Operní panorama Heleny Havlíkové (273)

Kameny Ondřeje Adámka z Festivalu Aix-en-Provence: Rozdíl mezi člověkem a kamenem je čas; České přírůstky do diskotéky – operní, písňové i operetní lásky Barbory Poláškové

Kameny Ondřeje Adámka z Festivalu Aix-en-Provence

I když se v rozvolňování restriktivních epidemiologických opatření začínají objevovat za přítomnosti publika alespoň vokální koncerty, žádné operní představení od uzavření divadel 10. března 2020 od 18:00 hodin jsem u nás zatím nezaznamenala. Nicméně pokračuje nabídka záznamů představení na internetu, jak je stále poskytují portály Opera Vision, Arte Opera Season, Opera on Video nebo je v čase koronaviru zdarma zpřístupnila některá divadla (Vídeňská státní opera, Metropolitní opera, Berlínská státní opera, Mariinské divadlo) nebo Festival v Aix-en-Provence s různě limitovaným geoblokováním (a titulky pouze ve francouzštině).

Sérii českých oper na záznamech zahraničních inscenací dostupných na internetu (Prodaná nevěsta z Garsingtonského festivalu a Rusalka z Vlámského divadla opery a baletu viz 268. Operní panorama a Příhody lišky Bystroušky z Vídeňské státní opery viz 270. Operní panorama), rozšiřuje na webu Festivalu Aix-en-Provence kompozice Ondřeje Adámka Kameny. Svou světovou premiéru zde měla 7. července 2018 (záznam je z reprízy 10. července 2018).

Už jenom zařazení novinky do programu prestižního mezinárodního hudebního festivalu Aix-en-Provence v úchvatných prostorách tohoto starobylého jihofrancouzského města fontán je poctou. Uvádění soudobých oper i děl 20. století, ale i často velmi provokativní inscenační řešení tradičního operního repertoáru řadí tento festival mezi progresivní centra. Vedení v roce 2018, kdy si festival připomínal 70. výročí, převzal po deseti letech šéfování belgického varhaníka, skladatele, dirigenta a režiséra Bernarda Foccroullea francouzsko-libanonský režisér Pierre Audi.

Festivalové inscenace vznikají v široce založených koprodukcích s evropskými divadly od Madridu přes Maltu nebo Helsinky po moskevské Velké divadlo. Součástí festivalu je od roku 1998 také Akademie s širokým portfoliem vzdělávacích programů. V roce 2018 se Akademie podílela na nastudování Purcellovy opery Dido a Aeneas, kterou dirigoval Václav Luks, a právě Sedmi kamenů. Operní program vytvářejí nejen znamenití dirigenti a špičkoví sólisté, kteří jsou i fantastickými herci, jakkoli za sebou nemají vždy marketing, který by z nich udělal hvězdy, jak to umí Metropolitní opera. Festival je v posledních letech vyhlášený především nekompromisností, s níž otevírá u tradičních oper režijně provokativní, někdy až hodně drsná pojetí s akcenty na témata, která rezonují s těmi současnými. Na takový programový koncept logicky navazuje uvádění nových oper, které festival zadává u soudobých skladatelů.

 Seven Stones / Sedm kamenů je první opera českého skladatele Ondřeje Adámka (*1979), který po absolutoriu pražské HAMU u Marka Kopelenta pokračoval ve studiu ve Francii, kde dlouhodobě žije, a obzory si rozšiřoval v mnoha dalších zemích. Osmdesátiminutová kompozice a capella pro čtyři sólisty a dvanáct sboristů vznikla na libreto současného předního islandského spisovatele a básníka Sjóna (*1962). Navazuje na Adámkovu kantátu Kameny pro 24 hlasů a 16 instrumentalistů z roku 2013 také na Sjónův text, a kompozičním stylem na další Adámkovy vokální skladby Polednice, Körper und Seele a Karakuri, u kterých často hraje významnou roli vizuální složka (na CD/DVD dvojalbu je vydalo Wergo v roce 2016).

Kompozice Sedm kamenů je spíše tajemnou, místy až hororovou básní, než tradiční operou. Úvodní sborové motto nastoluje ústřední téma člověka a kamene: „Rozdíl mezi člověkem a kamenem je čas. Když se člověk v prach obrátí, kámen si zachová svůj tvar.“ Děj opery je ve třinácti přetržitých obrazech plný náznaků, archetypálních symbolů, znaků a alegorií. Přes svou bizarnost však působí spojitě a věrohodně.

Hlavní postavou je Sběrač kamenů. Kameny a jejich příběhy je posedlý, po sedm let je sbírá po celém světě napříč kontinenty a svou sbírku shromáždí v baru u Bábelsteinů, kde hostům místo jídla a pití servírují kameny. V průběhu opery se ze tmy vyjevují kameny v podobě zdi, jako drahokamy, jako součást přísloví celého světa, jako zářící radioaktivní „kameny“ Marie Curie, jako technika litografie, jako neuchopitelné měsíční kameny. Opera směřuje k biblické scéně, kdy si herci rozdělí role jako v Pašijových hrách a sbor farizejů požaduje ukamenování cizoložnice, kterou představuje Sběratel. V roli Ježíše je jeho Manželka, která se davu postaví se slovy „Kdož jsi bez viny, hoď první kamenem“ a cizoložnici zachrání. Je to však ve finále ona, která tímto biblickým prvním kamenem z ruky svého manžela zemře. Sběratel ji po návratu domů přistihne, jak se objímá s mladým mužem a hodí po ní kámen. Ukáže se, že objímala jeho vlastního syna, kterého sedm let neviděl a už ho nepoznal. Sbor mizí ve tmě a doznívá jeho šepot: „Kámen hozený v hněvu se nikdy nemůže vrátit do ruky zpět.“ Muž zůstává zdrcený, sám.

Základem Adámkova hudebního stylu v Sedmi kamenech je lidský hlas v mnoha barevných a výrazových polohách s převahou temnějších stránek. Zdroje Adámkovy inspirace jsou široké – world music, evropská hudba barokní i soudobá (clustery, ligetiovské textury), japonská tradiční hudba, španělské flamenco, zenbuddhistické rituály, hinduismus, ale i spirituály, a především spektrální hudba, jak se vyvinula ve Francii na počátku 80. let. Adámek tyto podněty neopisuje, ale „cituje“ a přetváří do vlastních hudebních, či přesněji řečeno zvukových představ. Zpěváci rozkrývají zvukové možnosti lidského hlasu pro vyjádření emocí a možností i nemožností vzájemné komunikace – ozývá se šeptání, ale i řev, koktání, funění, agresivní naléhání, ale i barokizující koloraturní árie. Věty jsou preparovány na slova, slabiky, hlásky, rytmizovány s použitím nejrůznějších předmětů včetně klacků a kamenů jako bicích. Dodávají dílu syrovou atmosféru rituálů dávných kmenů. Lidské hlasy provázejí i zvuky, které zpěváci vyluzují foukáním na hrdla lahví, smyčcem na pilu nebo sklenice, údery na nejrůznější bicí nástroje, občas zazní exotické citery, violoncello, ale třeba i frkačky.

Na první pohled by se mohlo zdát, že udělat z takového kaleidoskopu operu je téměř nemožné. Ondřeji Adámkovi se podařilo vtáhnout diváky do tajemného vztahu člověka a kamene i díky nastudování, na kterém se podílel svým hudebním nastudováním se spřízněným francouzským týmem dirigenta Léo Warynského, režiséra a choreografa Érica Oberdorffa, scénografa Érica Soyera a kostýmní výtvarnice Clémence Pernoud. K dispozici měli vynikající pěvce, kteří dokázali i tempo-rytmem pohybů a výrazem tváří vytvořit, udržet a stupňovat napětí. Vedle dokonale připraveného sboru accentus / axe 21 s velkými zkušenostmi se soudobou hudbou to byla čtveřice výtečných sólistů i se zkušenostmi hráčů na různé nástroje a typově přesně vybraných pro charakter jejich rolí. Klíčovou roli Sběratele kamenů vytvořil francouzský barytonista Nicolas Simeha obklopen třemi ženami – Služebnou a První vypravěčkou v interpretaci francouzské sopranistky Anne-Emmanuelle Davy, Hostinskou a Druhou vypravěčkou v podání japonské sólistky Shigeko Hata a Manželkou Sběratele kamenů v provedení Landy Andriamboavonjy původem z Madagaskaru.

Opera Sedm kamenů Ondřeje Adámka potvrdila, že pokusy soudobých skladatelů o tento žánr nemusí končit ve slepých uličkách. Podobně jako opera Martina Smolky Sezname, otevři se!, na které se jako libretista a režisér podílel se svým souborem Boca Loca Lab Jiří Adámek, bratr Ondřeje, Sedm kamenů s ní má ve stylu práce s lidským hlasem a pohráváním si se slovy mnohé společné. Nápaditost původní verze Smolkovy opery Sezname, otevři se!, jak zazněla na festivalu New Opera Days Ostrava v roce 2014, však Sedm kamenů přes úspěch na prestižním festivalu v Aix-en-Provence nepřekonalo.

Hodnocení autorkou recenze 85 %

Ondřej Adámek: Seven Stones / Sedm kamenů
Hudební nastudování: Ondřej Adámek a Léo Warynski, režie a choreografie: Éric Oberdoff, scéna a světla: Éric Soyer, kostýmy: Clémence Pernoud.
Osoby a obsazení: Služebná / Vypravěčka I – Anne-Emmanuelle Davy, Hostinská / Vypravěčka II – Shigeko Hata, Sběrač kamenů – Nicolas Simeha, Žena Sběratele kamenů – Landy Andriamboavonjy.
Sbor: accentus / axe 21.
Théâtre du Jeu de Paume, světová premiéra 7. července 2018, záznam představení 10. července 2018 je k dispozici na webu Festivalu Aix-en-Provence (resp. na YouTube).

České přírůstky do diskotéky – operní, písňové i operetní lásky Barbory Poláškové

Pokud se chce dnes český operní sólista prezentovat prostřednictvím nahrávky na CD, většinou mu nezbývá nic jiného, než se o ni postarat sám. Tuto cestu zvolila i česká mezzosopranistka Barbora Polášková de Nunes-Cambraia a nahrála s klavíristou Peterem Valentovičem CD s jednoduchým identifikačním názvem Polášková de Nunes-Cambraia – mezzo-soprano (a stručným bookletem v angličtině se základními biografickými údaji). Dramaturgie nahrávky je průřezem jejím aktuálním repertoárem – operním, písňovým i operetním.

Své CD otevírá Polášková Habanerou z Bizetovy Carmen, efektní vstupní árií cikánky, která na horkem rozpáleném sevillském náměstí dráždí muže provokativní písní o lásce jako nezkrotném ptáčeti. A následuje Seguidilla, kterou tato nezkrotná cikánka po svém zatčení okouzlí svého věznitele, vojáka Dona José natolik, že ji nechá utéct. Právě Carmen je totiž rolí, kterou se Polášková hned na začátku své kariéry katapultovala v roce 2010 do centra pozornosti. V pulzující, dynamické olomoucké inscenaci zkombinovala svůj talent a mládí do pojetí Carmen jako půvabného neviňátka, kočičky, která ale umí nejen vystrčit, ale pořádně zatnout drápky, když není po jejím. Do olomoucké koncepce takové Carmen se velmi dobře hodil její tvárný a technicky zvládnutý vyrovnaný hlas, aniž svým objemem musel zrovna bourat divadlo. A byla to opět Carmen, o šest let později v Opavě, za kterou získala nominaci na cenu Thálie 2016.

Na svém profilovém albu Barbora Polášková představuje výběr z široké škály svého repertoáru. Ten sahá od hudby barokní, reprezentované árií Bereite Dich, Zion z Vánočního oratoria Johanna Sebastiana Bacha nebo árií Lascia ch’io pianga z Händelova Rinalda, přes Mozartova Cherubína (Figarova svatba), Rossiniho Rosinu z Lazebníka sevillského nebo Gluckova Orfea. Pokračuje romantickým repertoárem. Na CD ho reprezentuje Verdiho Azucena z Trubadúra nebo Dvořákova Ježibaba (Rusalka) a Smetanova Panna Róza (Tajemství). Nechybí ani slavná árie Saint-Saënsovy Dalila Mon coeur s’ouvre à ta voix, kterou Polášková prodchnula smyslností, když v ní pelištejcká kněžka svede hebrejského siláka Samsona, aby z něj vymámila tajemství jeho neporazitelnosti.

K operním áriím Polášková připojila i výběr z písní – z Dvořákových Cigánských melodií, Janáčkovy Moravské poezie nebo z Mahlerových Písní o mrtvých dětech. Svou schopnost vnořit se i do zádumčivějších výrazových odstínů Polášková prezentuje například na Asturianě z cyklu Sedmi španělských lidových písní Manuela de Fally. V písních se tak na rozdíl od árií neprojevuje handicap této aktuální kompilace pěveckého umění Barbory Poláškové, protože árie jsou nahrány pouze s klavírním doprovodem, jakkoli v provedení Petera Valentoviče velmi citlivým.

Mezzosopranistka Barbora Polášková de Nunes-Cambraia získala pěvecké školení na konzervatořích v Praze a Plzni a doplnila si ho studiem jazyků na Univerzitě Karlově. Záhy po svém debutu v olomoucké Carmen dostala velkou příležitost, když byla na koncertě v cyklu Hvězdy světové opery partnerkou sopranistky Sondry Radvanovsky a troufla si, přes svůj nesporný talent tehdy poněkud předčasně, na dramatické party Verdiho Eboli z Dona Carlose a kněžny de Bouillon z Adriany Lecouvreur Francesca Cilei. Od té doby nastudovala Polášková na operních scénách v Olomouci, Ostravě, Plzni, Ústí nad Labem nebo v Brně mnoho dalších rolí – Cherubína v Mozartově Figarově svatbě, Rosinu v Lazebníkovi sevillském, Gertrudu v Thomasově Hamletovi, z Verdiho oper Fenenu v Nabuccovi, Maddalenu v Rigolettovi nebo paní Quickly ve Falstaffovi. Byla také Káčou ve Dvořákově opeře Čert a Káča nebo Olgou v Čajkovského Evženovi Oněginovi. I když v plzeňském nastudování zkrácené italské verze Cherubiniho Medey dostala Barbora Polášková jako Medeina důvěrnice Neris příležitost v jediné árii, využila ji svrchovaně s velkým hudebním citem a skvěle charakterizovala oddanost a zároveň strohou přísnost důvěrnice vůči své despotické velitelce. Předvedla, že není malých rolí. A v plzeňské opeře se také s citem pro mladickou rozkolísanost Idamanta zhostila této role v Mozartově Idomeneovi.

V aktuálním pěveckém profilu Polášková zabrousila také do žánru operety. Vedle Carmen je kníže Orlofsky z operety Johanna Strausse Netopýr další rolí, která se skvěle hodí k jejímu typu. V jejím podání čiší v kupletu, ve kterém kníže zve hosty, aby si u něj užili velkolepou party, jiskřivý esprit.

Aktuální kompilace repertoáru Barbory Poláškové ovšem není její první nahrávkou. Už před deseti lety vyšlo její debutové CD Amor eterno s milostnými áriemi z Mozartových, Rossiniho, Donizettiho, Verdiho oper, ale i písněmi Almy Mahlerové. Sedm z písní Almy Mahlerové bylo také na programu koncertu ve Smetanově síni pod vedením dirigenta Zdeňka Mácala se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, který v roce 2011 zaznamenala a vydala agentura ArcoDiva. Svůj příklon k soudobé hudbě prezentovala Barbora Polášková například na CD Umění milovati s dramatickou freskou současného českého skladatele Zdeňka Zahradníka na básně Publia Ovidia Nasa a při interpretaci cyklu The Magic Wheel of the Zodiac soudobé australské skladatelky Margaret Brandmanové. Poláškové pravidelná spolupráce s kytarovým duem Siempre Nuevo pak vyústila do nahrávky Guitarra Cantante s českými a španělskými písněmi.

Z nové nahrávky je zřejmé, jak široký musí být dnes repertoárový záběr českých sólistů, aby se uplatnili na operním trhu. V dosavadní kariéře Barbory Poláškové zachycuje její vývoj, kdy se její světlejší mezzosoprán usadil, probarvil a získal intonační přesnost. Řadí se tak k dalším předním českým sólistkám v tomto pěveckém oboru.

Barbora Polášková de Nunes-Cambraia – mezzosoprán, Peter Valentovič – klavír.
Georges Bizet: Carmen / Habanera a Seguidilla – Camille Saint-Saëns: Samson et Dalila / Dalila Mon cœur s’ouvre à ta voix – Gioacchino Rossini: Il Barbiere di Siviglia /Rosina Una voce poco fa – Johann Strauss II: Die Fledermaus / Prince Orlofsky Couplet – Giuseppe Verdi: Il Trovatore / Azucena Stride la vampa – Georg Friedrich Händel: Rinaldo / Lascia ch’io pianga – Hector Berlioz: Les nuits d’été / Villanelle – Antonín Dvořák: Gipsy songs / Nr. 4 Stará Matka – Wolfgang Amadeus Mozart: Le nozze di Figaro / Cherubino Voi che sapete – Antonín Dvořák: Rusalka / the Witch Čury mury fuk – Christoph Willibald Gluck: Orfeo ed Euridice / Orfeo Che farò senza Euridice – Johann Sebastian Bach: Weihnachtsoratorium / alto aria Bereite Dich Zion – Bedřich Smetana: The Secret / Panna Róza Tak plane láska pravá – Gustav Mahler: Kindertotenlieder / Nun will die Sonn – Manuel de Falla: Siete canciones populares españolas / El paño moruno, Asturiana – Wolfgang Amadeus Mozart: Le nozze di Figaro: Cherubino Non so più cosa son, cosa faccio – Antonín Dvořák: Gipsy songs / Nr.5 Struna naladěna – Leoš Janáček: Moravian Folk Poetry in Songs / Zdálo se mě zdálo, Stálosť.
Nahráno v říjnu 2018, Tonzauber Studio – Wiener Konzerthaus. Nahrávací technik Ábel Czinger, umělecká produkce Miloš Šipoš.
Celkový čas neuveden.