlechtice i jako zamilovaného mladíka – do té míry inteligentního, že si je vědom svého cíle. Nadsázku s přestrojením vykreslil s potřebnou mírou vkusu i grotesky. Podal vskutku rossiniovský pěvecký výkon: bravurními koloraturami, perfektní srozumitelností slova a pravým italským briem se v tomto oboru řadí po bok prvořadých pěvců.“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat