Operní panorama Heleny Havlíkové (313) – Pařížský Faust a Siebelův záskok

Pařížská národní opera uvedla nové nastudování opery Charlese Gounoda Faust. V Opéra Bastille touto inscenací debutoval německý režisér Tobias Kratzer (*1980), zatímco švýcarský dirigent Lorenzo Viotti (*1990) má přes své mládí za sebou intenzivní kariéru napříč Evropou (v Pařížské národní opeře po debutu s Carmen nastudoval i Bohému). Záznam premiéry, která proběhla v čase koronavirového uzavření francouzských divadel 22. března alespoň za účasti novinářů, byl vysílán 26. března 2021 prostřednictvím televizní stanice France 5.

Gounodův Faust patří vedle Carmen k základům tradice francouzské opery. Podobně jako nedávno Bavorská státní opera, která ikonická díla německé opery svěřila zahraničním režisérům, když Weberova Čarostřelce nastudoval Dmitrij Čerňakov a Růžového kavalíra Barrie Kosky, také Pařížská národní opera se v případě Fausta rozhodla vykročit mimo tradici. Po inscenaci Aidy, v níž holandská režisérka Lotte de Beer „přeformátovala“ Verdiho operu na drama o kolonialismu a rasismu a postavu Aidy a jejího otce, krále Amonasra, nahradila loutkami, pro Fausta zvolila německého režiséra Tobiase Kratzera.

Už výběr režiséra napovídá, že záměrem byla německo-francouzská kombinace, a to vskutku mnohonásobně dráždivá: kombinace nekonvenčního německého režiséra pro inscenaci titulu, v němž francouzský romantik Charles Gounod v 80. letech 19. století zhudebnil první díl největšího díla německé literatury počátku 19. století – Fausta Johanna Wolfganga Goetha. Někteří kritici Gounodovi vyčítali, že tím, jak se soustředil na milostný příběh Fausta a Markétky, oploštil a rozmělnil do operního milostného sentimentu filozofickou hloubku Goethova hledání smyslu lidské existence a touhy po lásce a poznání. Gounod se svými zkušenými libretisty Julesem Barbierem a Michelem Carrém ovšem přesně vyhmátl dramatický potenciál svého operního pojetí.

Pařížská premiéra v roce 1859 (ještě s mluvenými dialogy) vyvolávala ve Francii námitky, že je Faust až příliš „německá“ opera, v Německu naopak byla považována ze příliš „francouzskou“. Čas dal za pravdu Gounodovi a jeho Faust si získal celosvětovou oblibu, trvající dodnes. A aby té německo-francouzské kombinace nebylo málo, Kratzer se rozhodl přemístit děj opery ze středověkého německého města do Paříže současnosti, ale zároveň zachovat romantiku středověké magie. A v rozhovorech uváděl, že se chce zaměřit na dnes tolik aktuální téma touhy po mládí.

Čtyřicátník Kratzer, podobně jako Dmitrij Čerňakov nebo Barrie Kosky, patří k režisérům, kteří mají velký cit pro hudbu, ale nenechávají se svazovat scénickými poznámkami ani dosavadními inscenačními tradicemi, pod operními příběhy hledají aktuální, často velmi překvapivá nová témata a na jevišti intenzivně využívají nové technologie. Přímo v Bayreuthu jsem viděla Kratzerovu inscenaci Tannhäusera jako anarchistickou road movie podivné party – klauna alias zběhlého tenoristy, který měl v tomto wagnerovském svatostánku zpívat právě roli Tannhäusera, anarchistky alias Venuše, černošského transvestity a trpaslíka (Opera Plus zde). A na podobném principu Kratzer v bruselské inscenaci Mozartovy opery Lucio Silla potlačil historizující výklad soumraku římského impéria s povinným šťastným koncem opery seria ve prospěch upírského hororu (Operní panorama zde).

V obou nastudováních šlo o velmi excentrický výklad a byly to dynamické, napínavé a chvílemi dokonce vtipné inscenace s detailně propracovaným a srozumitelným novým pojetím postav a zajímavými pointami.

Pařížský Faust, ač založený na analogickém přístupu, pro mě tak přesvědčivý nebyl: tempo-rytmus inscenace tentokrát vázl a přenesení Gounodova Fausta do Paříže současnosti fungovalo jen částečně hlavně proto, že se Kratzerovi nepodařilo zdůvodnit a obhájit vyústění opery.

První jednání se odehrává v moderně zařízené pracovně, na pohovce leží půvabná mladá žena. Jak se ukáže, je to prostitutka. Po starém, nicméně stále vysportovaném a zjevně velmi dobře situovaném muži (Faustovi), pragmaticky žádá peníze za svou službu. Když Faust zjistí, že za lásku musí zaplatit, vytáhne ze šuplete plato s prášky, které v sebevražedném záměru chvatně vyloupává do sklenice. Jak z meziválečného bijáku se v pracovně zjeví v černé peleríně s perem s dlouhými plandavými vlasy Mefisto a jeho, pro ostatní neviditelní, pomocníci, realizátoři Mefistových „kouzel“. Starý Faust, hraný nezpívajícím činohercem (Jean-Yves Chilot), podepíše úpis a zatímco pije z Mefistofelovy lahvičky elixír mládí, vystřídá ho mladý Faust (Benjamin Bernheim), který do té doby zpíval part z boku jeviště u portálu. Mefista a Fausta pak vidíme, jak letí nad jevištěm, které zaplní velkoplošná projekce záběrů noční Paříže, pořízené dronem loni v létě, kdy byla uvolněny covidové restrikce (sbor Vin ou bière).

Scéna studentů, vojáků a měšťanů s Valentinem v kovbojském klobouku a jeho kavatinou na ochranu jeho sestry Markéty (Ô sainte médaille) je situována kamsi na pařížské předměstí, kde multietnický gang v dojemné svornosti holduje basketbalu (a Mefistovi pomocníci udělají z Fausta superstřelce, když dopraví míč z jeho hodu od středové čáry do koše). Taková politická korektnost obrazu současné Paříže, mediálně vyhlášené no-go zónami, kam se bojí chodit i policie, navíc ve scéně s křesťanským chorálem, u Kratzera až překvapuje. Příběh pokračuje v nočním klubu, v němž mládež (v covidových rouškách) trsá na Gounodův valčík (Ainsi que la brise légère). Faust se k nim přidá, zaujme ho jedna z mobilujících holek s velkými náušnicemi a la Carmen v průsvitné blůzce a černé sportovní minisukni (Markéta), jenže elixír přestává působit a starý Faust škemrá od Mefista další dávku.

Scény Siebelova i Faustova milostného roztoužení (Faites-lui mes aveux a Quel trouble inconnu me pénètre?) se odehrávají před činžákem, podle počtu schránek s třicítkou bytů, a Kratzer postupně nasvěcuje jednopokojový byt, v němž bydlí Markéta, která s mobilem i v notebooku hledá, kdo mohl být onen mladík, který ji zaujal na diskotéce (píseň o věrném králi z Thulé). Mezi tím Mefisto s pomocníky vedle Siebelovy kytky v kbelíku pověsí na kliku vstupních dveří papírovou tašku a když si pak Markéta v koupelně zkouší šperky, paralelně vidíme i byt Marty, jak flirtuje s Mefistem.

Že se inscenace dostává do rozporu s textem libreta i stylem hudby, Kratzera nijak netrápí. Je na nás, zda na tuto jeho licenci přistoupíme. Já jsem si postupně zvykla hlavně díky tomu, že hudební nastudování Lorenza Viottiho sršelo energií, jakkoli často také až přehnaně rychlými tempy, ale navíc se Pařížská národní opera blýskla špičkovým obsazením. Fausta zpíval francouzský tenorista Benjamin Bernheim, který se zabydlel v lyrickém tenorovém oboru na předních evropských operních domech od Vídně přes Paříž po Londýn. U nás ho známe z jeho debutového CD s PKF-Prague Philharmonia a dirigentem Emmanuelem Villaumem. V současné době je i díky skvělé francouzské dikci kongeniálním představitelem Gounodovy role Fausta. Režie ho sice stylizovala spíše jako nesmělého nepraktického intelektuála, ale díky Bernheimově výrazovému bohatství, plným barevným a suverénním výškám ve všech odstínech dynamiky a nádherným liniím frází byl tento Faust jedinečným hudebním zážitkem.

Výborná byla i Markétka v podání albánské sopranistky Ermonely Jaho, když se v brilantně zazpívané šperkové árii nechá zlákat skvostnými klenoty a pak se s bolestnou kajícností zpovídá ze svého zločinu. Jaho se strhující gradací postihla vývoj Markéty od obyčejné dnešní holky z diskotéky po zoufalou vražednici, která prosí Boha o smilování a zpovídá se z trýzně svých hříchů. Americký basbarytonista Christian Van Horn má charisma vemlouvavého pokušitele Mefista s patřičnou dávkou sarkasmu a francouzský barytonista Florian Sempey přesvědčivě reprezentuje v pouličním gangu Valentina. Francouzská mezzosopranistka sicilského původu Sylvie Brunet-Grupposo je skvělým typem pro odkvétající, ale po mužích stále lačnící Martu.

A v provedení kanadské mezzosopranistky Michèle Losier se v pařížské inscenaci stal mnohem důležitější postavou Markétě oddaný Siebel, ponechaný v mezzosopránovém oboru. Nejen proto, že oproti dnes běžně hrané verzi Gounodovy opery je zde na začátek 4. dějství před scénou v chrámu doplněn výstup, ve kterém těhotná Markéta marně čeká na Fausta (Il ne revient pas) a Siebel ji ujišťuje, že může své trápení vložit do jeho duše (Versez vos chagrins dans mon âme !). Kratzer výstup situuje do gynekologické ordinace a nad jevištěm vidíme snímky ultrazvukového vyšetření plodu, kdy Markéta (podobně jako v Polanského thrilleru Rosemary má děťátko), začíná tušit, že dítě ve skutečnosti počal Mefisto, který byl tím mužem, kdo jí tehdy v onu chvíli zavázal oči a zastoupil Fausta, který v tu chvíli znovu upadl do podoby nemohoucího starce.

Když pak Markéta z gynekologického vyšetření běží chodbami metra, nasedne a jede s batohem na klíně (u Gounoda je to scéna v chrámu Seigneur, daignez permettre à votre humble servante), spolucestující Mefisto, jeho kumpáni i sbor, který Markéta poslouchá ze sluchátek, těhotnou vyděsí k smrti. Režisér ovšem vrací Siebela ještě do úplného závěru, v němž Kratzer přichází s nečekaným řešením. Podle něj Markéta ve finále není spasena skrze Boží odpuštění, ale Siebelem. Ten se Mefistovi nabídne jako náhrada a propadá peklu, resp. Mefistovi pomocníci ho odnášejí pryč místo Markéty. Ve stejné pracovně Fausta jako na začátku, nyní však už bez nábytku, jen se zrcadlem spadlým na zem, zůstane pouze pološílená Markéta a Faust, opět starý, zoufalý z toho, co způsobil.

Slavný balet při Valpuržině noci neměl v Kratzerově inscenaci podobu sexuálních orgií. Scéna je hudebně vykrácená a Kratzer ji nahradil nejprve letem Fausta a Mefista nad katedrálou Notre Dame (a jako by u příležitosti dvouletého výročí „odhalil“ satanskou příčinu předloňského požáru: Mefisto odhodí na katedrálu nedopalek cigarety a ta v mžiku vzplane. Prostřednictvím projekce pak vidíme nejen to, jak se Mefisto a Faust zmocní koní pařížské gendarmerie a projíždějí noční Paříží kolem Vítězného oblouku i čtvrtí Pigalle, ale v nasvíceném bytě i Markétu, jak ve své koupelně topí ve vaně své miminko.

Ve Faustovi se tak znovu objevuje Kratzerův oblíbený princip oscilace a prolínání mezi různými přidanými vrstvami situací. Kombinuje a propojuje divadlo s filmem. Předtočené filmové scény (Manuel Braun) a situace natáčené i ve velkých detailech obličeje nebo očí kameramany na jevišti během představení jsou promítané na plochu až o velikosti portálu jeviště. A používá efekty syntézy živé herecké akce s projekcemi, jak je u nás známe z inscenací Laterny magiky (let Mefista a Fausta nad Paříží a „přistání“ na balustrádě katedrály Notre Dame, jízda Markéty metrem nebo Fausta a Mefista na koních noční Paříží). Kratzer tak multiplikuje dění na scéně do sofistikovaného mixu, kterým obohacuje příběh o různé úhly pohledu.

Ačkoli ani Tannhäuser ani Silla nepatří ke krátkým operám, ba struktura Silly je vázaná konvencemi opery seria s „akčními“ recitativy a dějovou retardací v áriích, ve Faustovi Kratzerovy nápady ponechané na delších plochách ztrácejí „dech“ a inscenace zdaleka nemá takovou dynamiku až filmového střihu, kterou režisér ohromoval v předchozích operách. Že se pod vším tím mixem vytratilo avizované téma touhy po mládí, nijak nevadí, Kratzerovi se však nepodařilo obhájit svůj odlišný výklad katarze opery. Gounod byl po celý život hluboce věřící, v mládí dokonce uvažoval o kněžské dráze a toužil obnovit slávu francouzské církevní hudby. Goethova Fausta vnímal, inspirován Carrého hrou Faust a Markétka, hlavně jako příběh Markétčin – s důrazem na boží slitování i pro matku, která zavraždí své dítě. V Gounodově Faustovi je nevyšším soudcem Bůh. Kratzerův pokus vyložit finále opery jako Mefistův „kšeft“, když Markétu vymění za oddaného Siebela jako „kus za kus“, se s Gounodovým originálem míjí zásadně.

Charles Gounod: Faust
Hudební nastudování Lorenzo Viotti, režie Tobias Kratzer, scéna a kostýmy Rainer Sellmaier, světelný design Michael Bauer, video Manuel Braun, sbormistr José Luis Basso

Osoby a obsazení: Faust – Benjamin Bernheim, Mefistofeles – Christian Van Horn, Valentin – Florian Sempey, Wagner – Christian Helmer, Markéta – Ermonela Jaho, Siebel – Michèle Losier, Marta – Sylvie Brunet-Grupposo, starý Faust – Jean-Yves Chilot
Sbor a orchestr Pařížské národní opery

Opéra Bastille, premiéra 22. března 2021, přenos na stanici France 5 26. března 2021