Operní panorama Heleny Havlíkové (277)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Nepřesvědčilo ani obsazení, třebaže jde o zvučná nebo alespoň pěvecky spolehlivá jména. Němka Angela Denoke se etablovala především jako straussovská sopranistka, ve Vídeňské státní opeře zpívala také Jenůfu a má i zkušenost z MET. Jejímu chladně racionálnímu pojetí chybí uvěřitelnost citové lability, a hlavně větší vroucnost, která by vzbudila soucit s jejím osudem. A ve dvojici s ukrajinským tenoristou Mishou Didykem nefungovala věrohodnost jejich osudového vztahu. Silnou protihráčkou Káti v podání Denoke je americká mezzosopranistka Jane Henschel (1952) (zpívala Kabanichu třeba i na Salcburském festivalu a na repertoáru má i Kostelničku) se i svým korpulentním zjevem hodí pro roli nenávistné zlé despotické Kabanichy, ve vztahu k Dikému dominy, která ho „vyplatí“ bičíkem. Režisér nechal závěr místo Janáčkem zamýšleného pokrytectví (Kabanicha se nad Kátinou mrtvolou vytaženou z Volhy uklání na všechny strany se slovy Děkuji vám, děkuji vám, dobří lidé, za úslužnost!) vyústit do cynismu Kabanichy: strhne mrtvé Kátě z ruky snubní prsten a štítivě její tělo nohou převalí. Tichon, syn Kabanichy a manžel Káti, byl v provedení chilského tenoristy Leonarda Navarry, který touto rolí v roce 2017 ve VSO debutoval, skutečně tím submisivním slabochem. Autentičnost mladistvé energie ovšem vnesli do tohoto představení rakouský tenorista Thomas Ebenstein a australská mezzosopranistka Margaret Plummer, kteří jako pár Kudrjáše a Varvary výrazně konkurovali ústřední milenecké dvojici. Dikého jako chamtivého zlého člověka spolehlivě ztvárnil rumunský basista Dan Paul Dumitrescu, jakkoli i jemu těžko uvěřit, že by v ruské newyorské komunitě 60. let 20. století ztloukl mužika, jak vypráví Kabaniše, než si sundá kalhoty, aby se v sexuální scéně s Kabanichou nechal od ní zbičovat.

Vídeňská státní opera: Káťa Kabanová (foto Michael Pöhn)

Hlavním přínosem, podobně jako v případě Lišky Bystroušky (recenze záznamu s dirigentem Tomášem Netopilem zde) bylo i tentokrát hudební provedení, které představení dominovalo – provedení plné emocí lyricky vroucích i bolestných, ale také drsně a úsečně výhružných nebo energicky vzpurných.

U nás jsme mohli v poslední době vidět například inscenaci Káti Kabanové v pražském Národním divadle v režii Roberta Wilsona, která se v typické wilsonovské poetice sice také vzdálila ukotvení příběhu v ruském prostředí 60. let 19. století, zprostředkovala však s velkou intenzitou střety emocí. Nebo inscenace Roberta Carsena, kterou převzala brněnská opera, kongeniálně rozehrává motiv vody: tvoří celou plochu jeviště a zrcadlí se i na zadním prospektu jako znak Volhy s její nekonečností, klidem i rozbouřeností. V tomto srovnání vídeňská inscenace Káti Andrého Engela je jen sebeprezentací režiséra libujícího si v „site specific“ lokalizacích svých inscenací. Jenže Volba není Hudson.

Hodnocení 70 %

Leoš Janáček: Káťa Kabanová

Dirigent: Tomáš Netopil, režie: André Engel, scéna: Nicky Rieti, kostýmy: Chantal de La Coste, světla: André Diot, Susanne Auffermann, sbormistr: Stefano Ragusini.

Osoby a obsazení: Káťa – Angela Denoke, Boris – Misha Didyk, Kabanicha – Jane Henschel, Tichon – Leonardo Navarro, Varvara – Margaret Plummer, Kudrjáš – Thomas Ebenstein, Dikoj – Dan Paul Dumitrescu, Glaša – Ilseyar Khayrullova, Fekluša – Caroline Wenborne.

Orchestr a sbor Vídeňské státní opery.

Vídeňská státní opera, premiéra 17. června 2011, záznam z 13. představení 27. dubna 2017.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat