Operní panorama Heleny Havlíkové (271)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

U nás Mozartův Lucio Silla dosud uveden nebyl. Po první nahrávce opery z roku 1961 (dirigent Carlo Felice Cillario) a nahrávce Sylvaina Cambrelinga z La Monnaie (1985) vyšel Lucio Silla v rámci výroční kompletní mozartovské edice Philips v roce 1991 pod taktovkou Leopolda HageraPeterem Schreierem, Arleen Augér, Juliou VaradyEdith Mathis v hlavních rolích (nahráno studiově ve spolupráci s rakouským rozhlasem ÖRF a Mezinárodní nadací Mozarteum v lednu roku 1975 v salcburském Mozarteu). Jde o první novodobé uvedení plné verze opery (na 3 CD) podle autografu. Významná (o hodinu kratší) je nahrávka Nikolause Harnoncourta (Teldec 1989) s orchestrem Concentus Musicus Wien s hvězdným obsazením – opět Peterem Schreierem v titulní roli, Editou Gruberovou jako Giunií, Cecilií Bartoli jako Ceciliem, Dawn Upshaw v roli Celie a Yvonne Kenny jako Cinny; proti Mozartovu autografu je zde řada árií vypuštěna a zcela eliminována je role Aufidia.

Z dalších nahrávek připomeňme provedení Jonathana DarlingtonaKomorním orchestrem Lausanne (2001), dánskou rozhlasovou nahrávku Ádáma Fischera (2001), CD z uvedení Cáchách (2009), které řídí Marcus R. Bosch. Záznam inscenace opery Lucio Silla v nastudování benátského La Fenice pod taktovkou Tomáše Netopila vyšel hned dvakrát – provedení v La Fenice v červnu 2006 v audio verzi na 2 CD vydal Dynamic. Deutsche Grammophon zařadil toto nastudování režiséra Jürgena Flimma (s vypuštěním árií č. 14/Cecilio a č. 16/Giunia s rozsáhlými škrty v recitativu) z provedení ve Felsenreitschule v Salcburku do DVD projektu M-22, v jehož rámci nahrál komplet 22 Mozartových oper, jak byly uvedeny v roce 250. výročí Mozartova narození v Salcburku. V této souvislosti je zajímavé si připomenout, že právě této opery se v 80. letech ujali velcí operní režiséři – Jean-Pierre Ponnelle v roce 1981 v Curychu, Patrice Chéreau o tři roky později v milánské La Scale nebo Claus Guth v koprodukci Theater an der Wien (2005), barcelonského Teatro Liceo a madridského Teatro Real. Na Salcburském festivalu v roce 2013 v inscenaci dirigenta Marca Minkowského a režiséra Marshalla Pynkoského vytvořil titulní roli Rolando Villazón s Giunií Olgy Peretyatko.

W. A. Mozart: Lucio Silla – Lenneke Ruiten – La Monnaie (foto Bernd Uhlig)

Jak už to v opeře seria bývá, příběh hlavní postavy je prošpikovaný různými intrikami, pokusy o vraždy a milostnými propletenci, ve kterých bývá obtížné se vyznat, a uzavřen náhle povinným šťastným koncem, kdy vládce svým nepřátelům z ničeho nic odpouští. Podstatná byla hudba s virtuózními pěveckými party, když adorovanými (a výborně placenými) hvězdami, jak je dnes známe z popmusic, byli kastráti.

Mozart se už v Sillovi projevuje jako skladatel, který uměl ve schématu árií AA’BA‘‘A‘‘‘ s čtyřnásobným opakováním její první části s čím dál více zdobnější ornamentikou nápaditě vyjádřit požadované afekty vyhrocených vášní, kterými jsou postavy zmítány – nenávistí, láskou, touhou milostnou i tou po pomstě, strachem, žalem, zuřivostí, zlostí. Lucio Silla je v Mozartově opeře diktátor, který se zbavil svého politického soka a nyní se chce oženit s jeho dcerou Giunií. Ta ho ale nenávidí a naopak miluje svého snoubence, senátora Cecilia, kterého Silla zahnal do vyhnanství a Giunia si zpočátku myslí, že je mrtvý. Cecilio se však tajně vrací do Říma a se svým přítelem Cinnou plánuje zavraždění tyranského diktátora. Je ale prozrazen a odsouzen na smrt. Když se ale Sillovi nepodaří zlomit Giuniinu věrnost k Ceciliovi, spiklencům odpustí a velkoryse nechá Giuniu Ceciliovi a svou sestru Celiu dá za ženu Cinnovi.

Dnešní inscenátoři musí vyřešit, jak inscenovat operu seria tak, aby překonali stereotypii opakování árií a recitativů (přitom velmi pěvecky náročných), schematičnost děje s náhlým závěrečným happyendem a délku opery, dnes pociťovanou jako příliš rozsáhlou. Že se v La Monnaie nechtěli spokojit se statickým přednesem dlouhých árií, bylo zřejmé už z volby hodně nekonvenčního německého režiséra Tobiase Kratzera (1980). Připomenu jeho loňského Tannhäusera ve Wagnerově Mekce Bayreuthu jako anarchistickou road-movie (recenze na Opera Plus zde), protože i v případě Silly vsadil Kratzer na svou režijní metodu, při níž využívá velkoplošné projekce záběrů z videí. Multiplikuje jimi dění na scéně, na které tak nahlíží z různých úhlů pohledu.

W. A. Mozart: Lucio Scalla – Jeremy Ovenden a Carlo Allemano – La Monnaie (foto Bernd Uhlig)

Děj se podle libreta odehrává v Římě kolem roku 85 př. n. l., v soumračné atmosféře předtuchy konce impéria, plné vyhrocených vášní, lásky i nenávisti, odvahy i zrady, ale i sexuální zhýralosti. Podle německého muzikologa Hermanna AbertaZde poprvé zazářil nejenom dramatik Mozart, nýbrž také velký mistr démonična.“ Nejen emoce, které se od doby sklonku existence Římské republiky zase tolik nezměnily, ale možná právě souvislosti s „démoničnem“ zaujaly Tobiase Kratzera natolik, že potlačil historizující výklad Lucia Silly a až do extrému vyhrotil zásvětní a hororovou linii, která dodnes přežívá a těší se neutuchajícímu zájmu o upírství a strašidla.

Kratzer příběh přesadil do současné luxusní vily obehnané vysokým plotem, střežené vlčákem („nalíčeným“ za vlkodlaka). Ve vile sídlí Silla – bohatý, mocný a vlivný „šéf“. Je frustrovaný a zároveň vzrušovaný tím, že ho nenávistně odmítá žena, které zavraždil otce a vyhnal snoubence. Je posedlý touhou její odpor zlomit a získat ji jen pro sebe. Zavřel ji ve své vile a ukájí se aspoň jejím sledováním prostřednictvím všudypřítomných voyeurských kamer. Dějové zvraty a dlouhé árie režisér překlenul tím, že dění ve vile dodal na tajemné démoničnosti implementací upírství, citacemi kultovních hororových filmů, soumračnou atmosférou neo-gotické subkultury a spoustou krve.

Pod povrchem příběhu režisér rozvíjí temný propletenec netušených souvislostí vztahů – postupně se tak z videí, které si promítá Silla, dovídáme, že to, co jsme viděli, není úplný záznam dění, že existují i jiné záběry kamer z jiných úhlů (podobně jako se proměňuje tajemná vila na točně) – a že Silla se Giunie fyzicky zmocnil už dříve, ale usiluje, aby získal nejen její tělo, ale i její lásku. Vyústění příběhu je zde ovšem temné – a ani nemůže být v takovéto koncepci jiné. Upírská nákaza vychází od tribuna Aufidia, Sillova přítele a důvěrníka, v inscenaci jeho jakéhosi přízračně podivného sluhy (tato postava se někdy i vypouští). Nakažen je Silla, celý upírský je sbor – a postupně hryznutím do krku „zasvětí“ Silla také Giuniu. Takto „iniciována“ ale stále miluje Cecilia a brání zoufale svému snoubenci, aby ji objal a také propadl upírskému osudu. Když to Cecilio pochopí, sám nakonec nabídne svůj obnažený krk Giunii, která se do něj zahryzne. „Šťastný konec“ v Kratzerově verzi protagonisty vskutku nečeká.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na