Operní panorama Heleny Havlíkové (313) – Pařížský Faust a Siebelův záskok

  1. 1
  2. 2

Že se inscenace dostává do rozporu s textem libreta i stylem hudby, Kratzera nijak netrápí. Je na nás, zda na tuto jeho licenci přistoupíme. Já jsem si postupně zvykla hlavně díky tomu, že hudební nastudování Lorenza Viottiho sršelo energií, jakkoli často také až přehnaně rychlými tempy, ale navíc se Pařížská národní opera blýskla špičkovým obsazením. Fausta zpíval francouzský tenorista Benjamin Bernheim, který se zabydlel v lyrickém tenorovém oboru na předních evropských operních domech od Vídně přes Paříž po Londýn. U nás ho známe z jeho debutového CD s PKF-Prague Philharmonia a dirigentem Emmanuelem Villaumem. V současné době je i díky skvělé francouzské dikci kongeniálním představitelem Gounodovy role Fausta. Režie ho sice stylizovala spíše jako nesmělého nepraktického intelektuála, ale díky Bernheimově výrazovému bohatství, plným barevným a suverénním výškám ve všech odstínech dynamiky a nádherným liniím frází byl tento Faust jedinečným hudebním zážitkem.

Výborná byla i Markétka v podání albánské sopranistky Ermonely Jaho, když se v brilantně zazpívané šperkové árii nechá zlákat skvostnými klenoty a pak se s bolestnou kajícností zpovídá ze svého zločinu. Jaho se strhující gradací postihla vývoj Markéty od obyčejné dnešní holky z diskotéky po zoufalou vražednici, která prosí Boha o smilování a zpovídá se z trýzně svých hříchů. Americký basbarytonista Christian Van Horn má charisma vemlouvavého pokušitele Mefista s patřičnou dávkou sarkasmu a francouzský barytonista Florian Sempey přesvědčivě reprezentuje v pouličním gangu Valentina. Francouzská mezzosopranistka sicilského původu Sylvie Brunet-Grupposo je skvělým typem pro odkvétající, ale po mužích stále lačnící Martu.

C. Gounod: Faust - Ermonela Jaho, Michèle Losier - Opéra national de Paris 2021 (foto Monika Rittershaus)
C. Gounod: Faust – Ermonela Jaho, Michèle Losier – Opéra national de Paris 2021 (foto Monika Rittershaus)

A v provedení kanadské mezzosopranistky Michèle Losier se v pařížské inscenaci stal mnohem důležitější postavou Markétě oddaný Siebel, ponechaný v mezzosopránovém oboru. Nejen proto, že oproti dnes běžně hrané verzi Gounodovy opery je zde na začátek 4. dějství před scénou v chrámu doplněn výstup, ve kterém těhotná Markéta marně čeká na Fausta (Il ne revient pas) a Siebel ji ujišťuje, že může své trápení vložit do jeho duše (Versez vos chagrins dans mon âme !). Kratzer výstup situuje do gynekologické ordinace a nad jevištěm vidíme snímky ultrazvukového vyšetření plodu, kdy Markéta (podobně jako v Polanského thrilleru Rosemary má děťátko), začíná tušit, že dítě ve skutečnosti počal Mefisto, který byl tím mužem, kdo jí tehdy v onu chvíli zavázal oči a zastoupil Fausta, který v tu chvíli znovu upadl do podoby nemohoucího starce.

Když pak Markéta z gynekologického vyšetření běží chodbami metra, nasedne a jede s batohem na klíně (u Gounoda je to scéna v chrámu Seigneur, daignez permettre à votre humble servante), spolucestující Mefisto, jeho kumpáni i sbor, který Markéta poslouchá ze sluchátek, těhotnou vyděsí k smrti. Režisér ovšem vrací Siebela ještě do úplného závěru, v němž Kratzer přichází s nečekaným řešením. Podle něj Markéta ve finále není spasena skrze Boží odpuštění, ale Siebelem. Ten se Mefistovi nabídne jako náhrada a propadá peklu, resp. Mefistovi pomocníci ho odnášejí pryč místo Markéty. Ve stejné pracovně Fausta jako na začátku, nyní však už bez nábytku, jen se zrcadlem spadlým na zem, zůstane pouze pološílená Markéta a Faust, opět starý, zoufalý z toho, co způsobil.

Slavný balet při Valpuržině noci neměl v Kratzerově inscenaci podobu sexuálních orgií. Scéna je hudebně vykrácená a Kratzer ji nahradil nejprve letem Fausta a Mefista nad katedrálou Notre Dame (a jako by u příležitosti dvouletého výročí „odhalil“ satanskou příčinu předloňského požáru: Mefisto odhodí na katedrálu nedopalek cigarety a ta v mžiku vzplane. Prostřednictvím projekce pak vidíme nejen to, jak se Mefisto a Faust zmocní koní pařížské gendarmerie a projíždějí noční Paříží kolem Vítězného oblouku i čtvrtí Pigalle, ale v nasvíceném bytě i Markétu, jak ve své koupelně topí ve vaně své miminko.

C. Gounod: Faust - Opéra national de Paris 2021 (foto Monika Rittershaus)
C. Gounod: Faust – Opéra national de Paris 2021 (foto Monika Rittershaus)

Ve Faustovi se tak znovu objevuje Kratzerův oblíbený princip oscilace a prolínání mezi různými přidanými vrstvami situací. Kombinuje a propojuje divadlo s filmem. Předtočené filmové scény (Manuel Braun) a situace natáčené i ve velkých detailech obličeje nebo očí kameramany na jevišti během představení jsou promítané na plochu až o velikosti portálu jeviště. A používá efekty syntézy živé herecké akce s projekcemi, jak je u nás známe z inscenací Laterny magiky (let Mefista a Fausta nad Paříží a „přistání“ na balustrádě katedrály Notre Dame, jízda Markéty metrem nebo Fausta a Mefista na koních noční Paříží). Kratzer tak multiplikuje dění na scéně do sofistikovaného mixu, kterým obohacuje příběh o různé úhly pohledu.

Ačkoli ani Tannhäuser ani Silla nepatří ke krátkým operám, ba struktura Silly je vázaná konvencemi opery seria s „akčními“ recitativy a dějovou retardací v áriích, ve Faustovi Kratzerovy nápady ponechané na delších plochách ztrácejí „dech“ a inscenace zdaleka nemá takovou dynamiku až filmového střihu, kterou režisér ohromoval v předchozích operách. Že se pod vším tím mixem vytratilo avizované téma touhy po mládí, nijak nevadí, Kratzerovi se však nepodařilo obhájit svůj odlišný výklad katarze opery. Gounod byl po celý život hluboce věřící, v mládí dokonce uvažoval o kněžské dráze a toužil obnovit slávu francouzské církevní hudby. Goethova Fausta vnímal, inspirován Carrého hrou Faust a Markétka, hlavně jako příběh Markétčin – s důrazem na boží slitování i pro matku, která zavraždí své dítě. V Gounodově Faustovi je nevyšším soudcem Bůh. Kratzerův pokus vyložit finále opery jako Mefistův „kšeft“, když Markétu vymění za oddaného Siebela jako „kus za kus“, se s Gounodovým originálem míjí zásadně.

Charles Gounod: Faust
Hudební nastudování Lorenzo Viotti, režie Tobias Kratzer, scéna a kostýmy Rainer Sellmaier, světelný design Michael Bauer, video Manuel Braun, sbormistr José Luis Basso

Osoby a obsazení: Faust – Benjamin Bernheim, Mefistofeles – Christian Van Horn, Valentin – Florian Sempey, Wagner – Christian Helmer, Markéta – Ermonela Jaho, Siebel – Michèle Losier, Marta – Sylvie Brunet-Grupposo, starý Faust – Jean-Yves Chilot
Sbor a orchestr Pařížské národní opery

Opéra Bastille, premiéra 22. března 2021, přenos na stanici France 5 26. března 2021

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments