Operní panorama Heleny Havlíkové (271)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Studenti Margreet Honig na ní obdivují analytický sluch, trpělivost, úctu, lásku, kázeň – a také smysl pro humor. Například Elīna Garanča se svěřila, jak jí pomohlo, že Margreet varuje před tlačením na hlas, jak mluví o hlubokém a volném, ale reagujícím těle a jak díky ní objevila svaly ve spodní části těla, o kterých sice věděla, ale nedokázala je použít. Sama Honig spatřuje svou největší výhodu v tom, že dokáže přimět studenty hluboce se soustředit a dopřát jim čas na pochybnosti, což není nic snadného. Podle ní má většina především mladých zpěváků potíže s koncentrací. Ale stokrát pasivně opakovat cvičení je podle ní jen ztrátou času.

Knihu záslužně vydala nezisková organizace Zámek Liteň, která se pod vedením její zakladatelky a ředitelky Ivany Leidlové už osm let věnuje nejen propagaci a odkazu sopranistky Jarmily Novotné, obnově zámku Liteň, kde Novotná žila, pořádá Festival Jarmily Novotné, zapojuje se i do filmových a výstavních projektů (dokument o Jiřím Suchém, výstava Nevěsta prodaná do ciziny). Zámek Liteň se ale také dlouhodobě zaměřuje na podporu mladých pěvců – pořádá interpretační kurzy, na kterých se jako lektorka podílí právě překladatelka knihy Markéta Cukrová, jejíž VoiceWise se na vydání Skutečného zpěvu také podílela.

Kniha ale není jen obohacujícím a inspirativním čtením pro zpěváky a jejich pedagogy, rozšiřuje obzory také operním divákům, posluchačům – i kritikům.

Margreet Honig / Gordana Crnković: Skutečný zpěv
Kniha rozhovorů o dýchání a lidském hlasu.

Překlad: Markéta Cukrová. Redakční a jazyková úprava: Michaela Vostřelová. Vydali: VoiceWise a Zámek Liteň, Praha 2019.

Zámek Liteň (foto Jan Žirovnický)

České přírůstky do diskotéky – Pastorkyňa v interpretaci Janáčkova žáka Břetislava Bakaly

Vydavatelství Českého rozhlasu Radioservis obohatilo dosavadní diskografii opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa z archivu Československého rozhlasu Brno o studiový snímek z roku 1953. Je unikátní tím, že operu se sólisty brněnské opery s Libuší Domanínskou v titulní roli nastudoval Janáčkův přímý žák, dirigent Břetislav Bakala. Jako klavírista byl Břetislav Bakala v roce 1921 také prvním interpretem cyklu Zápisník zmizelého a dvoj-CD doplňuje nahrávku Její pastorkyně právě o Bakalovu interpretaci Zápisníku, nahranou také v roce 1953.

Je vlastně s podivem, že se tyto nahrávky dostávají z rozhlasového archivu k veřejnosti až nyní. V případě Její pastorkyně sice nejde o první zvukový záznam, ten vznikl už v roce 1944 pod taktovkou Karla Nedbala. Ale v dnešní době, až posedlé historicky poučenou interpretací, je unikátní svou autenticitou. Nikoli ve smyslu pátrání po jednotlivých verzích Pastorkyně před úpravou Karla Kovařovice, jak je nastolil Charles Mackerras a téměř detektivními metodami vrstev přepisované partitury a dalších zdrojů anglický muzikolog Mark Audus. Nahrávka je pozoruhodná zachycením interpretační tradice Kovařovicovy verze dirigentem, který se s Janáčkem velmi dobře znal a zasloužil se o uvádění a prosazování jeho děl. Jakkoli v případě opery Z mrtvého domu bylo hlavně Bakalovo smírné řešení závěru předmětem kritiky.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa – Libuše Domanínská (Jenůfa) – Národní divadlo Praha 1955 (foto Jaromír Svoboda)

Břetislav Bakala byl o více než čtyřicet let mladší než Janáček a oproti impulzivnímu skladateli měl naturel rozvážného interpreta, který důsledně ctil partitury uváděných skladeb. Jako Janáčkův přímý žák na brněnské varhanické škole a pak ještě absolvent skladby v Janáčkově třídě na mistrovské škole, který i potom patřil do blízkého okruhu Janáčkových přátel a oddaných obdivovatelů, měl ovšem Bakala hluboký vhled do Janáčkových partitur. I díky tomu, že připravoval také klavírní výtahy jeho skladeb, a to i přímo z Janáčkova pověření s jeho instrukcemi ohledně úprav a interpretace. Byl také často svědkem Janáčkovy spokojenosti nebo nespokojenosti při uvádění jeho děl.

Pro rozhlasovou nahrávku Její pastorkyně převzal Břetislav Bakala obsazení sólistů z brněnské opery, kde Pastorkyni tehdy dirigoval František Jílek (nastudování v režii Oskara Linharta mělo premiéru 4. července 1952 a hrálo se až do ledna 1961). Uchovaly se tak pěvecké začátky sopranistky Libuše Domanínské a její interpretační základ v roli „moravské děvčice“ Jenůfy, která se pak stala tou nejvýznamnější v jejím repertoáru. Kostelničku zde zpívá další osobnost brněnské operní scény – tehdy teprve třicetiletá Marie Steinerová, jejíž doménou se také stal Janáčkovský repertoár a která v Kostelničce akcentuje nikoli tvrdost morálkou komunity sevřené ženské, ale upřímnou touhu dělat pro svou schovanku to nejlepší, jak to vidí ze svého pohledu. Fanfarónského Števu vystihl tenorista Jaroslav Ulrych, zatímco dramatičtější part Lacy vytvořil Antonín Jurečka. Jedině Stařenku Bakala přeobsadil. Místo Libuše Lesmanové alternující se s Marií Řezníčkovou z brněnské inscenace přizval Soňu Červenou, tehdy začínající, teprve 28letou novou sólistkou brněnské opery. Jak Soňa Červená vzpomíná, Břetislavu Bakalovi musela nějak „padnout do oka, lépe řečeno do ucha“. Její alt se mu zalíbil natolik, že ji obsazoval i do jiných rozhlasových koncertů a nahrávek. Ač role Stařenky není rozsahem velká, klíčová je tím, že právě Stařenka zahajuje důležitý ansámbl z 1. dějství „Každý párek si musí, svoje trápení přestát“, což Soňa Červená svým pevným altem zvládla suverénně.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa – Libuše Domanínská, Milan Sachs, Marie Steinerová, Antonín Jurečka – Státní divadlo Brno 1956 (archiv OP)

Dvojalbum tak rozhojňuje desítky nahrávek Její pastorkyně, mezi kterými jsou různorodá pojetí Jaroslava Krombholce, Rafaela Kubelíka, Bohumila Gregora, Františka Jílka, Jiřího Kouta nebo Jiřího Bělohlávka, Charlese Mackerrase a řady dalších. Pro Bakalovu nahrávku je typická střídmost, věcnost, uměřenost. Neuchyluje se ani k romanticky přepjaté citovosti, ani k úsečné drsnosti, jak se začala prosazovat s uváděním verze bez Kovařovicových úprav. Jak lze dohledat v Bakalově korespondenci, Bakala neshledával Janáčkovy kompozice jako komplikované, zdály se mu průzračné, plynulé a logické. A Soňa Červená potvrzuje, že dbal na to, aby splnil každý pokyn v Janáčkově partituře. Z nahrávky je také zřejmé, jak Bakalovi záleželo na srozumitelné dikci.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na