Operní panorama Heleny Havlíkové (310) – Pařížská Aida a ženevský Titus

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mozart napsal tuto svou předposlední dokončenou operu na objednávku českých stavů k příležitosti korunovace Leopolda II. na českého krále. La clemenza di Tito byla uvedena v roce 1791 v tehdejším Nosticově, nyní Stavovském divadle – stejně jako předtím v roce 1787 Don Giovanni. Téma Tita bylo pro korunovaci případné: odpuštění dobrotivého panovníka, v tomto případě římského císaře počátku našeho tisíciletí, bylo stěžejní i pro Leopolda II., který se snažil vstřícným přístupem urovnat neklid dopadu josefínských reforem u vědomí nebezpečí revoluce ve Francii. Nicméně téma mocichtivosti, intrik, nelítostného prosazování vlivu, potrestání zrady stejně jako umění odpouštět je spjato s libovolnou epochou a místem, včetně naší dnešní současnosti. Takto pojali Tita v roce 2006 ve Stavovském divadle manželé Ursel a Karl-Ernst Herrmannovi, když se zaměřili v prázdném prostoru na nadčasová témata nedůvěry, zrady, osamělosti, provázející panovníky libovolné epochy.

Grand Théâtre de Genève – W. A. Mozart, La clemenza di Tito (foto Grand Théâtre de Genève)
Grand Théâtre de Genève – W. A. Mozart, La clemenza di Tito (foto Grand Théâtre de Genève)

Není divu, že novodobá uvádění Tita často aktualizují místo děje a hledají paralely se současností. Nicméně způsob, který zvolili v Ženevě, je brutální tak, že jsem se musela hodně přemáhat, abych záznam po deseti minutách nevypnula. Už z volby režiséra bylo jasné, že nepůjde o běžnou operní inscenaci. Švýcarský režisér, novinář a esejista Milo Rau (1977), který do té doby žádnou operu neinscenoval, je známý z činohry svými provokativními produkcemi na aktuální politická témata. Řada jeho inscenací byla zakazována, dokonce i v Německu. V roce 2007 založil divadelní a filmovou společnost s názvem Mezinárodní institut politických vražd, která realizovala na padesát inscenací, filmů, výstav, ale i politických akcí. V rámci tohoto institutu vznikla například inscenace Poslední hodina Eleny a Nicolaje Čaučeskových nebo divadelní dokument o úloze rwandské rozhlasové stanice na rwandské genocidě. Rau prezentoval také proslov Anderse Breivika, který tento masový vrah a krajně pravicový politický aktivista pronesl v soudní síni v Oslu. Velké kontroverze vyvolala Rauova inscenace s dětskými interprety o Marcovi Dutrouxovi, který mučil, sexuálně zneužíval šest dívek a čtyři z nich zavraždil.

Milo Rau patří k představitelům dokumentárního divadla, do kterého zapojuje často i neprofesionální herce – což udělal i v operní inscenaci Tita, takže v inscenaci vystupují dvě ženy z Konga jako šamanky, arménský přistěhovalec se svým synem, který popisuje genocidu v Arménii, muž, který si jako dítě prošel rodinným násilím, žena z Pobřeží slonoviny, která založila nevládní organizaci na pomoc dětem a byla obviněná z čarodějnictví, a řada dalších přistěhovalců do Ženevy. V opeře je tento střet s realitou života skutečných lidí ještě tvrdší, než v činohře.

Grand Théâtre de Genève – W. A. Mozart, La clemenza di Tito (foto Grand Théâtre de Genève)
Grand Théâtre de Genève – W. A. Mozart, La clemenza di Tito (foto Grand Théâtre de Genève)

Rau si v rozhovorech před premiérou zakládal na tom, že je v žánru opery nováček a není svázán žádnými tradicemi ani předsudky. Zároveň si byl vědom toho, že mnohé věci nemůže změnit, protože jsou určeny hudbou. A skutečně hudební čísla, včetně onoho opakování v áriích opery seria, ponechal prakticky beze změn – a zpívaly se v originální italštině. Zasáhl do recitativů, které seškrtal a někdy i pozměnil. Nicméně ve výsledku zůstal Rau věrný sám sobě – je radikální a kritický.

Na Titovi ho zaujalo téma pseudoangažovaných uměleckých elit v konfrontaci s drsnou realitou života imigrantů a bezdomovců. U Mozarta je Titus římský císař, který by chtěl vládnout spravedlivě v okruhu samých přátel, Vitellia je pomstychtivá a mocichtivá dcera bývalého císaře, Sesto jí oddaný patricij, ochotný na její přání zabít vladaře, který je zároveň jeho přítelem, Servilia je Sestova sestra, která miluje Annia a přitom musí čelit milostným návrhům samotného císaře. V Rauově ženevské inscenaci to jsou umělci a jejich obdivovatelé, kteří se jdou snobsky inspirovat do imigrantského slumu – tváří se a deklarují, že s bezdomovci soucítí, ale pak malují růžové obrazy a cynicky se angažují pod praporem progresivního umění. Inscenací se paralelně prolíná mnoho vrstev, ve kterých není snadné se orientovat – fikce a realita, dění na jevišti a různá videa na projekčním plátně nad ním, včetně záběrů z jeviště, Mozartův Titus s příběhy skutečných migrantů, v promítaných titulcích názory režiséra na Mozartovu operu jako utopii absolutní tolerance a medailony sólistů včetně nahlížení do jejich zálib.

Grand Théâtre de Genève – W. A. Mozart, La clemenza di Tito (foto Grand Théâtre de Genève)
Grand Théâtre de Genève – W. A. Mozart, La clemenza di Tito (foto Grand Théâtre de Genève)

Scéna (Anton Lucas) je na točně rozdělena na dvě části – na jedné polovině luxusní výstavní sál, který vypadá jako mnichovský Dům umění s vernisáží pláten o lidském utrpení, na druhé špinavý slum plný nepořádku s provizorními příbytky, ruinou karavanu, rezavým plechovým sudem, počmáraným podstavcem, na kterém byla kdysi Mozartova socha. Titus v tričku s portrétem Thomase Sankary, který bývá někdy nazýván africkým Che Guevarou, a jeho suita obdivovatelů (mezi kterými je jako Publio s baretem Thomase Sankary) se za doprovodu televizních kamer rozhodne, se špatně zakrývanou okázalou povýšeností, navštívit smetiště bezdomovců. S patřičnou pompou na tiskové konferenci pak vyhlásí, že věnuje peníze rodinám, které ve slamu žijí.

Grand Théâtre de Genève – W. A. Mozart, La clemenza di Tito (foto Carole Parodi, Grand Théâtre de Genève)
Grand Théâtre de Genève – W. A. Mozart, La clemenza di Tito (foto Carole Parodi, Grand Théâtre de Genève)

Skrze prostředí vyvrhelů Rau do inscenace zapojil drsné šamanské rituály, politický lynč, střílení lidí, smrt oběšením, heslo kampaně proti AIDS „Everybody counts„. Inscenace je plná krve (přiznaně divadelní), násilí, brutalit i vůči dětem a klukovi na vozíku – v konfrontaci s obrazy brutálních výjevů, které smetánka obdivuje v galerii jako umělecká díla. Podobně jako Lotte de Beer v pařížské Aidě, i Rau používá princip živého obrazu a tímto způsobem replikuje Delacroixovu malbu Svoboda vede lid na barikády nebo plátno Théodora Géricaulta Vor Medúzy plného mrtvol po ztroskotání lodě Medúza a lidským hyenismem v kritické situaci.

V Mozartově opeře nakonec Titus všem velkodušně odpustí. V této inscenaci nakonec také, ale scény jsou sehrány tak, že Sesto Tita „skutečně“ zavraždí, avšak šamanky ho potřou balzámem, takže se podobá mumii a potácí se jako zasažený amnézií. A od šamanek dostane srdce, které na začátku inscenace vytrhly z těla jednomu bezdomovci a jeho mrtvolu pohodily do telefonní budky. Titus srdce předá dítěti, jehož matka byla zastřelena během razie policie, otce mu oběsili a dítě se muselo dívat, jak se Titovi pohůnci s oběšencem pobaveně fotili. Inscenace končí opět živým obrazem Delacroixovy Svobody za zpěvu na počest Titovy velkorysosti a dobroty. Vernisáž končí a jeviště se za zpěvu ptáků ponoří do tmy.

Grand Théâtre de Genève – W. A. Mozart, La clemenza di Tito (foto Grand Théâtre de Genève)
Grand Théâtre de Genève – W. A. Mozart, La clemenza di Tito (foto Grand Théâtre de Genève)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments