Operní panorama Heleny Havlíkové (249)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Poněkud zavádějící je čarování Ježibaby, při němž promění Rusalku z víly v člověka. Nejprve se z provaziště spustí polorozpadlá chýše, nasvěcovaná blikajícím rudým světlem. Ale místo vaření lektvaru dle receptury s dračí krví, žlučí a teplým ptačím srdcem nechá Lipus vzápětí spustit otočné křeslo. Nejprve mohlo navozovat ordinaci ORL, když Ježibaba za Rusalčinu proměnu požaduje její hlas. Ukázalo se však, že půjde spíš o kadeřnictví: černé postavy v maskách, které Rusalku obstoupily, jí nevyoperovaly hlasivky, ale maketou velkých nůžek jí ustřihly dlouhé stříbřité vlasy do mikáda, převlékly ji z dlouhých modravých mušelinových šatů do (nepříliš slušivých) krátkých růžových šatiček a obuly do lodiček, na jejichž podpatcích se Rusalka učí neobratně chodit. (Dvořák si dle scénických poznámek Rusalku představoval v nuzných popelavých šatech s krásnými dlouhými zlatými vlasy.) Prince v poctivém mysliveckém oblečení s kuší v ruce takové křeslo „v lese“ nijak nevyvede z míry a podléhá Rusalčinu kouzlu. Vodník je na zámek dopravován propadlem do akvária, které je zasazené do vyvýšeniny v podobě části Měsíce.

Rusalka – Národní divadlo Moravskoslezské 2019 (zdroj facebook)

Inscenátoři do opery naroubovali i ekologický aspekt, když scénu a kostýmy ve třetím dějství s utrženým billboardem, špinavými a potrhanými šaty poznamenali devastací. Není z ní úniku, třebaže (nebo právě proto, že) na potemnělé scéně křiklavě září desítky ostře nasvícených zeleno-bílých piktogramů nouzových východů EXIT se šipkami na všechny strany. 

Z trojích alternací většiny hlavních rolí na premiéře zpívala Rusalku Veronika Holbová. Toto obsazení vzbuzovalo velká očekávání, protože se přece jen oborově vymyká jejím dosavadním rolím, jež má v Ostravě během deseti let za sebou: z těch velkých už vytvořila Rossiniho Rosinu v Lazebníku sevillském, Verdiho Violettu, Mílu v Janáčkově Osudu nebo Sestru Angeliku v Pucciniho Triptychu. A známe ji třeba i z pražského Národního divadla jako Jitku ve Smetanově Daliborovi. Její dobře posazený průrazný (ale příliš chvějivý) soprán se v první části opery odchyloval od měkce lyrických Rusalek, jak je máme naposlouchané zejména od Gabriely Beňačkové, Milady Šubrtové nebo Renée Fleming. Rusalka Veroniky Holbové nebyla něžná „snová“ vodní víla, ale energická dívka, která jde s rozhodností, až umanutostí, hluchá ke všem varováním, za svým cílem. A byla to pak druhá, dramatičtější část partu Rusalky (od „Ó marno“), v níž dala Holbová naplno průchod hněvu nad Princovou proradností, než dospěje ke smírnému odpuštění. 

Lipus věnoval hodně pozornosti postavě Vodníka. V rozhovoru před premiérou vysvětloval, že ho nahlédl prismatem tragédie otce, „který navzdory své nadpřirozené moci jen bezmocně přihlíží, jak jeho dcera mizí do pustošivé bolesti lidské lásky a zrady“. Martin Gurbaľ byl takovým milujícím tatínkem, který se snaží Rusalku zachránit před neštěstím, za něž od počátku považuje její milostné vzplanutí. Třebaže vládne zvučným basem, vícevrstevnatost této role neobohatil o hrozivější dramatičnost vůči světu lidí. Ochránkyní Rusalky byla svým způsobem i Ježibaba, která před ní otevřeně rozkrývá všechna rizika. Přitom černo-rudý kostým posunul tuto významnou postavu opery (nad jejímiž motivacemi režiséři ve svých inscenacích často dalekosáhle dumají) spíše do říše čertů než démonů, jak ji tam vedla při premiéře svým výkonem Jana Sýkorová, jejíž sytý mezzosoprán tentokrát neměl jindy obvyklou vyrovnanost. Pro trojici lesních žínek je klíčová sezpívanost hlasů, což se při premiérovém obsazení s kombinací Markéty Böhmové, Ivany Pavlů a Stanislavy Jirků tak docela nedařilo. Pozornost nemohla odvést ani trojice skotačivých žínek v banálně konvenční choreografii. 

Ve světě lidí tenorista Richard Samek se sametovou kantilénou (která se pohříchu láme na nejvyšších tónech) směřoval Prince k pojetí lehkomyslného floutka bez odpovědnosti za své chování. Cizí kněžna sopranistky Lucie Silkenové byla díky plnému sopránu vyzývavou suverénkou v korzetu a upnutých lurexových legínách. Kalhotkovou roli Kuchtíka v Ostravě „přiznali“ sopranistce a Ivana Ambrúsová jako Kuchtička-manažerka podpořila obraz bezohledně arogantní společnosti, stejně jako Jakub Kettner v roli Hajného. 

Ostravská opera nastudovala Rusalku s většinou trojím obsazením hlavních rolí. Určitě bude zajímavé sledovat, zda a nakolik se bude inscenační koncepce, jak ta Kleckerova hudební (druhým dirigentem je Adam Sedlický), tak Lipusova režijní, s různými interprety proměňovat.

Hodnocení autorky recenze 60 %

Antonín Dvořák: Rusalka

Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Radovan Lipus, scéna David Bazika, videoprojekce Otakar Mlčoch, kostýmy Ha Thanh Špetlíková, choreografie Jana Hanušová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková.

Osoby a obsazení (obsazení první premiéry vyznačeno kurzivou):
Rusalka –
Veronika Holbová / Kateřina Kněžíková / Laura Teivāne, Vodník – Martin Gurbaľ / František Zahradníček / Jan Šťáva, Princ – Luciano Mastro / Richard Samek / Martin Šrejma, Ježibaba – Jana Sýkorová / Anna Thun, Cizí kněžna – Anna Nitrová / Lucie Silkenová / Zuzana Šveda, První lesní žínka – Markéta Böhmová / Tereza Štěpánková, Druhá lesní žínka – Michaela Kubištelová / Ivana Pavlů, Třetí lesní žínka – Stanislava Jirků / Anna Nitrová, Hajný – Jakub Kettner / David Nykl, Kuchtička – Ivana Ambrúsová / Denisa Bílá, Lovec – Jakub Kettner / Petr Urbánek, Malá Rusalka – Karolína Beňová / Tara Křemenová / Rebeka Melicharová / Kateřina Ryšková, Lesní žínky – Lucie Hubená, Eva Marie Kořená, Nikola Novotná, Bohdana Šindlerová

Orchestr, sbor a balet Národního divadla moravskoslezského.
Národní divadlo moravskoslezské, Dvořákovo divadlo, premiéra čtvrtek 17. října 2019

 

Původní dvouaktová Halka Capelly Cracoviensis

V úterý 15. října 2019 díky Polskému kulturnímu institutu ve spolupráci se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK, Polským institutem v Praze a Ministerstvem kultury a národního dědictví Polské republiky v Praze hostoval soubor Capella Cracoviensis. V kostele sv. Šimona a Judy koncertně uvedl pod vedením dirigenta a ředitelem souboru Jana Tomasze Adamuse operu Stanisława Moniuszka Halka. 

Halka Capelly Cracoviensis v kostele sv. Šimona a Judy v Praze 2019

Halka je první operou a nejznámějším dílem zakladatele polské národní opery Stanisłava Moniuszka (1819–1872), Chopinova souputníka a o pět let staršího současníka našeho Bedřicha Smetany. Letos si připomínáme dvousté výročí Moniuszkova narození. 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat