Operní panorama Heleny Havlíkové (27)

Helena Havlíková, 05.04.2011 0:00

Týden od 28. března do 3. dubna 2011

° Další výborná opera z Ústí
° Dvakrát měř a jednou řež – opět k situaci kolem slučování pražských oper
° Inspirace na dny příští

***

Další výborná opera z Ústí

V pátek měl v ústeckém divadle premiéru Verdiho Trubadúr. Tato opera sice patří s Traviatou a Rigolettem k onomu slavnému trojhvězdí Verdiho oper, bývá jí však vyčítáno zmatené a komplikované libreto. Nahlíženo ovšem dnešní zkušeností klipovitých příběhů a syžetů s přetržitě poskládanými fabulemi jsou tyto výhrady už poněkud passé. Verdiho Trubadúr přece není historicky věrnou hrou o mocenských bojích ve Španělsku 15. století, ale je to hudební drama velkých emocí a vášní – pomsty, lásky, žárlivosti, mužského soupeření o moc a lásku ženy, a také jímavým příkladem ženského sebeobětování. V hudebním a především melodickém vyjádření vypjatých citů byl Verdi skutečný mistr. Právě oproštění od doslovného převyprávění příběhu a přenesení důrazu na střety emocí a vášní se stalo rozhodujícím východiskem úspěchu ústeckého nastudování. V jeho základě stál kompaktní a hlavně kompatibilní inscenační tým a soustředěný výkon celého souboru.

Norbert Baxa patří u nás nejen k velice zkušeným operním dirigentům, ale zná také přesně možnosti ústeckého operního souboru. Dokázal ho přes nevýznamná zakolísání provést až ke strhujícímu finále. Udržel vyváženost zvuku orchestru a sólistů: Kdyby forte, kterým nešetřil, vyvážil ještě více kontrastem dynamicky ztišených míst, byl by celkový dojem ještě plastičtější. O dynamické nuance se přitom velmi snažil sbor dobře připravený Milanem Kaňákem; díky tomu právě sborové scény patřily k vrcholným místům premiéry a pochvalu zaslouží i to, jak důsledně a ukázněně sboristé respektovali režijní řešení.

Režisérka Karla Štaubertová má za sebou mnohé operní zkušenosti a v týmu s výtvarníkem Jánem Zavarským si vypracovala osobitý režijní rukopis, v němž se oprostila od prvoplánové popisnosti. Nepatří přitom k operním bořitelům, kteří se zviditelňují tím, že za každou cenu převyprávějí příběh opery jinak, ale vychází z libreta a hudby a ve výtvarných obrazech s významnou rolí světla a ve stylizovaných gestech se snaží postihnout podstatu sdělení inscenovaných oper.

Trubadúr, kterého Štaubertová teď v Ústí nastudovala po inscenacích v Košicích a Liberci už potřetí, patří k jejím nejzdařilejším režiím. Funkční a výtvarně skvěle řešenou scénu tvoří prázdná bílá aréna. Její zadní ochoz je sestaven ze stupňovitě se zvyšujících panelů, které šlo různě odebírat a na které byly také promítány sekvence ohně v kontrastu s projekcí drsného šedého chladného kamene; schody za tímto ochozem obohacují scénu o vertikální rozměr. Vznikl tak jakýsi závěrečný zákrut spirály osudu, z níž už není úniku. Na její stěny narážejí emoce protagonistů, kterým z onoho stupňovitého ochozu přihlížejí ostatní. Půlkruh této pomyslné, spirálou lemované arény tvoří přesné prostředí pro střety osudů a vášní, lásky a pomsty, vystupňované výbornou taneční choreografií Lucie Holánkové a baletu Severočeského divadla. Přesná pohybová stylizace se ovšem neomezila jen na balet, ale i na významově srozumitelná přesná gesta, vybraná v souladu s hudbou, takže v přesně volené až „wilsonovsky“ působivé zkratce postihovala vztahy postav. Vše se zacykluje do nevyhnutelně tragického finále. Důležitou složkou výsledného úspěchu i byly historizující kostýmy módního návrháře Petra Beneše (který takto v opeře úspěšně debutoval). V kontrastu k jednoduché scéně navozovaly barvitý španělský kolorit, podporovaly charaktery jednajících postav – a všem velice slušely.

Už při hodnocení dřívějších ústeckých inscenací, zejména pak předchozí premiéry Delibesovy Lakmé, patřily ke kladům pěvecké kvality ústeckého ansámblu. Potvrdily se i v Trubadúrovi. Jakkoli je název opery odvozen od trubadúra Manrika, klíčovou postavou je cikánka Azucena, jejíž fatální touha po odplatě vhání ostatní do střetů, které mohou mít jen tragické vyústění. Věře Páchové se podařilo temným hutným mezzosopránem ztělesnit v této ženě, stigmatizované upálením matky a tím, že omylem vhodila do plamenů vlastní dítě, ničivou sílu pomsty. Velmi dobře tak vyšel kontrast s Leonorou, jíž dodala Valerie Vaygant i díky vroucímu sopránu čistotu v její oddané lásce k Manrikovi. Nikolaj Někrasov pak zdůraznil bezohlednou mužskou dravost hraběte Luny spíše pevností svého barytonu než důsledným dodržováním požadované herecké stylizace. Zřetelnější to bylo tím spíš, že Josef Škarka, i pěvecky velmi dobrý představitel Ferranda, naplnil tento režijní záměr přesně. WeiLong Taovi se coby Manrikovi pěvecky lépe dařilo v dramatičtějších partiích; trubadúrova píseň za jemného doprovodu harfy, kterou v ústecké inscenaci bohužel nezpíval za scénou, vyzněla při zpěvu na jevišti až příliš robustně. Nicméně herecky byl suverénní. Když ve finále, doslova nahý, takto obnaženě zůstane viset na železné mříži popraviště, kam jej poslal hrabě Luna – netušící, že jeho protivník a sok v lásce je bratr, kterého celý život hledá – je to scéna natolik vypjatá, že následující ovace ve stoje při děkovačce dosvědčily, že publikum inscenace nadchla.

Na začátku sezóny přitom ústečtí radní považovali zdejší divadlo za zbytečnou finanční zátěž a nechtěli ho dále financovat. Pokud byli na premiéře Trubadúra, mohli se po vynikající Lakmé i dalších inscenacích přesvědčit i tentokrát, že takto kvalitní „oblastní opera“ je vymoženost, kterou by měli pečlivě chránit a považovat si jí.

***

Dvakrát měř a jednou řež – opět k situaci kolem slučování pražských operZmatky kolem uspořádání pražské opery a baletu stále pokračují a nejen odborná veřejnost se začíná ptát, zda ministerstvo kultury spravuje svůj úřad s péčí řádného hospodáře.

Minulý týden Státní opera Praha zveřejnila své plány a předplatné na sezónu 2011/12. Je to už třetí verze, kterou po Oliverovi Dohnányim a Radimu Dolanském během zhruba půl roku prezentoval už třetí (druhý pověřený) ředitel tohoto divadla Ondřej Černý. Plány jsou to hodně skromné: s jedinou premiérou Sedláka kavalíra a Komediantů v režii Thaddeuse Strassbergera, který souhlasil s touto změnou titulu místo ještě ředitelem Jaroslavem Vocelkou zymýšleného Růžového kavalíra. Nicméně mnohem znepokojivější jsou dopady neschopnosti ministerstva kultury s dostatečným předstihem jasně naplánovat rekonstrukci divadla, resp. tu její část, kterou nelze provést za provozu. Po prvních ministerských tvrzeních ze začátku tohoto roku, které měly až charakter poplašné zprávy, že se divadlo už od letošního července na celou sezónu 2011/12 zavře, se teď rekonstrukce posouvá o rok, začít by měla od května 2012. Podle Ondřeje Černého je prý ale možné, že začne později, až se začátkem divadelních prázdnin od července. To, že ministerstvo kultury, prakticky bez analýz nutných pro skutečně odpovědná manažerská rozhodnutí ze zatím nejasného důvodu jen střílí od boku a dělá své personální rošády se ovšem velmi negativně projevuje nejen na důvěře veřejnosti v rozumnou správu kulturních institucí, ale odrazuje potenciální zájemce o předplatné i ty, kteří by si chtěli zajistit vstupenky s dlouhodobějším předstihem (o nasmlouvání umělců nemluvě). Divadlo totiž naplánovalo představení jen do začátku dubna 2012, kdy by se měl uskutečnit Slavnostní koncert k 20. výročí Státní opery. Jen doufejme, že z oslavy výročí nebude pohřeb. Ministr, který tolik zdůrazňuje efektivitu při vynakládání finančních prostředků, tady doslova vyhazuje peníze oknem, protože prodat při posunu termínu rekonstrukce dodatečně přidaná představení a zajistit pro ně kvalitní pěvecké obsazení, se nemusí podařit. Je nejvyšší čas, aby si ministerstvo připomenulo moudrost našich babiček – „dvakrát měř a jednou řež“. Jinak se může stát, že se vzedme taková vlna odporu k jeho chaotickému jednání, že úředníci, kteří momentálně rozhodují o osudu pražské opery, budou veřejností skutečně přinuceni složit účty ze svých činů a nést za ně plnou zodpovědnost.

***

Inspirace na dny příští

Na úterý je v síti Palace Cinemas od 20. hodiny připraven záznam Musorgského Borise Godunova z Turína, dirigent Gianandrea Noseda, režie Andrei Konchalovsky, v titulní roli Orlin Anastassov.

Týž den ostravské kino LUNA spolu s 90 evropskými kiny (a také televizní kanály ORF 2 a ARTE) bude v přímém přenosu od 19:00 uvádět – z Vídeňské státní opery poprvé – Donizettiho Annu Bolenu s Annou Netrebko v titulní roli. A spolu s dalšími vybranými představeními (Zlato Rýna, Valkýra, Soumrak bohů, Siegrfired, Nápoj lásky, Tosca, Faust, Parsifal, Nabucco, Don Giovanni, Jenůfa, Italka z Alžíru, Simon Boccanegra, Manon ad.) bude v rámci projektu Vídeňská státní opera živě na náměstí zdarma k vidění prostřednictvím velkoplošné obrazovky na náměstí Herberta von Karajana přímo vedle Vídeňské státní opery. Těmto projekcím, které jsou naplánovány od dubna do června a od září do října, navíc předcházejí 45 minutové informace o díle, obsazení (a sponzorech).

Zatímco Vídeňáci a návštěvníci této metropole na Dunaji, která si uvědomila turistickou atraktivitu operu, mohou holdovat takové houšti přenosů, u nás v sobotu připomene alespoň Český rozhlas 3 – Vltava ze záznamu koncertní uvedení Martinů Ariadny a Stravinského Slavíka, jak zaznělo v Národním divadle v Praze 29. září loňského roku. Sobotní večer bude díky přímým přenosům z MET patřit od 18:45 dalšímu mistrovi vrcholného italského belcanta – Rossinimu a jeho Hraběti Orymu a pěveckým hvězdám – Juanovi Diego Flórezovi, Dianě Damrau a Joyce DiDonato.

Giuseppe Verdi:
Il trovatore
(Trubadúr)
Dirigent: Norbert Baxa
Režie: Karla Štaubertová
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Petr Beneš
Sbormistr: Milan Kaňák
Pohybová spolupráce: Lucie Holánková
Orchestr a balet Severočeského divadla
Premiéra 1.dubna 2011
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem

Hrabě Luna – Nikolaj Někrasov
Leonora – Valeria Vaygant (alt. Liana Sass)
Azucena, cikánka – Věra Páchová
Manrico, trubadúr – WeiLong Tao
Ferrando – Josef Škarka
Inéz – Barbora Kadlčíková
Ruiz – Jaroslav Kovacs
Starý cikán – Karel Fieweger
Posel – Pavel Machát
Balet – Elena Mazanova, Milan Bednář, Pavel Enekeš, Róbert Király, Roberts Skujenieks