Operní panorama Heleny Havlíkové (286)

New Opera Days Ostrava: Touha po soudobé opeře – Na (ne)panáka s Markem Keprtem – Punkový image rituálů předsvatební noci – Mlčení silnější než zpěv – Ohlušující sci-fi v dýmu kompresorovny – Putování za moudrostí miliardy let staré bakterie – Dny nové opery ve znamení ne-oper

Touha po soudobé opeře
Ve dnech 28. až 30. srpna 2020 se navzdory složitým a také kultuře značně nepřejícím okolnostem uskutečnil 5. ročník festivalu NODO/New Opera Days Ostrava/Dny nové opery Ostrava, a toalespoň v koronavirem vynuceně redukované podobě. Už jen skutečnost, že to organizátoři a účastníci nevzdali, je hodna vysokého ocenění – což vytýkám se vším důrazem a velkým uznáním před závorku hodnocení festivalových produkcí! Být normální v nenormální situaci vyžaduje odhodlání a odvahu.

NODO je jediný festival u nás, který se dlouhodobě věnuje tak výlučnému oboru, jakým je soudobá opera. (Snažení Petra Kofroně o podobnou pražskou přehlídku současné opery OPERA NOVA v rámci pražského Národního divadla na Nové scéně přes proklamace podpory novým vedením Pera Boye Hansena „tiše“ zmizelo a za předchozími dvěma ročníky Opery Nova 2018 a 2019 se zavřela voda.) NODO dokonce iniciuje u vybraných skladatelů nová díla – pro festival už napsali opery například Martin Smolka, Petr Kotík, Petr Cígler nebo František Chaloupka.

NODO jako bienále (mezi festivalem Ostravské dny v lichých letech zaměřeným na koncertní soudobou hudbu) v roce 2012 uvedli v život Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského, a Petr Kotík, umělecký šéf Ostravského centra nové hudby. Synergicky tak propojili svou tvrdohlavou „umanutost“ soudobou hudbou. A je nanejvýš případné, že festival byl oceněn na letošní přehlídce českých a slovenských operních souborů OPERA 2020, na které mu udělena cena Výboru Jednoty hudebního divadla vyhrazená výrazným počinům v oblasti hudebního divadla.

Ovšem nejen v domácím, ale i v mezinárodním kontextu představuje NODO výraznou platformu pro hledání současných podob komplexního žánru hudebního divadla. Festival je založený na široké bázi umělců z celého světa od Asie po Ameriku – skladatelů, inscenátorů, sólistů i dalších muzikantů rezidenčního orchestru Ostravská banda. Právě kvůli svému mezinárodnímu charakteru jako jedné z jeho podstatných devíz to měl při všech těch koronavirových restrikcích složitější.

I když to v této pro kulturu tak obtížné a hlavně nevyzpytatelné době ani jiné festivaly, které uvádějí opery, nevzdaly (Hudební festival Znojmo, Festival komorní hudby Český Krumlov s Barokní nocí nebo první ročník wagnerovského Weinviertelského festivalu v Mikulově), podařilo se a k dosavadní bilanci NODO s více než dvaceti světovými nebo českými premiérami hudebního divadla přibylo letos pět nových inscenací.

Na později byly přesunuty tři produkce. Takže se snad v příštích letech dočkáme na NODO už páté opery italského skladatele Salvatora Sciarrina, v tomto případě inscenace Superflumina s Annou Radziejewskou v titulní roli, experimentální opery Dlouhý oblouk času newyorské skladatelky Miyay Masaoky založené na rytmech buddhistických zpěvů v kombinaci s japonským divadlem Nó a performance afroamerické raperky a aktivistky známé jako Moor Mother na téma posledních hodin v životě královny Alžběty I.

Z původního programu zůstaly zachovány čtyř inscenace: Hibiki, Hibiki, vzhmoť Marka Keprta, Svadba Any Sokolović, Nauka o afázii autorské dvojice Michala Rataje a Kathariny Schmitt a No. 50 (The Garden) Richarda Ayrese. Navíc ho obohatila slovenská produkce Miro Tótha Muž v skafandri.

Termín konání bienále se tentokrát přesunul z tradičního přelomu června a července (letos plánovaného na 26. až 30. června) na poslední srpnový víkend a zkrácen byl z pěti dnů na tři. Místy konání jsou nadále jednak budovy pořádajícího Národního divadla moravskoslezského, tedy Divadlo Antonína Dvořáka a Divadlo Jiřího Myrona, po jehož rekonstrukci přibylo ještě Divadlo „12“ (letos využité k filmové projekci scénického provedení díla Song Books I, II Johna Cage na předchozím ročníku NODO v roce 2018). A tato pro soudobou operu přece jen poněkud tradiční místa rozšiřují prostory Dolu Hlubina, dnes národní kulturní památky, které rezonují s charakterem produkcí NODO příhodně svým site-specific prostředím.

Koronavirem vynucenou, ale v tomto případě vítanou novinkou byla možnost sledovat přímé přenosy inscenací konaných v divadlech na internetu. Kromě Nauky o afázii, jejíž rozhlasová podoba v Českém rozhlasu už byla uvedená a jejíž scénickou verzi na NODO zaznamenala Česká televize, se ostatní produkce navíc objeví ještě ve vysílání stanice Vltava a videozáznam Muže ve skafandru Miro Tótha bude dodatečně dostupný online.

V souvislosti s NODO je vhodné připomenout projekt Bušení do železné opony – i proto, že oba spojuje osobnost Jiřího Nekvasila. Nekvasil společně s Danielem Dvořákem ve volné návaznosti na svoji Operu Furore zahájili Bušení před železnou oponou Státní opery Praha v listopadu 2001, po svém nástupu do čela Národního divadla v něm pokračovali na této scéně a vytrvali s ním do svého odvolání v roce 2006. Byť autoři svá díla prezentovali „pouze“ na forbíně jeviště a dychtivý skladatel si před zahájením představení mohl zaklepat na železnou oponu kladívkem, byl to unikátní projekt a zaznělo díky němu dvacet oper. Repertoárové tituly se z nich sice nestaly a nejživotnější se ukázala díla Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara díky Hanzlíkovým aktivitám se souborem Ensemble Damian, nicméně Bušení ukázalo tehdejší způsob uvažování českých skladatelů nad operním žánrem, z perspektivy letošního NODO vlastně velmi tradiční.