Operní panorama Heleny Havlíkové (263)

V Plzni Carmen „učesali“. - Návraty Butterfly a Traviaty do Státní opery. - Co s Mozartovými narozeninami?

V Plzni Carmen „učesali“
Na Nové scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni se 25. ledna 2020 uskutečnila premiéra opery Georgese Bizeta Carmen, v hudebním nastudování Jiřího Štrunce, v režii Martina Otavy, na scéně Lukáše Kuchinky, v kostýmech Dany Haklové a světelném designu Antonína Pflegera. Choreografie Nelly Danko, sbormistr Jakub Zicha, dramaturgie Zbyněk Brabec.

Po dvanácti letech tak má Plzeň novou inscenaci, tentokrát v režii ředitele divadla Martina Otavy, která vystřídala Carmen v režii tehdejšího ředitele Jana Buriana; hudební nastudování je v obou případech dílem Jiřího Štrunce. Hlavním problémem i v tomto případě zůstala nevyhovující akustika Nové scény, kterou zatím různé úpravy nevylepšily. Právě strhující hudební bohatost Carmen je přitom alfou a omegou smyslu jejího uvádění. Pokud platí, že vedení plzeňského divadla chce nadále i v tomto nevyhovujícím prostoru tvrdošíjně zkoušet uvádění operních titulů mimo historickou budovu Velkého divadla, pak výběr právě Carmen pro Novou scénu vhodnou volbou nebyl.

Z hlediska mnoha verzí a úprav Carmen (připomeňme, že Bizet zemřel tři měsíce po premiéře v roce 1875) v Plzni sáhli po té nejčastěji uváděné s dokomponovanými recitativy Ernesta Guirauda místo původní mluvené prózy. Jiří Štrunc jí dal švih, až tak, že sbor ne vždy stíhal, ale práci s dynamikou eliminovala pro operu nevyhovující suchá akustika.

Libretisté příběh, který má oporu v reálných událostech, situovali do španělské Sevilly a okolí kolem roku 1830. Jakkoliv Bizet sám ve Španělsku nikdy nebyl, podařilo se mu svou představu o něm zprostředkovat natolik silně, že Carmen je skoro synonymem nejen opery, ale i Španělska. Tomuto dobovému ukotvení se ale soudobí režiséři vyhýbají jako čert kříži a snaží se do Carmen protlačit své vidění světa, často za každou cenu – a tak jsme mohli vidět Dona Josého podrobeného na popud Micaëly psychoterapii, verzi přesazenou mezi pašeráky na soudobé mexicko-americké hranici nebo třeba v Brně (v režii šéfa plzeňské opery Tomáše Pilaře) do období diktatury generála Franca. Tyto „aktualizační“ obsese režiséři zdůvodňují malou věrohodností původního příběhu a nutností převyprávět ho věrohodněji pro současné publikum.

Takovému nutkání k aktualizacím Martin Otava se svým inscenačním týmem nepodlehl: „Jako režisér nevytvářím novátorské pohledy na inscenace za každou cenu. Chci pro diváky připravit operu o radosti, živelné energii, lásce a zoufalé vášni. O touze nespoutané svobody v tom dobrém i zlém.“ Ale jeho pojetí na scéně Lukáše Kuchinky a v kostýmech Dany Haklové je příliš jednoduchou a nepříliš zajímavou ilustrací míst děje: náměstí v Seville před tabákovou továrnou je ztvárněno jako rozlehlé schodiště přes celou scénu s funkční kašnou, „krčmě“ dominuje velký stůl, scény „v horách“ s průrvou mezi skalami na zadním horizontu osvětluje srpek měsíce a koridu zastupuje obrovitá býčí hlava na pozadí orientálního vzoru mřížoví. I když jsou sevillské scény zality plným světlem, atmosféra Andalusie z nich nesálá a už vůbec ne erotické napětí mezi muži a tabákovými dělnicemi. Vztah Carmen k mužům se redukuje na jejich odstrkávání a afektovaně pohrdlivý smích. A choreografie Nelly Danko působí jen jako dobře secvičené taneční scénky.

Paolo Lardizzone sice hlasově roli Dona Josého zvládá spolehlivě, ale působil vlastně pořád stejně – ať jako poslušný syn a voják nebo bezhlavě zamilovaný muž, který žije uprostřed kriminálního podsvětí a své bezvýchodné zoufalství nakonec zakončí vraždou ženy, po níž stále touží, ale nedokáže si ji udržet. Také mezzosopranistka Václava Krejčí Housková dnes patří k osvědčeným sólistkám, ale v jejím pěvecky kultivovaném projevu Carmen postrádala to hlavní – uvěřitelnou impulzivní nespoutanost, „cikánský“ temperament a hlavně smyslnou vášnivost ženy, které muži propadají. Ivana Veberová už není onou lyrickou dojemnou Micaëlou jako v inscenaci před dvanácti lety. A pojedu se podívat, jak tuto roli zvládne Doubravka Součková, kterou považuji za jeden z mimořádných sopránových talentů poslední doby – při premiéře Carmen ho mohla poodkrýt jen jako Frasquita. Zklamáním byl pro mě výkon dalšího talentovaného sólisty, Csaby Kotlára. Ačkoli se zdá být pro roli Escamilla typově ideální, pěvecky je pro něj tento part příliš nízko a stereotyp vyskakování na stůl v krčmě nestačil na charisma toreadora.

Celkově byla inscenace Carmen taková úhledně nažehlená, „učesaná“ a nepříliš nápaditá.

Hodnocení autorkou recenze 60 %

Georges Bizet: Carmen (recitativy Ernest Guiraud)
Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Dana Haklová, choreografie Nelly Danko, choreografie soubojových scén Karel Basák, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Jakub Zicha.

Osoby a obsazení: Carmen – Jana Foff Tetourová / Nina Gracheva / Václava Krejčí Housková, Don José – Phiippe Castagner / Paolo Lardizzone, Micaëla – Megan Barrera / Doubravka Součová / Ivana Veberová, Escamillo – Csaba Kotlár / Jiří Rajniš ml., Zuniga – Jan Hnyk / Jevhen Šokalo, Frasquita – Radka Sehnoutková / Doubravka Součková, Mercédès – Ivana Klimentová / Jana Piorecká, Remendado – Amir Khan / Tomáš Kořínek, Dancairo – Jakub Hliněnský / Daniel Kfelíř, Moralès – Jakub Hliněnský / Jiří Kubík.
Sbor opery DJKT, Kajetán – dětský sbor opery DJKT, Balet DJKT.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni, premiéra 25. ledna 2020 na Nové scéně (premiérové obsazení vyznačeno tučně).

Návraty Butterfly a Traviaty do Státní opery
Slavnostní okamžiky zahájení provozu v nově zrekonstruované Státní opeře v Praze po galakoncertu 5. ledna 2020 (259. OPHH zde) vystřídal denní provoz s návraty titulů, které Státní opera i během více než tří sezon rekonstrukce udržovala na repertoáru. Prvním z nich byl Fidelio, aby se dodržel titul i datum 9. ledna, protože to byl v roce 1888 po dostavbě budovy tehdejšího Nového německého divadla právě tento titul, kterým se německá „konkurenční“ operní scéna v Praze po zahajovacích Mistrech pěvcích norimberských v nové budově zabydlovala.

Ve Státní opeře po Fideliovi (259. OPHH zde) následovala Madam Butterfly, La traviata a postupně se k nim v únoru přidává Bohéma a Aida, v březnu Nabucco, v dubnu Tosca a Rusalka. Čili snad jedině s výjimkou Fidelia samé, řekněme, operní hity, sázka na diváckou jistotu. Šance využít zájem o novotou zářící Státní operu k dramaturgicky zajímavějšímu repertoáru a náznaku profilace tohoto souboru nad rámec turistické atraktivity tak zůstává nevyužitá. Přitom možnosti by byly: Když vezmeme premiéry Státní opery z poslední doby, Státní opera uvedla Ščedrinovu Lolitu nebo Brittenova Billyho Budda. Jenže zda a kdy se budou ještě hrát, to se z naprosto nepřehledného nového webu zjistit nedá, třebaže stále na repertoáru figurují. Inscenace Křenkovy opery Jonny vyhrává už podle webu ND zmizela úplně.

V Madam Butterfly se (na rozdíl od nedávné premiéry jiné Pucciniho „orientální“ opery Turandot v Národním divadle) vrátila inscenace se stylově osobitou a důsledně propracovanou režií Jiřího Heřmana. Před čtyřmi lety (premiéra 4. února 2016) přišel s neotřelým výkladem Pinkertonovy japonské milostné epizody jako retrospektivy dospívajícího syna Butterfly, který odhaluje svou minulost a končí sebevraždou. Představení mělo vynikající obsazení v moldavské sopranistce Olze Busuioc a tenoristovi Peterovi Bergerovi v titulních rolích. K nim se přidal jako Sharpless Pavol Remenár, u něhož byla oznámena indispozice, a Jana Sýkorová, která v roli Suzuki skvěle nahradila původně obsazenou Štěpánku Pučálkovou. Jen jsem nepochopila, proč ani na vývěsce, ani v systému pro obrazovky před sedadly v hledišti nebyla tato změna uvedená, ačkoli byla známá přinejmenším od dopoledne. Inu, byla neděle… A oznámení změny před začátkem představení před oponou pouze v češtině ignorovalo, že v hledišti sedělo dozajista mnoho cizinců. Situaci zachraňovaly vstřícné a ochotné uvaděčky a šatnářky, které i v angličtině upozorňovaly na správné obsazení.

Ozdobou večera ovšem bylo citlivé hudební vedení dirigenta Vincenza Milletariho, až se nechtělo věřit, že hraje týž orchestr, který se trápil se sehraností i intonací pár dnů předtím při Fideliovi pod taktovkou nového hudebního ředitele Státní opery Karla-Heinze Steffense. Představení Butterfly tak po ne zcela přesvědčivém „startu“ s koncertem a Fideliem ukázala, že soubor Státní opery začíná po více než třech letech provizoria nabírat dech a projevovat svůj potenciál.

Inscenace Traviaty v režii Arnauda Bernarda je z roku 2006. Je sice vizuálně atraktivní, ale ani tehdy nepatřila k tomu nejzajímavějšímu, co v éře samostatné Státní opery vzniklo. Scéna Alessandra Camera stále působí tím, jak rámuje jeviště rozlehlým půlkruhem bělostných stěn elegantního měšťanského salónu, jehož počáteční uspořádanost a honosnost je vývojem vztahů i Violettiny smrtící nemoci narušována, erodována a fragmentována do nových sestav. Jejich původní „spolehlivost“ a celistvost bere postupně za své. Z někdejší sólistické sestavy zůstal i po čtrnácti letech Aleš Briscein, který obohatil roli Alfréda o ještě pevnější zvučný tenor, k němuž se v posledních letech prozpíval. Také Jana Šrejma Kačírková je pro Violettu mnohokrát a stále osvědčená sopranistka. Pouze Svatopluk Sem, přes jeho nesporné kvality a nádhernou barytonovou barvu v jiném repertoáru, se necitlivými liniemi frází vymykal stylu tohoto Verdiho operního období, které jinak ve vedení orchestru s jeho převážně doprovodnou rolí vystihl dirigent Jiří Štrunc.

Jedním z diskutovaných témat rekonstrukce budovy Státní opery byla akustika. Ředitel Jan Burian ubezpečoval, že jí byla věnována velká péče. To dávalo naději, že Jan Burian zúročí zkušenosti, kdy z pozice ředitele Divadla J. K. Tyla v Plzni řídil v letech 2012–2014 stavbu Nové scény v Plzni, jejíž akustika dopadla pro provozování opery katastrofálně. Ve Státní opeře jsem zatím vyzkoušela tři různá místa a zdá se, že se handicapy a přednosti akustiky v hledišti oproti stavu před rekonstrukcí nezměnily. V desáté řadě v přízemí na kraji (Fidelio) je slyšet nepřiměřeně zdůrazněné nástroje, jejichž hráči sedí křížem vzadu v orchestřišti. A jsou patrné také velké rozdíly v síle hlasů sólistů – doslova poskočí, když stojí na levém kraji jeviště. Z poslední řady v přízemí, kde jsem seděla při Butterfly, je zvuk mnohem vyrovnanější, stmelenější a přitom dostatečně plastický. A úplně nejlépe se hlasy nesly do poslední řady na 2. balkóně pod stropem.

Co s Mozartovými narozeninami?
Připomenout Mozartovy narozeniny 27. ledna koncertem v jediném dochovaném divadle, kde Mozart dirigoval, je určitě dobrý nápad. Ve Stavovském divadle už má jedenáctiletou tradici. Je však otázka, jak takovou oslavu pojmout. Tentokrát Národní divadlo avizovalo, že zve publikum přímo k Mozartovým domů.

Narozeniny to byly letos 264. a program koncertu s podtitulem „aneb u Mozartů jako doma“ byl sestaven tak, aby navodil pocit muzicírování v kruhu rodiny a přátel, dokonce bujarého, jak avizoval plakát s fotografií polonahého mladíka s rozcuchanou parukou, vyspávajícího se na stolku v Mozartově salónku – zda z kocoviny nebo tvůrčí krize si každý mohl dosadit dle svého naturelu. Až do přestávky ale přetrvávalo rozpačité uvažování, na jaké oslavě vlastně jsme, protože Stavovské divadlo s tradičním rozmístěním účinkujících na jevišti a posluchačů v hledišti mělo k atmosféře „domácího koncertu“ (i z 5. řady) daleko. Zvolený koncept a jeho dramaturgie se tak míjely jak s daným prostorem, tak se „sexy“ vizuálem ke koncertu.

Večírek se „rozjížděl“ dost pomalu a dlouho ani nebylo jasné, jestli už začal. Sólisté Národního divadla – sopranistka Marie Fajtová, mezzosopranistka Michaela Zajmi, tenorista Jaroslav Březina a barytonista Jiří Brückner – zpívali sice hezky, dohromady i každý zvlášť, ale jakoby se čísla pro hosty, natož pro oslavence, teprve připravovala a ještě se, urputně, zkoušelo z not. Ať už měla být oslava pojatá jako radost z neformálního muzicírování nebo jako brilantní předvedení pěveckého a hráčského mistrovství, zůstalo u nevýrazně odzpívaných skladeb. Přitom zejména zahajovací tercet Das Bandel (Stužka) pro soprán, tenor a bas s doprovodem smyčcového kvinteta skýtal spoustu příležitostí pro rozehrání rozverné hříčky o tom, jak Wolfgang a Constanze a jejich přítel Jacquin hledají ztracenou stužku a laškují ve vídeňském dialektu. Nokturno Mi lagnerò tacendo (Budu mlčky hořekovat) pro soprán, mezzosoprán a baryton přineslo alespoň zvukové oživení spíše díky obsazení se dvěma klarinety a basetovým rohem, byť se toto komorní uskupení nevyvarovalo nepřesností v souhře.

V programovém bloku sólistů se jen vzdáleně v interpretaci Jaroslava Březiny dalo odtušit bohatství, pestrost a kontrasty výrazu, které Mozart vložil do písní Der Frühling (Jaro) s božským chvalozpěvem a díkem za probouzející se přírodu a An Chloe (Mé Chloe) s gradací milostného opojení. Ani Michaela Zajmi plně nevystihla dramatický charakter písně zhrzené milenky Als Luise die Briefe ihres ungetreuen Libhabers verbrannte (Když Luisa pálila dopisy svého nevěrného milence), komickou nadsázku ovšem využila v písni Die Alte (Babka) s parodií přísné moralistky, které není nic recht a je směšná vychvalováním starých pořádků. Marie Fajtová v písní Sei du mein Trost (Buď mou útěchou) vyjádřila jen povrchně nostalgii smutku jako útěchy v samotě. Ani Jiří Brückler svým barevným barytonem neprodchnul píseň Abenfempfindung an Laura (Večerní vzpomínka na Lauru) hloubkou meditace v předtuše smrti uzavírající poutnickou cestu životem.

Instrumentální části koncertu vyzněly lépe: muzikantskou jiskru divertimenta měl Nannerl-Septett a v Gran Partitě se sekce hráčů dechových nástrojů Orchestru Opery Národního divadla mohla pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka blýsknout brilantní hrou. Ovšem s drobnou poznámkou k aranžmá – bylo by dobré před produkcí zkontrolovat, co vlastně uvidí diváci z prvních řad přízemí kromě masivních pultů před hráči. Tentokrát byla vedle dolní části dlouhé večerní róby dam k vidění (oděná) mužská těla jen od pasu dolů a hráči pochopitelně neseděli způsobně s koleny u sebe.

Mozartovy narozeniny slaví Opera Národního divadla od roku 2009 a charakter oslav se za tu dobu proměňoval. Předloni mohli na narozeninovém koncertě Mozartovi „popřát“ se sympatickým entusiasmem laureáti Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka a pro Veroniku Holbovou, Lucii Kaňkovou, Romana Hozu a Jana Hnyka byl tento koncert příležitostí předvést se na počátku jejich kariéry. Loni se z oslavy narozenin stal spíš VIP-večírek, protože byla svěřena Plácidu Domingovi, jakkoli nepatří k žádným mozartovským specialistům. A Domingo zastínil oslavence tím, že koncert pojal jako propagaci dalšího ročníku své pěvecké soutěže Operalia, pro kterou využívá různá města, pro 27. ročník Prahu.

Letošní oslava měla k nespoutanému večírku á la Formanův Amadeus daleko a after party onen mladík na plakátu, vyspávající se z ní v Mozartově salónku, nejspíš zažil jindy a jinde. Jistě, má smysl Mozartovy narozeniny si připomenout a těžko najít vhodnější místo než Stavovské divadlo. Ty letošní narozeniny nebyly „kulaté“ a narozeninový dort snad bude jindy.

Hodnocení autorkou recenze 50 %

Mozartovy narozeniny
Das Bandel, tercet pro soprán, tenor a baryton s doprovodem smyčcového kvinteta, KV 441; Der Frühling, KV 597; An Chloe, KV 524; Als Luise die Briefe…, KV 520; Die Alte, KV 517; Sei du mein Trost, KV 391; Abendempfindung an Laura, KV 523; Mi lagnerò tacendo, nokturno pro soprán, mezzosoprán, baryton, 2 klarinety a basetový roh, KV 437; „Nannerl Septet“, Divertimento D dur pro hoboj, 2 lesní rohy a smyčcové kvinteto, KV 251; „Gran Partita“, Serenáda č. 10 B dur pro dechové nástroje, KV 361/370a.

Marie Fajtová – soprán, Michaela Zajmi – mezzosoprán, Jaroslav Březina – tenor, Jiří Brückler – baryton. Zdeněk Klauda – klavír, sólisté a členové Orchestru Národního divadla, koncertní mistr Alexej Rosík, dirigent – Jaroslav Kyzlink.
Praha, Stavovské divadlo, 27. ledna 2020.