Operní panorama Heleny Havlíkové (276)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Sympatické bylo zařazení bloku z českých oper: Lukáš Bařák jako Marbuel tajemně lákal v árii Je sic to trochu daleko z Dvořákovy opery Čert a Káča nezkrotnou Káču do svého prostranného, teploučkého a veselého zámku, Petr Nekoranec propůjčil ve Smetanově Prodané nevěstě svůj lyrický tenor Jeníkově upřímně zamilované árii Jak možná věřit a oba se v duetu Kecala a Jeníka Znám jednu dívku „přetahovali“ o své odlišné názory na dívku s dukáty, kravami, kachnami, poli, ba i almarou jako vhodnou nevěstou pro Jeníka místo Mařenky. Jakkoli tato generace sólistů, podobně jako třeba Adam Plachetka, interpretaci českých oper teprve hledá, zaslouží ocenění, že se v situaci, kdy je pro tento repertoár v našich divadlech paradoxně obtížné najít adekvátní obsazení, věnují i české klasice. A snad přispějí k tomu, že se naše operní divadla zase vrátí k pěstování a dalšímu rozvíjení tohoto národního „pokladu“, se kterým si ve světě v posledních letech vědí více rady než soubory u nás.

Petr Nekoranec, Ahmad Hedar (zdroj Nachtigall Artists)

I když název koncertní série Talenty světové opery působí zbytečně nadsazeně, bylo to opět vzájemné setkávání plné dychtivosti, radosti, nadšení – a potěšení. Jakou kariéru se v tvrdém a nesmlouvavě konkurenčním operním byznysu mladým sólistům podaří dosáhnout, záleží na mnoha okolnostech, v nichž talent hraje důležitou, ale zdaleka ne jedinou roli. Koncert ovšem jasně ukázal smysl podpory mladých sólistů, jak se ho ujal Spolek přátel hudebních talentů a jak v koronavirovém „vymknutí z kloubů“ ještě získal na významu. Bylo by vlastně hříšným mrháním, kdyby mladí lidé s talentem ke zpěvu, měli či museli svůj dar prohospodařit, protože by nedostali příležitost a neměli prostředky ho rozvíjet.

Talenty světové opery
Monika Jägerová – alt, Petr Nekoranec – tenor, Lukáš Bařák – baryton, Ahmad Hedar – klavír.
Praha, Novoměstská radnice, 15. června 2020.

L. Janáček: Věc Makropulos – WSO 2015 (foto Michael Pöhn)

Vídeňská Makropulos dle scénických poznámek
Z té záplavy inscenací, které divadla poskytují v době koronavirové krize bez normálního provozu zdarma na internetu, jsem pro toto Operní panorama vybrala do série českých oper a umělců na zahraničních scénách další produkci: Záznam představení Věci Makropulos Leoše Janáčka z Vídeňské státní opery s česko/slovenskou stopou: dirigenta Jakuba Hrůši slovenským tenoristou Ľudovítem Ludhou v roli Alberta Gregora. Záznam je z 20. prosince 2015, z třetí reprízy po premiéře tohoto nastudování 13. prosince 2015.

Libreto Věci Makropulos si Janáček vytvořil sám podle stejnojmenné úspěšné hry Karla Čapka. Viděl hned její první uvedení ve Vinohradském divadle v roce 1922 a okamžitě se pro ni nadchl. Tato kombinace komedie, detektivky i s nádechem hororu, sci-fi a dramatu rozvádí spletitý soudní spor mezi rody Gregorů a Prusů o panství Loukov, do kterého v závěrečné fázi zasáhne záhadná zpěvačka Emilia Marty. Postupně se rozkrývá, že tato operní diva je ve skutečnosti 337 let stará, na Krétě narozená Elina Makropulos, dcera osobního lékaře císaře Rudolfa II., na které – úspěšně – vyzkoušeli elixír dlouhověkosti. A že přišla do advokátní kanceláře Dr. Kolenatého v poslední den procesu s jediným záměrem – získat zpět recept na tento elixír, který kdysi zanechala u svého milence Josefa Ferdinanda Pruse, protože si chce prodloužit život o dalších tři sta let. Janáček peripetie napínavého děje směřoval skrze pochopení smyslu smrti k soucitu s cynickou „vyžilou“ Elinou. Nepochybně velkou roli v tom měl jeho vztah ke Kamile Stösslové. Té v listopadu 1923 napsal: „Krasavice 300 let stará a věčně mladá, ale jen vyhořelý cit! Brrr! Chladná jak led! O takové napíši operu.“ A v prosinci: „Tu brr! už dělám, ale udělám ji teplejší, aby lidé s ní měli soucit. Já se ještě do ní zamiluji.“

L. Janáček: Věc Makropulos – laura Aikin (Emilia Marty), Wolfgang Bankl (Dr. Kolenatý) – WSO 2015 (foto Michael Pöhn)

Na Janáčkovu vrcholnou operní tvorbu tak plodného posledního desetiletí jeho života můžeme nahlížet z perspektivy našeho odstupu: Káťu Kabanovou složil jako sedmašedesátiletý v roce 1921, Příhody lišky Bystroušky měly premiéru v roce 1924, následovala Věc Makropulos (1926) – a revize opisu dokončené partitury Z mrtvého domu uzavřela 12. srpna 1928 smrt čtyřiasedmdesátiletého Mistra. Z této série zřetelně vnímáme, s jakou naléhavostí Janáček vnímal téma mysteriózního koloběhu života a smrti, ne/smrtelnosti a „posledních věcí člověka“ – s vyústěním do optimismu poznání/víry, že „v každém člověku jiskra boží“.

I když to byla právě Vídeňská opera, resp. Das k.k. Hof-Operntheater, kde Janáček prorazil v roce 1918 se svou Jenůfou (a od té doby se zde podle archivu Vídeňské státní opery hrála 128x), překvapí, že ostatní Janáčkovy opery se tu dostávaly na repertoár až s dlouhým zpožděním, v době, kdy už Janáček patřil do první dvacítky světově nejhranějších operních skladatelů. Jako druhá Janáčkova opera se ve Vídeňské státní opeře objevila Káťa Kabanová, poprvé v roce 1974 v hudební nastudování Jánose Kulky a v režii Joachima Herze. Tato inscenace byla obnovená ještě v roce 1991, než mělo v roce 2011 premiéru nové nastudování dirigenta Franze Welsera-Mösta v režii Andrého Engela. A ještě více udiví, že dalším Janáčkovým titulem ve Vídni nebyla žádná z jeho často uváděných oper, ale jeho raný Osud. V hudebním nastudování Simone Young a v režii Davida Pountneyho měla v roce 2005 inscenace (uváděná společně s Pucciniho prvním hudebně-dramatickým dílem, operou-baletem Le Villi) třináct repríz. Trvalo dalších šest let, než se v roce 2011 poprvé do repertoáru Vídeňské státní opery dostala opera Z mrtvého domu v hudebním nastudování Franze Welsera-Mösta a v režii Petera Konwitschného (pouze na pět představení) a dokonce až v roce 2014 Příhody lišky Bystroušky opět v hudebním nastudování Franze Welsera-Mösta a v režii Otto Schenka (recenze viz 270. Operní panorama).

(Pro srovnání – v Metropolitní opeře se Jenůfa poprvé objevila v roce 1924, Káťa Kabanová 1991, Věc Makropulos 1996 a Z mrtvého domu v roce 2009.)

L. Janáček: Věc Makropulos – Laura Aikin (Emilia Marty), Ľudovít Ludha (Albert Gregor) – WSO 2015 (foto Michael Pöhn)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na