Operní panorama Heleny Havlíkové (261)

Plachetkův tým vs. O2 – nerozhodně. - Vojcek z MET jako brutální zpověď bez rozhřešení.

Plachetkův tým vs. O2 – nerozhodně

V pražské O2 aréně se 16. ledna 2020 konal dlouho dopředu avizovaný a propagovaný „megakoncert“ Bez mantinelů – Adam Plachetka a hosté. Operní basbarytonista Adam Plachetka se tak prvně v roli hostitele „utkal“ s vystupováním v prostředí, které pro něj ani pro většinu „hráčů“ jeho týmu není „domácím“ hřištěm. Hudební doprovod zajistil všestranný Epoque Orchestra s dirigentem Janem Kučerou, „show“, nebo jak produkci nazvat, moderoval Leoš Mareš. Pro operetní žánr si Plachetka pozval svou manželku sopranistku Kateřinu Kněžíkovou, pro operní mezzosopranistku Dagmar Peckovou, swingoval Jan Smigmator, svým hitem Týdytý se prezentoval multistylový vokální a cappella sextet Skety, sestavu doplnil písničkář Tomáš Klus a mnohostranný hudebník Ondřej Gregor Brzobohatý.

Nápad na koncert s Adamem Plachetkou jako hlavní hvězdou prý vznikl vloni, kdy si ho jako svého hosta do O2 arény přizval Leoš Mareš. A úspěšný ohlas jeho vystoupení podnítil management O2 arény k nabídce, aby Plachetka uspořádal svůj samostatný koncert.

Svou motivaci popsal takto: „Vnímám tento koncert jako příležitost představit klasickou hudbu posluchačům, kteří na ni ještě nejsou zvyklí chodit. Neformální prostředí, přesah do různých žánrů, ale i množství zajímavých hostů, to je myslím cesta, jak toho dosáhnout… Bude to mix klasiky a popu, každý by si tam měl najít to svoje.“ K tomuto popisu přidejme jistě i ambici mladého umělce přesvědčit se, zda koncertem, postaveným marketingově vlastně jen na jeho jménu, skutečně může zaplnit stadión.

Hosty a dramaturgii programu si Plachetka zvolil sám s nezakrývanou inspirací modelem Pavarotti & Friends, kdy si tato tenorová megahvězda zvala na charitativní megakoncerty popové megahvězdy (a Plachetka Pavarottiho na konci svého koncertu napodobil vytažením jeho pověstného velkého bílého kapesníku). Lze pochopit, že Plachetka pro takto koncipovanou všehochuť vsadil na jistotu a pro operní část vybral ty „nejhitovatější“ z hitů: z Donna Giovanniho Leporellovu rejstříkovou árii „Madamina“ nebo Giovanniho šampaňskou árii „Fin ch’ han dal vino“, které má dokonale zažité se spoustou výrazových „špílců“ při popisu žen, jež má tento prototyp svůdce zapsané ve svém katalogu. Z Carmen „vystřihl“ vstupní árii Escamilla „Votre toast – Toreadore smělý“, v níž s poděkováním za přípitek zve na koridu a tím také na pódium pozval Dagmar Peckovou, která v habaneře „L’amour est un oiseau rebelle“ i v milostném duetu „Si tu m’aime, Carmen“ s Plachetkou jako Escamillem připomněla svou kdysi parádní roli dráždivě svůdné cikánky.

Kateřina Kněžíková se neprezentovala v operním, ale v operetním žánru jako Lehárova vášnivá Giuditta a slavnou árii o své kráse a přitažlivosti pro muže vyšperkovala i několika piruetami a (podobně jako to dělává Anna Netrebko) ji doplnila rozdáváním růží mužům v publiku. Společným valčíkem pak manželé doprovodili duet z Lehárovy Veselé vdovy „Lippen schweigen“. To, že se Kateřina Kněžíková vypracovala na naši přední sopranistku, jí ale zvukaři upřeli zeslabením reprodukce a zploštěním jejího hlasu, v operních divadlech a koncertních sálech přitom tak nádherně oblého a barevného. Škoda.

Došlo samozřejmě i na muzikál – v Javertově písni „Stars“ z Bídníků i v Doolittlově „Get Me To the Church On Time“ z My Fair Lady Plachetka v porovnání se specialisty na tento svébytný žánr zbytečně prozrazuje, kde jeho doména není.

I když se Adam Plachetka nejen svými rolemi, ale i nahrávkami postupně od dominantního mozartovského repertoáru rozkračuje do šíře, včetně muzikálového výletu v nahrávce Impossible Dream z roku 2017 se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Tomáše Netopila, a oborově míří od basu k basbarytonu, koncepce programu byla z jeho hlediska odvážná. Vedle pozvání svých operních kolegů se rozhodl „měřit síly“ se zpěváky v žánrech, s nimiž zkušenost nemá. Takže vedle písničkáře Tomáše Kluse, který sólově zazpíval Anat, nebo Ondřeje G. Brzobohatého (sólově Věštkyně), ale i vokálního sextetu Skety (brilantní Týdytý) se v duetech s nimi „jen“ dotahoval na jejich styl. Nicméně bylo sympatické, že se tuto žánrovou ambivalenci pokusili Brzobohatý s Plachetkou alespoň obrátit v žert, když se v písničce Tóny, kterou Brzobohatý vytvořil pro toto jejich společné vystoupení, vzájemně na téma míchání popíku s operou špičkovali, až došli (poněkud banálně) ke konstatování, že tyto dva světy spojují stejné tóny.

Ovšem noblesní swingař Jan Smigmator, Plachetkův kamarád ze školy, se kterým společně vystoupili už na koncertě k festivalu Zlatá Praha, se po sólové A Piece Of Music For You do určité míry „klasickému“ zpěvu přizpůsobil a jakýmsi kompromisem bylo v duetu s Plachetkou zazpívané sinatrovské aranžmá slavné Granady. A bylo by určitě zajímavé, jak by s Adamem Plachetkou „ladila“ Eva Pilarová, která bohužel svou účast na koncertě musela ze zdravotních důvodů odříct.

Za jakési zamyšlení nad budoucností šlo v programu koncertu považovat poněkud sentimentální píseň Kam jde cesta Jana Kučery s úvahami o její dálce, směřování, použitých dopravních prostředcích a užitečnosti si na ní zazpívat. Kučera se ovšem o zdárný průběh stylově i žánrově tak pestrého koncertu zasloužil i jako aranžér a hlavně jako dirigent zkušeného Epoque Orchestra.

Režie zručného audiovizuálního tvůrce Michala Cabana byla založená na stejném principu, který jsme mohli vidět na zahajovacím koncertě ke znovuotevření Státní opery, jak ho režírovala Alice Nellis (s výjimkou dvou velkých bočních obrazovek, na něž byl koncert z několika kamer přenášen). Za účinkujícími bylo po celém zadním horizontu mozaikovitě rozesetých deset menších obrazovek, které promítaly různé obrázky se vztahem k programu – k Leporellově rejstříkové árii ženské tváře v maskách, k Habaneře z Carmen španělské motivy, v Javertově písni „Stars“ z Bídníků záplava hvězd, k Giudittě rudé růže, k Věstkyni třpytivé koule – a tak dále. Ta všehochuť byla příliš popisně ilustrativní. Poněkud více nápaditě ji dotvářela desítka tanečníků Jednotky Rychlého Nasazení na zadním vyvýšeném pódiu, v choreografii Petry Parvoničové a Marty Trpišovské stylem tance i kostýmů také ilustrující hudební čísla. O2 aréně ovšem dominovaly světelné efekty, které vygradovaly vystřelením milionu nasvícených papírků do předních řad publika.

Koncert celkově vyzněl – i přes občas příliš triviální vtípky moderátora Leoše Mareše – kultivovaně. Těch osm tisíc spíš diváků než posluchačů, mezi nimiž převažovala postarší generace, vypadalo spokojeně; jakkoli vstupné v rozmezí od 1200 do 5000 korun přesahovalo v té nejnižší kategorii i ceny na světové operní hvězdy ve Smetanově síni. Většina z diváků seděla v jiném místě arény než v „mém“ sektoru 110 nad pódiem, takže nemuseli poslouchat, jak se všechny zvuky z pódia tvrdošíjně a hodně nepříjemně vracely echem jako v jeskyni.

Těžko odhadnout, zda někdo z účastníků takové show zatouží na základě této zkušenosti po návštěvě operního představení nebo koncertu klasické hudby. Místo velkoplošných obrazovek na stranách pódia by tam ovšem dostal tištěnou programovou brožuru (nebo bude mít ve Státní opeře k dispozici obrazovku před svým sedadlem), kde budou uvedeny kompletní názvy skladeb včetně skladatelů, základní informace o nich i o interpretech a české nebo i anglické překlady cizojazyčných zpívaných textů. Pořadatelé koncertu v O2 aréně ale tento standard klasických koncertů považovali za zbytný přežitek.

Adam Plachetka není ani první ani poslední, kdo se vedle své profesní „parkety“ snaží vyzkoušet si i jiné žánry. Z našich operních sólistů, kteří dobyli ta nejprestižnější operní pódia, připomeňme Evu Urbanovou, která ostatně z rockové hudby vzešla a stále se k ní vrací, nebo Štefana Margitu, který také rád zabrousí do různých cross projektů (nahrál například vánoční CD X MAS s Adamem Plachetkou a Kateřinou Kněžíkovou jako hosty). Ostatně uvidíme, jak Margita letos na podzim zdolá O2 arénu, kde chce vystupovat poprvé společně se svou manželkou Hanou Zagorovou.

Záměr odstraňovat hranice mezi klasikou a popem v multifunkčních arénách typu O2 formou především vizuální show s mixem stylů a žánrů je určitě legitimní, byť a priori staví onu klasickou hudbu do handicapovaného postavení. Popularizace klasické hudby se může samozřejmě ubírat mnoha jinými cestami. Třeba umístěním operních inscenací nebo koncertů čistě klasické hudby do velkokapacitních prostor typu Veronské arény, jezera Bregenz, vratislavské Haly století, u nás Brněnského výstaviště, barrandovských ateliérů, údolí v Divoké Šárce, zámeckých parků, lochotínského amfiteátru v Plzni. Takový přenos inscenace sice mění parametry standardního operního divadla co do vztahu diváků a účinkujících nebo zvuku, ale má „přidanou hodnotu“ v atmosféře zvoleného místa. To se o O2 aréně s bezpečnostními opatřeními ve vztahu k takovému typu koncertu nepřiměřeně přísnými říct nedá.

Průlomem do zpřístupňování především opery se staly přenosy představení do kin a zejména Metropolitní opera i díky promyšlenému marketingu tak získala od roku 2006 miliardy příznivců po celém světě (a z našich sólistů se na tomto novodobém fenoménu prezentace opery podílel i Adam Plachetka jako Leporello v přenosu Dona Giovanniho v roce 2016). Další možností, jak nechat lidi nahlédnout do hájemství klasické hudby a získat jejich zájem bez honby za počty návštěvníků, jsou nejrůznější workshopy, jak je dnes hlavně pro děti dělá třeba Česká filharmonie, ale i FOK, Struny podzimu a mnozí další.

Adam Plachetka si může odškrtnout čárku za splněný úkol, který si dal. Uskutečnil ho se ctí.

K ní mu slouží i to, že třiceti korunami z každé prodané vstupenky na tento koncert opět podpořil Nadaci pro předčasně narozené děti a jejich rodiny částkou 233 970 Kč.

Plachetka teď má za sebou novou zkušenost a je na něm, nakolik ji využije pro úvahy o svém dalším směřování. Je velmi talentovaný operní pěvec, žádaný na nejprestižnějších operních a koncertních scénách. Jenže na rozdíl od jiného sólisty světových scén, Štefana Margity, který si sám koncerty moderuje a má nadání pro humor a vtip včetně sebeironie, Plachetka rozený „šoumen“ není. Dokáže si získat diváky svou upřímnou bezprostředností, přívětivostí, která ovšem působila mnohem přirozeněji na benefičním koncertu ve prospěch Nadace pro předčasně narozené děti a jejich rodiny – to bylo ovšem na Žofíně, bez amplifikace, bez rámování do blyštivé show – a společně s Kateřinou Kněžíkovou tam zpíval to, co umí, výhradně operní repertoár.

Dnes k metám našich operních sólistů už dávno nepatří „zlatá kaplička“ nad Vltavou jako vrchol pro pěvce minulých generací (a současná úroveň nestaví Národní divadlo v Praze ani do čela operního dění u nás). Je na Adamu Plachetkovi, aby si vyhodnotil, jaké mohou být jeho další cíle, když v pouhých pětatřiceti letech už zdolal takové „osmitisícovky“, jakými jsou Vídeňská, Bavorská nebo Berlínská státní opera, londýnská Covent Garden, milánská La Scala, newyorská Metropolitní opera, festivaly v Salcburku, Glyndebourne a výčet by mohl pokračovat. A zvážil, zda k nim vede cesta přes nerozmělňování jeho talentu pokusy o průnik do oborů, které vyžadují jiné nadání a schopnosti.

 

Hodnocení autorkou recenze 60 %

 

Bez mantinelů – Adam Plachetka a hosté
Koncert s hosty: Jan Smigmator a vokální skupina SKETY, Dagmar Pecková, Kateřina Kněžíková, Ondřej Gregor Brzobohatý a Tomáš Klus. Moderátor Leoš Mareš.

Praha, O2 arena, 16. ledna 2020 od 20:00 hodin.

Vojcek z MET jako brutální zpověď bez rozhřešení
Newyorská Metropolitní opera vstoupila do přenosů roku 2020 inscenací opery Albana Berga Wozzeck (Vojcek) v hudebním nastudování Yannicka Nézet-Séguina a režii Williama Kentridge.

Vojcek není snadná ani líbivá opera – pro pochopení dopadu zásadního zlomu, kterým byla v novodobé historii světa první světová válka, a pro další vývoj umění, nejen toho hudebního, má ale Vojcek klíčový význam.

Rakouský skladatel Alban Berg (1885–1935) se školil u Arnolda Schönberga, ovlivnila ho i hudba Gustava Mahlera nebo Richarda Strausse. Na přelomu století patřil spolu se skladateli Alexandrem Zemlinským, Franzem Schreckerem, malířem Gustavem Klimtem nebo spisovatelem Karlem Krausem ke kulturní elitě Vídně. Vedle atonálního Vojcka nebo houslového koncertu na paměť Manon Gropiusové ho proslavila i jeho druhá (a poslední) opera, dodekafonická Lulu, kterou zanechal ve fragmentech. Jakkoliv je Vojcek dnes považován za vrcholné dílo operního expresionismu a stěžejní operu 20. století, jeho cesta na světová jeviště nebyla snadná. Berlínská premiéra v roce 1925 byla přijata kontroverzně a pražská, kterou hned v roce 1926 v Národním divadle dirigoval Otakar Ostrčil, vyvolala „neslavně slavný“ skandál, jenž vyústil v zákaz uvádění Vojcka, proti němuž se ve jménu svobody a demokracie v tehdejší atmosféře narůstajícího šovinismu pozvedla velká část české umělecké obce.

Uváděná inscenace Vojcka vznikla v koprodukci Metropolitní opery, Canadian Opera Company, Opera Australia a Salcburského festivalu (kde mělo toto nastudování Vojcka premiéru v roce 2017). Kvalita hudebního nastudování pod taktovkou současného hudebního ředitele MET Yannicka Nézet-Séguina se dala očekávat a přenos do kin ji jednoznačně výrazovou mnohotvárností potvrdil.

Jihoafrický režisér William Kentridge (nar. 1955) v MET už inscenoval Šostakovičův Nos a Bergovu Lulu a tyto dvě inscenace i díky úžasným výkonům patří v patnáctileté historii přenosů k těm nejlepším. Kentridge v nich propojil také svůj talent kreslíře a filmaře-animátora a takto multifunkčně pojal i Vojcka. Děsivé výjevy první světové války se zákopy, plynovými maskami, ostnatými dráty, nálety letadel a vojenskými mapami promítal na reálnou dekoraci scény, tvořenou útrobami jakési děsivé rozbombardované ruiny. Vizuálně útočil tak razantně, že hudbu, děj opery i výkony sólistů „zatlačil“ do druhého plánu vlastně jako podkres pro apokalyptické sekvence, které jedno zhlédnutí ani nemohlo obsáhnout.

Vojcka ztvárnil švédský barytonista Peter Mattei, dlouholetý člen sólistického ansámblu MET, který svým mohutným zjevem i hlasem ještě podtrhl kontrast tohoto řadového vojáka jako poníženého prosťáčka, semletého okolnostmi, jimž nedokáže čelit – ani rozumět. Prosadila se i jihoafrická sopranistka Elza van den Heever v roli Marie, nevěrné matky Vojckova dítěte. Nahrazení malého dítěte loutkou, kterou vodily ošetřovatelky se znakem červeného kříže na čelenkách, však velmi oslabilo závěr opery, kdy všechny děti utečou podívat se na mrtvou Marii, zatímco chlapec si zůstane hrát sám. Ostatní sólisté dotvářeli bezútěšnost situace, která semele všechny bez výjimek, bez alespoň záblesku naděje.

Inscenace ale tímto nekompromisním pojetím a zdůrazňováním tématu první světové války převedla Bergovu operu až do příliš jednostranné bezvýchodnosti. Vojcek je dílo mnohem širšího záběru. Třeba tak, jak se k němu v roce 2001 dopracovala inscenace uvedená v koprodukci s göteborskou operou v pražském Národním divadle. Tehdy v názorové spřízněnosti britského dirigenta Elgara Howartha a režiséra Davida Radoka se především podařilo sklenout patnáct scén vývoje dramatu do velké ucelené gradace, v níž obrazy neakcentovaly konkrétní historické ukotvení, ale sledovaly proces a důsledky fyzického i psychického ponižování člověka. Vyrůstaly jeden z druhého se stoupající naléhavostí do závěrečné katarze očištění ve smrti. A právě alespoň pokus o rozhřešení jsem u Kentridgeovy inscenace postrádala.

Hodnocení autorkou recenze 80 %

 

Alban Berg: Wozzeck (Vojcek)
Hudební nastudování Yannick Nézet-Séguin, režie William Kentridge, scéna Sabine Theunissen, kostýmy Greta Goiris, výtvarnice projekcí Catherine Meyburgh, světla Urs Schonebaum.

Osoby a obsazení: Wozzeck – Peter Matteri, Marie – Elza van den Heever, Kapitán – Gerhard Siegel, Doktor – Christian Van Horn, Tambormajor – Christopher Ventris, První tovaryš – David Crawford, Druhý tovaryš – Miles Mykkanen, Blázen – Brenton Ryan, Margaret – Tamara Mumford, Voják – Daniel Clark Smith.

Metropolitní opera v New Yorku, přesnos do kin, 11. ledna 2020.