Operní panorama Heleny Havlíkové (261)

Plachetkův tým vs. O2 – nerozhodně

V pražské O2 aréně se 16. ledna 2020 konal dlouho dopředu avizovaný a propagovaný „megakoncert“ Bez mantinelů – Adam Plachetka a hosté. Operní basbarytonista Adam Plachetka se tak prvně v roli hostitele „utkal“ s vystupováním v prostředí, které pro něj ani pro většinu „hráčů“ jeho týmu není „domácím“ hřištěm. Hudební doprovod zajistil všestranný Epoque Orchestra s dirigentem Janem Kučerou, „show“, nebo jak produkci nazvat, moderoval Leoš Mareš. Pro operetní žánr si Plachetka pozval svou manželku sopranistku Kateřinu Kněžíkovou, pro operní mezzosopranistku Dagmar Peckovou, swingoval Jan Smigmator, svým hitem Týdytý se prezentoval multistylový vokální a cappella sextet Skety, sestavu doplnil písničkář Tomáš Klus a mnohostranný hudebník Ondřej Gregor Brzobohatý.

Nápad na koncert s Adamem Plachetkou jako hlavní hvězdou prý vznikl vloni, kdy si ho jako svého hosta do O2 arény přizval Leoš Mareš. A úspěšný ohlas jeho vystoupení podnítil management O2 arény k nabídce, aby Plachetka uspořádal svůj samostatný koncert.

Svou motivaci popsal takto: „Vnímám tento koncert jako příležitost představit klasickou hudbu posluchačům, kteří na ni ještě nejsou zvyklí chodit. Neformální prostředí, přesah do různých žánrů, ale i množství zajímavých hostů, to je myslím cesta, jak toho dosáhnout… Bude to mix klasiky a popu, každý by si tam měl najít to svoje.“ K tomuto popisu přidejme jistě i ambici mladého umělce přesvědčit se, zda koncertem, postaveným marketingově vlastně jen na jeho jménu, skutečně může zaplnit stadión.

Hosty a dramaturgii programu si Plachetka zvolil sám s nezakrývanou inspirací modelem Pavarotti & Friends, kdy si tato tenorová megahvězda zvala na charitativní megakoncerty popové megahvězdy (a Plachetka Pavarottiho na konci svého koncertu napodobil vytažením jeho pověstného velkého bílého kapesníku). Lze pochopit, že Plachetka pro takto koncipovanou všehochuť vsadil na jistotu a pro operní část vybral ty „nejhitovatější“ z hitů: z Donna Giovanniho Leporellovu rejstříkovou árii „Madamina“ nebo Giovanniho šampaňskou árii „Fin ch’ han dal vino“, které má dokonale zažité se spoustou výrazových „špílců“ při popisu žen, jež má tento prototyp svůdce zapsané ve svém katalogu. Z Carmen „vystřihl“ vstupní árii Escamilla „Votre toast – Toreadore smělý“, v níž s poděkováním za přípitek zve na koridu a tím také na pódium pozval Dagmar Peckovou, která v habaneře „L’amour est un oiseau rebelle“ i v milostném duetu „Si tu m’aime, Carmen“ s Plachetkou jako Escamillem připomněla svou kdysi parádní roli dráždivě svůdné cikánky.

Kateřina Kněžíková se neprezentovala v operním, ale v operetním žánru jako Lehárova vášnivá Giuditta a slavnou árii o své kráse a přitažlivosti pro muže vyšperkovala i několika piruetami a (podobně jako to dělává Anna Netrebko) ji doplnila rozdáváním růží mužům v publiku. Společným valčíkem pak manželé doprovodili duet z Lehárovy Veselé vdovy „Lippen schweigen“. To, že se Kateřina Kněžíková vypracovala na naši přední sopranistku, jí ale zvukaři upřeli zeslabením reprodukce a zploštěním jejího hlasu, v operních divadlech a koncertních sálech přitom tak nádherně oblého a barevného. Škoda.

Došlo samozřejmě i na muzikál – v Javertově písni „Stars“ z Bídníků i v Doolittlově „Get Me To the Church On Time“ z My Fair Lady Plachetka v porovnání se specialisty na tento svébytný žánr zbytečně prozrazuje, kde jeho doména není.

I když se Adam Plachetka nejen svými rolemi, ale i nahrávkami postupně od dominantního mozartovského repertoáru rozkračuje do šíře, včetně muzikálového výletu v nahrávce Impossible Dream z roku 2017 se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Tomáše Netopila, a oborově míří od basu k basbarytonu, koncepce programu byla z jeho hlediska odvážná. Vedle pozvání svých operních kolegů se rozhodl „měřit síly“ se zpěváky v žánrech, s nimiž zkušenost nemá. Takže vedle písničkáře Tomáše Kluse, který sólově zazpíval Anat, nebo Ondřeje G. Brzobohatého (sólově Věštkyně), ale i vokálního sextetu Skety (brilantní Týdytý) se v duetech s nimi „jen“ dotahoval na jejich styl. Nicméně bylo sympatické, že se tuto žánrovou ambivalenci pokusili Brzobohatý s Plachetkou alespoň obrátit v žert, když se v písničce Tóny, kterou Brzobohatý vytvořil pro toto jejich společné vystoupení, vzájemně na téma míchání popíku s operou špičkovali, až došli (poněkud banálně) ke konstatování, že tyto dva světy spojují stejné tóny.

Ovšem noblesní swingař Jan Smigmator, Plachetkův kamarád ze školy, se kterým společně vystoupili už na koncertě k festivalu Zlatá Praha, se po sólové A Piece Of Music For You do určité míry „klasickému“ zpěvu přizpůsobil a jakýmsi kompromisem bylo v duetu s Plachetkou zazpívané sinatrovské aranžmá slavné Granady. A bylo by určitě zajímavé, jak by s Adamem Plachetkou „ladila“ Eva Pilarová, která bohužel svou účast na koncertě musela ze zdravotních důvodů odříct.

Za jakési zamyšlení nad budoucností šlo v programu koncertu považovat poněkud sentimentální píseň Kam jde cesta Jana Kučery s úvahami o její dálce, směřování, použitých dopravních prostředcích a užitečnosti si na ní zazpívat. Kučera se ovšem o zdárný průběh stylově i žánrově tak pestrého koncertu zasloužil i jako aranžér a hlavně jako dirigent zkušeného Epoque Orchestra.