Operní panorama Heleny Havlíkové (280)

Úplně jiný Sen ve Znojmě; Letní slavnosti staré hudby začaly meditací

Úplně jiný Sen ve Znojmě
Hudební festival Znojmo se zabydlel mezi prázdninovými hudebními produkcemi jako příležitost zažít kulturní událost obohacenou o vnímání více smysly než obvykle. Jak naznačuje už podtitul – festival jako víno – pod vedením Jiřího Ludvíka nabízí nejen neotřelou hudební dramaturgii a vysokou úroveň koncertů, ale v souladu s geniem loci poskytuje i možnost ochutnat produkty místního vinařství, gastronomie i svérázu zdejšího životního stylu a krajiny.

Specialitou znojemského festivalu jsou původní hudebně-dramatické inscenace. I když během dosavadních šestnácti produkcí žánrově převažuje opera (Haydnův Svět na měsíci, Myslivečkův Montezuma, Rameauova Platée nebo Mozartův Don Giovanni), zajímavě se objevovaly i jiné žánry. U nás mimořádné bylo například nastudování Královny víl Henryho Purcella, ovšem nikoli pouze hudebních čísel, jak bývá běžné, ale kompletní semi-opery specifického žánru anglického hudebního divadla s kombinací činohry prokládané operními vsuvkami, které dějově nesouvisejí. Scénickou podobu a špičkové obsazení dostalo loni ve Znojmě také oratorium Georga Friedricha Händela Saul, už dříve Telemannovo oratorium Daniel v jámě lvové, kantáty Heinricha Schütze (Příběh o Kristu) nebo velká moteta a baletní komedie Jeana-Baptisty Lullyho (Král Slunce).

Tradici původních produkcí hudebního divadla se podařilo zachovat i v tom mimořádném roce stiženém koronavirovými restrikcemi, kdy většina festivalů měnila své plány. Na znojemském programu zůstalo nastudování operní pantomimy Michaela Haydna Der Traum / Sen. Festival tak představil publiku nejen mladšího bratra mnohem slavnějšího Josepha Haydna, jehož dílo se v posledních letech u nás skoro vůbec nehraje, ale hlavně v našich podmínkách novodobě připomněl barokní podobu žánru pantomimy s hudbou.

Operní pantomima kombinuje pohybové výstupy, hudební čísla – instrumentální i vokální a mluvené slovo. Takhle ji pěstovaly v druhé polovině 18. století mnišské řády, které s oblibou využívaly divadelní formy jako efektivní součást výuky náboženství nejen prostřednictvím dramatizace biblických témat, alegorií či moralit, ale i jako součást výuky rétoriky. A mnohé církevní řády, zejména jezuité, benediktýni či piaristé pak jako součást posilování zbožnosti prezentovaly tato představení i veřejnosti. Vedle vážných školských her v latině se ovšem v klášterech pro zábavu hrály i komické kusy. K takovému účelu vznikl právě Haydnův Sen, ale třeba i v našem prostředí Opera o komínku Karla Loose, kterou v nastudování souboru Musica Florea letos 16. července uvedl soubor Musica Florea – viz 279. Operní panorama.

Johann Michael Haydn (1737-1806), o pět let mladší bratr slavnějšího Josepha Haydna, prošel podobně jako většina hudebníků období pozdního baroka a klasicismu podobnou kariérou, která začínala v chlapeckém věku zpěvem v chrámových sborech a pokračovala dvorskou službou hudebníka. V případě Michaela Haydna šlo o kantorát vídeňského svatoštěpánského dómu, kde o jeho vzdělávání vedle Johanna Josepha Fuxe pečoval i bratr Joseph, pak působil jako biskupský kapelník ve Velkém Varadíně v tehdejších Uhrách, než na více než čtyřicet let zakotvil v kapele salcburského knížecího arcibiskupství jako sbormistr, pak i kapelník a varhaník. Jeho kolegou byl Leopold Mozart a později i jeho syn Wolfgang. I když Leopold zakazoval svému synovi se s Michaelem Haydnem kvůli jeho pověsti alkoholika stýkat, Haydnovy hudby si Wolfgang cenil. Haydnovou zaměstnaneckou pozicí byla dána i jeho tvorba: je autorem především chrámových kompozic (mší, rekviem, graduále, ofertorií, antifon, oratorií), ale i symfonií, instrumentálních koncertů, kantát, serenád, divertiment, kasací, písní, komorních skladeb a jevištních děl – hlavně singspielů, pastorálních her ale i baletů.

Der Traum / Sen (Pantomime in zwei Akten, MH 84, Perger 133) má podobu hudební pantomimy o dvou dějstvích pro orchestr, vypravěče a tři sólisty. Po úvodní svižné Entradě se vstupy textového scénáře střídají s dvacítkou stručných hudebních čísel – pochody, tanci a „scénickou hudbou“, která graduje závěrečným Ballo finale. S opulentní barokní scénickou výpravou plnou proměn, kouzel a překvapení byl Der Traum uvedený po truchlohře o pěti dějstvích Pietas in hostem v roce 1767 v divadle salcburské benediktýnské univerzity v předvečer narozenin arcibiskupa Zikmunda Kryštofa ze Schrattenbachu. Jak v programové brožuře ke znojemské inscenaci zasvěceně připomíná Pavel Sýkora, arcibiskup dal pro ten večer – nevděčně – přednost Goldoniho komedii La Locandiera, kterou uváděla v salcburském dvorním divadle italská divadelní společnost.

Na to, že autorem scénáře je benediktýnský mnich a profesor rétoriky Florian Reichssiegel, je děj pořádně ztřeštěný. Harlekýn promění Pierota, Scaramuše a Doktora v duchy, scénu v polorozbořený zámek, ze kterého se vyvalí koule a na ní Smrt. Vzápětí se ze zámku stane město a výstup Smrti se sopranistkou začíná až hororově: Královna je odsouzená k smrti, a když jí kat setne hlavu, objeví se malá princeznička, která se sice zpočátku s „věrolomným“ popravčím pohádá, ale pak se do něj zamiluje. Scénář vychází z komedie dell’arte s bláznivými honičkami, naschvály, řetězci nedorozumění a dalšími groteskními skeči typických postav italské komedie i Harlekýnovy vídeňské varianty sprostého tlučhuby a nešiky Hanswursta. Do tohoto balábile autoři včlenili i pěvecká čísla s kontrasty parodie na operu seria, na dobově oblíbené turecké scény nebo na vznešenou antickou mytologii a barokní moralitu o nestálosti tohoto světa.

Znojemské inscenátory – režiséra a choreografa Radima Vizváryho, scénáristu a dramaturga Ondřeje Hučína a herce i spisovatele Arnošta Goldflama – rámec ničím neomezeného snění inspiroval k volnosti při zacházení s původní předlohou. Pohráli si s ní tak, že originální komediální scénář úplně nahradili texty Arnošta Goldflama, které nemají s komedií dell’arte pranic společného. Goldflam, v červenobílém hvězdičkovaném pyžamu sedí v altánu uprostřed makového pole a pozoruje hvězdářským dalekohledem nebe. A svým typickým „naivisticky udiveným“ způsobem začne z obří knihy v červeném sametu číst útržky svých povídek. Vypráví v nich bizarní fantazie klukovského pohledu na dětství s laskavou babičkou, maminkou, přísným tátou nebo věčně mentorujícím strýcem. Mezi četbou upadal Goldflam do hlasitého chrápání, z něhož ho burcovala skupina pěti nezbedných mimů, kteří se „zjevili“ zpod pokrývek. Jejich základní černé trikoty doplňovaly tu kabát, tu sako, tu buřinka nebo jen trenýrky. V nápadité choreografii Radima Vizváryho i artistickými prvky nového cirkusu dávali mimové situacím volně pojatou podobu groteskních pantomimických skečů.

Jakkoli je ve snu možné vše, tato kombinace Haydnovy hudby s převahou různých podob menuetů, Goldflamových klukovských postřehů o dětství v židovské rodině a Vizváryho pantomima, působily hlavně zpočátku nesourodě, a to i zvukově spojením orchestru a sólistů bez amplifikace a Arnošta Goldflama s mikroportem. V průběhu večera se jednotlivé složky postupně začaly stmelovat díky užšímu napojení pantomimických akcí na příběhy Goldflamových povídek i hudební afekty Haydnovy hudby. Inscenace u publika rezonovala i tím, že scénky intenzivněji prosvěcoval úlevný humor.

Ten vtipně posílila i trojice sólistů, protože součástí Haydnovy pantomimy jsou i čtyři pěvecké výstupy, u kterých si dobové publikum dozajista užívalo ironizující odstup od tehdy obecně zavedených „šablon“. Nejprve sopranistka, Markéta Böhmová, se záměrně přehnanou teatrálností a atrapou divadelního zasouvacího meče přednesla italskou koloraturní árii Andate perfido mezi recitativy princezny parodující operu seria s afekty věrolomnosti. Basista, Štefan Kocán, „vyděsí“ ostatní karikaturou  děsivého Turka jménem Vitzle Putzle Gli Ay hauta Kul se zkomoleným textem napodobujícím turečtinu a typickou „tureckou“ hřmotnou hudbou s údery velkého bubnu. Pak se objeví sopranistka a kontratenor, Markéta Böhmováa Thomas Lichtenecker, s obřími andělskými křídly vyrůstajícími na zádech ze stejných sametových knih jako je ta, ze které čte Goldflam. Oba v duetu O Amaryllis! předvedou (v němčině) Canzone pastorale, parodii na mytologický výstup pastýře Damona (Dalisy), který usiluje o lásku nymfy Amaryllis. V závěru kontratenorista coby Merkur v latinské koloraturní árii s bohatou kadencí Ars illa palma oslaví umění a radost ze „hry, co svět zná oklamat, protože vítězící Múza potěší toho, kdo moudrost nemá rád“. Bylo zřejmé, že všichni tři sólisté si s ironizující hravostí svých výstupů nadšeně pohrávají i díky tomu, že je technicky zvládli s naprostým nadhledem.

Protože pantomima Michaela Haydna netrvá ani hodinu, inscenaci ve Znojmě zahájili ryze instrumentálně bez scénické akce symfonií Josepha Haydna č. 26 d moll Hob. I:26, která dostala přízvisko Lamentatione. Vznikla na konci 60. let 18. století a patří do skupiny symfonií z období Strum und Drang, kdy Joseph Haydn začal v tomto žánru experimentovat s mollovým tónorodem. Ve třech kontrastních větách Allegro assai con spirito, Adagio a Minuet e Trio se prezentoval samostatně Czech Ensemble Baroque pod muzikantsky a výrazově bohatým vedením Romana Válka.

Protože i Michael Haydn je autorem řady symfonií, které se zdaleka nehrají tolik jako ty Josephovy, nabízí se otázka, zda by k objevu operní pantomimy nebylo adekvátnější a zajímavější vybrat některou z Michaelových symfonií. Navíc s následující pantomimou nekorespondoval ani „námět“ symfonie Lamentatione, která vznikla pro velikonoční týden a skladatel v ní pro pašijový příběh a nářek nad Kristovou smrtí použil dobově často užívanou chorálovou melodii spjatou s Kristovým utrpením.

Jako dodatečné naroubování působilo i doplnění árie Osmina O, wie will ich triumphieren z Mozartova Únosu ze serailu pro basistu Štefana Kocána, když ho ženská část pantomimické skupiny „vytáhne“ z publika jako obdivovanou star Metropolitní opery a přesvědčí ho, aby zazpíval. Jenže takto přidaný výstup měl k parametrům MET daleko, protože v rychlém tempu vázla souhra mezi sólistou a orchestrem. Štefán Kocán ovšem své kvality předvedl s jistotou.

Za normálních časů by takto razantní úprava Haydnova Snu vyvolávala úvahy směřující k jejímu promyšlenějšímu propracování – ani zdánlivě „svobodné“ území snění totiž není zcela bez pravidel. V době vymknuté koronavirovým šílenstvím se však inscenace stala zrcadlem ještě mnohem bláznivější doby: s opětovným zpřísňováním epidemiologických opatření vyhlašovaných plošně pouhý den před znojemskou premiérou nebylo jisté, jestli bude možné představení v jízdárně Louckého kláštera vůbec odehrát a nepostihne je ostravský zákaz z hodiny na hodinu. Nestalo se a zážitek divácké pospolitosti byl v čase restrikcí kultury osvěžujícím balzámem.

Hodnocení autorkou recenze 75 %

Joseph Haydn: Symfonie č. 26 d moll Lamentatione
Johann Michael Haydn: Der Traum / Sen
Dirigent: Roman Válek, režie a choreografie: Radim Vizváry, scénář a dramaturgie: Ondřej Hučín, scéna a kostýmy: Marek Cpin, light design: Karel Šimek a Tomáš Morávek.

Osoby a obsazení: Maminka 1 – Markéta Böhmová, Turek – Štefan Kocán, Maminka 2 –Thomas Lichtenecker. Vypravěč – Arnošt Goldflam. Pantomima – Valéria Daňhová, Anna Kukuczková, Matěj Petrák, Jindřich Panský, Marek Zelinka.

Czech Ensemble Baroque Orchestra.
Hudební festival Znojmo, premiéra 24. července 2020.

Letní slavnosti staré hudby začaly meditací
Dalším festivalem, jehož organizátorky v čele s ředitelkou Josefínou Knoblochovou a hlavní dramaturgyní Janou Semerádovou se nezalekly koronavirových omezení, jsou Letní slavnosti staré hudby. Zatímco znojemský festival v Haydnově Snu z restrikcí unikal humorem, zahajovací koncert Letních slavností byl pojatý jako meditace.

Festival tímto koncertem potvrdil svou neotřelou dramaturgii, která stále dokáže vnášet do čím dál bohatší nabídky koncertů staré hudby nové impulzy. Zazněla duchovní moteta francouzských skladatelů druhé poloviny 17. století, jak zněla na dvoře Ludvíka XIV. – vedle Marca Antoina Charpentiera byla na programu díla u nás dnes prakticky neznámých skladatelů: Henryho Du Monta, Pierra Mélitona, Pierra Roberta. Hned úvod programu s výběrem sedmi z deseti z Charpentierových Postních meditací nabídl zamyšlení nad komorně a zároveň na způsob oratoria dramatizovaně pojatým pašijovým příběhem s „postavami“ Jidáše, Ježíše, Petra, Sluhy a Služky, který uzavírá starozákonní příběh Izákova obětování s obrazem nevinného beránka. Také další moteta především s mariánskými texty zprostředkovala zvukově velmi zajímavé kompozice pro trojici mužských hlasů: pro typicky francouzský vysoký tenor nazývaný haut-contre, tenor a baryton za doprovodu continua obsazeného na koncertě violou na gamba, teorbou a varhanami.

Ona specifická vysoká tenorová poloha je doménou Vojtěcha Semeráda, který program také s hlubokým ponorem do stylu hudby a textů nastudoval. Vyrovnanou trojici s ním tvořili tenorista Ondřej Holub a barytonista Tomáš Král. Všichni mají velkou zkušenost s historicky poučenou interpretací staré hudby, kterou uplatnili v nádherně vyrovnaném zvuku a vypracování výrazových nuancí duchovních textů. Zatímco vokální části koncertu vhodně stmelila i akustika kostela Panny Marie Na Slovanech, v instrumentálních skladbách, ve kterých se uplatnili teorbista Jan Krejča, hráčka na violu da gamba Mélusine de Pas a varhaník Pablo Kornfeld, se virtuozita partů zvukově až příliš slévala.

Vokální části programu Letních slavností staré hudby pokračují 30. července v kostele sv. Martina ve zdi koncertem Květina milosti, na kterém se sopranistka Hana Blažíková doprovodí na románskou harfu v hudebních obrazech Panny Marie ve španělské středověké hudbě. A Collegium Marianum spolu se sopranistkou Hanou Blažíkovou na koncertě nazvaném Lilium mezi trním zavede posluchače do světa rané barokní hudby v Čechách v kombinaci České mariánské muziky Adama Michny z Otradovic se skladbami kosmopolitů s kořeny na území Zemí Koruny české nebo Italů zde působících – Heinricha Bibera, Samuela Capricorna nebo Vincenza Albriciho.

Hodnocení autorkou recenze 85 %

Letní slavnosti staré hudby: Meditatio
Marc-Antoine Charpentier: Méditations pour le Carême; Salve Regina à 3 voix pareilles. Henry Du Mont: Memorare, o piissima Virgo Maria; Jesu dulcedo cordium; In lectulo meo. Pierre Méliton: Regina caeli, laetare à 3 voix. Marin Marais: Prélude. Pierre Robert: Splendor aeternae gloriae. Robert de Visée: Les Sylvains de Monsieur Couperin.

Účinkovali: Tomáš Král – baryton, Vojtěch Semerád – tenor, Ondřej Holub – tenor. Mélusine de Pas – viola da gamba, Jan Krejča – teorba, Pablo Kornfeld – varhany.