Operní panorama Heleny Havlíkové (247)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Přes všechny tolikrát osvědčené postupy se ale Ščedrin nevyvaroval zdlouhavosti jednotlivých epizod, které postrádaly vnitřní gradaci a pointy, chyběla větší svižnost dialogů, banality jsou zhudebňovány stejně „významně“ jako podstatné momenty.

Petr Sokolov, Daria Rositskaya – R. Ščedrin: Lolita – Státní opera / Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

A to německý dirigent ruského původu Sergey Neller (*1983), sám také autor několika oper, suverénně prokázal, že je se Ščedrinovou partiturou dokonale obeznámený. S přehledem a skvělou „čitelností“ gest vedl sólisty, Orchestr Státní opery i basovou sekci Sboru Státní opery (sbormistr Adolf Melichar) a dívčí část Kühnova dětského sboru, kterou připravil Petr Louženský. Podařilo se mu především vyvážit sólisty a orchestr v mnoha barevných odstínech instrumentace a dosáhnout přitom velkých kontrastů v dynamice a v charakteru zvukových ploch od mefistofelsky zlověstných po andělsky nebeské.

Ve výsledku režijní a scénografické řešení i výkony sólistů i sborů Ščedrinově opeře pomohly a hudební rozvláčnost činily snesitelnější (opeře by prospělo ještě větší krácení).  Slovenská režisérka a performerka Sláva Daubnerová (narozena 1980, v Národním divadle už režírovala Šostakovičovy opery Orango & Antiformalistický jarmark, Gounodovu operu Romeo a Julie a Janáčkovy Výlety páně Broučkovy) a slovenský scénograf Boris Kudlička (narozen 1972, v ND realizoval scény pro Prodanou nevěstu, Salome, Elektru, Normu, Lásku ke třem pomerančům) s kostýmní výtvarnicí Nataliou Kitamikado Lolitu pojali jako svého druhu rekonstrukci cesty Humberta a Lolity americkým středozápadem padesátých let – ve stylu filmových road movies.

Scénografické řešení včetně světelného designu Daniela Tesaře určitě patří ke kladům inscenace. Základní prvky „cesty“ Boris Kudlička umístil na točnu, jejíž pohyb sleduje podstatné milníky pouti. Rozkrývá interiér řadového domku střední třídy s koupelnou, halou, kuchyní a zahradou, kde se Humbert osudově ubytuje u Charlotte, jejíž dcera v něm roznítí jeho sexuální touhu po nymfičkách. A Charlotte mu poslouží jen jako náhradní sexuální objekt (aby se vzrušil, musí ji svázat hadicí, kterou kropí zahrádku a navléknout jí na nohu Lolitinu bílou podkolenku) a současně „krytí“ jeho zvráceného zájmu o Lolitu.

R. Ščedrin: Lolita – Státní opera / Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Na točně je i typický americký bourák 50. a 60. let. Nejdřív slouží jako auto, ve kterém Lolita odjíždí na dětský tábor, pak ilustruje okolnosti smrti Charlotte, v tu chvíli už Humbertovy manželky: když se z Humbertova tajného deníku i videa dozvěděla, proč si ji vlastně vzal, rozrušená vyběhne na ulici, kde ji srazí auto.

Bourák se na konci první části inscenace efektně „vznese“ do provaziště a točnu zaplní počmáraná telefonní budka, benzínový stojan, blikající semafor, reklamní poutač motelu a hlavně obytný přívěs, ve kterém se trmácejí Humbert s Lolitou a do jehož útrob mají diváci možnost nahlížet včetně postele jako „místa činu“.

Scénografické řešení a kostýmy dle tehdejší módy otevřely Slávě Daubnerové cestu k filmově realistickému rozehrání situací v intencích románu. Lolita v její inscenaci začíná jako drzá holka, která Humberta vědomě eroticky provokuje svým vyzývavým chováním v kalhotkách s nohavičkou a košilí sotva pod zadek: zkouší si maminčiny rudé lodičky, „odstřeluje“ Humberta svou podkolenkou, pokládá mu nohy na stehna nebo si nechá jeho jazykem čistit smítko v oku. Daubnerová ji pak postupně proměňuje jako oběť Humbertovy zvrácené touhy (byť není běžné, že dvanáctiletá dívka přijde o panenství s klukem na táboře), která se marně snaží upozornit nevšímavé okolí, v jaké pasti se při soužití s pedofilem po smrti matky s hrozbou polepšovny dostala. Humbertovu zvrácenost Daubnerová posílila slídivou kamerou, na kterou si svou nymfičku obsedantně voyersky natáčí/dokumentuje (včetně menstruací zkrvavených kalhotek) a součástí scény jsou i výseče s promítáním nazoomovaných detailů. Tím ale stírá rozdíl mezi Humbertem a pornokrálem Quiltym, jehož perverze s přiznáním impotence je zde dovedena až do groteskního šklebu.

Režisérka ovšem byla postavena před onen neřešitelný problém, jak zvěrohodnit dvanáctiletou dívenku, když musí zpívat Ščedrinem napsaný vysoký sopránový part „andělského démona“, který žačka školou povinná prostě uzpívat nemůže. Nepatřičnost stylizace do dovádivé holčiny, která skáče dětského panáka, jakoby dětsky si pozpěvuje a zároveň Humberta eroticky provokuje a nakonec je to ona, kdo ho zkušeně přiměje k sexu, v režii Daubnerové tak ještě vynikla. A to ruská sopranistka Pelageya Kurennaya, která má se Ščedrinovými operami už několikerou zkušenost, byla herecky tvárná a vysoké tóny vyzpívala bez problémů. Pro mě byl obtížně přijatelný Ščedrinův nápad původně chlapecký sbor nahradit dívčím. Jak na začátku, kdy byl aranžovaný v provokativních pózách, vnášejících do inscenace poněkud upatlané erotické dusno a spíše obnažující problematičnost pedofilní podstaty příběhu, tak v závěru, kdy dívčí sbor andělsky zpívá modlitbu k Panně Marii ve Ščedrinově poněkud křečovité snaze Lolitu vyvinit – až s mariánskou apoteózou nanebevstoupení „panenské“ těhotné Lolity coby nevěsty v bílém.

R. Ščedrin: Lolita – Státní opera / Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Zajímavě byla podána postava Humberta, ztvárněná ruským barytonistou Petrem Sokolovem. Coby Humbert je ve všedním saku s rolákem obrýlený nenápadný muž, který ale ve skrytu soukromí odhazuje mimikry, za nimiž před veřejností skrývá svou zvrácenou posedlost – ale každý, kdo se objeví v jeho okolí, je vnímán jako nebezpečí a nepřítel.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na