Operní panorama Heleny Havlíkové (286)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Michal Rataj / Katharina Schmitt: Nauka o afázii
Kompozice a hudební vedení Michal Rataj, text a režie Katharina Schmittt, scéna Pavel Svoboda, světelný design Zurana režná, kostýmy Patricia Talacko, zvuk Matěj Šenkyřík.
Účinkující: Pacientka – Katalin Károlyi, mezzosoprán, Sestra – Ivana Uhlířová, herečka, Dvojnice pacientky – Tiburtina Ensemble: Barbora Kabátková, Ivana Bilej Brouková, Anna Chadimová Havlíková, Kamila Mazalová, Hlas doktorky – Lucie Trmíková, Rozhlasový hlasatel – František Šedivý.
Violoncello a perkuse – Andrej Gál, elektronika – Michal Rataj.
NODO, Důl Hlubina – BrickHouse, 29. srpna 2020, první uvedení.

M. Tóth: Muž ve skafandru – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Ohlušující sci-fi v dýmu kompresorovny
Druhý festivalový den 29. srpna pokračoval multižánrovou operou Muž v skafandri Miro Tótha v režii Jana Komárka a kostýmech Lenky Kuchárekové. Kompozice vznikla pod hlavičkou kulturní platformy Projekt Batyskaf v koprodukci s Orchestrem Berg. Na NODO byla uvedená v kompresorovně Dolu Hlubina. Volba tohoto prostoru se ukázala být pro celkové vyznění představení podstatná – v pozitivním, ale i negativním smyslu.

Pro slovenského skladatele Miro Tótha (nar. 1981) je charakteristická všestrannost a široké rozpětí jeho aktivit saxofonisty, extenzivního zpěváka, soundpaintingového dirigenta, performera, člena hudebních uskupení Frozen Wigwam, Funeral Marching Band a dalších. V roce 2006 založil improvizační orchestr Frutti di Mare s proměnlivým počtem více než šedesáti vystupujících v různých konceptuálních projektech a improvizační soubor Musica Falsa et Ficta. Ve své tvorbě kombinuje improvizační, konceptuální nebo kompoziční postupy, zajímá ho prolínání elektroniky s akustickými nástroji, prostupnost žánrů na straně jedné a „montování“ nezávislých vrstev vyjadřovacích prostředků na straně druhé, nebojí se stylových přesahů noisové, avantgardní, popové nebo barokní hudby. Svá díla často nechává otevřená pro jejich proměny v čase. Vytvořil hudbu k desítkám dokumentárních filmů. Občas provokuje jako autor elektroakustické Kyberpunkové mše, desetidílného Requiem za mafiána pro sbor a kontratenoristu nebo kompozice Teorie absolutního smutku pro soprán a orchestr.

M. Tóth: Muž ve skafandru – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

V oblasti hudebního divadla je Tóth autorem videooper Zub za zub (2013) a Oko za oko
(2015) a volné operní trilogie Zázračná masážní tyč pro úředníky ve veřejných institucích (2013), uvedené jako site-specific projekt v opuštěné kancelářské budově, Tyč (2016) a Záhada tyče. Tato poslední část zazněla v Praze na přehlídce Opera Nova 2018. Vznikla s jeho souborem Musica Falsa et Ficta a osmi tanečníky pod vedením Jana Komárka v rámci košického otevřeného kulturně-sociálního centra umělecké kreativity Tabačka Kulturfabrik. Otevírá nové cesty opery ve tvaru syntetického hudebně-pohybově-scénického Gesamtkunstwerku, jakkoli ji Tóth vymezil jako antioperu a chtěl v ní zachytit rekonstrukci života lidí na planetě 134330 Pluto, vzdálené miliardy kilometrů od Země a poukázat na neřešitelnost existence operní bytosti.

Také Muž v skafandri (2019) na Tóthovo libreto ve spolupráci s Michaelou Rosovou je úvahou nad katastroficky futuristickým sci-fi tématem: Země je zničená a lidstvo přesídlilo na Měsíc. Jeden člověk se po letech rozhodne k návratu na Zem a hledá své rodové kořeny. Sci-fi fantazie má oporu v příběhu kosmonauta Eugena Andrewa Cermana, po otci slovenského a po matce českého původu, který několikrát navštívil Československo (ve Vysoké nad Kysucou má muzeum). Ve vesmíru byl celkem třikrát a je zatím posledním člověkem, který stanul v roce 1972 na Měsíci. Na lety s Apollem s sebou vzal československou vlajku, kterou v roce 1974 při neoficiální a utajované návštěvě Československa věnoval Astronomickému ústavu. (Návštěva v roce 2001 proběhla za dramatických okolností – vrtulník, kterým se letěl podívat na obec, kde se narodil jeho dědeček, se zřítil. Nehodu přežil bez zranění, stejně jako Vladimír Remek, který ho doprovázel.)

M. Tóth: Muž ve skafandru – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Hala kompresorovny, kde jsou tyto obří historické generátory umístěny jako exponáty, sice vytvořila pro dramatickou situaci návratu kosmonauta zajímavý prostor, ale rozsazení diváků v uličkách mezi nimi neumožňovalo pohledově obsáhnout dění. Ze svého místa jsem občas – ve tmě, dýmu a záblescích stroboskopu a ostrého světla lamp a pouhého tušení videoprojekce – viděla postavu muže (Pasi Mäkelä ) v bílém skafandru s blikajícími kontrolkami, který se nemotorně pohyboval prostorem jako ve stavu beztíže. Další postavou byla žena (Andrea Miltner), která se nejdříve v blyštivých bikinách vrtěla na převráceném barelu jako tanečnice u tyče, aniž na tuto vulgarizovanou sexualitu kosmonaut dokázal reagovat, a pak, také ve skafandru, vstoupila roboticky mechanickými pohyby a přerývanými slabikami nebo hekáním do interakcí s mužem. Když se objevila s vysokou špičatou čepicí, scéna navozovala atmosféru inkvizice. Zda muž nalezl, co na zpustošené Zemi hledal, nevím.

Základním zvukovým rámcem byl elektronikou simulovaný ohlušující brutální rachot raketových motorů (z něhož se doslova třásly tabulky v oknech) a svist meteoritů, druhou vrstvu tvořila hra tří trombonistů s motivy fanfár nebo smutečního pochodu a třetí, „barokní“, sekvence rozloženého mollového kvintakordu hraná dokola na rozladěné cembalo s „continuem“ basové kytary. Převládajícím pocitem byla zahlcenost duněním elektronické hudby a vydržet hodinu poslouchat rozladěné cembalo bylo postupně čím dál větší utrpení.

Miro Tóth: Muž v skafandri
Hudba a libreto Miro Tóth, režie Jan Komárek, scéna a kostýmy Lenka Kucháreková, světla Jan Komárek, zvuk a elektronika Miro Tóth, video Miro Tóth, Viera Čakányová.
Účinkující: Nulanus – Andrea Miltner, Eugen Cernan – Pasi Mäkelä,
Trombony – Mikuláš Havrila, Peter Magyar, Peter Szeifert, basová kytara – Márton Csernovszky, cembalo – Alexandr Starý.
NODO, Důl Hlubina, Kompresorovna, 29. srpna 2020, česká premiéra.

R. Ayres: Č. 50 (Zahrada) – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Putování za moudrostí miliardy let staré bakterie
Páté bienále festivalu NODO ukončila 30. srpna skladba pro bas, ansámbl a soundtrack No. 50 (The Garden) Richarda Ayrese. V Divadle Jiřího Myrona Ostravskou bandu dirigoval Bruno Ferrandis, scénické realizace se ujali režisér Jiří Nekvasil, scénograf David Bazika a kostýmní výtvarnice Marta Rozkopfová. Zahrada se hrála v anglickém originále s českými titulky.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments