Operní panorama Heleny Havlíkové (286)

Britský skladatel Richard Ayres (nar. 1965) dnes žije a působí v Nizozemsku. Ve své tvorbě s postmoderní lehkostí, hravostí, ba rozpustilostí a anglickým humorem mísí nebo přímo cituje nejrůznější styly, od purcellovského nebo rameauovského baroka přes mozartovský a beethovenovský klasicismus, Verdiho romantismus, Straussův postromantismus, čerpá i z hudby lidové, rockové, taneční, nevyhýbá se ani elektronice. V Ayresově polystylovém „bludišti“ získávají nové konotace, často s vtipnou pointou. Sám autor to vystihl slovy přetištěnými ve festivalové brožuře: „Příliš si nelichotím a netroufám si říci, že bych svou tvorbou přinášel do světa něco zcela nového – spíše jen přeskupuji to, co již existuje. Myslím, že takto vlastně pracujeme všichni – pohráváme si s určitými ,kulturními bloky‘ a kombinujeme je.“

Ayres se už v minulosti účastnil Ostravských dnů jako lektor a v roce 2016 byla na NODO uvedena scénická verze jeho vtipného melodramu No. 42 (In the Alps), které mu od svého vzniku v letech 2007/2008 získalo značkou popularitu.

Zahrada byla objednána soubory Asko|Schönberg a London Sinfonietta a její uvedení zaštítila londýnská Královská opera. Libreto si napsal Ayres sám, inspirován Dantovou Božskou komedií a s využitím textů Edgara Allana Poea, Christiny Rossetti, Williama Shakespeara nebo Giacoma Leopardiho. S groteskní nadsázkou zachycuje existenciální téma prostřednictvím fantaskně „pohádkového“ příběhu muže, který je nespokojený se svým životem a rozhodl se najít jeho smysl.

Kompozici uvádí Ayres slovy: „překopávání zahrady uklidní duši a vede člověka ke střízlivé a tiché mysli“. A Muž se nejdříve ze své zahrady prokopává do středu Země. Postupně se setkává s živočichy a bytostmi, včetně těch literárních, které se k němu na jeho pouti za poznáním přidávají – nejdříve červ, pak duch mrtvého vojáka zemřelého v roce 1748 (jehož tělo už červi sežrali), bazilišci, fosilie, Paolo s Francescou z Dantova Pekla, skřítek trubadúr. Aniž by otázky Muže byly zodpovězeny, ocitne se zpět na své zahradě. Na hlavu mu spadne jablko, což ho nasměruje k cestě nahoru – promluví s ptáčkem, zachytí se letadla, pak raketové střely a meteoritu, řítí se vesmírem zaneřáděným kusy umělých družic, trubek raket a vysušených těl pokusných zvířat a kosmonautů, až skončí, osamocený opět pod jabloní na své zahradě. Prastará bakterie, jejíž rodina obývá planetu tři a půl miliardy let, na otázku, jestli je zvědavá na budoucnost, se zkušeností mnohonásobného opakování téhož suše odpoví: „Ne. Přijde… a zase odejde.“ A v rychlém sledu připomene, že ať přicházela voda, oheň nebo led, bakterie pokračovaly a stvořily vzduch. Pak přišlo plazení, pak čtyři nohy, pak dvě nohy – „a teď jsou ty tam.“

Ostravskou bandu, umístěnou na jevišti, řídil s přehledem své bohaté mezinárodní zkušenosti Bruno Ferrandis. Ostatně jeho kvality známe již z NODO roku 2018, kdy to byl právě on, kdo se zasloužil o mimořádnou událost prvního uvedení mikrointervalové opery Aloise Háby Přijď království Tvé!. Ferrandis „přehledně“ vystihl onu ayresovsky hravou polystylovost a její pointy v kombinaci se soundtrackem a jediným sólistou Zahrady – australsko-americkým basistou Joshuou Bloomem (zpívá i ve Vídeňské státní opeře, v MET a na dalších prestižních operních scénách, mohli jsme ho vidět jako výborného Kecala ze záznamu Prodané nevěsty z festivalu Garsington Opera). Oblečený jako středověký venkovan nebo sedlák, stál za mixpultem s několika tlačítky, kterými „moduloval“ hlas podle toho, jakou „bytost“, s níž se na své cestě potkal, zpíval a pro kterou měnil hlas od profondního basu po falzet i mimiku. Ve své „multiroli“ podal Bloom úctyhodný výkon, který vyústil do smíření Muže s návratem do zahrady.

Nekvasilova střídmá inscenační koncepce zasadila fantaskní příběh mezi makety stromů a trávy kolem orchestru a několik barokních obrazů zavěšených částečně i hlavami dolů na tazích s dominantní dekorací zavěšeného velkého zlatého jablka. Toto řešení „brzdilo“ dynamiku hudby i příběhu svou statičností – při premiérovém holandském provedení v roce 2018 byly integrální součástí Zahrady vtipné animované koláže filmové režisérky Marthy Colbrun. Pro lepší srozumitelnost českému divákovi by stálo za zvážení překlad textu „vypravěče“ nepromítat na zadní prospekt (český překlad textu basisty byl k dispozici na titulkovacím zařízení), ale podobně, jak je to na britské rozhlasové nahrávce, nechat ho recitovat do hudby. Možná i proto se úspěch Ayresova scénického ztvárnění No. 42 (V Alpách) při předminulém ročníku tak přesvědčivě zopakovat nepodařilo.

Richard Ayres: No. 50 (The Garden)
Dirigent Bruno Ferrandis, režie Jiří Nekvasil, scéna David Bazika, kostýmy Marta Roszkopfová.
Účinkující: Joshua Bloom – bas, Ostravská banda.
NODO, Divadlo Jiřího Myrona 30. srpna 2020, česká premiéra.

Dny nové opery ve znamení ne-oper
Jakkoli festival ve svém názvu nese slovo opera, pátý ročník NODO ukázal, že pro soudobou hudební tvorbu je takové žánrové vymezení spíše zavádějící, zjednodušující a přinejmenším nepřesné. Ostatně sami autoři prezentovaných děl se takovému určení vyhýbají. Marek Keprt se v Hibiki uchyluje k termínu (ne)opera, Michal Rataj s Katharinou Schmitt zvolili pro Nauku o afázii podtitul hudebně-divadelní inscenace a Richard Ayres svou Zahradu definuje jako skladbu pro bas, ansámbl a soundtrack. Ana Sokolovič sice Svatbu označila jako jednoaktovou operu a Muž ve skafandri Miro Tótha má podtitul multižánrová opera, ale jejich vymezení je třeba chápat velmi volně.

Jistě, snaha vtěsnat soudobé kompozice do tradičního chápání žánru opery by byla zbytečně svazující, nicméně zůstávalo zřejmé, že skladatelé a libretisté nemohou odolat „pokušení“ svá díla parametry opery poměřovat, často s pohrdlivým odsudkem její zastaralosti a přesvědčení, že právě oni dosáhnou kýžené syntézy jinak. Opera v tradičním slova smyslu propojení sólistů, případně sboru s orchestrem v příběhu scénicky ztvárněném na jevišti vlastně nezazněla žádná. Šlo o komorní performance různých podob hudebního divadla v časovém rozsahu kolem jedné hodiny. S jednotlivými složkami Gesamtkunstwerku, souborného uměleckého díla, pokud bychom si chtěli vypomoci tímto termínem spojovaným s Richardem Wagnerem, autoři zacházejí způsobem, který je demontoval, přeskupoval, vypouštěl, měnil jejich hierarchii, než aby je ve své komplexnosti syntetizoval nebo naplňoval.