Operní panorama Heleny Havlíkové (246)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Režiséři se scénografem Jakubem Kopeckým umístili inscenaci do jediného základního prostoru, v němž bohatě nařasené opony ze tří stran vymezují jeviště ze strany divadelního zákulisí s klubem, snad o přestávce představení Dona Giovanniho v dnešní současnosti, jak lze dovodit z kostýmů Simony Rybákové, ale i plechovek, ze kterých společnost popíjí. Pohybuje se tu pestrá směsice herců v kostýmech nejen okázale rokokových z Donna Giovanniho s parukami zdobenými ptactvem i loděmi, ale nejspíš i z jiných kusů, jež se ten večer hrají v úborech s motivy paroží. V zákulisí jsou ještě hráči orchestru ve fracích, kulisáci, strojníci a další technický personál divadla, odskočili si sem také baleťáci z tréninku a pronikli sem nejspíš i diváci ve velké večerní. Z jaké „komedie“ se tu ocitli protagonisté díla, Hoffmann v ležérním cihlovém saku a kalhotách, triku a teniskách a Nicklausse v baloňáku, barevně korespondujícím s Hoffmannovým oblečením, kostkovaných kalhotách a dnes trendy trpaslíkovské čepici se svěšenou špičkou, zůstalo vlastně nejasné.

J. Offenbach: Hoffmannovy povídky – Národní divadlo Brno 2019 (zdroj NDB)

Na jeviště tohoto divadla na divadle, kde nechybí herecký divadelní stolek se zrcadlem, u něhož se Stella líčí na svůj výstup v roli Mozartovy Donny Anny, jsou nasouvané dekorace pro jednotlivá dějství, při kterých si inscenátoři pohráli s různými dimenzemi velikostí použitých dekorací. Prolog a epilog, při němž společnost čeká na primadonu Stellu, „zabydluje“ strohý stůl s židlí, o nějž pod dlouhou zářivkou opírá hlavu Hoffmann, zatímco v pozadí vidíme obří mnohametrovou „kupoli“ krinolíny z kostýmu Donny Anny. Pro dějství u vynálezce Spalanzaniho najede na scénu prosklený box s otočným „exponátem“ Olympie uvnitř a harfa. Prostředí Antonie charakterizuje maketa rozpůleného zmenšeného měšťanského domečku se čtyřmi pokojíčky a schodištěm jako holčičí hračka (dokonce se kouří z komínku na střeše) a ovocného stromku. V benátské části na jeviště vjede gondola s fialově vypolstrovaným budoárem a pouliční lampa, balet a sbor drží v ruce makety holubů, jimiž poněkud překvapivě utlučou k smrti Schlemila (místo toho, aby ho probodl Hoffmann).

Sjednocením prostoru koncipovaného jako zákulisí, ve kterém se už na začátku objeví všechny postavy Offenbachovy opery, mohl být pro Hoffmannovy povídky dobrý základ, protože tahle část divadla je blízká jejich syžetu magičností na hranici reality a iluze, jakou je divadelní představení. Inscenace je také díky světelnému designu výtvarně efektní, takže na fotkách vypadá dobře.

Jenže toto výstižné sjednocující výtvarné východisko Skutři s choreografem Janem Kodetem roztříštili do kaleidoskopu neustálého víření panoptika postav, které se v dějství Olympie svíjejí v trhavých pohybech intenzivněji než sama loutka, dělají „křoví“ kolem Antonie podle pokynů Miracla, a pohupují se v rytmu barkaroly, aby jako siluety navodili atmosféru benátského dějství. Ve všem tom neustálém hemžení s hojným zapojováním sboru a tanečníků se vlastně „utopily“ klíčové okamžiky a tím i důvody Hoffmannových milostných havárií a jeho střety s Lindorfem v jeho různých podobách podivného obchodníka s optikou Coppélia, démonického lékaře Miracla a pasáka Dapertutta. Inscenace tak postrádala pregnantnější vyjádření „ďábelských“ úkladů vůči Hoffmannovi, vytratily se důležité momenty rozbití brýlí mámení nebo zcizení obrazu/duše v zrcadle a tím i podstatná zápletka celé opery. Jako by tím vším pobíháním chtěli inscenátoři zakrýt, že vlastně nevědí, o čem Hoffmannovy povídky hrát, než se dokodrcají k onomu překvapivému šťastnému konci.

J. Offenbach: Hoffmannovy povídky – Národní divadlo Brno 2019 (zdroj NDB)

Hoffmannovy povídky rozhodně nepatří ke snadným operám také svými nároky na pěvecké obsazení s mimořádně rozsáhlým tenorovým partem titulní role, basovou čtyřrolí a trojicí sopránových rolí různých oborů – koloraturního, lyrického a mladodramatického.

Luciano Mastro má znělý tenor a díky zvládnuté pěvecké technice dostatečný hlasový fond i výdrž na délkou i rozsahem tak náročnou „vražednou“ roli, jakou je básník Hoffmann. Prošel jí jako rozervaný bohém posedlý osudovými ženami. Z agresivních erupcí energie upadá do depresí, z bujaré rozjařenosti do sklíčeného smutku, z bezhlavé zamilovanosti do ochromené stísněnosti.

Hoffmannovým protihráčem je Lindorf, dvorní rada, který v Hoffmannových příbězích dostává podobu podivného obchodníka s optickými přístroji Coppélia coby dodavatele součástek pro pohyblivou loutku, lékaře Miracla, který však nabádá svou pacientku Antonii k sebevraždě, a pasáka Dapertutta, sběratele lidských obrazů a stínů. Lze si představit, že noblesní měšťan v elegantním smokingu s motýlkem, jak Lindorfa inscenátoři stylizovali, může posílit napětí mezi jednáním démona a uhlazeným zjevem. Ondrej Mráz ale zredukoval svou čtyřroli na seladona, který sice ve chvíli, kdy zjistí, že ho Spalanzani podvedl, ze vzteku kácí židle, ale nepřesáhne letoru intrikána bez tajuplnosti básníkova přízračného rivala. Mráz, který si z basových rolí typu Vodníka, Sarastra nebo Dulcamary sice tu a tam odskočí do barytonového oboru (Čajkovského Oněgin), však při premiéře v partu s barytonovou polohou postrádal jistotu výšek.

Velké výkladové možnosti skýtá inscenátorům postava Nicklausse v jeho složitém vztahu k Hoffmannovi i tím, že ho Offenbach obsadil jako kalhotkovou roli mezzosopranistkou. Lze ho pojímat jako Hoffmannova kumpána, strážného anděla jeho milostných eskapád nebo uhlazeného průvodce. Vzhledem k tomu, že ho Offenbach v prologu a epilogu sdružil s postavou Múzy, můžeme ho chápat také jako Hoffmannův až nebeský inspirační zdroj, ale i jako žárlivého ctitele zamilovaného do Hoffmanna, který číhá na svou příležitost, kdy ženami zklamaný Hoffmann vezme konečně zavděk jím. Skutři Nicklausse pojali jako výrostka, což kultivovaná Markéta Cukrová díky své pěvecké i herecké tvárnosti a flexibilitě poslušně dodržela. V samém závěru, kdy se Hoffmann vrátí do své výchozí zhroucené polohy u stolu, však režiséři nechají Nicklausse odhalit pod baloňákem vršek třpytivé róby, stejné, v níž je oblečená Stella. Toto propojení Nicklausse alias Múzy se Stellou však nedává příliš smysl – jakkoli Stella Hoffmannovi přeje nové lásky, rozhodně není žádná Hoffmannova věrná spasitelka, když bohorovně odchází zavěšená do Lindorfa. Andrea Široká, která dostala díky zvolené verzi partitury jako Stella i pěveckou příležitost, jí využila pro vystižení přitažlivosti krásné atraktivní operní divy.

J. Offenbach: Hoffmannovy povídky – Národní divadlo Brno 2019 (zdroj NDB)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na