Operní panorama Heleny Havlíkové (292)
Křest s Opilcovým dítětem
Così fan tutte v MET…
…alias Covid fan tutte v Helsinkách
La pequeña zorrita astuta – Janáčkova Bystrouška z Bogoty
Operní domy od 5. října, všechna divadla pak od 12. října jsou u nás zcela zavřená, koncerty zakázané. Už při první jarní koronavirové vlně se zájemci o operu mohli uchýlit na internetové portály se záznamy inscenací. Zejména Opera Vision, Opera On Video nebo Arte TV jich stále nabízejí stovky.
Podobně jako na jaře se chci v Operním panoramatu z nabídky záznamů stále zaměřovat na inscenace českých oper v zahraničí a na české umělce v zahraničních inscenacích. Na jaře tento filtr vystačil od dubna do začátku července na deset Operních panoramat. Pevně věřím, že tak dlouho zákaz divadel a koncertů u nás tentokrát trvat nebude, nicméně zásoby na internetu jsou nepřeberné a je stále z čeho vybírat. A lze najít i nové záznamy operních produkcí u nás.
Křest s Opilcovým dítětem
Nepamatuji, že by kdy křest knihy provázela premiéra operní novinky. Nakladatelství Teapot prezentaci bibliofilského vydání výboru z mikrokomedií Pierra-Henri Camiho Krotitel šneků v překladu Jiřího Konůpka s ilustracemi Jiřího Slívy povýšilo premiérou minioperky Miloše Orsona Štědroně Opilcovo dítě aneb Malý mstitel. Libreto si k ní napsal Štědroň sám podle jedné z komedií tohoto francouzského spisovatele, který svou kariéru humoristy začal na počátku minulého století vydáváním pravidelného časopisu o pohřebnictví (Le petit Corbillard ilustré / Pohřebníček), ovšem s černým a absurdním humorem, velkolepě bláznivými nesmysly, mystifikací a slovními hříčkami i alternativními verzemi slavných příběhů s ikonickou postavou hloupého detektiva Šoufka-Houbese v narážce na slavného britského detektiva sira Arthura Conana Doyla.
Něco na tom je, že Camiho knihy by měli prodávat v lékárnách jako lék na smutek a špatnou náladu – pravda, občas poněkud drsný. Pokus o převyprávění děje Štědroňova Opilcova dítěte tak zdaleka nepostihne vtip libreta této operky: Hodné děti pracovité Ubohé matky týrané Hanebným otcem alkoholikem vymyslí plán, jak se zachránit – obzvláště poté, co jim otec po návratu z flámu rozdupal ovčín s malým ovčáčkem, malou ovčačkou, malými ovečkami a zelenými stromečky na dřevěných podstavečcích, jedinou hračku, kterou jim maminka z hubené mzdy za sedm tisíc zhotovených potítek pod paží mohla koupit. Hodné děti ale mají zatím příliš útlé ručičky, aby uzvedly revolver a prohnaly otci hlavu kulí. Strhne se bouře a děti si vzpomenou na školní knížku, ve které se dočetly, že blesk zabíjí osoby, které si stoupnou pod strom za bouře. A tuto znalost využijí v praxi. Na hlavu Hanebného otce, spícího tvrdým opileckým spánkem, dají stromeček, který jim zbyl z rozdupaného ovčína. A vskutku do něj udeří blesk. Třinácti minutová operka končí úlevným sdělením Hodného dítěte: „Maminko, buď šťastná! Tatíček je na uhel!“
Jakkoli takto převyprávěná fabule zní brutálně, i v operním zpracování to byla typicky camiovská legrace, publikem patřičně oceněná, když za klavírního doprovodu autora zvonivé hlásky nevinných skladatelových dcerušek a úzkostné výkřiky sopranistky Veroniky Movsesyan coby jejich týrané Ubohé matky cynicky přebíjel baryton Martina Vodrážky v roli Hanebného otce. A Miloš Orson Štědroň přidal hudební humor v podobě parodie na různé styly – dětské písničky, kabaretní odrhovačky i velkooperní pění a sladkobolné „árie“.
Toto „příležitostné“ Štědroňovo operní divertimento nejen dodalo lesku slavnostnímu křtu bibliofilie a přisvědčuje jeho zájmu o operu (je autorem opery Don Hrabal), ale v širších souvislostech navazuje na obnovování tradice literárních nebo hudebních „salonů“. O životnosti tohoto trendu svědčí třeba inscenace brněnského studiového souboru Hausopera s Hrou o Malinu v prostředí knihkupectví nebo Vodním pólem hraným v lázních, mnohaleté působení také brněnského Ensemble Opera Diversa s operami Pickelhering 1607 aneb Nový Orfeus z Bohemie, Dýňový démon ve vegetariánské restauraci nebo Labské horrorroperry. V Praze s operním žánrem podobně laškuje spolek RunOpeRun třeba v operním kabaretu Klystýr a připojit lze i Časoplet Lukáše Sommera, jak ho uvedl soubor Opera Studio Praha.
Miloš Orson Štědroň: Opilcovo dítě aneb Malý mstitel
Libreto na motivy Henriho Camiho: Miloš Orson Štědroň.
Osoby a obsazení: Ubohá matka – Veronika Movsesyan, Hanebný otec – Martin Vodrážka, Hodné dítě – Lea a Tea Štědroňovy. Klavírní doprovod Miloš Orson Štědroň
Premiéra 10. 9. 2020 při křtu bibliofilie Krotitel šneků, Město • Moře, Přístavní 7, Praha 7
Záznam pro studijní a dokumentární účely dostupný zde
Così fan tutte v MET…
Na rozdíl od portálů Opera vision nebo Opera on Video, kde jsou záznamy k dispozici měsíce, Metropolitní opera už na jaře poskytovala zdarma na internetu záznamy svých představení pouze na 24 hodin. V tomto režimu pokračuje a shrnuje je do tematických bloků. Týden od 19. října byl ve znamení operních komedií, včetně Così fan tutte, na týden od 26. byly připraveny inscenace na téma politika v opeře – Verdiho Don Carlos a Simon Boccanegra, Händelova Agrippina, Musorgského Boris Godunov, Glassova Satyagraha a 34. a 35. týdny provedou diváky operní historií od baroka po současnost: začne se Händelovou Rodelindou, na kterou naváže Gluck s Orfeem a Eurydikou, pokračovat bude Mozart Idomeneem, pak jsou připraveny záznamy Rossiniho Semiramidy, Verdiho Síly osudu, Gounodova Romea a Julie, Wagnerových Mistrů pěvců norimberských, Čajkovského Jolanty, Modrovousova hradu Bély Bartóka, Straussovy Salome, Pucciniho Děvčete za Západu, Bergovy Lulu, Brittenova Petera Grimese. Ze soudobých oper sérii zakončí 14. listopadu Achnaton Philipa Glasse a 15. listopadu Anděl zkázy Thomase Adèse.
V případě Così fan tutte jde o záznam představení z 31. března 2018, tehdy vysílaný živě do kin. Ta inscenace byla na poměry Metropolitní opery hodně netradiční. Zkušený britský režisér Phelim McDermott přenesl Mozartovu a da Ponteho hořkou buffu o ženské nestálosti z Neapole 18. století do luxusního nočního klubu, newyorského lunaparku na Coney Islandu a typického amerického motelu. Zde tráví v 50. letech minulého století dovolenou dva důstojníci námořnictva Spojených států amerických se svými snoubenkami. A podlehnou pokušitelství nikoli „filozofa života“, ale zde cirkusového šíbra Dona Alfonsa, aby v převlecích za frajírky v kožených bundách, džínách a kovbojských botách vyzkoušeli věrnost svých nastávajících.
Opera Così fan tutte takový přesun klidně unese. Ve Spojených státech určitě taková autentická vzpomínka na „padesátky“ zabrala. Ovšem snaha oživit inscenaci akrobaty, trpaslíky, polykači mečů i ohňů nebo hadí ženou se brzy vyčerpala. Byli to autentičtí cirkusáci, jenže režisér pro ně kromě voyeurství nic nevymyslel – neměli co hrát. Situační komika hlavně v motelu sice fungovala, ale detailní záběry kamer nemilosrdně odhalily, že páry snoubenců nejsou žádní nezkušení mladí lidé. To se týkalo hlavně představitelek dívek vystavených zkoušce věrnosti. Ani Amanda Majeski jako Fiordiligi, ani Serena Malfi jako její rozpustilejší sestra Dorabella nepřesvědčily, že si mohou dovolit nepodléhat svodům, když mají nejvyšší čas najít někoho, kdo je bude chtít, a v jejich vztahu k partnerům ani pěvecky ani herecky osudové jiskry nepřeskakovaly. To sice oslabovalo věrohodnost zápletky, ale bylo ku prospěchu pěveckým kvalitám v intencích celkově robustního zvuku, jak se v Metropolitní opeře Mozartovy opery hrají a jak ji také hudebně pojal David Robertson. Ani Kelli O’Hara se zkušenostmi z broadwayských muzikálů nevnesla jako služebná (v této inscenaci pokojská Dorabella) do inscenace mladistvější šibalství.
Vedle pěvecky suverénního tenoristy Bena Blisse jako Ferranda basbarytonovou roli druhého ze snoubenců, Guglielma, vytvořil Adama Plachetka. Bylo to už jeho druhé vystoupení při přenosu z MET. A Guglielmo mu sedl více než před dvěma lety Leporello při přenosu Dona Giovanniho. I tentokrát vynikla znělost jeho basbarytonu a vystihl frajersky suverénního hromotluka, který s plným nasazením svádí snoubenku svého přítele a svůj triumf se stejnou energií promění v pořádné naštvání, když zjistí, že ani jeho nastávající mu nakonec nezůstala věrná.
… alias Covid fan tutte v Helsinkách
Pokud lze inscenaci opery Così fan tutte v Metropolitní opeře označit v rámci této konzervativní operní scény za netradiční, je to selanka proti tomu, co s touto Mozartovou operou teď udělali ve Finské národní opeře. Zatímco u nás se operní divadla zavřela, ve Finsku se hraje dál a na repertoáru helsinské opery se s neuvěřitelnou pohotovostí objevila na konci srpna dokonce operní satira na koronavirou pandemii v kombinaci s parodií operních manýr – jmenuje se Covid fan tutte. Za dva měsíce ji tu odehráli už 12krát a vystupují v ní prominentní finští sólisté.
Jak řekla umělecká ředitelka Finské národní opery Lilli Paasikivi: „Měli jsme vzácnou příležitost dát dohromady v tak krátkém čase neuvěřitelný tým, když většina umělců seděla doma a čekali na práci. Ta myšlenka byla jako láhev šampaňského, která najednou bouchla: všichni se okamžitě a nadšeně zapojili do tohoto praštěného projektu, který se zabývá zážitky, jak jsme je všichni sdíleli v těchto absurdních dobách. Jedná se o jedinečnou produkci za jedinečných okolností.“
Hudebním základem pro nové libreto finské novinářky a nejprodávanější autorky kriminálek Minny Lindgren je právě Mozartova opera Così fan tutte, začleněna byla také hudební čísla z Dona Giovanniho a Kouzelné flétny. Komorní orchestr rozsazený v orchestřišti s patřičnými rozestupy řídí Esa-Pekka Salonen a hudební části střídá mluvená řeč.
Bezprostředním impulsem pro vznik této opery bylo skutečné zrušení plánované inscenace Valkýry ve Finské národní opeře. Inscenace Covid fan tutte tak začíná „zkouškou“ na Valkýru, jenže v čase koronavirové pandemie, kdy jsou kolem slyšet prudké záchvaty kašle, řízení divadla přebírá manažerka oddělení styku s veřejností (Sanna-Kaisa Palo). Zkoušku na Valkýru nekompromisně přeruší a rozhodne nasadit místo Wagnera Mozarta. Orchestr spustí předehru k Così fan tutte, sólista v roli Wotana a zejména představitelky Valkýr, robustní sopranistka Miina-Liisa Värelä a ještě korpulentnější mezzosopranistka Johanna Rusanen s afektem wagnerovských heroin reptají. Manažerka jim důrazně připomene jejich smlouvy, podle kterých musí zpívat i Mozarta – a vůbec můžou být rády, že mají práci.
Tři byrokrati (Tommi Hakala, Tuomas Katajala a Walteri Torikka) při rutinní ranní toaletě překvapeně na mobilech sledují zpravodajství o vypuknutí nákazy virem Covid-19 a nevěřícně se dívají na grafy a animace jeho šíření z čínského Wu-chanu do Itálie a dalších zemí, aniž si připouštějí, že by něco takového mohlo postihnout Finsko (u Mozarta v č. 1 – v tercetu La mia Dorabella capace non è Don Alfonso s odkazem na své zkušenosti se ženami provokativně pochybuje o věrnosti snoubenek Ferranda a Guglielma). Manažerka mužům přidělí role ministrů, kteří se mají s patřičnou autoritou zhostit plnění veřejné služby, odhodlaně a jednomyslně přijímat vhodná opatření a hlavně se tvářit důvěryhodně (u Mozarta si v č. 3 – tercetu Una bella serenata Don Alfonso, Ferrando a Guglielmo sebejistě představují, jak oslaví vítězství ze sázky o věrnost žen).
Operní diva, kterou naprosto výstižně paroduje Karita Mattila, si do mobilu afektovaně stěžuje, jak se místo oslnivých vystoupení v prestižních světových operních divadlech zasekla, ještě k tomu bez honorářů, v příšerném pronajatém bytě ve Finsku, kam za ní přitáhne její dva kufry úslužný Mouzart (sic!) v podání Ylermi Rajamaa. Její pohrdlivý úškleb nad telefonátem z Finské národní opery ovšem vzápětí rozptýlí příslib hlavní role (u Mozarta v č. 12 služka Despina v árii In uomini, insoldati sperate fedelta? před Fiordiligi a Dorabellou, zhroucenými z povolání svých snoubenců do války, rozmetá jejich představu o věrnosti mužů na padrť). Sopranistka a mezzosopranistka přebírají role ministryň, vychvalují nadčasovost designu Marimekko a doporučují nakupovat i sportovat tak dojemně, až rozněžní i pragmatickou Manažerku (u Mozarta v č. 4 – v duetu Ah, guarda, sorella Fiordiligi a Dorabella vzdychají láskou nad portréty svých vyvolených a vychvalují jejich přednosti).
Do této, stále ještě idylky vtrhne „terorista“ v černé masce opásaný lahvičkami jako náboji a důrazně varuje před nebezpečím kovidové nákazy. Mihne se stín půvabné tanečnice (Natasha Lommi), která, jak se postupně ukáže, představuje koronavirus (u Mozarta v recitativu a v árii č. 5 Barbaro fato!….Vorrei dir, e cor non ho… Don Alfonso před Fiordiligi a Dorabellou předstírá strach z toho, že královský rozkaz povolává jejich snoubence do války). Začíná „přituhovat“, Finy při lyžování (s hudbou Leporellovy rejstříkové árie Madamina, il catalogo è questo, v níž vypočítává milenky Dona Giovanniho) zastihují další a další stoupající čísla o nakažených a obávají se z návratu těch, kteří si zajeli lyžovat do Itálie.
Následuje tisková konference, na které vláda (i s tlumočením do znakové řeči) oznamuje opatření a přijímání nových mimořádných zákonů v souvislosti s blížící se pandemií – zavírání škol, zákaz cestování, uzavření hranic, nošení roušek (ta je nasazena i portrétu Mozarta), ochrana starých lidí jako rizikové skupiny (u Mozarta se v č. 6, kvintetu Sento, o Dio, che questo piede, přicházejí Ferrando a Guglielmo s velkým žalem rozloučit se svými milenkami). Ta zpráva lidi vyděsí a všichni vyrazí na nákup toaletního papíru a dezinfekčních prostředků (u Mozarta v č. 8 Bella vita militar! sbor vychvaluje krásný život vojenský). Je zřejmé, že briefing nestačil. Ministryně emotivně přesvědčují o nutnosti nošení roušek, zatímco odborník s opačným názorem je ostentativně umlčován, takže lídři na kapitánském můstku se záchranným kruhem MS CORONA vychvalují roušky (u Mozarta č. 10, tklivý tercet Dorabelly, Dona Alfonsa a Fiordiligi Soave sia il vento s vlněním moře a vlídném vánku při odjezdu Ferranda a Guglielma s nadějí v jejich brzký návrat). Prudký střih: Protřelí šejdíři se rychle zorientovali, volají kamarádovi do Číny a libují si, jak z koronavirové situace vyrazí spoustu peněz, protože na dodávky nejsou třeba žádná potvrzení a hlupáci jsou za ochranné prostředky ochotni platit neuvěřitelné částky (při tom zpívají mezi sebe rozdělené č. 15, ve kterém u Mozarta přestrojený Gugliemo v árii Non siate ritrosi přesvědčuje dívky o své a přítelově mužnosti, které by měly podlehnout).
V tomto duchu opera pokračuje výjevy ze života Finů v čase koronavirových restrikcí: Učitelka na rotopedu z obýváku kombinuje on line výuku s doporučením sportovat (č. 11 – árie Dorabelly Smanie implacabili che m’agitate). Chlapík zápasí na notebooku s přihlášením k týmu přes internet (a je zmatený z pokynů „sign in“ a „sing in“) a pro dokreslení zoufalé situace si do selfie záběru věší na stěnu Munchův Výkřik. Tamino se při natáčení pořadu Latenight with Tamino vysmívá hostovi, jehož odpovědi jsou pod rouškou zcela nesrozumitelné a polije se kafem, protože si celý vystresovaný neuvědomil, že to přes roušku nejde (u Mozarta začátek kvintetu Hm! Hm! Hm! Papagena a Tamina z Kouzelné flétny). Youtuberka, která se svěřuje, že nesnáší vaření, natáčí v koupelně video, v němž porovnává instantní ovesnou kaši a hrachovou polévku, až skončí pádem do vany (č. 14 – árie Fiordiligi Come scoglio immoto resta). Vzorný syn s kyticí růží a dortem o hvězdné noci přichází na den matek dojemně pozdravit svou maminkou aspoň pod okno, které se už ale neotevře (č. 17 – lyrická árie Ferranda Un aura amororsa del nostro tesoro).
Mattila coby stařenka s šátkem na hlavě se sice přišourá s chodítkem, ale odhodlaně se začne bránit separování oldies. Odmítá jako 70+ zůstat zavřená doma, šlehne si drogu, dá si panáka, namaluje se a ve svůdných blyštivých šatičkách vyrazí na party a svíjí se u tyče pouliční lampy (do pomalého tempa upravené č. 19 – árie Despiny Una donna a quindici anni), u které ji ovšem vzápětí vystřídá půvabná koronavirová tanečnice. Dva lidé se seznámí přes internetovou aplikaci Tinder, ale protože musí zachovávat bezpečnou vzdálenost a odstup, je jim dovoleno se políbit jedině přes sklo (č. 29 – duet Fiordiligi a Ferranda Fra gli amplessi in pochi istanti). Pokoutný veterinář v ochranném obleku vybavený mixérem a injekcí přesvědčuje ostatní, aby se nechali naočkovat vakcínou, kterou už vyzkoušel na kravách (č. 16 – finále 1. dějství Eccovi il medico s výstupem Despiny jako doktorem).
Zatímco si manažerka pochvaluje finanční úsporu díky redukovanému orchestru a těší se na zítřejší home office, chystá se tisková konference (u Mozarta finále 2. dějství). Ozve se znělka televizních zpráv a odborníci a ministři vyhlašují opatření, kterým ovšem sami nevěří. Hledají spásu u ekonomů a na scénu na truhlici nacpané penězi přijíždí Kačer Donald (Mattila, u Mozarta Despina převlečená za notáře). Falzetem „káže“ z pozice zkušeného bankéře a prognostika o stimulačním balíčku, krizi, do které ekonomiku přivede pandemie, absenci zahraniční pracovní síly a blížící se inflaci. Všichni přitakávají. Mezi všemi hbitě, číhavě krouží Tanečnice-koronavirus, nakazí tlumočnici do znakové řeči a záludně se růží dotýká kde čeho. Nicméně se zdá, že je vyhráno – Manažerce se podaří chytit Koronavirus do síťky na motýly. Všichni se radují, že je nebezpečí nákazy zažehnáno, Mattila vítězoslavně třímá letenku do Paříže, ostatní si užívají grilovačku v přírodě, těší se, jak se zmátoří finské firmy, jak se v opeře konečně bude hrát Valkýra. A nevidí, že chycený virus se ve skleněné vitríně uprostřed obrovského kruhu s obrysem morfologie virového obalu virionu koronaviru SARS-CoV-2 s glykoproteinovými výběžky na vnějším povrchu z rudě-fialových reflektorů vzpamatovává k dalšímu „dance macabre“.
Celá inscenace je pojatá s nápaditým humorem i režijně. Finský herec, v tomto případě i režisér Jussi Nikkilä využívá atributy současného života – mobily, tablety, přenosy z narychlo pořádaných tiskovek, grilovačku… Jakkoli hudební nastudování pod taktovkou Esy-Pekky Salonena není tak docela perfektní (a nikdo to v tomto případě ani neočekává), nechybí ani hudební vtip, když se v úryvku z Kouzelné flétny (začátek kvintetu Hm! Hm! Hm!) Papageno snaží zpívat s ústy „zamčenými“ nikoli Dámami Královny noci za to, že lhal, ale přidušený rouškou nebo když impozantní statistika z Leporellovy rejstříkové árie z Dona Giovanniho namísto výčtu sexuálních úspěchů přináší počty „covid pozitivních“. Mozartova hudba je vybraná velmi příhodně a na situace nového příběhu se hodí jako ulitá.
Finská inscenace Covid fan tutte ovšem není jen rozpustilou improvizovanou náhradou za zrušeného Wagnera. Je to plnohodnotná operní inscenace, která snese všechna obvyklá měřítka pro profesionální produkci – navíc obdivuhodně přesně reagující na bezprecedentní situaci, v níž se ocitla celosvětově nejen divadla, ale i normální život, jak jsme ho znali. Rušení práce, finanční ztráty a nejistota, cestovní omezení, sociální izolace, bezpečnostní opatření, šejdíři – tak Covid fan tutte shrnuje koronavirové jaro – nejen to finské. Činí tak přitom s notnou dávkou nadsázky, parodie a humoru.
Pohotová finská adaptace Mozarta je nejen velmi trefná a veselá – ale současně z přesně vystižené atmosféry neexistence jednoznačného řešení situace, na kterém by se autority shodly, opravdu zatrne. V koronavirové úpravě Mozartův záměr, vložený do šarády buffy – totiž trpké zpochybnění ideálu „věrné“ lásky – získal (nečekaně) nový rozměr drsného znejistění dosud platných názorů „autorit“, které nám vládnou. Finská národní opera svou svižnou reakcí na koronavirovou krizi takto velmi aktuální reinterpretaci Mozartovy klasiky povýšila na sžíravou politickou satiru, z níž vedle smíchu opravdu mrazí.
Finská mozartovská finská taškařice opravdu stojí za zhlédnutí. Jestli si chcete odpočinout od té záplavy negativních zpráv plných strachu, je tato koronavirová buffa k vidění na portálu Opera Vision, zpívaná ve finštině, ale s titulky v angličtině nebo v automatickém, nicméně dobře srozumitelném českém překladu.
Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte
Dirigent David Robertson, režie/produkce Phelim McDermott
Osoby a obsazení: Fiordiligi – Amanda Majeski, Dorabella – Serena Malfi, Despina – Kelli O´Hara, Ferrando – Ben Bliss, Guglielmo – Addam Plachetka, Don Alfonso – Christopher Haltman
Orchestr a sbor Metropolitní opery
Metropolitní opera, záznam předtavení z 31. 3. 2018
Wolfgang Amadeus Mozart & Finská národní opera: Covid fan tutte
S využitím hudby W. A. Mozarta a na motivy libreta Da Ponteho upravili Esa-Pekka Salonen a Minna Lindgren (uvedení ve finštině)
Hudební nastudování Esa-Pekka Salonen, režie Jussi Nikkilä, scéna Mark Väisänen, kostýmy Erika Turunen, světla Mikko Linnavuori, choreografie Rijkka Räsänen
Osoby a obsazení: Despina – Karita Mattila, Don Alfonso – Tommi Hakala, Fiordiligi – Miina-Liisa Värela, Dorabella – Johanna Rusanen, Ferrando – Tuomas Katajala, Guglielmo – Walteri Torikka, Manažerka – Sanna-Kaisa Palo, Mouzart – Ylermi Rajamaa, Covid virus – Natasha Lommi
Orchestr a sbor Finské národní opery
Helsinki, Finská národní opera, premiéra 28. srpna 2020, na OperaVision dostupné do 26. 2. 2021 zde, titulky v angličtině nebo v automatickém překladu v češtině
La pequeña zorrita astuta – Janáčkova Bystrouška z Bogoty
Opery Leoše Janáčka pronikají do celého světa, i do míst pro nás tak exotických, jakým je kolumbijské Bogota. Z tohoto hlavního města jihoamerické Kolumbie je na portálu Opera On Video dostupný záznam Příhod lišky Bystroušky. Není z národního operního divadla, kterým je v Bogotě výstavné Teatro Colón, Divadlo Kryštofa Kolumba, postavené ve stylu pařížského Palais Garnier, ovšem s kapacitou pouhé osmistovky míst, a otevřené v roce 1892 Verdiho Ernanim k čtyřstému výročí objevení Ameriky. Janáčkova Bystrouška se v Bogotě hrála na operním open-air festivalu při jeho loňském 22. ročníku, který pořádala Bogotská filharmonie. Když bych tu produkci měla přirovnat k něčemu podobnému u nás – jakkoli to porovnání kulhá už jen tím, že Bogota má skoro 8 milionů obyvatel – tak si představme třeba operní představení v Šárce, která se tam konají od roku 2005 na začátku září, ovšem s tím, že operní festival v Bogotě není na palouku uprostřed lesa, ale na rozlehlém prostranství v severní části města, ve které žijí vysokopříjmové skupiny obyvatel, diváci nesedí na pařezech a na trávě, ale na židlích, a sólisté nepobíhají po louce, ale jeviště tvoří zastřešená konstrukce s velkou baterií světel, jak ji známe třeba z rockových koncertů. Orchestr seděl pod pódiem. Na několika místech prostranství byly na záznamu k vidění ještě velké obrazovky, které divákům ve vzdálenějších řadách zprostředkovaly dění na jevišti.
Vstup na produkce tohoto bogotského festivalu je – podobně jako v Šárce – zdarma. V parku se hrála dvě představení, jedno pak ještě v divadle Jorge Eliécer Gaitán. Nemám srovnání s jinými tituly na tomto festivalu, který má v Bogotě onu více než dvacetiletou tradici. Na Bystroušku, která se v Kolumbii hrála vůbec poprvé, jak v úvodním slově zmínila generální ředitelka Bogotské filharmonie Sanda Meluk, přišly tisíce lidí – staří, mladí, rodiče i prarodiče s dětmi včetně mimin. Potlesk byl bouřlivý a nadšený.
Příhody lišky Bystroušky se v Bogotě nehrály v jazyce originálu, což je dnes v zahraničí převažující trend, ale ve španělštině jako La pequeña zorrita astuta. To určitě napomohlo přijetí zde neznámé opery při open air produkci pro tisíce diváků. Ze smíchu bylo zřejmé, jak publikum díky srozumitelnosti textu spontánně reagovalo.
Scénické řešení vycházelo z možností, které konstrukce pódia umožňovala: scénu pro celou operu vymezovaly ze všech tří stran přes celou šířku a hloubku jeviště velké modré stěny s veselými obláčky. Do tohoto prostoru se vstupovalo třemi dveřmi zezadu a dalšími dveřmi z boku. Levý portál měl podobu silného kmenu rozložitého listnatého stromu, jehož koruna lemovala horní hranu portálu. Jedině hospodu u Pásků oddělil malý závěs. A pak už stačilo jen šest bytelných dřevěných židlí. Proměny prostoru a jeho atmosféru tak vytvářela světla v mnohobarevné škále i intenzitě, takže tmavě modrou, jakoby zamlženou tajuplnost lesa střídal prosluněný jas veselého škádlení na dvoře myslivny, nad namlouváním Bystroušky a Zlatohřbítka se rozklenula fialová, stárnoucí kumpáni se šourali do hospody v tmavě oranžovém západu slunce. Spuštění bílé látky na zadní stěnu i podlahu pro scénu s Haraštou nejspíš pro navození iluze zimy, bylo až nadbytečné.
Ve vztahu k naší zkušenosti zarazily kostýmy. Jednotný základ pro všechny včetně sboru tvořily černé kabáty, černé kalhoty a bílé košile, kravaty a buřinky, jedině Revírník měl cylindr a Farář klobouk s širokou kněžskou šerpou. Když na začátku všichni nastoupili s černými deštníky v rukou, obřadně pomalu, vážně, na mě to působilo až funerálně. Kvůli těmto kostýmům hlavně ve sborových scénách tak převládala spíš ponurá atmosféra, jakkoli se při námluvách Bystroušky a Zlatohřbítka objevovaly vtipné scény stejně jako při výstupu se slepicemi, ve kterých režisér sáhl i k přímočaře znázorněnému sexu, když si Kohout ke svým choutkám postupně vybírá jednu slepici za druhou. A takto kostýmovaný sbor zastoupil i lištičky, běžně interpretovaná dětmi. Nedovedu odhadnout, jaké asociace vyvolává takové oblečení u dnešních Bogoťanů, ale pro mě toto velmi výrazné výtvarné gesto posouvalo Bystroušku přece jen jinam. I zcela mimo ilustrace Stanislava Lolka.
Když měli všichni černé kabáty a buřinky, nebylo ani ze záznamu snadné jednotlivé postavy odlišit. Charakterizovaly je totiž hlavně doplňky na kloboucích. To bylo pro takovou produkci ovšem příliš titěrné. Na záznamu byly sice v detailech vidět, ale pro diváky od takové desáté řady dál byly sotva postřehnutelné. Revírník měl za kloboukem zastrčenou halúzku, jejíž původně zelené listy se během opery probarvily a na konci už opadaly, takže zůstaly jen holé větve, Lapákovu buřinku doplňovaly dlouhé huňaté psí uši, buřinky slepic zdobily červené chocholky a Kohouta k tomu ještě výrazné generálské epolety na ramenou. Jezevec nosil buřinku s bílo-černými pruhy a k tomu fajfku, datel měl buřinku červenou, lesní havěť nosila přidělená tykadla, Harašta bílé peříčko. Pouze paní Pásková klobouk neměla, ve výrazných náušnicích působila spíš jako panička, než hostinská. Bystroušce a Zlatohřbítkovi krášlila klobouky liščí ouška a měli také chvosty, s nimiž si režisér vtipně pohrával – Bystrouška nosila ohon jako apartní šálu podobně, jak to známe z fotografií Janáčkovy múzy Kamily Stösslové, plakala do něj jako do kapesníku, oba svými chvosty mávali jako nástroji obrany, ale pohrávali si s nimi i při namlouvání, když je propletli do společného copu.
Výběr režiséra pro open-air Bystroušku v Bogotě rozhodně nepodcenili. Režíroval ji André Heller-Lopes. Je to jeden z nejznámějších režisérů v Latinské Americe, působí v Brazílii, Argentině, Uruguayi, Chile – ale i USA a v Evropě, v Polsku, Rakousku, Anglii. Za operní režii dostal i několik ocenění (například za v Brazílii inscenovaný Wagnerův Prsten). S Janáčkem má mnoho zkušeností – v Brazílii režíroval Jenůfu, Káťu a Věc Makropulos. Inscenaci Bystroušky při jednoduché scéně založil na vztazích postav – věrohodně, srozumitelně. Svět lidí a svět zvířat oddělil jen minimálně, když se tu a tam Bystrouška nebo Lapák podrbou za uchem nebo slepice trhají hlavami. A mezihry – bez baletu – vyplňoval sbor pohyby deštníků. Jinak ale postavám zvířat ponechal režisér lidskou podobu: Bystrouška v podání mladé sopranistky Julieth Lozano byla energická rebelka, a to i jako malinká Bystrouška, Zlatohřbítek s knírem a do špičky sestřiženou bradkou v podání Amalie Avilán působil jako elegán, Revírník barytonisty Homera Velha byl oproti naší představě dobráckého fořta pohledný muž vzezření španělského šlechtice, kterému v závěru zešedivěly vlasy i vousy a dostane infarkt. Umírajícího pak přikryje „baldachýn“ z deštníků prosvětlených barvami jako nebesa věčnosti.
Hrál Mládežnický filharmonický orchestr, který řídil Josep Caballé-Domenec. Jde o zkušeného dirigenta, nyní vede Bogotskou filharmonii, působil hlavně v Německu, v Halle, a ve Švédsku. Partitura Bystroušky je obtížná a nakolik jde ze zvukově ne tak úplně dokonalého záznamu slyšet, orchestr ji zvládl se ctí, byť ne vždy intonačně přesně a s jiným frázováním a akcenty, než jsme zvyklí. Pověstné sólo lesních rohů v závěru jim ovšem vyšlo skvěle.
Jakkoli je pochopitelné, že operní open-air produkce bývají kráceny, zarazily dva škrty – zcela vypadla scéna s Frantíkem, Pepíkem a užraným létkem a pak obavy dosud nesezdané plačící Bystroušky, co že s ní včil Zlatohřbítek myslí dělat, takže v bogotské inscenaci jdou rovnou k farářovi. Inscenátoři tím vlastně zdůraznili sympatie k hlavní hrdince, protože ani v myslivně neschvátí kohouta a nezadáví jednu slepici za druhou, ale pouze je rozežene.
Přes všechny kulturní odlišnosti latinsko-amerického prostředí, zůstala bogotská Bystrouška ta Janáčkova a sledování záznamu vévodil pocit naší národní hrdosti.
Leoš Janáček: La pequeña zorrita astuta
Dirigent Josep Caballé-Domenec, režie André Heller-Lopes
Osoby a obsazení: Liška Bystrouška – Juliet Lozano, Lišák Zlatohřbítek – Amalia Avilán, Revírník – Homero Velho, Farář / Jezevec – Hyalmar Mitrotti, Rechtor / Komár – Christian Correa, Harašta – Camilo Mendoza, Revírníková – Rocio del Pilar Quintero
Orquesta Filarmónica Juvenil a el Coro Filarmónico Juvenil de la Orquesta Filarmónica de Bogotá
Bogota, Festival Opera v parku, záznam z října 2019 zde.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
