Operní panorama Heleny Havlíkové (275)

S hudebním ředitelem Opery Národního divadla Jaroslavem Kyzlinkem o koronavirových obavách i očekáváních. - Pasticcio před oponou. - „Prokaučovaný“ bruselský Mrtvý dům.

S hudebním ředitelem Opery Národního divadla Jaroslavem Kyzlinkem o koronavirových obavách i očekáváních
Koronavirová krize sice ustupuje, od 8. června může být v hledišti namísto 300 už 500 diváků, ale uvolňování epidemiologických opatření v našich operních divadlech zatím k zahájení standardního provozu nevede. Některá divadla uvádějí nikoli prostřednictvím záznamů, ale živě alespoň koncerty – vedle olomoucké a opavské opery připravilo koncert Opera před oponou také pražské Národní divadlo. Hudebního ředitele Opery Národního divadla Jaroslava Kyzlinka jsem se zeptala nejen na tento koncert, ale i na to, jak koronavirová pandemie poznamenala Operu ND i jeho osobně. (Otázkám ohledně profilace Opery Národního divadla a rozdělení kompetencí pod vedením uměleckého ředitele Pera Boye Hansena se však zatím vyhnul a ponechal jejich zodpovězení na srpen.)

Jak jste koncert Opera před oponou koncipovali?
Vzhledem k velkému počtu účinkujících – na rozdíl od souborů činohry a baletu – soubor Opery Národního divadla nemůže v rámci rozlučkového týdne všech souborů ND se sezonou realizovat řádné představení, rozhodli jsme se proto připravit koncert před železnou oponou.

Jak snad název napovídá – není možné vystoupit v plném počtu na jevišti ani v orchestřišti, a tak divákům nabízíme koncert, na kterém jsme se však nechtěli omezit jen na vystoupení sólistů s doprovodem klavíru. Proto jsme do programu zařadili – a před oponou vystoupí – také nejrůznější formace členů obou operních orchestrů. A tak kromě zpěvu za doprovodu klavíru zazní i instrumentální hudba a některá hudební čísla z oper v nezvyklých komorních obsazeních. Věřím, že vzniknou zvukově zajímavé momenty a pro posluchače bude obohacující uslyšet známou árii za doprovodu nejen klavíru, ale i dalších vybraných nástrojů. Dodržujeme přísně komorní obsazení a všechna více i méně logická restriktivní opatření vlády, přesto věřím, že posluchači budou spokojeni.

Jak se uzavření divadel promítlo do programu Opery ND?
Museli jsme přesunout premiéru Weinbergerovy opery Švanda dudák do další sezony. Osobně mě moc mrzí také zrušení připravované inscenace Špalíček Bohuslava Martinů, kterou jsme spolu s Petrem Zuskou chystali na závěr sezony. Dílo ale uvedeme alespoň v koncertní verzi na začátku září. První měsíc nové sezony jsme se totiž rozhodli věnovat v historické budově Národního divadla pouze českým operám. Věřím, že obecenstvo během nucené karantény již na internetu zhlédlo vše a přijde se tedy zase podívat na živé operní představení! Moc jsem se také těšil na provedení Janáčkových Výletů pana Broučka k stému výročí původní premiéry v ND, které připadlo na 23. duben. Tuhá omezení realizaci slavnostního představení neumožnila, snad se tedy podaří nahrávka, kterou připravujeme na srpen.

Kromě zrušených nebo přesouvaných premiér a výpadků příjmů ze vstupného – jak jinak se projevuje to, že v opeře nemůžou vlastně až do srpna, tedy skoro půl roku, vystupovat umělci a pracovat další lidé, kteří se podílejí na inscenacích?
Delší prázdniny, které byly zapříčiněny vládními restrikcemi, podle mého názoru umělcům ve své většině spíše neublížily. Tak jako v jiných oblastech se s nucenou přestávkou každý vypořádá, jak nejlépe umí – někdo relaxuje nebo uklízí, jiný se snaží až překotně zkoušet, někteří externí umělci si museli na čas najít jinou obživu. Mimo ztráty mnoha očekávaných, dlouho připravovaných a pak náhle zrušených projektů a s tím pochopitelně spojeného nepříjemného výpadku příjmů, mnohým z nás jistě toto zastavení také prospělo. A to z nejrůznějších úhlů pohledu, včetně toho, jak se nyní kolegové opět těší do divadla. Troufám si však říct za všechny – nemůžeme se dočkat opětovného kontaktu s diváky; kvůli té neuchopitelné nepřenositelné chemické reakci mezi jevištěm a hledištěm chodíme mnozí přes všechno stále rádi do divadla.

Jaké dopady bude mít koronavirová pandemie na Operu Národního divadla?
Patřím k těm, kteří považují tuto pandemii spíše za mediální nežli koronavirovou, i když zpočátku byla opatrnost bezpochyby namístě a pravděpodobně se vyplatila. Obávám se spíše, jak tento právem či neprávem vyvolaný strach bude ovlivňovat – a také jak dlouho – ochotu diváků chodit zase do divadel. Včetně vlivu na výpadek zahraničních návštěvníků opery. Více než před dobou koronavirovou často přemýšlím o tom, kolik operních večerů by měla Praha nabízet a komu a jestli se promění spektrum diváků v návaznosti na očekávaný ekonomický propad. To se netýká jen Prahy, ale i dalších regionů. O nějakých škrtech v již tak podfinancovaných institucích nemluvě.

Máte obavy z možné druhé vlny pandemie?
Ani ne tak z druhé vlny, ale z trendů, které v rámci globální opatrnosti již prosakují: hrajme jen v komorním obsazení co možná nejdéle; některé operní domy plánují například při představeních přenášet zpěv sboru ze zkušebny, aby zpěváci nemuseli na jeviště, kde nemohou dodržet předepsanou vzdálenost. Nebo ozvučit smyčcový kvintet a takto uměle simulovat zvuk orchestru… Podobné inženýrství by dle mého znamenalo zánik žánru opery jako takové!

Nezvyklá situace ovšem otevřela možnosti, které si předtím člověk nemohl, už z časových důvodů, dovolit – například při zákazu cestování podívat se na nepřeberné množství záznamů operních inscenací z celého světa na internetu. Co zaujalo vás?
Sleduji samozřejmě operní dění průběžně, i když – pokud je to možné – skutečně preferuji živé umění. Je to poučné a do jisté míry zábavné si naživo ověřit, jak se často míjí vytvářený mediální obraz s realitou. To platí podle mého názoru dnes, bohužel, v našem oboru velmi často a nemusíte jezdit daleko. Jinak jsem se opravdu stihl podívat na řadu věcí, na které jsem si chtěl najít čas už dávno. Vznikl také prostor roztřídit léta nevybalené krabice s partiturami, což bylo velmi inspirativní. O nic méně inspirativní, ba naopak, je nyní čas strávený s rodinou. Mnozí jistě potvrdí, že nynější zpomalení až zastavení je v tomto ohledu v mnohém prospěšné. Ale abych vám úplně neutekl z otázky – zaujal mě dlouhý přenos z MET, kdy Peter Gelb provázel přes skype přenos z různých domácností po světě. Od nejrůznějších umělců jsme mohli slyšet krásnou hudbu i jedno společné poselství – že totiž operu nelze vlastně provozovat jinak než živě v divadle, a na to se všichni zase moc těšíme…

Pasticcio před oponou
V pátek 12. června 2020 obnovila Opera Národního divadla představení pro veřejnost po dosud nejdelší vynucené odmlce od druhé světové války, tentokrát po krizi způsobené koronavirem. Koncert umělců Opery Národního divadla a Státní opery nazvaný Opera před oponou se konal v historické budově, opravdu „jen“ na proscéniu před železnou oponou, diváci už seděli v hledišti, ale v povinných rouškách.

Koncert se konal bez přestávky a představilo se v něm jedenáct sólistů Opery Národního divadla a Státní opery, provázených různě kombinovanou komorní sestavou členů orchestrů obou souborů.

Alespoň touto formou koncertu se umělci obou operních souborů chtěli rozloučit se sezonou, kterou ze dne na den v březnu přervala epidemiologická opatření proti šíření koronaviru – a v Národním divadle se neuskutečnily premiéry Weinbergerova Švandy dudáka, zpívaného baletu Bohuslava Martinů Špalíček a ve Státní opeře Szymanowského Krále Rogera.

Program byl však až příliš pestrý. Lze pochopit, že sopranistky Marie Fajtová, Jana Sibera, tenorista Martin Šrejma, barytonista Jiří Brückler a basisté Jiří Sulženko a Zdeněk Plech zazpívali árie a dueta z oper, které mají v Národním divadle na repertoáru. Ale dramaturgická linie to byla nesourodá, když vedle Roccovy árie o zlatě „Hat man auch nicht Gold beineben“ z Beethovenova Fidelia (Zdeněk Plech) zazněl duet Adiny a Dulcamary „Quanto amore!“ z Donizettiho Nápoje lásky (Marie Fajtová a Jiří Sulženko), vedle Rodrigovy předsmrtné árie „O Carlo, ascolta“ z Verdiho Dona Carlose (Jiří Brückler) koketní árie Musetty „Quando men’ vo“ z Pucciniho Bohémy (Marie Fajtová).

Českou operu zastoupil výstup Terinky a Jiřího „Chci s tebou promluvit“ s duetem „Pohleď mi do očí“ z Dvořákova Jakobína (Jana Sibera a Martin Šrejma) a árie Mařenky „Ten lásky sen“ ze Smetanovy Prodané nevěsty (Kateřina Kněžíková). Jako připomínku neuskutečněné premiéry Krále Rogera Karola Szymanowského zazpívala Jana Sibera brilantní árii Roxany. Jeden a půl hodinový program, ve kterém ale spoustu času zabraly úpravy sestav notových pultů, zakončil mozartovský blok, který vyvrcholil závěrečnou scénou z druhého dějství Figarovy svatby, pro kterou si sólisté najednou oblékli kostýmy a pokusili se o náznak herecké akce.

Vtipné ozvláštnění programu ovšem slibovaly instrumentální úpravy operní hudby. Dvě efektní čísla – druhá virtuózní koloraturní árie Královny noci „Der Hölle Rache“ z Mozartovy Kouzelné flétny a sbor Cikánů z Verdiho Trubadúra – zazněly v úpravě Miroslava Kopty pro žesťový ansámbl tří trubek, tří pozounů a tuby. A předehru k Figarově svatbě upravil Bill Holcombe pro dechové kvinteto. Jenže i v hudbě platí, aby vtip byl skutečně vtipem, tak musí zaznít brilantně, s naprostým nadhledem a bravurou, což se bohužel nepodařilo úplně. Nedostatečná propracovanost souhry se projevila i při jediném originálním čísle programu – první větě z Oktetu F dur Franze Schuberta pro smyčcový kvintet, klarinet, fagot a lesní roh. Klarinetového partu se s přehledem ujal hudební ředitel Státní opery Karl-Heinz Steffens, který před dirigentskou dráhou působil právě jako klarinetista v prestižní Berlínské filharmonii.

Pokud šlo o doprovod dalších částí programu, až závěrečné finále druhého dějství Figarovy svatby zaznělo s orchestrem, byť komorně zredukovaným; v ostatních áriích a duetech jsme se museli spokojit pouze s klavírem, který tu a tam doplnily nástroje, jak se v dané árii uplatňují sólově nebo výrazněji (housle, flétna, harfa, hoboj), případně smyčcové kvinteto. A v tom byl právě problém. Zatímco s velkým orchestrem a při jevištním provedení se ve zpěvu ledacos „schová“, takto omezený doprovod nezakryje nic. Ze sestavy sólistů tak svou špičkovou úroveň opět stvrdila Kateřina Kněžíková v árii Mařenky a o pružnosti svého sopránu znovu přesvědčila Jana Sibera v árii Roxany z Krále Rogera.

Celkové hodnocení koncertu záleží na úhlu pohledu. Samozřejmě se nejde oprostit od okolností, za kterých se uskutečnil. Po třech měsících se při návratu do zlaté kapličky s nadějí na obnovu normálních časů nelze ubránit dojetí a radosti z hudby nezprostředkované technologiemi. A pohled na publikum s povinnými rouškami na obličejích snad zůstane jako rarita, která se nebude opakovat.

Přes dychtivost, se kterou jsem se na koncert těšila, přiznám se, že jsem očekávala víc. Chápu, že nejistota rozsahu rozvolňovaných opatření jak vůči publiku, tak vůči umělcům neumožňovala – na rozdíl od činohry, ale i baletu – odehrát plnohodnotné operní představení, jak to dokázaly Činohra i Balet Národního divadla. Ale výsledek se zdál být příliš jednoduchým východiskem „z nouze“ nejen koronavirové, ale i těžkopádnosti kolosu naší první scény. V polovině června zvolený program už přece jen působil jako narychlo seskládané nesourodé pasticcio, na rozdíl od koncertu Ve zpěvu hledejme úlevu… 30. dubna, při němž pestrá dramaturgie i paleta dokonce třinácti sólistů pouze za klavírního doprovodu měla při benefičním charakteru, absenci publika a živém přenosu Českou televizí v té době zcela jiný kontext.

Protože se Národní divadlo chce tak vehementně začlenit do evropského operního kontextu, nabízí se také porovnání s koncerty, které začala uvádět Vídeňská státní opera v promyšlené dramaturgii. A postavení Národního divadla jako naší první, státem dotované scény, vede k porovnání i s Českou filharmonií, která ve složité situaci dokázala zareagovat tak mimořádnými (benefičními) koncerty, jako byl ten 13. června se sólistkou Magdalenou Koženou, když Českou filharmonii a Českou studentskou filharmonii s vybranými žáky LŠU řídil sir Simon Rattle, ale i ten 23. května v rámci Pražského jara s mozartovskou dramaturgií a hvězdnou sestavou českých umělců, dirigenta Tomáše Netopila a sólistů Kateřiny Kněžíkové, Simony Šaturové, Adama Plachetky a Jana Martiníka. Nelze se vyhnout ani komparaci se zápalem mladých adeptů operního zpěvu, jak se předvedli už v květnu v Novoměstské radnici (viz 272. Operní panorama zde) a jak vystupování i v těchto obtížných časech umožnil Spolek přátel hudebních talentů a agentura Nachtigall Artists i dalším – Petru Nekorancovi, Monice Jägerové a Lukášovi Bařákovi.

Po úvodním českém pozdravu divákům koncertu umělecký ředitel obou našich operních souborů Per Boye Hansen přečetl v krátkém prohlášení v angličtině, že koncert je zároveň pozvánkou na příští sezonu. Nejenže program koncertu tomu nenasvědčoval, ale ani plány na následující sezonu nesvědčí o flexibilní reakci Opery Národního divadla na koronavirovou situaci. Ředitel Jan Burian v rozhovoru pro ČRo Radiožurnál vyčíslil ztrátu na 180 milionů korun, ale hrát by se mělo začít jako obvykle – ve Stavovském divadle od konce srpna, v Národním divadle a ve Státní opeře od začátku září. Na premiéru v Národním divadle si ale budeme muset počkat až do října, to bude Carmen v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a v režii Asagaroffa Grischy, titul, jehož oprávněnost v rámci současného repertoáru naší první scény s absencí základního portfolia českého repertoáru vyvolává zásadní otazníky.

Ve Státní opeře na konci listopadu původně plánované Mistry pěvce norimberské nahradí Tristan a Isolda – se stejným inscenačním týmem dirigenta Karla-Heinze Steffense a režiséra Keitha Warnera, ovšem s mnohem méně rozsáhlou úlohou sboru. Opět se nelze vyhnout srovnání – brněnské Národní divadlo pod vedením Martina Glasera flexibilně dokázalo najít i za současné situace řešení, jak hrát i operu pro diváky a uvádí už od konce června představení na Špilberku, v Janáčkově divadle se začne hrát od srpna a původně plánovanou červnovou premiéru Ferdy Mravence Evžena Zámečníka tu uvedou 22. srpna. Vzápětí v září a v říjnu obohatí program festivalu Janáček Brno v nastudování pořádajícího divadla Janáčkův Osud a Řecké pašije Bohuslava Martinů.

Také plzeňská opera začne sezonu už v srpnu, kdy připravuje dokonce dvě premiéry – Prodanou nevěstu a Monteverdiho Korunovaci Poppey. Přispíšila si i liberecká opera a první operní premiéru, Bizetovy Lovce perel, chystá na 21. srpna, hned pak v září bude Jakobín. První ostravská premiéra, Nabucco, bude 12. září. A k tomu na konci července i v současných složitých podmínkách uvedou plnohodnotné hudebně-dramatické produkce Hudební festival Znojmo (Der Traum, karnevalový příběh s hudbou Michaela Haydna) a Festival komorní hudby v Českém Krumlově (v novodobé premiéře opera Franze Ferdinanda Arbessera Mocí Kupida a Hymenea svatba šťastně zařízena v provedení souboru Capella Regia).

Opera před oponou
Koncert umělců Opery Národního divadla a Státní opery

Franz Schubert: Oktet F dur, 1. věta (Adagio – Allegro – Più allegro)
Ludwig van Beethoven: Fidelio, árie Rocca „Hat man auch nicht Gold beineben“, sólista Zdeněk Plech
Karol Szymanowski: Král Roger, árie Roxany, sólistka Jana Sibera
Gaetano Donizetti: Nápoj lásky, duet Adiny a Dulcamary „Quanto amore!“, sólisté Marie Fajtová, Jiří Sulženko
Giuseppe Verdi: Don Carlo, árie Rodriga „O Carlo, ascolta“, sólista Jiří Brückler
Giuseppe Verdi: Trubadúr, sbor Cikánů v úpravě pro žesťový ansámbl
Giacomo Puccini: Bohéma, árie Musetty „Quando men’ vo…“, sólistka Marie Fajtová
Antonín Dvořák: Jakobín, duet Terinky a Jiřího „Chci s tebou promluvit…“, sólisté Jana Sibera, Martin Šrejma
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, recitativ a árie Mařenky „Ten lásky sen“, sólistka Kateřina Kněžíková
Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna, árie Královny noci „Der Hölle Rache“, úprava pro žesťový ansámbl)
Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba, předehra, úprava pro dechové kvinteto

Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba, finále 2. jednání „Signori, di fuori…“, sólisté Marie Fajtová (Hraběnka), Jiří Hájek (Hrabě), Kateřina Kněžíková (Zuzanka), Miloš Horák (Figaro), Stanislava Jirků (Marcellina), Jiří Sulženko (Bartolo), Martin Šrejma (Basilio), Ivo Hrachovec (Antonio).

Členové orchestrů Národního divadla a Státní opery.
Praha, Národní divadlo, 12. června 2020.

„Prokaučovaný“ bruselský Mrtvý dům
Nabídka záznamů operních inscenací na internetu zůstává velmi bohatá, znovu připomenu specializované operní portály Opera Vision, Arte Opera Season nebo Opera on Video nebo weby některých divadel – každý večer poskytuje stream starších produkcí Vídeňská státní opera, Metropolitní opera, Mariinské divadlo, záznamy dal k dispozici také například festival Aix-en-Provence.

V té plejádě záznamů se zaměřuji na české opery, protože stojí za to sledovat přístupy zahraničních inscenátorů nezatížených českou inscenační tradicí. A samozřejmě mě zajímá působení našich umělců, sólistů nebo dirigentů na zahraničních scénách.

Inscenace z bruselského divadla La Monnaie z roku 2018, která je dostupná na portálu Opera on Video, splňuje obě kritéria, když v opeře Leoše Janáčka Z mrtvého domu v hudebním nastudování Michaela Bodera a v režii Krzysztofa Warlikowského zpívají dvě větší tenorové role Štefan Margita, který vytvořil Filku Morozova alias Luku Kuzmiče, a Ladislav Elgr, obsazený do role Skuratova. Inscenace vznikla v koprodukci s londýnskou Royal Opera House Covent Garden, kde byla uvedena v březnu 2018, a s Opera National de Lyon (2019). Záznam z La Monnaie byl pořízen 14. a 16. listopadu 2018.

Už jméno polského režiséra Krzysztofa Warlikowského předznamenává, že nejde o tradiční pojetí a inscenace je součástí konceptu této bruselské scény. Pod vedením dirigenta Alaina Altinoglu, který La Monnaie řídí od roku 2016 (a kontrakt má do roku 2025), se zaměřuje právě na režiséry, kteří vnášejí do opery nové, často kontroverzní výklady (viz například recenze Mozartovy opery Lucio Silla v 271. Operním panoramatu zde). La Monnaie patří mezi celosvětově významné a respektované operní scény (historie divadla sahá do roku 1700, vznosná neoklasická budova v centru Bruselu má kapacitu něco přes tisíc diváků, srovnatelnou s naší Státní operou). V jejím čele stály takové osobnosti, jakými jsou například Gerard Mortier nebo Antonio Pappano.

Z mrtvého domu je Janáčkova poslední opera, brněnská premiéra se uskutečnila v roce 1930, skoro dva roky po Janáčkově smrti. Vznikla na motivy románu Zápisky z mrtvého domu s Dostojevského autentickými zážitky ze sibiřské káznice carského Ruska druhé půle 19. století. Janáček do záhlaví chmurné opery o vrazích a kriminálnících vepsal své motto k danému tématu: „V každém tvoru jiskra boží“. A svou múzu Kamilu Stösslovou o této své práci informoval: „A ta černá moje opera dá mi hodně práce. Připadá mi, jak bych v ní po stupních níže a níže kráčel až na dno z lidstva nejbídnějších lidí. A to se těžko kráčí.“

Stále více se ukazuje, že Janáčkův instinkt byl i tentokrát neomylný – jeho Mrtvý dům se v 21. století objevuje na světových operních jevištích stále častěji a jeho „nedějovost“ a podivná klipovitost jakoby náhodně spojovaných útržků příběhů vězňů dostává v dnešním světě nebývalou aktuálnost a naléhavost. A pochopitelně láká režiséry, aby se pokoušeli Janáčka dnešním divákům nově „vyložit“.

Podle mého názoru je hlavním problémem Warlikowského režijní koncepce vytržení děje z prostředí, kam ho v souladu s Dostojevského předlohou umístil Janáček. Navzdory textu Warlikowski doslova vnutil divákovi aktualizaci v podobě jakéhosi soudobého vězení, jak ho známe z amerických filmů, kde potetovaní vězni místo šití láptí v tjurmě šňupou kokain, ohánějí se noži, řádí pod basketbalovým košem nebo mistrovsky předvádějí street dance. Stylizace „americké věznice“ se zřetelným napětím mezi bělochy a černochy s sebou nese zcela jiné asociace než ty janáčkovské.

Jedním z pro Janáčka klíčových témat této opery je zraněný orel, kterého vězni na konci, uzdraveného, vypustí na svobodu. Warlikowski symbol orla nahradil „naroubovaným“ příběhem černošského delikventa, hráče basketbalu, jehož (bílý) spoluvězeň těžce zraní tak, že skončí na invalidním vozíku. Ve finále tento „napravený“ spoluvězeň zraněnému sundá ortézy, pomůže mu postavit se na nejisté nohy a – za potlesku vězňů – hráč basketbalu opět vhodí koš. Warlikowski takto ovšem symbol osvobozeného orla spíše „prokaučoval“.

Warlikowki je také vystudovaný filozof a svůj pokus o aktualizaci se pokusil „podepřít“ tím, že přidal svého oblíbeného francouzského strukturalistu Michela Foucaulta. Během předehry jsou promítány filmové záběry Foucaultova vystoupení a formou titulků úryvky z jeho textů o proměnách trestních systémů. Ve Warlikowského inscenačním konceptu ale Foucaultovy texty spíše jen odvádějí pozornost od hudby, která je u Janáčka svébytným vyjádřením pocitů vězněných mnohem působivější.

 

Jinak se ale Warlikowski držel libreta vcelku přesně, ba popisně rozehrál ty hlavní kriminální příběhy, které vypráví Filka, Skuratov a Šiškov – i když v závěru podstatně změnil charakter drsného suveréna Filky, když se dozvídá, že právě kvůli němu Šiškov zavraždil svoji manželku. Filka na konci nezemře v nemocnici přirozenou smrtí, ale pod dojmem Šiškovova vyprávění jakoby uznal svoji vinu a podřeže si žíly.

Po zkušenostech s tím, jak Mrtvý dům s explicitním sexem a hnusem pojal katalánský skandalista Calixto Bieito, jehož inscenaci jsme v podání Norimberské opery mohli vidět v roce 2018 na festivalu Janáček Brno, nebo jak akcentoval téma homosexuality ve snově surreálním sledu obrazů v inscenaci Národního divadla v roce 2015 Daniel Špinar, byla ta Warlikowského vlastně docela krotká. Obsazení role Aljeji tenorem (Pascal Charbonneau) a jeho stylizace do transvestity vedle vyzývavých prostitutek a ženských figurín jako sexuálních pomůcek je v těchto kontextech „decentní“.

Pro Štefana Margitu je Filka další z janáčkovských rolí, s nimiž prorazil ve světě: zpíval ho i v legendární inscenaci Patrice Chéreaua, která objela svět. Ostatně rok před bruselskou inscenací, která byla ještě předtím v koprodukci uvedena v londýnské Královské opeře Covent Garden, svrchovaně vytvořil roli Filky jako drsného suveréna a kápa vězeňské komunity také v pražské inscenaci Roberta Jindry a Daniela Špinara. Také Ladislav Elgr se profiloval v rolích Janáčkových oper a dle režijní koncepce v této inscenaci vystihl psychickou labilitu Skuratova a jeho šílenství, jemuž propadne.

Pro nás je určitě nezvyklé obsazení Gorjančikova na Jamaice narozeným Britem Sirem Willardem Wentworthem Whitem s tmavým, nicméně lyričtěji měkkým basbarytonem, režií stylizovaným jako spisovatele, který si do zápisníčku poznamenává „zpovědi“ vězňů. Dirigent Michael Boder svým hudebním provedením však akcentoval spíše syrovost, divokost drsného vězeňského prostředí s prudkými výbuchy nenávisti, vášní a bujarosti.

Hodnocení autorkou recenze 70 %

Leoš Janáček: Z mrtvého domu
Dirigent Michael Boder, režie Krzysztof Warlikowski, scéna a kostýmy Malgorzata Szczesniak, svícení Felice Ross, video Denis Gueguin, choreografie Claude Bardouil, sbormistr Martino Faggiani.

Osoby a obsazení: Alexandr Petrovič Gorjančikov – Sir Willard White, Aljeja – Pascal Charbonneau, Filka Morozov (Luka Kuzmič) – Štefan Margita, Velký vězeň – Nicky Spence, Vězeň s orlem (Nikita) – Nicky Spence, Malý vězeň – Ivan Ludlow, Skuratov – Ladislav Elgr, Šiškov – Pavlo Hunka, Prostitutka – Natascha Petrinsky a další.

Symfonický orchestr a mužský sbor La Monnaie
Záznam z La Monnaie byl pořízen 14. a 16. listopadu 2018. Je dostupný na portálu Opera on Video zde.