Operní panorama Heleny Havlíkové (248)

Pochmurná zpráva o „posledních broučcích“. - Mimořádný tenorový talent Xabiera Anduagy. - L’Arpeggiata v uspořádaném Středozemí. - Inspirace na dny příští.
J. Jirásek: Broučci – DJKT Plzeň 2019 (foto Martina Root)

Pochmurná zpráva o „posledních broučcích“
Se sloganem „rodinné představení pro malé i velké diváky bez věkového omezení“ uvedlo plzeňské Divadlo J. K. Tyla 12. října 2019 ve Velkém divadle premiéru Broučků, opery, kterou si objednalo u hudebního skladatele Jana Jiráska. Jejího prvního provedení se ujali dirigent Jiří Štrunc a režisér Tomáš Ondřej Pilař, šéf souboru plzeňské opery.

Jan Jirásek si pro svou čtvrtou operu (zatím neuvedené zůstaly Pinocchio, O chlapci, který se nechtěl stát číslem a R.U.R.) zvolil jako námět knížku Jana Karafiáta Broučci; básnické libreto mu vytvořil Tomáš Jarkovský, dramaturg a scenárista Divadla Drak (od 1. ledna 2020 jmenován jeho ředitelem). „Tomáš Pilař mi dal na výběr ze čtyř námětů, z nichž Boučci mi byli nejsympatičtější. Život broučků je totiž úplně obyčejný, až postupem času se přirozeným vývojem dostávají k řešení závažných otázek,“ zdůvodňoval skladatel v rozhovoru před premiérou, proč se rozhodl pro Karafiátovu předlohu. (Bylo by zajímavé vědět, jaké byly ty ostatní tři náměty.) Práce na opeře Jarkovskému s Jiráskem trvala čtyři roky.

Broučci (1876) faráře reformované, resp. českobratrské evangelické církve a spisovatele Jana Karafiáta (1846–1929) česky vyšli ve stovce vydání s ilustracemi předních výtvarníků, byli přeloženi do mnoha jazyků, stali se námětem pro divadelní, filmové i hudební zpracování – k animovanému filmu Jiřího Trnky složil hudbu Václav Trojan, Otmar Mácha vytvořil v roce 1992 balet, o tři roky později pro Národní divadlo moravskoslezské napsal operu Ladislav Matějka. Vedle obliby však Broučci vyvolávali i kritiku, hlavně svým důrazem na bezmeznou poslušnost, například v mnohokrát opakované modlitbě boučků: „Ó náš milý Bože, / povstali jsme z lože /a pěkně Tě prosíme, / dejž, ať se Tě bojíme, / bojíme a posloucháme / a přitom Tě rádi máme.“

J. Jirásek: Broučci – DJKT Plzeň 2019 (foto Martina Root)

Napsat a inscenovat operu pro děti je ještě obtížnější než pro dospělé. Ve světě multimédií čím dál tím více. Dětské publikum je tím nejpřísnějším a zcela nesmlouvavým kritikem, které autor a divadlo může mít. To dobře ví právě v Plzni Lilka Ročáková, která už řadu let tak úspěšně uvádí v příhodném komorním prostoru Malé scény Nového divadla dramaturgicky dobře zvolené opery – jednak psané přímo pro děti, například Žvanivého slimejše Jiřího Pauera, Kocoura v botách Jiřího Temla, nebo adaptace „dospělých“ oper – Smetanovy Prodané nevěsty (Prodáváme nevěstu), Dvořákovy Rusalky (O Rusalce), Mozartovy Kouzelné flétny (Papageno v kouzelném lese). Systematicky se na malé diváky zaměřuje také ostravská opera se svým „dvorním“ skladatelem Pavlem Helebrandem. A opeře pro děti nejen jako diváky, ale i jako interprety se u nás už dvacet let věnuje Jiřina Marková ve své Dětské opeře, která vedle své stěžejní inscenace Brundibára Hanse Krásy uvedla například Rychlé šípy Evžena Zámečníka, Hry Jana F. Fišera, Brittenova Kominíčka, vtipné Miniopery Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka (Šípková Růženka, O dvanácti měsíčkách, Budulínek a Karkulka) nebo adaptaci Smetanovy Prodané nevěsty pod názvem (Vy)Prodaná nevěsta.

Broučci dnes už asi nejsou v obecném povědomí zakotveni tak jednoznačně jako do první půle minulého století. I když Karafiátův morální apel na víru v Boha, pokoru a poslušnost je stále potřebný a možná i naléhavější než v jeho době, způsob, který zvolili autor a inscenátoři pro jeho přetlumočení dnešní generaci, vyvolává řadu otázek. Od volby námětu přes způsob jeho libretního i kompozičního zpracování s rozsáhlým obsazením až po inscenační pojetí. A odpovědi nutně vyústí do tázání, kdo bude tou cílovou skupinou, kterou Jarkovského a Jiráskovo operní zpracování osloví, a čím.

J. Jirásek: Broučci – DJKT Plzeň 2019 (foto Martina Root)

Jarkovský a Jirásek sice zachovali většinu postav ze světa broučků, ale děj pochopitelně zredukovali do dvanácti stručných obrazů rozdělných přestávkou do dvou dějství: Opera začíná velebením jara a malý Brouček chce už nedočkavě letět, pokračuje oslavou světla s odletem dospělých broučků. Broučkovi je ale doma dlouhá chvíle, urazí Berušku a neposlušně se vydá do lesa, kde ho málem sežere pavouk. Na poslední chvíli ho zachrání Tatínek s Kmotříčkem a doma dostane pořádně vyhubováno. Zamiluje se do Verunky se sedmi tečkami na červených šatičkách, která sice neumí svítit lidem, ale dokáže předpovídat, kam se kdo po smrti dostane. Tahle otázka – Verunkou nezodpovězená otázka – Broučka trápí až do konce opery. Hlubokým zážitkem pro Broučka je při prvním letu pohled do kostela na modlící se lidi. Se smrtí tatínka dospěje (takže dětskou představitelku vystřídá tenorista), ožení se s Beruškou a mají spoustu – vzorných – dětí, smíří se se smrtí Janinky a celá Broučkova rodinka končí v nebíčku.

Tento příběh, rámovaný připomenutím některých okamžiků při vzpomínkách dospělého Broučka v závěru, je proložený rozsáhlými sbory a tanečními scénami s obrazy jara, svatojanské noci, vynášení Moreny, pohřbu i svatby nebo s apelem Budiž světlo – a samozřejmě modlitbami. Autoři tak koloběh střídání ročních období omezili na dvě s přesahem do třetího jara, zcela vypustili například vyprávění o nebezpečné žluně, kolem dětí na zámku, Broučkova zranění a léčení (nebezpečné situace nahradili scénou Broučka s pavoukem).

J. Jirásek: Broučci – DJKT Plzeň 2019 (foto Martina Root)

Třebaže Tomáš Jarkovský se zázemím zkušeností z jednoho z našich předních divadel pro děti patří ke zkušeným autorům, taková struktura díla se střídáním příběhu a jeho rozsáhlým komentováním a popisováním není pro vnímání úplně jednoduchá. Navíc některé verše klopýtají a nejsou ani při čtení rychle srozumitelné, natož při zpěvu během představení, kdy se s průběhem hudby nejde k textu vrátit. Například takto Maminka hubuje Broučka: „Ach, Broučku, co mi to jen děláš? / Vážně chceš mě mít na svědomí? / Až jednou z těch tvých vylomenin / mě šlak dozajista trefí, / pozdě, příliš pozdě budeš bycha honit.“ A Broučkovy obavy, že ho Beruška při námluvách odmítne, rozptyluje Janinka poněkud šroubovaně: „Neodmítne, věř mi, hochu, / mladé srdce, kdo zná trochu, / pak ví, po čem touží. / Rozum snad se někdy brání, / srdce je však k milování, / nerado se souží.“ A Janinka umírá se slovy: „Jak se cítí ten, kdo dokráčel / na konec svojí cesty? / Smířená jsem, bez bolesti. / Vděčná jsem Pánu, že mi přeje / klidnou chvíli rozloučení, než odejdu tam, odkud návratu není.“

Je zřejmé, že Jirásek je zkušený skladatel zocelený filmovou hudbou (k filmům Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa a Bathory, Kytice Františka A. Brabce) a dokáže hudebně navodit základní charakter situace, jak mu je skýtaly ony vložené obrazy jara, vzývání světla, svatojanské noci, Moreny, pohřbu nebo svatby. Hudebně tak zvolil Jirásek strukturu, která se blíží statické kantátě s posílenými sbory dospělých i dětí a zvukově předimenzovaným orchestrem. Pro poetiku pohádky a rodinný komorní charakter Broučků tak dílo dostalo příliš monumentální až patetický rozměr. Děj a poselství příběhu křesťanské víry a poslušnosti se ztrácí i v nepříliš zpěvné hudbě, navíc občas s nepřirozenou deklamací češtiny. Převládá posmutnělost, a to i ve scénách s oslavou jara, a strašidelnost, když Broučka chce sežrat pavouk, nebo při vynášení Moreny. Nejsou vyváženy laskavou (i když přísnou) atmosférou bezpečí rodiny a záblesky humoru či veselosti, radosti a optimismu (který je východiskem Karafiátovy víry). A ani tím, že hlavní role Broučka, Berušky a Verunky skladatel rozdělil mezi dětské sólisty, které podle vývoje příběhu v druhém dějství nahradí dospělí zpěváci. V Jiráskově zhudebnění sice tušeně probleskuje lidový základ a lze vzdáleně vysledovat koncept Špalíčku nebo Her o Marii. Bohuslav Martinů však zůstal ve způsobu, jak vyjádřit prostotu víry, „lidovost“ a upřímnost přijímání přirozeného koloběhu proměn přírody, života a smrti, nedostižným mistrem.

J. Jirásek: Broučci – DJKT Plzeň 2019 (foto Martina Root)

V režii inscenačního týmu Tomáše Ondřeje Pilaře malé diváky nejspíš zaujme množství lidí a dětí na scéně, protože tu vystupuje početný dětský sbor, posílený smíšený sbor, balet různých věkových skupin i dospělých a spousta sólistů. Podle Pilaře v inscenaci včetně orchestru vystupuje na 180 účinkujících! Vznikla skutečně výpravná operní inscenace s rychlými proměnami. Scénograf Petr Vítek zkombinoval pohádkovou atmosféru tylové opony, zvětšených rytin květin, domečku sluníčka sedmitečného, obřích sedmikrásek, naivistických obláčků, a realistické detaily – lucerničky, hrníčky na plotě, Broučkovu postýlku i tatínkovu smrtelnou postel. Hezké jsou kostýmy Dany Haklové v duchu odívání doby vzniku knížky s barevným odlišením světa broučků a sboru v „lidových“ kostýmech krémové barvy. Podstatná rekvizita – lucerničky – byly ale poněkud titěrné a málo výrazné.

Problematické je nahrazení symbolu dětských strachů a úzkosti z nebezpečí a ohrožení, jaký má u Karafiáta žluva, zlým pavoukem. Když pominu, že děti zásadně nesnášejí změny pohádky od podoby, v jaké ji znají („ale tak to tam přece není“), bylo těžké dovodit, že hemžící se sbor s černými šálami nad hlavami je pavouk (choreografie Martin Šinták).

Režisér Tomáš Ondřej Pilař v souladu s koncepcí opery zdůraznil filozofující rovinu Broučků. Práce s koordinací tolika účinkujících byla nejspíš tak náročná, že se na herecké vedení postav mohl soustředit méně. A v případě dětí větší uvolněnost a hravost projevu dozajista limitovaly obtížné party, kterým děti musely věnovat plnou pozornost. Celkově je inscenace, podobně jako dílo, zatěžkána velkolepostí patetického tableau.

Premiéru dirigoval Jiří Štrunc. Bylo zřejmé, že hlavně na souhře a přesnosti u tak rozsáhlého obsazení a na výraznějším výrazovém odlišení různých hudebních stylů a dokonalém usazení bude ještě třeba pracovat.

Sólisté, děti i dospělí, stejně jako sbory to neměli snadné – party jsou pěvecky značně náročné, dětští sólisté zpívali s mikroporty. Pokud inscenátoři doufali, že se diváci v příběhu budou snadno orientovat podle zpívaného libreta, pak bohužel srozumitelnost stylisticky složitého textu byla problematická nejen u sborů, ale i u sólistů. Všichni ale vystupovali s plným nasazením: dospělého poslušně chápavého Broučka ztvárnil Michal Bragagnolo, dospělou posmutnělou Berušku Zuzana Kopřivová, rozvážně přísného Tatínka Jiří Hájek, starostlivou Maminku Ivana Veberová, moudrou tetku Janinku Jana Foff Tetourová. Anna Flajšmanová byla vzorným Broučkem, Jana Štruncová ukřivděnou Beruškou a Viktorie Vítová alespoň trochu rozpustilou Verunkou. Všichni obstáli se ctí. Dětský pěvecký sbor DJKT připravila pečlivě Anna-Marie Lahodová, posílený operní sbor nastudovali Miriam Němcová a Jakub Zicha.

Podle režiséra Pilaře byla při nastudování Broučků „hlavním tématem právě rodina a ta vzácná možnost v jejím kruhu s pokorou přijímat vše, co čas přinese“. Připouštím, že jako babička nejsem tou úplně hlavní cílovou skupinou, na kterou inscenace nejspíš chtěla mířit. Jakkoli divadlo inzeruje inscenaci pro malé i velké diváky bez věkového omezení, s tříletými vnuky bych na Jiráskovy Broučky nešla, třebas opera trvá i s přestávkou necelé dvě hodiny. U toho šestiletého – váhám, jakkoli bylo zřejmé, že nastudování věnovali v Plzni velkou pozornost.

Hodnocení autorky recenze 60 %

Jan Jirásek: Broučci
Hudební nastudování Jiří Štrunc, režie Tomáš Ondřej Pilař, scéna Petr Vítek, kostýmy Dana Haklová, světelný design Zuzana Bottová, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistři Jakub Zicha a Miriam Němcová, choreografie Martin Šinták.

Osoby a obsazení: Brouček – Michal Bragagnolo / Tomáš Kořínek, Malý Brouček – Patricie Benešová / Anna Flajšmanová, Beruška – Zuzana Kopřivová / Radka Sehnoutková, Malá Beruška – Jana Štruncová / Tereza Sebránková, Maminka – Ivana Šaková / Ivana Veberová, Tatínek – Jiří Hájek / Jiří Kubík, Janinka – Jana Piorecká / Jana Foff Tetourová, Kmotřička – Ivana Klimentová / Monika Machovičová, Kmotříček / Farář – Jan Hnyk / Josef Kovačič, Verunek, dospělý – Vojtěch Jansa, Verunka – Anna Rohanová / Viktorie Vítová, Verunek – Lucie Balounová / Šimon Prokop.

Sbor a orchestr opery DJKT, Balet DJKT, Dětský sbor DJK, členové Baletní školy DJKT.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Velké divadlo, světová premiéra 12. října 2019 v 19:00 hodin.

Xabier Anduaga, Ahmad Hedar – Koncert z cyklu Nachtigall Artists 2019 (foto Petr Dyrc)

Mimořádný tenorový talent Xabiera Anduagy
Když jsem na konci července glosovala letošní ročník mezinárodní pěvecké soutěže Operalia, která se konala v Praze (na Opera Plus ZDE), s nadšením jsem psala o belcantu tenoristy Xabiera Anduagy, s nímž si v mužské kategorii vyzpíval první místo cavatinou zamilovaného Tonia z Donizettiho Dcery pluku s vyhlášenou sérií vysokých „c“. Své kvality potvrdil i na samostatném pražském vystoupení, které pohotově zařadila do série koncertů operních hvězd i talentů agentura Nachtigall Artists.

Operalii jsem sledovala od čtvrtfinále a Anduaga byl od začátku moje jasná volba. Tento tenorista není úplným začátečníkem, od svého mezinárodního debutu v roce 2016 se uplatnil především v Rossiniho a Donizettiho operách hlavně na italských scénách, v Pesaru, v Bergamu, čekají ho vystoupení v Hamburku, Pařížské národní opeře nebo v Dallasu v rolích Hraběte Almavivy nebo Dona Ramira.

Na pražském koncertě, byť pouze s klavírem, nezklamal. Zvolil si repertoár, který mu zejména po pěvecké stránce skvěle sedí. Začal čtyřmi Belliniho ariettami (Ma rendi pur contento, Vanne, o rosa fortunata, Vaga luna, che inargenti, Per pietà, bell’idol mio) a rozvinul v nich kantilénu vyrovnanou ve všech rejstřících a dynamice s krásnými přechody v její intenzitě. Svůj tenor měl pod naprostou intonační i dechovou kontrolou v takovém objemu, až zvuková kapacita sálu Novoměstské radnice nestačila. Plně se soustředil na vyjádření textu bez manýr, s výrazem spíše zdrženlivějším, střídmějším, umírněnějším. První část pak vyvrcholila procítěnou interpretací slavné Nemorinovy árie „Una furtiva lagrima“, kterou zpíval bez sentimentálního patosu a korunoval suverénní koloraturou.

Xabier Anduaga v Operalii získal také cenu za zarzuelu. Tento žánr španělské opery zařadil i do svého vystoupení a v áriích ze zarzuel Doña Francisquita Amadea Vivese a La taberna del puerto Pabla Sorozábala uplatnil i dramatičtější výraz. Svým baskickým srdcem umocnil dvě baskické písně. Skvělým partnerem mu byl klavírista Ahmad Hedar, z jehož hry bylo patrné, že je sám také zpěvák. Oba se na konci „odvázali“ ve slavných prskavkách – Larově ohnivé Granadě a v přídavcích – v Rossiniho brebentivém prestissimu La Danza ve stylu neapolské tarantely a v písni O Sole mio Eduarda di Capua. Posluchači ve zcela zaplněném sále dali bouřlivým potleskem najevo, že prožili báječný večer. A bylo skvělé, že budeme moci sledovat vývoj tohoto talentovaného tenoristy takto od začátku jeho kariéry.

Hodnocení autorky recenze 90 %

Xabier Anduaga – tenor, Ahmad Hedar – klavír.
Sál Novoměstské radnice, středa 9. října 2019.

L’Arpeggiata – FOK 2019 (foto Petr Dyrc)

L’Arpeggiata v uspořádaném Středozemí
FOK svůj letošní cyklus Staré hudby zahájil vystoupením souboru L’Arpeggiata s programem Mediterraneo / Středozemí.

Samostatná recenze na Opera Plus ZDE.

Hodnocení autorky recenze 70 %

L’Arpeggiata – Středomořské inspirace
Hudba z Itálie, Španělska, Řecka a Makedonie

L’Arpeggiata: Céline Scheen (soprán), Vincenzo Capezzuto (alt), Anna Dego (tanec), Doron David Sherwin (cink), Josep Duran (barokní kytara a theorba), Tobias Steinberger (bicí), Rodney Prada (viola da gamba, Francesco Turrisi (cembalo). Umělecká vedoucí Christina Pluhar.

FOK, Kostel sv. Šimona a Judy, 8. října 2019.

Rusalka, Luciano Maestro, Laura Teivane, zdroj NDM

Inspirace na dny příští

Antonín Dvořák: Rusalka
Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Radovan Lipus, scéna David Bazika, videoprojekce Otakar Mlčoch, kostýmy Ha Thanh Špetlíková, choreografie Jana Hanušová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková.

Osoby a obsazení: Rusalka – Veronika Holbová / Kateřina Kněžíková / Laura Teivāne, Vodník – Martin Gurbaľ / František Zahradníček / Jan Šťáva, Princ – Luciano Mastro / Richard Samek / Martin Šrejma, Ježibaba – Jana Sýkorová / Anna Thun, Cizí kněžna – Anna Nitrová / Lucie Silkenová / Zuzana Šveda, První lesní žínka – Markéta Böhmová / Tereza Štěpánková, Druhá lesní žínka – Michaela Kubištelová / Ivana Pavlů, Třetí lesní žínka – Stanislava Jirků / Anna Nitrová, Hajný – Jakub Kettner / David Nykl, Kuchtička – Ivana Ambrúsová / Denisa Bílá, Lovec – Jakub Kettner / Petr Urbánek, Malá Rusalka – Karolína Beňová / Tara Křemenová / Rebeka Melicharová / Kateřina Ryšková, Lesní žínky – Lucie Hubená, Eva Marie Kořená, Nikola Novotná, Bohdana Šindlerová.

Orchestr, sbor a balet Národního divadla moravskoslezského.

Národní divadlo moravskoslezské, Dvořákovo divadlo, premiéra čtvrtek 17. října 2019 v 18:30 hodin, 2. premiéra sobota 19. října 2019 v 18:30 hodin.

Zelenka Festival Praha – Drážďany
Pátek 18. října 2019, 10:00 až 18:00 hodin – knihovna muzikologického oddělení Ústavu dějin umění AV ČR Praha, Puškinovo náměstí 447/9, Praha 6.
ZELENKA CONFERENCE PRAGUE 2019

Pátek 18. října 2019, 18:45 až 19:15 hodin – Velkopřevorský palác, Kočárovna, Malá Strana.
O ZELENKOVĚ MŠI
Beseda se zakladatelem festivalu a dirigentem souboru Ensemble Inégal Adamem Viktorou o slavnostní mši Missa purificationis B:V:M: ZWV 16 a také o premiérovém uvedení Zelenkova offertoria Currite ad aras.

Pátek 18. října 2019, 19:30 hodin – Kostel Panny Marie pod řetězem, Lázeňská ul., Praha 1 – Malá Strana
JAN DISMAS ZELENKA: Missa purificationis Beatae Virginis Mariae ZWV 16; Currite ad aras ZWV 166 – světová premiéra

Dresdner Kammerchor a Ensemble Inégal, Adam Viktora – dirigent, Gabriela Eibenová – soprán / Martin Ptáček – alt / Virgil Hartinger – tenor / Mikhail Pashayev – bas.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat