Operní panorama Heleny Havlíkové (286)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Na (ne)panáka s Markem Keprtem
Festival zahájila 28. srpna v Divadle Antonína Dvořáka „chuťově-čichová komorní (ne)opera“ Hibiki, Hibiki, vzhmoť! Marka Keprta. Ostravskou bandu, přes všechna koronavirová omezení i letos v mezinárodním složení, dirigoval Petr Kotík. Scénickou podobu dal kompozici Petr Odo Macháček, který jako zakladatel, umělecký vedoucí a režisér pražského Divadla Kámen hledá nové kombinace a souhry energií různých druhů umění a v různých rovinách pracuje s fyzickým vnímáním činohry a její hudebnosti. Na opeře se Petr Odo Macháček podílel dříve jako libretista a režisér díla Petra Cíglera Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu, uvedené na NODO v roce 2016. Scénu a kostýmy navrhl kmenový scénograf a šéf výpravy Národního divadla moravskoslezského David Bazika.

Marek Keprt (narozen 1974) prošel Bušením do železné opony v roce 2003, kdy byla ve Stavovském divadle uvedena jeho komorní opera Blumfeld, starší mládenec na vlastní libreto s koláží textů Franze Kafky. Marek Keprt je nejen skladatel, ale i klavírista, pedagog a muzikolog. Působí také jako ředitel a dramaturg mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc a umělecký vedoucí zdejšího ansámblu Lichtzwang. Je autorem řadu instrumentálních a vokálně-instrumentálních děl (často pro netypické sestavy vokalistů, nástrojů a performerů). Už z názvů jeho děl je patrná jeho zaujatost zvukomalebností řeči, hravost a potřeba vytvářet neologismy a neobvyklá propojování zvuku i smyslu a významu slov – Snovotříštění, Žárovsypostíň, v hlesoSnovná zMúznění se vJíni, Pískozkožnění, Když vážkobdění vychmyřuje svit, v punčošná chvění vRosnívá šáloBdění, šálnivá beztíž slechoPýře apod.

M. Keprt: Hibiki, Hibiki, vzhmoť! – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Hibiki, Hibiki, vzhmoť! je dalším výsledkem systematické snahy festivalu NODO o vznik nové tvorby v oblasti hudebního divadla. Marek Keprt Hibiki komponoval na své vlastní libreto – a tradičně uplatnil svou, až poněkud exhibicionistickou zálibu ve slovních hříčkách a novotvarech, kterými se snaží ozvláštňovat svá díla V případě kompozice Hibiki, Hibiki, vzhmoť! se však Keprtova originalita či nekonvenčnost tímto názvem vyčerpala. Z vymezování se vůči klasické opeře zůstala jen prázdná negace.

Název prémiové japonské whisky Hibiki, kterou dal Marek Keprt dokonce dvakrát do názvu jako dětskou říkanku či echo (s narážkou na další význam tohoto japonského slova), a charakter kompozice ještě autor dovysvětlil podtitulem chuťově-čichová komorní (ne)opera. Marek Keprt ve svých vyjádřeních zdůrazňoval, že operu rád nemá (skladbu Blumfeld, starší mládenec označuje za skicu), nemá ani hlubší zálibu v japonské kultuře a ani nepije whisky, natož tuto, podle něj předraženou, japonskou. Ukázalo se, že Keprtovo odmítání těchto základních „vstupů“ je pro vnímání jeho (ne)opery informace závažná – platí, že snadnější bývá prohlásit, že „něco“ není, než že a co „to“ je.

Hibiki opravdu není opera, nýbrž sled, koláž pospojovaných jednotvárných, na minimalismu spíše parazitujících ploch a plošek glissand, šelestu smyčců, flažoletů, doplňovaných různými bicími nástroji, skleněnými baňkami, tu a tam pozounem a hlasy tří sopranistek a jednoho basisty. Hudba se v tom hodinovém „bezčasí“ rozeznívala a přestávala způsobem, že kdyby ztichla dřív nebo byla nějaká část vypuštěná, nikdo by to nejspíš nepoznal.

M. Keprt: Hibiki, Hibiki, vzhmoť! – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Pokud šlo o avizovanou chuťově-čichovou složku, ukázalo se, že je zastoupená jen konkrétními zvuky mlaskání, čichání, srkání, krkání apod., které působily spíše odpudivě. Ani avizované „rolování“ zvuku prostorem jeviště se nekonalo, byť lze předpokládat, že autor znal dispozice divadla, pro které zakázku psal, a inscenační možnosti, které je festival NODO schopen pro jediné provedení zrealizovat. Sopranistka Markéta Israel Večeřová a basista Michal Marhold po celou dobu zpívali z orchestřiště a další dvě sopranistky, Vendula Černá a Helena Kalambová, sedící proti sobě v lóžích vedle jeviště sice jednou přešly před první řadou, ale na zvuk amplifikovaný přes mikroporty a znějící z pevně instalovaných reproduktorů to významnější vliv nemělo. Ani skladatelem deklarovaná důležitost barvy nebyla při instrumentaci pro smyčce, pozoun, buben, tympány, skleněné baňky a další bicí nástroje nijak ozvláštňující. „Vysvobozením“ z této zvukové nudy, kterou nemohl zachránit ani tak zkušený dirigent, jakým je Petr Kotík a „jeho“ Ostravská banda, nakonec zůstalo alespoň štípání opravdových dřevěných polen sekerou na špalku.

Jako prázdná negace principů opery vyzněl i pokus o demontáž složek hudebního divadla jejich přeskupením, vypuštěním a změnou hierarchie. Čtyři vokalisté byli součástí komorního orchestru a texty, které bylo možné tu a tam v jejich opakování, proplétání a modifikacích vůbec identifikovat, působily jako nesourodá směsice příkazů a rčení. Jejich aplikace je pro degustaci whisky Hibiki údajně zásadní. Nicméně ponaučení „Nekupuj zajíce v pytli“ (s narážkou na vysokou cenu a marketing této japonské whisky), „dvakrát měř, jednou řež“, nebo „tady ti pšenka nepokvete“, které Keprt použil, zde však vyzněly jen jako „nosiče“ vyprázdněného smyslu a významu, který snad měly sdělovat a které ještě rozmělňovaly filmové hlášky (např. ze Světáků „Ten chlapec namíchal řídkou maltu“). Jakkoli někdy bývá Keprtova slovotvorná fantazie a hravost zábavná, zde přesmyčky typu „nekulmuj sajíce v pikli“ nebo „dvakrát čeř, jednou zšeř“ pod „tíhou“ operní demontáže zapadla. A skončila spíše jako racionální konstrukce, pokud ji měl někdo po zhlédnutí inscenace zájem dalším studiem rozklíčovat.

M. Keprt: Hibiki, Hibiki, vzhmoť! – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Roztříštěnou mozaiku textů doplnilo jejich popisné předvádění (modrá maketa zajíce a pytel, tyč na měření, míchání malty v květináči, rozhazování zrn) v režii Petra Odo Macháčka. Hudební vrstvu na scéně minimalisticky ztvárňovali herec (Matěj Kohout), herečka (Zdeňka Brychtová) a tanečnice (či spíše regulovčice světel Michaela Raisová), kteří se do hudební složky kompozice nezapojovali. Na podsvíceném proskleném stole muž zpomaleně šoupal sklenicí, žena myškou nebo maketou kýčovitého modrého zajíce na tyči, což bylo ve formě stínohry přenášeno na zadní prospekt, než v závěru žena muži „konečně“ whisky nalila, doplnila ji mlékem a kakaem, takže muž šel raději štípat dříví…

Slovo hibiki – 響 – v japonštině znamená echo nebo rezonance. Pokud konzumace opery nebo whisky Hibiki u Marka Keprta vyvolávají představy, jak je vtělil do 60 minut zvuků, pak naštěstí mnoha jiným lidem (včetně mě) skýtají oba tyto „produkty“ velké požitky a zážitky.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments