Operní panorama Heleny Havlíkové (250)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Lezhneva „jen“ v Resurrezione
Zahájení 8. pražské koncertní sezony Collegia 1704 v Rudolfinu bylo vskutku efektní. Na programu bylo oratorium Georga Friedricha Händela (1685–1759) La resurrezione (Vzkříšení) HWV 47. Mladý Händel ho napsal v Římě během svého italského pobytu, kam se vydal, když mu úspěchy v Berlíně i Hamburku od roku 1706 přestávaly stačit. V Římě byl uveden do Akademie Arcadia, literárního, ale i šířeji uměleckého (a nábožensky tolerantního) hnutí, které v duchu tradic pastorálních básníků Arkádie sdružovalo umělce, mecenáše, aristokracii i vatikánský klérus včetně papežů (a zůstalo až do 20. století významnou kulturní institucí). Právě člen Arcadie, markýz Francesco Ruspoli, u Händela zadal nové dílo na vytříbené libreto dalšího prominentního člena Arcadie, básníka Carla Sigismonda Capecea. Ruspoli neobjednal operu, ale oratorium. Tímto hudebně-dramatickým vokálním žánrem si uměnímilovná společnost kompenzovala zrušení operního divadla, protože v té době stále ještě platilo nařízení papeže Klementa XI. z roku 1702, který se snažil učinit přítrž neřestným manýrám Věčného města mimo jiné zákazem provozování opery.

Námětem Vzkříšení jsou novozákonní události od Velkého pátku s Kristovým ukřižováním do nedělního zmrtvýchvstání, jak je popisují a komentují Kristovy oddané průvodkyně Marie Magdalská (Maří Magdaléna) a Marie Kleofášova a sv. Jan: Vydají se ke Kristovu hrobu, najdou ho otevřený a vyslyší zvěstování Anděla, aby všude šířili radostnou zvěst o Ježíšově zmrtvýchvstání. Evangelijní příběh je prokládán spory Anděla a Lucifera s líčením Kristova sestoupení do pekla a otevření bran temnot podle apokryfního Evangelia sv. Nikodéma. Osou oratoria se tak stává téma střetu světla a temnoty, dobra a zla. Katarze díla směřuje k triumfu Božího panování, před nímž se v hrůze třese potupený Lucifer a vrhá se do nejhlubších útrob pekelných propastí.

G. F. Händel: La Resurrezione – Collegium 1704 (foto Petra Hajská)

Duchovní téma oratoria však nijak nebránilo tomu, aby se jeho zpracování blížilo opeře.

Vzkříšení je rozsáhlé, dvouhodinové dílo s dvaceti áriemi da capo a dvěma duety prokládanými recitativy secco i accompagnato, často s melodicky propracovanými liniemi. Stejně jako v opeře i zde recitativy posouvají děj, zatímco hudební čísla jsou básnicko-hudebním zamyšlením. Každou ze dvou částí uzavírá finále všech sólistů, jak bylo obvyklé v opeře seria. (Sbory, tak typické pro Händelova pozdější „britská“ oratoria, v typu římských oratorií nebyly.) Premiérové provedení přímo na Velikonoční neděli roku 1708, při němž velký orchestr od houslí řídil Arcangelo Corelli, nezaznělo koncertně, ale jak bylo u těchto oratorií z doby, kdy nahrazovala zakazovanou operu obvyklé, v Ruspoliho paláci scénicky v kostýmech s gobelínovou dekorací zobrazující anděly a palmy a s nasvícenými postavami oratoria. Mělo úspěch, pro diváky bylo vytištěno na jeden a půl tisíce libret.

Händel i ve Vzkříšení, ostatně tak znělo zadání, sdílel italskou zálibu ve virtuózním zpěvu – zejména party Anděla a Lucifera vyžadují perfektně zvládnutou techniku belcanta s brilantními koloraturami. Ty ovládá ruská sopranistka Julia Lezhneva s mistrovstvím, které až bere dech a klade otázky po hranicích možností lidského hlasu. Lezhnevové ještě není ani třicet. Její kariéra je doslova závratná. Už jako dvanáctiletá začala vyhrávat po celém světě jednu pěveckou soutěž za druhou, její nahrávky získávají ta nejvyšší ocenění. Díky fenomenálním dispozicím svého pružného hlasu se zaměřuje na koloraturní obor, ale nestaví na odiv pouze svou pěveckou „gymnastiku“. Dokáže se ponořit do obsahu textu, jak ho právě barokní afektová teorie úzce propojovala s jeho hudebním vyjádřením. Pokud svou drobnou postavou navozuje dojem „andílka“ (a jeden z jejích obdivovatelů se příhodně ptal „jakého anděla nám to seslalo nebe?“), její pěvecká energie má sílu – zvukovou i výrazovou jako mocného a ve finále vítězného protihráče Lucifera. V dokonalé intonaci zvládá i velké intervalové skoky, perlivá staccata v dlouhých pasážích, fráze na dechu, ve vkusné ornamentice ještě stupňuje své neobyčejné umění. Její výkon byl natolik oslnivý, že čtyři árie Anděla, jakkoli rozsáhlé, zůstaly jen malou ochutnávkou jejích kvalit. Když se Collegiu 1704 podařilo získat takovou sólistku, škoda, že nebyla pozvána jako hvězda samostatného recitálu.

G. F. Händel: La Resurrezione – Collegium 1704 (foto Petra Hajská)

Protihráčem Lezhnevové byl italský basista Luigi de Donato v postavě Lucifera. V Praze se představil poprvé. Jakkoli si barokní hudba zakládá na afektech, k „ďábelským“ áriím, ve kterých vzývá strašné záhrobní síly pekla a vzpírá se moci nebes, přidával v kontextu celkového interpretačního stylu oratoria výraz až přemrštěně exaltovaný, což ještě podpořil blyštivým zlatistým sakem. Nejrozsáhlejší part s pěti áriemi svěřil Händel Marii Magdalské. Tu ztvárnila italská sopranistka Raffaella Milanesi, kterou u nás známe už z inscenace Myslivečkovy Olympiády. Také tentokrát postavila svůj výkon na intenzitě výrazu a hloubce prožitku dojemných bolestných lament nad Kristovou smrtí i sugestivního líčení vrcholného štěstí při setkání se vzkříšeným Kristem. Její pomalá árie „Per me già di morire“, v níž se díky Ježíšovi zbavuje strachu ze smrti, patřila k vrcholům večera. Francesca Ascioti svým hlubokým altem doplňovala Magdalenu jako Marie Kleofášova klidnějším vyprávěním o slzách smutku nad Kristovou bolestí na kříži, krásnými obrazy lodi na vlnách v árii náročné na souhru v rychlém tempu a vizí jasné záře nebes jako paprsku naděje. Part evangelisty Jana vyjádřil finský tenorista Topi Lehtipuu, který se v Praze představil s Collegiem 1704 už před pěti lety v Matoušových pašijích, s ušlechtilostí spolehlivého Ježíšova důvěrníka, který Mariím dává naději na Kristovo zmrtvýchvstání.

Tato pětice jednotlivě vynikajících sólistů však do celku oratoria vstoupila s natolik vyhraněnými zkušenostmi s barokní hudbou, že jejich jednotlivá pojetí nepůsobila až tak docela komplementárně. Celek však stmelovalo svižné nastudování Václava Lukse při hudebním líčení přírodních scenérií východu slunce, vln vzedmutého moře, větru i vánku, luk a květin nebo potůčků, ale i při vyjádření drsných situací hřebů na nohou a trnů ve vlasech Kristových. A v Händelově umění proměnlivé instrumentace, v níž smyčcové nástroje doplňuje flétna, hoboj, klarinet a dvojice trubek i sólisticky uplatněná viola da gamba, Collegium 1704 zprostředkovalo kontrast hrůzného temna záhrobí a divokého syčení příšerných stvůr pekla, bolesti nad Kristovou smrtí s vyústěním do obrazů svitu věčného světla.

Hodnocení autorkou recenze 80 %

Georg Friedrich Händel: La resurrezione
Dirigent Václav Luks.
Osoby a obsazení: Angelo – Julia Lezhneva, Maddalena – Raffaella Milanesi, Cleofe – Francesca Ascioti, San Giovanni – Topi Lehtipuu, Lucifero – Luigi De Donato.
Collegium 1704.
Rudolfinu, Dvořákova síň 24. října 2019.

 

Inspirace na dny příští

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na