Operní panorama Heleny Havlíkové (267)

Otakar Švec na monumentální pomník spotřeboval 17 tisíc tun žuly. Třebaže sama megalomanská socha je na rozlehlé scéně Janáčkova divadla zastoupená jen obrovitou studií palce, Radok s Ivanovićem na svou operu „spotřebovali“ rozsáhlý aparát třinácti sólistů, Sbor Janáčkovy opery posílený o Český akademický sbor, Dětský sbor Brno a bohatě instrumentovaný orchestr. Jenže vyjádřit bez stereotypů zvolené téma, které je určitě třeba připomínat a k němuž by právě žánr opery mohl otevírat cestu, se hlouběji a komplexněji nepodařilo. A to i přes to, že autoři měli k dispozici špičkové sólisty, kteří ale stáli před nesnadným úkolem, jak věrohodně oživit schematizované postavy. Svatopluk Sem disponuje sice zvučným barytonem, ale v titulní roli Sochaře nevystihl vnitřními konflikty zmítaného tvůrce. Alespoň náznak satirického odstupu se dal vyčíst z výkonu Ondřeje Koplíka, který svým světlým vysokým tenorem propojoval postavu Ministra kultury s jejím předobrazem – Zdeňkem Nejedlým. David Nykl vystihl Prvního tajemníka jako protřelého politika ovládajícího manipulativní techniky, který za maskou „lidové bodrosti“ ukrývá mocenskou touhu a cynismus. Mezzosopranistka Markéta Cukrová byla Sochařovou ustaranou manželkou a Roman Hoza Sochařovým pragmatickým kolegou.

Inscenátoři také využili technické možnosti nově zrekonstruovaného jeviště Janáčkova divadla, které umožňovaly plynulé přestavby mezi jednotlivými obrazy s epilogem mohutného výbuchu. Ale ani tato scénografická dynamika nesmazala z výsledného tvaru jeho zjednodušující schematičnost.

S hledáním způsobu, jak prostředky opery uchopit peripetie naší minulosti, se potýkají čeští tvůrci už od dob předsmetanovských a často teprve čas ukáže, jestli jejich sdělení má širší přesah. V posledních letech se to u nás podařilo Martinovi Smolkovi v opeře Nagano o legendárním vítězství českých hokejistů. Zrůdnou děsivost 50. let prostřednictvím osudu Milady Horákové s využitím dobových dokumentů a mrazivým účinkem vyjádřil Aleš Březina v komorní opeře Zítra se bude…, kterou svou režií povýšil Jiří Nekvasil a hlavně strhujícím výkonem v titulní roli Soňa Červená. A dokonce tisíciletou historií českých zemí s jejími vrcholy i pády se v roce výročí české státnosti „propletli“ bez operní pompy, ale naopak s vtipem, mladistvou zvídavostí i odvahou a kreativním odstupem rozjařeným i pokorným skladatel Lukáš Sommer a vesele hraví inscenátoři v projektu Časoplet, který iniciovalo studiové uskupení Opera studio Praha.

Hodnocení autorkou recenze 60%

Marko Ivanović, David Radok: Monument
Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie a scéna: David Radok, kostýmy: Zuzana Ježková, světelný design: Přemysl Janda, sbormistři: Pavel Koňárek, Michal Vajda, Valeria Maťašová. Osoby a obsazení: Sochař – Svatopluk Sem, Manželka – Markéta Cukrová, Kolega – Roman Hoza, Ministr kultury – Ondřej Koplík, 1. tajemník – David Nykl, Manželka 1. tajemníka – Martina Mádlová, Milenka – Tereza Kyzlinková, Zpěvačka – Andrea Široká, Muž 1 – Igor Loškár, Muž 2 – Petr Levíček, Náměstek 1 – Pavel Valenta, Náměstek 2 – Petr Karas, Sochař 2 – Martin Novotný.

Sbor a orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno, Český akademický sbor, Dětský sbor Brno.
Premiéra 7. 2. 2020, Janáčkovo divadlo, recenzována repríza 28. února 2020.

Ostravské vysvědčení ze Školy žárlivých jen na postup
Soubor opery Národního divadla moravskoslezského uvedl 20. února 2020 premiéru opery Antonia Salieriho Škola žárlivých v hudebním nastudování Adama Sedlického a režii Gabriely Petrákové.

Formanův film Amadeus vtiskl Salierimu puškinovskou podobu závistivce, který žárlí na Mozartův talent. Škola žárlivých / La scuola de´ gelosi, kterou se rozhodli „objevit“ v Ostravě, ovšem svědčí o tom, že Salieri byl zdatný operní skladatel – v době, která přála virtuózním partům a adorovala jejich brilantní interprety. Toto dramma giocoso na libreto Caterina Mazzoly mělo premiéru v Benátkách roku 1778. Děj má jistou podobnost s libretem Da Ponteho pro Così fan tutte (1790), které ostatně měl původně zhudebnit Salieri (a nevíme, proč od úmyslu odstoupil), a do jisté míry i s Figarovou svatbou (1786). Pro vídeňské uvedení v roce 1783 Salieri operu přepracoval, hrála se pak úspěšně po celé Evropě, včetně Prahy.

Škola žárlivých je typická buffa, v níž šestice postav tvoří hned tři milostné páry, do jejichž pletek a hádek se zapojí ještě Poručík. S jeho intervencemi projdou dvojice zátěžovými zkouškami své lásky – ať již kvůli přílišné žárlivosti nebo naopak lhostejnosti. Kolotoč podezírání a hádek po Poručíkově radě, jak vyvoláním žárlivosti získat pozornost svých drahých poloviček, nakonec vede k usmíření a chvále manželství, jak se na správnou buffu sluší a patří.

Ostravské nastudování Školy žárlivých je novodobou českou premiérou – provedení v Salieriho časech je u nás doloženo v Praze v roce 1783 Bondiniho italskou operní společností v divadle v Thunovském paláci. Nynější ostravští inscenátoři vyšli z vídeňské verze, kterou zejména v recitativech seškrtali.

Nebyly to ale škrty, kvůli kterým divák ztrácel orientaci v dění na scéně. Ostravští se rozhodli ponechat operu v italském originálu – s českými titulky. Jenže u konverzační komedie s pádícím textem plným zápletek, převleků, situačního humoru i vzájemného špičkování jsou titulky problém, protože divák musí značný díl pozornosti věnovat jejich čtení. Přitom průběžné peripetie děje jsou proměnlivé a komplikované. Svižný „mluvný“ český překlad, právě takový, jaký umí osvědčený ostravský překladatel operních libret, písničkář Jaromír Nohavica, by uvedení prospěl – nejen divákům, ale i sólistům při pružnějším propojení textu s hereckými akcemi. A nastudování by prospělo ještě více škrtů i v množství hudebních čísel. Méně by bylo více, protože takové množství árií a ansámblů zvládali sólisté jako „na houpačce“. V některých působili komfortněji, zatímco v jiných zápolili.